Odrážíme od vyhlídky na Betsaidu a jedeme deset kilásků na západ až na téčkovou křižovatku, kde lichá silnice č. 869 končí. Odbočujeme vlevo k severu na sudou osmsetosmičku. Krásná rovná silnice překonávající na náhorní planině jen mírné úvaly, svádí ke šlápnutí na plyn, avšak já jsem poctivý řidič a jedu teď s devadesátkou na tachometru, maximálně 95 (což by mělo být reálných devadesát). Vím, že izraelští dopraváci hlídají vpodstatě jen rychlost. Automobilové nehody totiž připraví v Izraeli o život více lidí než teroristické útoky. Proto jsou místní policajti na vyšší překročení rychlosti dosti hákliví. Řídím a nechci platit pokutu a dělat ostudu.
 |
| 808 |
"Cesta do Eilatu přes Negevskou poušť je krásná, rovná, přehledná a s omezením rychlosti na 90 km/hod. Den předem mi chlapík na recepci v hotelu poradil, ať tu 90 dodržuji. Po hodině cesty po nádherné a rovné silnici jsem se cítil jako slimák, žádný provoz a můj vůz jel rychlostí popelářské Kuky. Už jsem chtěl zahodit opatrnost a vymáčknout z Fiata více, když mne předjelo luxusní auto (nejspíše maserati) zhruba 150 km/hod. V okamžiku, kdy jsem se mu chtěl přidat jsem uviděl ono maserati stát u takové skály spolu s vozem policie, která mu nejspíše hodně ulehčila od zbytečné hotovosti. Od toho dne jsem jezdil přesně podle předpisů."
 |
| Dolmen |
Můžeme se tedy trochu zdržet. Nejdříve na záchodě (bohužel neteče pitná voda, bohudík máme vlastní zásoby), a potom při hledání betonové budky, ze které je nádherná vyhlídka do údolí Gamly. Budka však slouží hlavně jako pozorovatelna téměř bájných griffonů vultures, aneb supů bělohlavých. Vedu Janu zkratkou po červené značce. Má přítelkyně je nadšená z barevné květeny. Dokonce tu nacházíme i bujné kopřivy. Jedny mají na listech bílé kresby, a velmi tak připomínají plevel, rostoucí mezi normálními kopřivami v okolí trojské botanické zahrady. Podle naší kamarádky Dáši jde o rostlinu s názvem "pitulník postříbřený" a není to vůbec kopřiva. A může se dávat do salátů. Buďto je to bujnější jedinec, anebo úplně jiná rostlina. Hned vedle se totiž další "kopřiva" honosí plody ve tvaru chmelových šištic – no, neochutnali jsme.Přicházíme k rozcestí, kde nám rozcestník prozrazuje: Vpravo se jde k vodopádům Gamly. Vlevo na vyhlídku k "vulturům". A pak ke starobylé Gamle, což je můj primární cíl. Takže se budeme muset vracet. Byl jsem tak po zásluze potrestán za pýchu na svůj orientační smysl! Avšak tato chyba se nám vyplatila.
Nečekaně jsme se dostali k rozvalinám osady Deir Qeruh (na mapě Googlu "Deir Karok" či "Deir Karukh", v české wiki "Dir Karuch"). Z dvojjazyčné vysvětlovací tabulky se dovídám, že tu ve 4. a 5. století stála křesťanská vesnice. V 6. století si zdejší obyvatelé postavili kostel a po něm i klášter (monastery, monastýr, arabsky "Deir"). Arabsky se to místo jmenuje kvůli tomu, že bylo zničeno v 7. století při arabské "konkvistě" (conquest), tedy při dobytí vesnice. 20. srpna 636 n. l. byla totiž Byzantská říše poražena muslimskými Araby v bitvě u potoka Jarmúk, což znamenalo konec její vlády v celé blízkovýchodní oblasti. Tehdy, teprve roku 14 muslimského kalendáře, začala skutečná expanze islámu. Místo bylo osídleno znovu ve 13. a 14. století, načež bylo opět opuštěno. Až ve 20. století tu byla znovu postavena vesnice, tentokrát syrská. Po izraelské šestidenní válce, tedy po roce 1967, bylo místo znovu opuštěno. A teď zde už nikdo bydlet nebude, protože jsme v národní rezervaci a provádějí se tu vykopávky.Tak tomu je v izraelských národních parcích vždy: Krom chráněné živé i neživé přírody se v nich vždy nacházejí i archeologické skvosty. Tady mi připadá pozoruhodné, že i když bylo po původních křesťanech toto sídlo znovu dvakrát obnoveno, že si nikdo nerozebral kameny kostela na stavbu nových domů! Ale třeba v tom kostele noví obyvatelé bydleli – anebo vidíme jen stěny, které se zachovaly pod úrovní země… Krom zbytků kostela se našel i olivový lis, v němž byzantští křesťané lisovali olej z místních oliv. (Totiž ne křesťané, ale jejich oslík, jak dnes ukazuje jeho plechová atrapa.)
Najdeme onu vyhlídku, ukazuji z ní Janě bílou skvrnu na protějším svahu. Ten je daleko asi 200 metrů, takže nevidíme supíky, kteří tam bydlí, jen pozůstatky po jejich hodování – bílý trus. Supy nevidím ani kukátkem, které se tváří jako triedr (ale zato je lehké!). V onom betonovém altánku jsou však vycpané hned dva exempláře – matka se svým mládětem na hnízdě. A nad krajinu se hodlá vznést ještě jeden sup – v tomto případě se nevznese, neb je kovový a velice umělecký.
 |
| 2016 |
Vyhlížím i do severního závěru údolí, ve kterém se ukazuje stříbrná stužka vodopádu. Má přes padesát metrů a je prý nejvyšší v Izraeli. Pokud nám zbude čas, podíváme se k němu. Do hlubokého kaňonu je odtud odshora pěkný pohled, ale nebudeme do něj sestupovat. K vodopádu vede pohodlná cesta po rovince; na mapy.cz jsem naměřil, že je vzdálený jen 2 km. Na údolím v dálce vidím známý hájek blahovičníků. Tentokrát se u něj nevyskytuje stádo strakatých krav. Fotím po deseti letech znovu ten pohled k hoře Hermon, která se zdvíhá v dáli za vodopádem. Onen báječný výhled snímá i Janinka se svým strojem, který má o něco lepší světelnost. Avšak výsledky jsou tak mizerné, že sem raději dám fotografii deset let starou. Tehdy svítilo světlo. A v dáli se Hermon bělal sněhem. A já měl jen omezené místo na kartě, takže jsem domů po mnohém přemazávání mohl přivézt jen 400 fotek a pár videíček. Tehdy jsem vážil, kdy co sejmu, a ještě jsem dělal "multifotografie" – aby na nich byla vidět květena, zvířena, hluboká strž i vysoké pohoří… No ale teď, když se dívám na ty dva snímky, pořízené s rozdílem deseti let, tak pozoruji, že onen "Ještěd", který jsem viděl z vyhlídky nad Betsaidou, není to vlastní pohoří. Jde jen o jeho sopečné "předhoří", své tři vrcholky skrývá hora Hermon za padesáti kilometry kouřma. Takže možná, že tam sníh ještě je! Jen ho nevidíme. Nebo to jsou ty bílé mraky… …
 | |
| 2016 |
 |
| Na displeji mám… |
 |
| …Gamlu v zaměřovači. |
A tak jsme tu Janinu krvinku vyzkoušeli. Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli na velikonoční pondělí 28. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách ve čtvrtek 3. srpna 2016.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
Vyprávění z roku 2006: Mír v Gamle
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Fotogalerie z minulých návštěv Izraele: mir-v-izraeli.blogspot.cz
