Jak prošel táta Osvětimí

Otík a Miluška

"Hned, jak tam přijedete, tak se hlas na marodku, že seš nemocnej, tam to budeš mít lepší..."

27. ledna 1945 okolo třetí hodiny odpoledne osvobodila Rudá armáda osvětimskou továrnu na smrt. Toto datum bylo vyhlášeno Valným shromážděním OSN 1. 11. 2005 za "Den památky obětí holocaustu". Stalo se tak na základě návrhu, jenž byl společně podán USA, Ruskem, Izraelem, Kanadou a Austrálií a byl podpořen dalšími 91 státy. Česká republika tento den vyhlásila jako památný už roku 2000, v roce 2004 byl pak uzákoněn jako "Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti".

***

V Liberci před válkou chodívala babička Emílie se třemi syny a dcerkou na výlety do Jizerských hor i na Ještědský hřeben. Na ten Ještěd to byl bez lanovky (první kabinová spuštěna až roku 1933) docela záhul, můžete si to zkusit i dnes. Zesílí vám nohy i plíce. Kluci hráli v  zimě hokej, běhali po horách na lyžích, v létě pěstovali atletiku, plavali. V silném těle silný duch, paže tuž, vlasti služ. Když se v osmatřicátém "vrátili" (jak říkají sudeťáci a jejich čeští stipendisté) do Prahy, sportovali i tady. ("Vrátit" se nemohli, protože se všichni v tom Liberci narodili, babička v blízkých Vratislavicích v roce 1898, tedy ve stejném roce jako další tamní rodák, jistý Konrád Henlein. Jenže Emča chodila drze do české školy. "Proč chodí hodinu do školy, když má tu naši pod okny?", zlobil se německý zaměstnavatel a pradědečka Vobořila za to vyhodil z práce. Tolik poznámka k tomu, proč ve sčítacích arších jako "obcovací jazyk" mnozí Češi v našem většinově německém pohraničí pro sichr udávali němčinu.)

Strejda Otík byl dobrej, hrál za mančaft Slávie - v létě fotbal a v zimě hokej. Táta Milan s benjamínkem Jirkou bruslili na DTJ u Bohemky, tetička Milenka už nějak nemohla, na vejletech zaostávala a bráškové se jí smáli, že je lenoch. Pak se přišlo na to, že má nějakou hnusnou nemoc páteře, umřela v lednu 1942... Kluci v létě sportovali v Kampa klubu, jezdili plavat na Vltavu k Roztokám. Vono se jim to pak hodilo.

Když jsem se jako dítě táty ptal, proč má na předloktí vytetované kostrbaté modré číslo, říkal, že je to z koncentráku a nijak to nerozváděl. Tehdy mi to stačilo. Neptal jsem se ani později, rozvázal sám po narození vnučky Terezky. Ani tehdy toho moc neřekl a já ho nechci trápit přivoláváním vzpomínek. (A dnes se ho už zeptat nemohu...) Takže o Osvětimi vím jen to, jak do ní přišel a jak z ní odcházel.

Jak jsem zjistil v deprimující knize Terezínský památník, odvezli tátu do Terezína z pražského Veletržního paláce 6. března 1943 v transportu Cv společně s bratry Oty Pavla a s tisícovkou dalších bratří, sester, tátů, babiček a tetiček. Z této tisícovky se konce války dočkalo jen 238 bytostí. Po Terezínu přišla na řadu další "klasická" cesta: Transport Ek, který vyjel 28. 9. 1944 do Osvětimi. V Terezíně poradil na rozloučenou nějaký kamarád doktor tátovi:

"Seš nastuzenej, hned, jak tam přijedete, tak se hlas, že seš nemocnej a nemůžeš pracovat, na marodce to budeš mít lepší."

Jenže. Ten osvětimský doktor, co mu měl táta nahlásit nemoc, se jmenoval Mengele. Naštěstí tátův transport dorazil do Osvětimi až navečer jako poslední toho dne a lékař na příjmu byl již tuze unaven. Nezdržoval se prohlídkou. Nechal hnát dav naháčů proti sobě a pokynem ruky je třídil doleva a doprava, jak se mu zdáli být v tom běhu dobří. A tak táta neměl čas říci panu doktorovi, že je nemocen a chce na marodku. Nohy  měl dobrý a pan doktor mávl rukou tím lepším směrem...

Další tátova vzpomínka, se kterou se mi svěřil, je až z ledna 1945, kdy už bylo slyšet dunění ruských děl. Němci ve spěchu evakuovali komplex osvětimských táborů, transporty s heftlinky jely na západ a na jih. Táta se dobrovolně přihlásil do likvidační čety. Doufal, že je Rudá armáda osvobodí dřív, než je odtransportují dál. Třídili "materiál", který zbyl po zavražděných lidech a nakládali jej do vagonů. Esesáci už nějakou dobu likvidovali celý tábor, hlavně krematoria, kterými proletělo možná milion, možná milion a půl Židů, Romů, Poláků, sovětských válečných zajatců a dalších.... Průmyslové vraždění mělo zůstat před světem důkladně skryto. (Podle nově nalezených dokumentů bylo v Osvětimi spáleno milion tři sta padesát tisíc těl, Židé ze všech evropských států tvořili asi 90 % obětí.)

Přihlásit se dobrovolně do likvidační čety, kvůli šanci na osvobození Rusy? Nebo spíše šanci na vlastní zlikvidování???

"To bylo to nejhorší. Každý den ses musel několikrát rozhodovat - a nikdy jsi nevěděl, jestli ses rozhodl dobře," říkal táta. Tenkrát se trefil, z hromady bot, které německá armáda ukořistila na lidských mrtvolách, si vybral jeden pár, který mu sedl. Při apelu se postavil doprostřed čtverce, aby ty boty nebyly vidět, jinak by ho okamžitě zabili. Neviděli je.

Jejich likvidační komando nezlikvidovali, ani se nedočkali Rusů, poslali je na pochod za předem odeslanými transporty. Předešlé kolony se přesouvaly pěšky, snad proto, že měly více času. Pro tátovu kolonu měly přijet náklaďáky. Jenže ty nedorazily včas. Esesáci pospíchali. Byl to pochod smrti. Kdo nestačil, toho odstřelili. Táta táhl jednoho kamaráda, který už nemohl jít dál sám. Pořád se snažil, aby se moc neopožďovali. Nožičky mu pořád ještě sloužily, hlavně, že měl ty boty.

Němci je doprovázeli na motorce se sajdkárou, na které měli kulomet. V lednovém nepříjemném počasí byl přikryt nějakou plachtou, o svou techniku se úzkostlivě starali. Jeden z nich povídal: "To už nemá cenu, skonči to," druhý začal plachtu z kulometu sundávat. Potřebovali vyřešit nepříjemný problém, žádná nenávist v tom nebyla.

Vtom přijely náklaďáky.

A tak táta přežil "Osvěčím", pochod smrti i další železniční transport v otevřených nákladních vagonech v lednových pětadvacetistupňových mrazech, i Mauthausen. Jeho bráchové to štěstí neměli. Tátu osvobodili  až 5. 5. 1945 Američani v Gusenu. A zase ho nesly nožičky dál. S několika kamarády zabavili Rakušákům pár bicyklů a vydali se na nich do Čech...

Ale to už je spousta jiných povídek.

Na Neviditelném psu vyšlo poprvé 6. 2. 1999, podruhé 23. 1. 2008. K příležitosti 75. výročí osvobození Osvětimi vracím do oběhu. Psí archiv z roku 1999 zmizel v nenávratnu, reedici článku z roku 2008 nedokáže najít ani přechytralý Google (pouze jeho pozdější reinkarnace na mém blogu Šamanovo doupě). Pro dnešek jen mírně upraveno.