Na schodech Gamly

(Golany na vlastní kůži)

Vstupní areál národního parku Gamla, včetně parkoviště a záchodků, se nachází na náhorní planině ve výši asi 400 metrů nad mořem. Zde jsou i rozvaliny původně byzantské vesnice Deir Qeruh. Z hran planiny je dobrý výhled do obou údolí, do severní Gamly a na jižní Daliyot, které ho ohraničují do tvaru trojúhelníku. Z jeho západní strany pak vybíhá nižší výběžek, jakýsi mys, na němž bylo postaveno antické město Gamla. Celý areál tak tvoří jakési písmeno Ypsilon. Pláň se mírně sklání k západu, takže vyhlídka na nožičku Ypsilonu, tedy gamelskou pevnost, leží na kótě 362 m. Odtud schází 300 metrů dlouhá starověká cesta do sedla před pevností na úroveň 280 m n. m. Mapy.cz spočítaly, že když se jde z kopce, tak by tahle cesta měla trvat jen čtyři minuty. Jenže na tuto informaci se nelze vůbec spoléhat. "Ancient path" v tomto případě neznačí žádnou "cestu", jako spíše stezku, která povětšinou vede po kamenitých schodech. A ty schody jsou dvojího typu.

Schody, schody...

Jednak to jsou schody pro pěšáky, a pak geologické schody pro obry. Schodů pro lidi je spousta, těch obřích jen pár, doslova, tedy dva. Hned pod hranou vyhlídkového místa je obnaženo deset metrů svislé skály jako první schod, kousek pod ním je pak mezistupeň asi pět metrů vysoký. Stezka dále klesá po svahu k dalšímu geologickému stupni, který je v hloubce asi 50 m pod horním stupněm. Tento schod je místy až 30 metrů vysoký, lidské schodiště se mazaně stáčí k místu, kde je nutno překonat jen asi desetimetrový rozdíl. Sestup v takovýchto podmínkách, kdy po nočním dešti je třeba dávat pozor, abyste neuklouzli na schodech ani na bahýnku, případně si nepromáčeli boty v loužích, je poměrně náročný.

Pohled do údolí potoka Daliyot,

Nejdříve mě navíc zdržovalo čtení mnohých textů, vyvedených v angličtině na keramických deskách, které jsou umístěny na kamenech u cesty, ale po dvou deskách jsem s tím přestal. Jsou zde citovány přílušné pasáže z druhého dílu knihy Válka židovská římského exžidovského historika Flavia Iosepha. Jenže pro samou četbu bychom se ke skutečné Gamle ani nedostali. Další zdržení nastávalo při fotografování veskrze zajímavého okolí. Všude bují zelená i barevná květena, rozmanitá geologie a také proměnlivá meteorologie. Šedý příkrov oblaků, který drtil světločivost mého canonku, pominul, a nad krajinou v rychlém tempu ubíhají bílé kudrnaté mraky. Takže údolí potoka Daliyot, do něhož vlastně sestupujeme, je nutno snímat stále znovu a znovu, protože stíny na něm se neustále střídají. Focení kamenné krásy tak spíše připomíná "akční fotografii" (jak bájí dcerka Terka o fotografování v severním Skotsku).

Krom květeny na nás čeká i zvířena. Každou chvíli se mohou nad námi objevit supi nebo housenky. O supech bělohlavých jsem už psal minule, na housenky nás upozorňovala cedule už při příjezdu:

Vidíte ty svině fialový, chlupatý?

Pozor!!! Varování před housenkami na pistáciových stromech! Mohou při kontaktu způsobit vážné poškození kůže. Nedotýkat se, nesedat si pod pistácie! Při zranění neprodleně kontaktujte zaměstnance rezervace!

Naštěstí na sestupové pěšině roste jen jeden "řečík pistáciový" (Pistacia vera), a naštěstí je taková zima a vítr, že jsme pro dnešek zvolili celotělové ošacení. Janinka si na klobouk ještě narazila kapuci, aby jí ho vítr neodnesl. Já si vzal kolem krku lehkou šálu a na hlavě mám tradiční kšiltovku, abych si nespálil plešku. (A samozřejmě, že nehladíme ty hnusně fialové housenky, a ony na nás ani nějak neskákají. Spokojují se s listy stromů, na oříšky nelezou.) A tak se již po pouhých dvaceti minutách dostáváme na plošinku v předpolí pevnosti. Nachází se tu otočka silničky pro správce parku, rezavějící bouda, kohoutek s nepitnou vodou – a lavička. A také vhodné závětří. Takže jsme se posadili a pustili se do chutného pečiva, nakoupeného ráno v Tiberias. Je půl třetí, nejvyšší čas poobědvat!

Po obědě se chystáme sestoupit k díře v hradbách, kterou vykutala římská beranidla, nejdříve však obdivujeme další obléhací stroj, totiž ballistu, chráněnou před dotěrnými turisty bytelnou ochrádkou ze svařených armovacích drátů. Podobně vyvedená drátěná krychle skrývá hromádku kamenných koulí. Zatímco ballista (katapult na koule) s dřevěnou a kovovou kostrou je zjevně rekonstrukcí , koule budou originál. Který si žádný návštěvník odtud neodnese jako suvenýr. Koule měly hmotnost od 800 gramů (zřejmě předvedená rekonstrukce) po "tucty kilogramů" a byly vrhány až do vzdálenosti 400 metrů. Tedy z tohoto konkrétního místa prakticky po celém území města Gamly.

Synagoga u hradeb

Sestupujeme k oné díře v hradbách. Před ní je v terénu odhalena (pravděpodobně původní) dlažba. Tudy se vstupovalo do města. Římští obléhatelé tuto umetenou cestičku využili pro rozběh s beranidly. Tak dlouho s nimi mlátili do stěn města, až v nich vymlátili díru. A už se mohli hrnout dovnitř s vítězným pokřikem. My se hrnuli taky, ale potichu. A místo, abychom přelézali rozbité zdi, šli jsme po sedmi pohodlných kovových schůdcích. Hned za hradbami se rozprostírají rozsáhlé trosky různých budov. Byly zde kamenné dvoupatrové rezidence. Nad nimi synagoga, postavená v prvním století našeho letopočtu, při zničení Gamly (+67) tedy zcela moderní – přitom dnes patří mezi ty nejstarobylejší v Izraeli. Při synagoze stála velká studovna. U tohoto náboženského a společenského centra nemohla chybět ani rituální lázeň – mikve. Protože jsme jen nějakých deset kilometrů od břehů jezera Kineret, a to právě v místech, mnohokrát zmiňovaných v Novém zákoně, (Kafarnau, Betsaida), lze předpokládat, že tato synagoga, tyto její konkrétní zdi, mohly zažít působení historického Ježíše. I ty kameny v mikve. (Ježíš – dle kralického překladu – zde v Galileji kázal ve "shromážděních", aneb, dle novějších překladů právě v synagogách. Kde jinde?) Tahle synagoga měla smůlu, že stála hned u hradeb.

Římani se tady však nezastavili, ani my ne. Jdeme po vrstevnici cestičkou ve svahu asi sto metrů, dokud nenarazíme na schody, které stoupají vpravo nahoru kolem dalších zřícenin. My však míříme dále. Když už jsme tady, volím k procházce po místních vykopávkách "long trail". Máme v ruce mapku, či spíš plán, namalovaný jako pohled do krajiny, který jsme dostali u vstupu do rezervace, na kterém jsou všechny cestičky pečlivě zaneseny. Jenže tahle stezka, jakkoli je do plánku zanesena, vypadá poněkud divoce, až neturisticky. Prochází buřinou, snad tu nemají klíšťata. Okolní příroda vyrobila z turistické trasy pěšinku, takže když po dalších dvou stech metrech dorazíme k dalším schodům, vedoucím až k nejvyššímu bodu města Gamly, s vděčností na ně vstoupíme. Dál už nepůjdeme. Stezka by nás zavedla ke schodům dolů, do centra "Západní čtvrti", kde se představuje rekonstruovaný olivový lis. Lisů jsme už viděli mnoho, a se schody začínáme pomalu šetřit. Teď vystoupáme hezky nahoru, a zpátky k hradbám půjdeme po bezeschodné pěšině, která vede přímo po hřebenu Gamly.

Sluníčko zase svítí, supi konečně opustili svá hnízda. Bohužel nám plachtí vysoko nad hlavami, teď být na těch vyhlídkách, měli bychom je rovnou nad sebou. Snažím se je sejmout, bohužel jejich siluety mi při zvětšení vycházejí příliš rozostřené. Více nás uchvacuje výhled po okolí. Vystoupali jsme až na hřeben, ještě nás čeká pár metrů k západu. Hřeben Gamly je tu vlastně na úrovni druhého geologického schodu. Má dvouhrbý tvar, asi jako velbloud. Jsme u jeho západního, vyššího hrbu. Jsou tu dost neschůdná skaliska, hlavně pro invalidy. Posledních pár metrů na nejvyšší kótu 330 m n.m. (a 540 m n. Galilejským m.) absolvuji tedy sám. Jsem poslušen Janinky, která mne nabádá, abych dál už nechodil. Inu dál – to už je jen dosti dolů. Vracím se raději kousek zpátky, abych mohl zaujmout polohu stabilně stojícího fotografa. Snímám tu krásu kolem. Dívám se k západu, kde se zelené údolí Daliyotu, jen místy porostlé keřovými stromy, dere do hloubky k modrému a stříbrnému Kineretu. Hory nad ním se ztrácejí v dálce. Nad scenérií se vznášejí barokní mraky a mezi nimi – asi v mé úrovni – plachtí orel! Vlastně orlosup, no tak tedy sup. Sup bělohlavý.

Čárka uprostřed je plachtící sup bělohlavý

  Vracíme se zpátky. Hledám hřebenovou stezku, vyznačenou na plánku, ale nemohu ji najít. Snad jsme ji přešli. Vracím se tedy zpátky na hřeben, ale kdepak! Po deseti letech vydala správa místních národních parků a rezervací nové plánky a mapky. Srovnáním zjišťuju, že krom figurky disneyovsky (ne)sympatického 3D kozlíka, se nic jiného nezměnilo. Jenom stezičky zarostly – pokud tato zde někdy byla! Někdy v historické době po prvním století… No, je pečlivě zanesena, ale nic pro maminky, ani výletníky bez mačety. Budeme tedy muset potupně slézat schody dolům a vracet se k "short trail". Alespoň jsem si při hledání neexistující cesty našel krásný výhled na gamelský vodopád. A na dva supy, ty tečky, vznášející se mezi mraky támhle vlevo…

Beware of the caterpillars!!!

Sešli jsme po schodech, vraceli se po "long trail" a pak vyšli schody nahoru na "short trail". Prošli jsme se vykopávkami, které jsem chtěl původně pohodlně pozorovat shora. Vyhýbáme se větvím pistácií, které jsou ožrané housenkami až do sucha. Přicházíme na druhý, východní hrb velblouda. Čekají nás další schody na válcovou věž, která zde vystupuje z hradeb. Hlídala severní údolí Gamly, ale hlavně přístup od východního sedla. Chránila i celé předpolí východních hradeb. Je odtud nádherný výhled, zejména na ty schody, které nás zase čekají směrem nahoru. Bohu žel, židovští obránci tady jednoho osudového dne před svítáním nezaznamenali trojici římských legionářů, která se v tichosti připlížila a onu zeď podminovala. Po nastalém výbuchu se věž zřítila, a to byla další rána obraně.

Western quarter odshora

Je čtvrt na čtyři, jestli chceme ještě stihnout vodopády, měli bychom se pomalu vracet. Sestupujeme kolem hradeb k horní díře v hradbách. Tentokrát si prohlížíme synagogu odshora. Dorážíme k planince v sedle, odkud nás čeká výstup po zlořečených schodech. Všímám si velkých světlých umělohmotných vaků se zelenými uchy, které jsou zaplněny spoustou kamenů. Nejspíš je pilní sběrači naplnili kameny, co popadaly na cestu. Do schodů nastupujeme pět minut před půl čtvrtou. Nahoře jsem za čtvrthodinu. Možná i proto, že si na cestu bujaře vyřvávám vlastenecké písně typu "Spějme dál, jenom dál, za sokolským praporem". (Nu, za 3 minuty, které si spočítaly mapy.cz, to nebylo.) Jana se trochu opožďuje. Jednak ji brzdí slabá krvinka, jednak se snaží být poněkud z doslechu a tvářit se, že ke mně nepatří…

Obří schody nad Gamlou

Podle popisku na plánku byla trasa, kterou jsme urazili, dlouhá kilometr, a přibližná doba, kterou jsme na ní měli strávit, páčila dvě hodiny. Ve skutečnosti jsme ušli dva kilometry do dálky a zhruba milion schodů dolů a nahoru. I s přestávkou na oběd, s mnoha fotografickými zastaveními a málo krvinkami jsme to zvládli za hodinu a tři čtvrtě. Když přicházíme k parkovišti, je už tři čtvrti na čtyři. V pět se zavírá. Podle popisku v plánku je procházka k vodopádu a zpět dlouhá jeden kilometr a podle místní horské služby se dá absolvovat za dvě hodiny. Podle domácí přípravy je cesta dlouhá 2 km. Tam. Tam a zpátky čtyři kilometry. Když přicházíme k parkovišti, je tři čtvrti na čtyři. V pět se spouští a zamyká závora. Stihneme to? Máš ještě sílu ujít čtyři kilometry, Janinko?

"Jo. Jdeme."

A tak jsme šli. Ale jestli jsme to stihli? To se dovíte až příště.

Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v úterý 9. srpna 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
***
Aktuální PS: V sobotu 6. srpna zaútočil mačetou na dvě policistky, hlídkující na kontrolním stanovišti před policejní stanicí, jistý muslim. Jednu policistku vážně zranil v obličeji, druhou jen lehce. Další příslušník policie ho postřelil. Útočník byl převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Euroamerická média tentokrát nezlořečí izraelským bezpečnostním složkám, Palestinci nerozdávají sladkosti řidičům v Gaze, nepějí hymny za teroristu u Damašské brány v Jeruzalémě, ba ani nepořádají oslavné pochody v Betlémě. K útoku totiž došlo v belgickém městě Charleroi.

Až směšné jsou prvotní informace, které hovořily o tom, že útočníkem byl "muž tmavé pleti", který "cosi křičel". Byl to Alžířan, muslim, a křičel Alláhu akbar! Pozoru hodný je už jistý pravidelný rys těchto útoků: Terorista pobýval v zemi od roku 2012, samozřejmě ilegálně. Policie sice "v minulosti neměla žádné informace o možných vazbách útočníka na teroristická uskupení", avšak: "Byl zadržen s hašišem a s dalšími drogami a dostal pokutu, protože jezdil autobusem na jízdenku svého bratra." Úřady mu nařídily opustit zemi, a to dokonce dvakrát. Neposlechl ani jednou. Zdá se to už být pravidlem: Proti zločincům, kteří jsou nelegálně na území evropské země, neumíme nijak zasáhnout. A nic jim vlastně nehrozí – jen až zastřelení, pokud se pokusí o teroristický čin…

A na závěr perličku k události ze dva měsíce starého článku na iDNES.cz. Samotný článek o palestinském teroru je zcela pravdivý. Poslední větu článku však považuji za šéfredaktorský zásah, antisemitskou propagandu, neboť obrací smysl celého textu. Posuďte sami:

"V Izraeli během osmi měsíců zemřelo při palestinských útocích na 30 lidí. Za stejnou dobu zabili Izraelci asi 200 Palestinců, které většinou označili za původce útoků."
***

A zase nahoru…

Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulý příspěvek: Gamla shora

Všechny minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz