Minule jsem zmínil, že jsme se od jezírka Tarn Hows k autuvraceli „hodně strašidelným lesem“. Nakonec se mi podařilo vyrobit jen jeden, dva použitelné snímky, které ilustrují tento můj dojem. Dojem, který jsem nikdy neměl, když jsem se potuloval svými rodnými Jizerkami, kde jsem se vždy cítil velice bezpečně a přirozeně. Takže když jsem pak četl horory o strašlivých lesích, o pařátech, v něž se změní jejich větve a kořeny, tak jsem se jen opovržlivě usmíval. Les přece není takový!
Tedy les, který jsem znám. Les, který jsem poznal v Anglii, však strašidelně působí. Tedy nemluvím o již zmiňovaných lesech spotřebních, které jsou každý strom jak vysoustruhovaný, přesněji jak nakoupený v multimarketu, ale o tom lese, který roste na územích národních parků, pokladnic a v areálech světového dědictví jako dřevo v lese. Tento les se ponechává sám sobě (pokud v něm neprobíhají lesní práce – nebezpečí!, kdy se čistí cesty od vyvrácených velikánů) a roste samostatně v tradicích nespořádaného anglického lesa. Tedy rostou v něm hlavně stromy listnaté, jež jsou přirozeně rozekláté a porostlé zeleným mechem, jenž z nich občas visí jako záclony. Tenhle les na mne působil opravdu až strašidelně, a až tady, na návratové cestičce, která spadá do údolí School Beck, jsem pochopil, proč gotická anglická literatura straší lesy. (Ale nechť se čeští autoři tomuto strašení vyhýbají – pokud nepopisují anglickou krajinu!) Zde nejde o fantasy horor, ale o působivou realitu. Oni si to zdejší autoři nevymysleli, avšak opsali!
Nuže well, příjemně sestupující pěšinou (Varování Národní pokladnice cyklistům: příkré klesání, nerovné povrchy, sesedněte z kola!) jsme po čtvrthodince dorazili na pěšinu, kterou jsme sem vystoupali. Po ní jsme kolem nám už známého jezírka byli za další čtvrthodinu u našeho modrého fordíka Eco Blue. (Návrat bychom stihli sakumprásk i za dvacet minut, kdybychom cestou nefotili – protože už se to roztrhalo a slunce svítí jako prase!) Pro půjčený vůz našel Tomáš u horské silničky příhodné zdarmé parkovací místečko. Složili jsme se do auta, ale vrátit přímo do Conistonu jsme se nemohli! Ono otáčet se naněkolikrát mezi ovčími (zde spíše jeleními) zídkami přímo před ostrou zatáčkou, z níž každou chvíli může něco vyjet, by nebylo vhodné. A možná při rozteči (proti)jeleních zídek max 6 metrů a délce Ford Focusu 4,4 metru (tak tedy fordiska) by to bylo i fyzikálně nemožné. Učiníme tak na nejbližším vhodném místě. Jenže jeli jsme do vršku míle a míle a nic vhodného k otočení se nenašlo! Nakonec nás džípíeska dcerky Terky navedla na trojúhelník silnic, na kterých jsme mohli učinit návratový oblouk. (Když jsme nechtěli pro vůz, který má šířku 2,10 m se zrcátky použít regionální routy se šířkou 3 metry mezi zídkami...)
Do našeho domečku jsme dorazili už v půl třetí. Poněkud brzo na balení báglů na zítřejší odjezd a generální úklid rekreačního domku, ale je potřeba učiniti jisté další záležitosti. Tereza se vydává do města za nákupem potravin, které si s chotěm svým milým Tomem povezou do pusté skotské vysočiny. Jdu s ní z naší terasy dolů do městečka, abych si vyřídl ještě nějaké resty. Hned ten první mne čeká u pumpy, kde se s Terkou loučím. Mají zde totiž v břidlicovém domečku záchůdek, který je úplně zadarmo! Ale při odchodu vás přesto láká kasička, do které můžete hodit dobrovolný příspěvek pro místní dobrovolnický hasičský spolek. Minule jsem neměl drobné a čúral jsem zadarmo, tak to teď musím napravit.
Dalším mým restem je zakoupení nějakých liber v hotovosti, abych je vrátil Tereze k dalšímu užití ve Skotsku. Dlužím jí totiž za svou když už ne báječnou, tak použitelnou a i pěknou modročernou bundu, kterou mi – jakožto žena-vybíračka, zaplatila v místním krámě před naším výstupem na Kančenžangu (aneb horu Old Man on Coniston). Platila hotovostí, jak je v cizině zvyklá. Ví totiž, co mnozí nevědí – že si totiž naše banky při bezhotovostním placení v cizině strhávají (ne)patřičné procento za poskytnutí valuty, a některé si k tomu ještě účtují další poplatky. Hotovost by jí mohla scházet, takže dluh nechci vracet přes internet na konto, ale z ručky do ručky. Bunda (jo, hodí se i na kolo v této lednové zimě s provozní teplotou 4°) vyšla na asi čtrnáct stovek, vyzvednu padesátku, zůstanou mi ještě nějaké drobné na letiště.
Vyzvednu, vyzvednu, ale kde? Naštěstí si Terka už dříve všimla obecného bankomatu poblíž křižovatky u kostela. Najdu ho dle popisu snadno, jenom mne u něj zarazí informační tabulka: „Při výběru poplatek ATM 1.68 Ł“. Avšak než mohu zasunout kartu do hladové štěrbiny nenasyty, vyruší mě esemeska od dcerky (telefon mi po pádu do jezera nemluví, i když jsem ho měl v nepromokavé kapse, rozmluví se až po týdnu). Našla zdarmý bankomat v blízké cukrárně! Kdyby se neodměňovala za náročné nakupování, vůbec bychom tento vydávací stroj nenašli. U vchodu do cukrárny totiž žádné upozornění není! Vejdu a očima marně skenuju vnitřek. Už se chci svou neumětelskou angličtinou optat, když tu vidím lísteček u pultu:
Ale! Nejde o kopeček, alébrž o porci. Paní točí a točí a točí, a nepřestává. Nakonec vytočí množství, jež objemově vydá za naše tři až čtyři kopečky. A zmrzlina (z mléka, samozřejmě) je skvělá, skoro jako ta v jihoizraelské Jotvatě!
Až doma jsem zjistil, že si nenažraná Česká spořitelna naúčtovala neuvěřitelných 125,- Kč za výběr hotovosti v cizině, a navíc mi ještě vyplatila tu padesátku v přepočtu přes euro, čímž docílila pro sebe jistě výhodného kurzu 31,027 korun za blbou jednu libru v den, kdy střed libry byl na 29,688. (Pouze částečně výhodného kurzu, neboť následkem jeho uplatnění jsem své běžné konto i úspory již svěřil jinému ústavu, protože se nenechám urážet podobnými sprosťárnami.)
Dalším restem je dosavadní nenavštívení zdejšího kostela sv. Ondřeje s pěknou hranolovitou věží. Je obklopen hřbitůvkem s náhrobními břidlicemi. Jeden patří rodině Swainsonových z Holly How. (Ani dnes se nevyhneme připomínkám na hrdiny knížek Arthura Ransoma.) Bílá dvířka do kostelíka jsou otevřena, vedle nich bílá kruhová cedulka hlásá „Vítáme návštěvníky“. V předsíni je vedle nástěnky s rozpisem bohoslužeb upevněn zoufalý nápis, dokonce i s neobvyklým vykřičníkem:
TADY NENÍ POCHOVÁN D. M. CAMPBELL!
Tedy hrdinný rekordman na souši i na vodě Donald Malcolm Campbell, který zde na jezeře v roce 1967 zahynul při pokusu o světový rychlostní rekord se svým Modrým ptákem, jak jsem se o tom zmínil v kapitole Psanec v dešti.
Hned v druhém krámku, kde si náhle vzpomenu, že jsem onen hrnek postřehl, ho teď nepostříhám. A tak se tedy panu majiteli i jeho synkovi pochlubím, že jsem climbed, ale nyní nenalézám patřičný užitečný předmět, a oni mi ukážou onen hrnek za rohem. Poslední! Stál mě sedm pade, a kartou od Hello banky jsem zaplatil v kurzu 30,851 Kč/Ł. A to byl zlatý hřeb dne!
Ale ještě jsem se vydal za dalšími zlatými připínáčky k přístavišti, když už jsem tady. Zlobivým foťáčkem se mi podaří ještě slušně sejmout místní plovoucí kulturní památku, totiž onen parníček, aneb „Steam Yacht Gondola“, jehož závoj bílého kouře (vlastně páry, protože teď se topí pilinovými briketami, nikoli uhlím, jak tomu bylo v roce 1859, kdy byla loď poprvé spuštěna na vodu) je vidět i z velké vzdálenosti. Lépe se vyfotí, když se už nehýbe, ale to zase nepouští páru.
Parní gondola už pro dnešek končí, ještě jedna motorová loďka převáží partu školních dětí s paní vychovatelkou na protější břeh (v Británii jsou zase nějaké prázdniny). Chvilku ještě lelkuji na pobřeží, pokouším se fotit, ale mraky zase někdo zapošil. Naposledy použiju zdejší zdarmé záchodky a pak přístaviště opouštím. Na konci většího, teď už skoro prázdného, parkoviště, dostávám u výjezdu další lekci z nápisové angličtiny.
„This is a pay and display car park.“ Placené parkoviště, tomu rozumím. Ale „display“? Jakože nás sledují na displeji? Pod tímto nápisem následuje kontrolní otázka:
„Zaplatili jste a displejovali?“ Aha, žádný hlídač nedisplejuje, to musíme my sami. Co ono slůvko v daném kontextu značí, mi až později vysvětlila Tereza. Tak tedy „display“ = „strčit si lístek z parkovacího automatu za okno auta“.
Dalšímu rozumím bez problémů, neb se to neustále opakuje: „Parkováním tady to tady podpoříte. Jste v Místě Světového Dědictví! Peníze za parkovací lístek se vrátí zpátky do Parku. Národní Park Lake District.“
Nápisy jsou zde instalovány místo závory…
Příště sem snad kvůli tomu přijedeme i zaparkovat! Ale dnes to nebude nutné. Rovnou silničkou Lake Road podél (zde) rovného potoka Church Beck se vracím domů. Za zídkou se na rovné pobřežní nivě v klidu pase spousta osamocených černých ovcí s bílou hlavou. Zídka obkružuje úplně celý pozemek, aby se optimalizoval..., aby toho ovce mohly vyžrat co nejvíc. Lake Road nemá zbytečných krajnic. Policie přesto poznamenává: „Neparkujte na cestě, ani na jejích okrajích“. (Okrajem je na jedné straně zídka, na druhé potok.) Cesta se láme v pravém úhlu vlevo přes historický mostek, ve vzniklém rohu nezbytné upozornění: „Pouze místo k vytočení autobusu. Neparkujte, prosím.“ Za zídkou leží hromada obrovitých černých válců, zjevně sena, zabaleného do umělohmotné fólie. Na nich žlutou barvou nastříkán až neslušný nápis:
„Nebrat!“
Beru je aspoň foťáčkem. Silnička se padesát metrů za mostkem opět stáčí do původního směru. Tady už se mezi ní a potok vměstnaly domky povýtce hotelového charakteru. Jejich předzahrádku chrání živé ploty, jeden z nich je přímo katalogem různých druhů drsně se tvářících plotokeřů. No jasně, ani cesmína nesmí chybět. Přejdu hlavní silnici a pomalu stoupám k naší terase. Nojo, přecejen si budu muset zabalit. Batoh nesmí mít přes deset kilo! Už zítra T+T zamíří do Skotska a cestou mě vyhodí na letišti v Newcastlu nad Týnou. 
Ale o tom až příště.
Prožito v Lake District ve čtvrtek 17. října 2019, do modrého Jezerního Sešitu zaznamenáno tamtéž, psáno v Praze na Lužinách v úterý 14. ledna 2020.
(Některé fotky z Conistonu, použité v tomto článku, byly sejmuty v dřívějších dnech, kdy bylo světlo lepší a foťáček měl ještě před koupelí v plesu pod Kančenžangou. Právě v těchto dnech se odebral na věčnost, takže ani nemohu sejmout svůj památeční hrnek. Je k nalezení na výřezu z fotky, pořízené in situ, který přikládám. Takhle vpravo nahoře. To jich ještě měli víc...)
PS: Posledně jsem tady vyprávěl o fotosafari na okružní cestě kolem členitého horského jezera Tarn Hows. Při vybírání fotek pro tento článek jsem ve fotoarchivu narazil na jedno krátké videíčko, švenk po hladině tohoto plesa, který zachycuje klidnou hladinu, posetou ostrůvky v nečekaném podzimním světle pod čekaně podzimními mraky. Kdo dočetl až sem, může se za odměnu osvěžit:
***
Předcházející příhody z Lake District:
0) Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
1) Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
2) Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
3) Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
4) Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
5) Cesta na Holister Pass: K Lomaři Bobovi
6) Jak bylo v břidličném dole: Kruté podzemí
7) Brexit v Lake District
8) Vzhůru na Kančenžangu, aneb Už se to trhá!
9) Hřebenovkou zpátky: A támhle je ostrov Man!
10) Jak jsme nenašli Údolí Vlaštovky?
11) Navštivte Windermere, aneb Rio, ó Rio!
12) Obchůzka Tarn Hows: Poslední jezero
