Jako autor nemohu samozřejmě onu podobnost objektivně posoudit, avšak i podle nezávislého mínění kapitána Tess (dcerky Terky) jsme skutečně objevili (vzor) Údolí Vlaštovky!
Jsou dvě odpoledne. Buďto pojedeme rovnou domů do Conistonu, anebo se ještě podíváme k Windermere. Nabízí Tereza. K tomu sousednímu jezeru, odkud Ransome do své literární krajiny převzal ostrovy u Ria a samo Rio? Už neprší a neduhuje, a i kdyby začalo, prohlídka krajiny z okna automobilu bude vždy přínosná.
V blízké vesničce Torver odbočujeme vlevo z A593 na silničku A5084. Po chvíli se vlevo objevuje jezero. Tomáš na pokyn navigátora Terezy zastaví vlevo na odpočivadle. "Nechtěla jsem ti to říkat, protože jsem nevěděla, jestli tady jde zastavit. Ale támhle naproti je Ostrov Divokých koček."
Nečekaný bonus! Navíc ještě ostrov nasvítí reflektor sluníčka. Vystupuju, kochám se, fotím a závidím postavičce na červeném člunu, který si to šine do ostrovního přístavu. Za pár minut jedeme dále, přičemž vyrážím různá obdivná citoslovce. Tak vypadala krajina, co znám z knížek Ransoma!, říkám si a jsem spokojen jak vrnící kocour.
Po chvíli dorazíme k jižnímu konci jezera Coniston. Přes bažiny není vidět kruhovou tůň na River Crake v místech, kde vytéká z jezera. (Prý je předobrazem Laguny chobotnic na fiktivní řece nahoře na jezeře u fiktivní usedlosti Blacketovic rodiny.)
V blízké osadě Water Yeat bychom mohli odbočit doleva a vydat se pak na sever kolem druhého břehu jezera. Našel jsem si to na mapě! No ale s tímhle autem bych si tam sám netroufl. Po východním břehu jezera sice vede silnička, ta však nemá raději ani číslo, jenom to, které jí přidělili jako cyklotrase. Mezi kamennými zdmi je široká jenom tři metry. Ony ani ty standardní čtyři metry na místních komunikacích nejsou moc, zvláště, když zde máte místo krajnice zeď. Náš blankytný fordík je široký 184 cm, se zrcátky 210. Přesto mají Angličané i zde v oblibě široká auta. Jedno takové se v zatáčce nevejde do svého pruhu a aniž by zpomalilo, natlačí nás až k živému plotu (jak jsem už psal - kamenná zeď porostlá dvěma centimetry větviček s listím). Ozve se šlehání větviček o karoserii, na nejbližším volném místě, konkrétně u hřbitůvku v Blawith, zastavíme. Tomík obhlíží škody, na vypouklém boku jsou patrny škrábance. Jejda.
Cítím, že bych se měl cítit provinile, protože k tomuhle by nedošlo, kdybychom se vraceli a nedělali si tuhle zajížďku. Ale nenechám se tímhle problémem zaskočit a fotím si přes zeď kostelík. A říkám si, že možná ani není všem dnům a škrábancům konec. Mladí jsou samozřejmě pojištěni. Jakou mají spoluúčast? 1.200 liber. Vynásobte si to třiceti. Jejda! Ještěže mají u jiné pojišťovny pojištěnu i onu spoluúčast...
Jedeme dál, třináct kilometrů od startu se v Lowick Green napojujeme na čtyřproudou silnici A5092, o další tři kilásky dále se v Greenoddu obracíme na sever. Drandíme si to po šest metrů široké normální silnici A590, kolem jezera, jež se vlní vpravo. Které avšak není jezerem, leč zálivem Irského moře. Koukali jsme sem včera. Jak je to blízko! Od vrcholu Old Man jen deset mil letem vran...
Na nejbližším kruháku to bereme vlevo po A592. Po chvíli se objeví nádherné podlouhlé (18 km zdéli, max 1,5 km široké, s 15 km čtverečních největší přírodní) jezero. Na modrém jezeře plachta bílá, hladinu obklopují kadeřavé lesy na stráních, v dáli hrbatý obrys hor, obraz korunují téměř letní mráčky. To by se to fotilo - kdyby bylo kde zastavit! Šířka silnice zůstává 6 metrů, ale kolem jsou ty věčné zídky. Nakonec, asi šest kilometrů od začátku jezera, se přecejen u levé zídky objevuje krátký odstavný pruh, kde zakotvíme a chvíli se rozhlížíme a fotíme.
Snímám pohled na ostrovy. Trochu vlevo od středu na horizontu jsou vidět dvě hory. Vyšší zakulacená a (zdánlivě) nižší (protože je dál) špičatá. Tak ta špičatá je nejvyšší hora Anglie, Scafell Pike (978 m n. m.), a viděli jsme ji v mracích na několik vteřin i včera při návratu z hory Old Man of Coniston.
Za dalších pět kilásků jsme už v městečku Bowness on Windermere. Chvíli tápeme, než najdeme poměrně levné parkoviště na Glebe Road u mariny (asi jen tři libry za čtyři hodiny, kratší dobu neposkytují, tedy ani menší platbu). Hned u mariny se rozprostírají nákupní pastě na turisty. Tereza je jen letmo shlídne a hned scházíme k jezeru. Na sedmi molech je tu uvázána asi stovka plachetnic. Zadem za nákupním střediskem se vydáváme přístavišti.
Promenádujeme se po Diessen Promenade, vyhýbáme se agresivním kachnám berneškám, rackům, holubům, berneškám, labutím, kachnám a turistům. Nevyhnul jsem se holubincům, labutincům a bernešincům, turisté mají naštěstí poblíž záchůdky za pouhých 50 pencí. (Kdybyste pánové hledali piktogram, tak marně, ale jste "gents".)
V přístavu je živo. Od mol každou chvíli odráží a k nim zase přiráží nějaký parník. Jeho trasa je mnohem kratší než ta naše na jezeře Coniston. Za čtvrthodinu obepluje blizoučký Belle Isle (Dlouhý ostrov v Boji o ostrov, dlouhý je opravdu - asi kilometr!, široký nejvíce jen čtvrt km) i se skalnatými ostrůvky Slepice a Kuře. Lodní lístky jest možno zakoupit v domcích se zelenou střechou hned na molu, avšak cesta jest poměrně drahá. Nehodláme ani utrácet čas, také se nám nechce poslouchat nadšené výkřiky Japonek a Angličanů. Bowness jsou vyhlášeným turistickým centrem, a opravdu je tu narváno lidmi jako ve Špindlu. (Neoceníte to, protože jsem vybíral bezlidé scénky.) Jak jsem rád za naše poklidné Horní Mísečky, é, Coniston!
Turistický ruch občas zahustí zvuk vojenského cvičného vrtulového jednomotoráčku Short Tucan, otáčejícího se nad jezerem. Mají tu na blízké letecké základně hnízdo - společně s onačejšími stroji.
Ostrůvky u Ria. Kdo najde v mracích nad horami letadlo, může si dát zázvorovou limonádu...
Podaří se mi zdokumentovat to, co jsem už mockrát viděl z auta, ale z něj se nedalo vyfotit: Kruhový objezd na severoanglický způsob. V ulicích zdejších městeček není dosti prostoru na klasické kruháky, řeší se to tak, že se doprostřed normální křižovatky - nakreslí bílou barvou kroužek tak asi dva metry v průměru, kolem něj šipky, ukazující směr otáčení, a nazdar! Do takového kruháku aspoň nikdo nenarazí.
Pokud má Bowness nějaké centrum, tak jsme do něj nedorazili. Vnořili jsme se do úzkých pustých uliček, obklopených šedými břidlicovými domy. Naříkal jsem dříve na kamennou chladnost místních domů, ale to bylo proto, že se přes noc netopilo. Jinak - tyhle domy se nemusejí zateplovat, protože jsou právě zatepleny už primárně břidlicí, která má nízký koeficient přenosu tepla. A pokud se zatopí, zima není...
A zjevně se v nich topí, a topilo, jak prozrazují široké krbové komíny ve štítech domů. Některý dům se pyšní i mohutnějším komínem: Ze štítu se na hřeben stanové střechy vyvalil asi metrový kvádr, z něj čouhá tlustý, zužující se komín. Celé to vypadá jako zmenšenina vápenné pece.
Dnes jsou v těch domech hotýlky, hospůdky, před nimi předzahrádky a na nich živo. Chvíli se ještě bezcílně potulujeme v uličkách, vychutnáváme si klid mimo běsnění turistů. "Takhle nějak to tady vypadalo, když sem chodily Vlaštovky na nákup," rozjímá Tereza. A možná Zuzana kupovala posádce zmrzlinu právě v tamhletom krámku!
Vracíme se k autu. Jsou teprve čtyři hodiny p.m., ale na jezero už padá stín, i když jižní svahy vzdálených hor stále září ve slunci. Ještě scházíme k úvazišti motorových člunů. Není tu už ani jeden, pokud nepočítáme modýlek, který si tu pouští nějaký současný Roger z dřevěného mola. (Možná by potřebovalo vyspravit, místy vypadá, že by se mohlo probořit.)
Vyrábíme poslední snímky v Riu. Snímám jižní konec Dlouhého ostrova, dokonce se mi, myslím, podařilo zachytit i Slepici s Kuřetem.
Zpátky se vracíme přes severní konec jezera Windermere. Nečekaný bonus nás čeká těsně před výjezdem ze sousedního městečka Windermere (společně s Bowness on Windermere tvoří souměstí): Zprava zahouká vláček. Je tady skutečně nádražíčko, zmenšenina Masaryčky, kde mají vlaky z jihu konečnou. Jako v těch ransomkách!
Před Ambleside je nám ještě postát v asi desetiminutové frontě aut a turistických autobusů: Opravuje se tu silnice a vede se tu střídavý provoz. Ono dostat se sem k jednotlivým jezerům, a pak hlavně odsud, může být poněkud náročné - pokud si na cestování nevezmete Short Tucana...
V Ambleside odbočujeme z hlavní vlevo na západ, ve Skelwith zamíříme po několikrát již projeté silnici A593 (Cumbria Way) k jihu. Po dvaceti kilometrech a půlhodince se dostáváme na naši terasu. Asi o pět minut dříve než jsme se včera vraceli od Keswicku. Takže dodávka řemesníků, opravujících jeden z domků ještě nestačila odjet a potkáme se s ní až na tři metry široké terase. Tomík couvá, ale jak toho již měl taky za dnešek dost, a jak je to auto tlustý, při vytáčení štrejchne předním levým blatníkem auta o opěrnou zídku, porostlou sporými listy. Vyrobí tak asi pěticentimetrový štrejch vlevo dole na blatníku, který bíle září na blankytném pozadí.
Tentokrát se cítím být poněkud vinen: Už dopředu jsem totiž tušil, že polední švihnutí větviček by nemuselo být všechno.
Ale mladí jsou naštěstí pojištěni. Draze, ale s ohledem na tu spoluúčast, za kterou by se snad dalo pořídit menší autíčko, vlastně levně. Nakonec to dobře dopadne: Po dalších týdnech ve Skotsku se fordíku už nic zlého nestane. A když Terka s Tomášem vrací auto, technik autopůjčovny nad těmito škrábanci jen mávne rukou.
A co nás čeká zítra? Poslední výletový den v Lake District. Ale o tom až příště.
Prožito v Lake District ve středu 16. října 2019, psáno v Praze na Lužinách v pátek 3. ledna 2020.
***
Předcházející příhody z Lake District:
0) Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
1) Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
2) Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
3) Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
4) Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
5) Cesta na Holister Pass: K Lomaři Bobovi
6) Jak bylo v břidličném dole: Kruté podzemí
7) Brexit v Lake District
8) Vzhůru na Kančenžangu, aneb Už se to trhá!
9) Hřebenovkou zpátky: A támhle je ostrov Man!
10) Jak jsme nenašli Údolí Vlaštovky?
