Zítra má býti ráno zamračeno až deštivo, ale podle Norů se to ve dvě protrhá. Kolem celého jezera vede "plochá kruhová procházka" asi míli dlouhá, jež je "přístupná na vozíku a je ideální pro rodiny, které hledají jemnou procházku", jak slibuje návštěvníkům tohoto jednoho z 10 Nejkrásnějších Míst V Jezerní Oblasti webový bedekr yourtripagent ve své cs variantě. (No, ona tahle majle je tady dlouhá 2,6 km, a ta plochost čítá převýšení padesát metrů nahoru a padesát dolů.)
Než však vyjedeme z terasy nad Conistonem, vrátím se ještě k inventuře ztrát, které mne postihly, když jsem se položil na záda v okrajové louži horského plesa Low Watter. Zlomený klacek, na kterém byla upevněna česká vlajka jsem už zmínil. Nikonek (coolpix A10), kterému oslepl displej (a nemá hledáček) taky. Musím se pochlubit, že jsem potom s ním i přesto sejmul docela pěkné fotky, viďte? Protože důležitější než to, co vidí foťák, je to, co vidí fotograf! (Což neplatí při nezaostřeném objektivu a blbém světle...)
Že dalekohlídek, na který jsem lehl i s batohem, nevidí ani do blízka, jsem zjistil už při cestě z hory Old Man on Coniston (jeho původní majitelka Jana říkávala, že vidí lépe bez něj než s ním), když jsem na dlouhém pruhu vody jezera Coniston chtěl podívat na Ostrov Divokých koček. Až dnes zjistím jistou dysfunkci svého žlutého mobilku CPA Halo 11: Telefonuje, ale nemluví. (Naštěstí aspoň esemeskoval!) Na displeji ukazoval neznámou ikonu. Tu jsem identifikoval až doma v návodu k prístrojku. Znamenala "Only Headset Profile!", přičemž tento typ nemá sluchátek, aniž výstupu do sluchátek, kdybych si byl sluchátka pořídil samostatně. Omlouval jsem se pak pomocí esemesek všem, kterým jsem hovor zvedl, avšak nedomluvil se s nimi. Naštěstí mluvítko po týdnu vyschlo a rozmluvilo se.
Dnes nás čeká jen vkusná krátká procházka, při které se nemáme zapotit. Neboť jedeme na fotosafari, takže budeme mít dost času pro výběr vhodného panoramatu a čekání na dobré světlo. Jež je ráno skutečně za temnými mraky. To, jak bude procházka nakonec celkově dlouhá, záleží na tom, jestli najdeme vhodné parkoviště poblíž jezera. Přímo u jezera parkoviště samozřejmě je, avšak superdrahé. Mohli bychom zaparkovat na severovýchodním břehu Conistonu, a pak jít pěšky po Cumbria Way asi tři kilometry, o sto sedmdesát metrů výše se dostaneme na tu nejsprávnější vyhlídkovou loučku. Jenže to bychom museli jít kus po silnici mezi zídkami a bez krajnice. Na mapce, která je v našem pronajatém domku mezi mnohými turistickými prospekty k dispozici, je vyznačena lepší, tedy kratší a jen o třicet metrů vyšší trasa, kterou avšak všechny elektronické mapy odmítají poskytnout. Prohlédnu si tuhle papírovou a podaří se mi ji ztotožnit s čárečkami na džípíesce. Mapku si brát nebudu, protože bych ji nejspíš cestou pomuchlal a další jezerní hosté by bez ní byli jistě ztraceni.
Když ve tři čtvrtě na devět nasedáme do forda, prší. Což je dobré pro výlet z toho důvodu, že cestou ani u jezírka nebude turistů. Špatné je to pro focení, ale když přijíždíme k vyhlédnutému parkovišti, tak na chvíli zasvítí slunko. Osvětlí absolut prázdné parkoviště pro asi tak dvacet aut. U vjezdu označuje cedulka, že za 4 hodiny parkování zaplatíš 7,5 liber ("to nestihneme"), za celý den pak 9 liber. Parkoviště přímo u Tarn Hows snad nebude dražší, otáčíme se, z okolojezerní komunikace se vracíme dvě stě metrů na B5285 a vydáváme se vpravo na východ do kopců. Po půlminutce se vlevo mezi silnici a ovčí zídku vtlačil flek pro zdarmé zaparkování asi tří aut. Zaparkovali jsme těsně před první serpentinou, přes jejíž první zatáčku by měla procházet mnou nalezená cesta. Jak si pamatuju z domácí přípravy. Jdu napřed, zatímco Terka s Tomášem vybalují z kufru auta svoje fotografické náčiní (ale se stativem se fakt nenosí), celý napiat, zda tu cestu najdu. A našel! Byla tam! Dokonce "dyzajnovaná" jako cesta pro chodce, jezdce na koních a cyklisty! Ách, jaká pýcha mne popadla!
Takže teď jsem vůdce a velím k cestě údolíčkem potoka School Beck. Jdeme lesem, po deseti minutách dorazíme k rybníčku, či spíše nádržce s hladinou tak dvacet na deset metrů. Přecházíme hráz po lávce, z hráze padá asi třímetrový vodopád. Je zataženo, jsme v lese, i při ISO 1600 mám padesátinu, to v ruce neudržím. Po skalce za přehrádkou vylezeme po schodech a napojíme se na pěšinu, po níž nás e-mapy odmítají pustit. Přitom je to docela široká cesta s pohodlným kamenitým povrchem. Na nejbližší křižovatce lesních cest nám dřevěná tabulka slibuje, že u našeho cíle budeme už za tři čtvrtiny. Míle? Ne - hodiny. Cesta stoupá, mění se v bahnitou pěšinu, vlevo se za ovčí zídkou objevuje paseka, přes kterou vidíme hory, kterých se drží mrak. Ale do lesejka za pasekou se náhle rozpraží slunce, jen aby nám vydrželo!
Ke vstupu do rezervace The National Trust se dostáváme už za dvacet minut. Hranici rezervace tady tvoří bezejmenná horská silnička. Vlevo dolů bychom za deset minut dorazili na hlavní parkoviště - ale vždyť hned tady, na prvním Viewpointu, leží rozkošně prázdné a zdarmé parkovišťátko tak pro čtyři auta! Aha, informační cedulka nám vysvětluje, že je to pouze temporální zastávka pro turistická auta nebo hospodářské vehikly.
Jsme na první vyhlídce nad přenádherným temným jezerem, utápějícím se v temnu okolních lesů pod temnou oblohou - světlo nahovno, ne na focení, ale támhle běží šlinc slunce, počkáme až doběhne nad jezero a máme čas tak na tři snímky, než se posune dál.
I my se posouváme dál. Projdeme branou na bahnitou silničku, pokračující ve výšce nad jezerem; dostali jsme se na Track To Rose Castle Cottage (prosíme, udržujte cestu v čistotě, přístup je volný po celou dobu), nejdříve si však prostudujeme mnohé nápisy, varující nás před zloduchem jménem Phytophthora Ramorum. Ten zamořuje nebohé modříny, a jediná ochrana proti němu jest jednak vykácení napadených jedinců a pak postřik. Tento postřik je neškodný pro člověka, psy a divou zvěř. Avšak psy nenechte pobíhat, aniž sami pobíháte v zasažených oblastech, patogen se šíří i jehličkami, jež by ulpěly na vašich botách. První takto zasaženou areu potkáte po sto metrech.
Jdeme tedy dále po cestě, ještě před fytoftorou vybíhá vlevo od cesty útesovitý vrch, tohle by mohl být Darien, odkud by vyhlížel Roger plachty kolem ostrovů - pokud by byl někde na jezeře Windermere nebo Coniston. Výběžek je porostlý břízami, borovicemi a ovcemi. Tedy beznákazový; odtud budou jistě skvělé fotky, pokud vyjde slunce. Místo na jezero svítí však mizera zlaté prasátko na nápadný vršek Scafell Pike, nejvyšší horu Anglie (978 m n. m.), která je odsud jen asi 13 km na severozápad. Sejmu tedy aspoň ji. Přitáhnu si ji pětkrát, víc můj fotostrojek neumí, protože je ozářená slun cem, tak to ani není ani moc rozmazané (na originále na mém blogu, jinak má redakční systém Psa z roku Eins docela malé rozlišení fotek).
Fotíme, co se dá fotit. Ovce, sebe, opršenou cesmínu, jezírko s křivolakými břehy, mnoha ostrovy a ostrůvky, poloostrovem, vybíhajícím přímo pod námi hluboko do hladiny, porostlým borovým hájem... Ten poloostrov je vlastně morfologickým pokračováním našeho Darienu. Tam na ten mys musím sejít!, říkám si, když takhle odsora sleduju nižší cestu, obkružující jezero. Na protější hory zasvítil hledáček slunce, čekáme, až se přiblíží nad jezero, leze, leze pomalu, ale leze - jenže, potvora, těsně před jezerem zhasne. Po dvaceti minutách a stovce (mých) snímků opouštíme tuto výspu a vracíme se na cestu. Vpravo od ní je zakázaný modřínový les.
Potkáme prvního člověka toho dne; se svým luxusním kloboukem vůbec nevypadá na turistu. Spíš na zámeckého pána z 19. století - kdyby mu pod stylovým kabátcem s ochranou proti dešti na ramenou nevykukovaly džíny. Jde se psem, samozřejmě na vodítku. Asi to není pejskař, ale nejspíš obyvatel onoho inzerovaného Růžového zámečku, ke kterému vede tato cesta.
Po chvíli zákazová zóna mizí, Tereza s Tomem se vydávají nahoru do svažité pastviny až k obzoru, aby si něco pěkného vyfotili. Já jdu sólo, však jsme nedaleko sebe a když tak máme telefon, že. Vylézám na blízký vršek, porostlý dvěma dubisky, odkud patřím na nedaleké hospodářství. Kolem kamenného patrového domku, obklopeného kamennou zdí se pásou ovce. Obcházím domek ze všech stran, vypadá náramně čistotně a obydleně (břidlice má tu výhodu, že z ní nepadá omítka - protože rozumný člověk ji tam nedá, ale najdou se i nerozumní lidé!), na vratech do dvora je připevněn znak národního dědictví - toto je onen "Rose Castle Cottage", tedy spíše domek, než zámek. A ještě je tu výstražná cedulka PRIVATE.
Volám Terce, abych ji požádal o sfocení lepším strojem, ale právě až teď zjišťuju, že telefon netelofuní, tak se omlouvám esemeskou. Tereza však nemá čas, čeká, až se rozsvítí mraky, pak se chtějí vrátit na ten náš dlouho a marně obývaný Darien.
Domek je schovaný za nízkým pahrbkem kousek od hlavní cesty, která s ním tvoří křižovatku. Sestupuju vpravo, zatímco "plochá" cesta kolem jezera vystupuje do těch padesáti metrů. Odbočuju po ní vlevo a jmu se klesat zpátky k hladině, a hlavně k tomu vyhlédnutému poloostrovu. Začíná úzkou převlakou, ze které je vidět krásné ostrůvky vlevo, tedy na jihu. Na jednom roste šest borovic, na druhém jenom jedna. Mé focení se nelíbí stádečku turistických ovcí, které se taky vydaly na poloostrov za svou žrací prací, avšak nyní prchají na pevninu.
A, zrovna se rozjasňuje! Díry v mracích se zvětšují. Fotím jak blázen. Hladinu, ve které se odrážejí ostrůvky, prastarý nízký tis, sklánějící se nad hladinu, zlaté podzimní vlasy bříz, strom, padlý do jezera, tři žluté růže, zastrčené do kořenů borovice, ostrovy, les, všechno. Kryju se přitom za břeh záhledný z Darienu, protože tuším, že na něm už budou snímat svět pod sebou T+T.
Celý ufocený se vracím na břeh, slunce zalézá za mraky a já si na svahu vyhledávám místečko u cesty, kde bych chutě posvačil, je už jedenáct, a snídali jsme brzo. Promenádní cesta se zaplňuje, i po poloostrově se potuluje nenápadná šedá britská dvojka, za chviličku však vypadne. Pak tam ale přijde barevná dvojice - dědek je v červené bundě, baba v žluté. A sednou si tam. Poloostrov se stává nefotografovatelný! Odshora za chvíli pomalu přicházejí Tomáš s Terezou, kteří ho také hodlají navštívit.
Já už mám nafocíno. Jenže najednou opět zazáří divadelní slunce a rozsvítí barevnou přírodní scenérii uprostřed šedé krajiny. Nechám rozkousanou housku houskou, vyskakuju a znova fotím. Balím nedojedenou sváču a jdu znovu s mladými na poloostrov. Fotím znovu, co jsem fotil, už jen tak do foroty, T+T fotí to, co já předtím. Co fotí každej, kterej se sem kdy vydal. Ale, pravda, ne každý měl při tom k dispozici slunce.Nafotili jsme a usedli na převlace na kameni ku svačince. Já ji dorazil hned, a zatímco mládež dojídala, jal jsme se šmejdit kolem. Teď je slunečního světla cu moc, do některých směrů ani nejde fotit.
Po svačince jsme se už vydali dojít zbytek z té "míle" kolem jezera. Opět se otvírá nádherný pohled na poloostrov, nyní pro návaly turistů již zcela nefotografovatelný. Ano, jedno z deseti nejoblíbenějších míst nejnavštěvovanějšího kraje Anglie; turisté dole v údolích už vstali a dorazili svými kárami na místní Car Park a nyní se hemží.
Vyšli jsme zpátky těch padesát metrů, T+T odmítli na křižovatce k zámkodomu Růží zajít si k němu nahoru, odmítli i jasnou cestičku, která vedla dolů do bažin, takže společně pokračujeme v bezpečné obchůzné trase. Na bráně, která ji chrání, nás National Trust nabádá, abychom drželi své psy na vodítkách a pečlivě za sebou zavírali všechny branky. A piktogram zakazuje jízdu na kole. Snad aby nedocházelo k úrazům při setkání s davy, které se najednou odevšad vynořily.
Kolem cesty rostou roztodivné borovice, javory, připadám si skoro jako v průhonickém parku. Vida, a támhle, na nejvyšším bodu plochocesty (30 metrů nad jezerem) snad roste i kalifornský sekvojovec!
Cesta se zatáčí k západu a klesá k severnímu konci jezera. Vlevo se pod žlutou travou skrývá bažinka (ještěže jsme tam nešli!), vpravo se za drátěným plotem a krátkou savanou hrbolatí hřeben, který náramně připomíná ztuhlé druhohorní podmořské lávové výlevy nahoře v Prokopském údolí pod Novými Butovicemi.
Přicházím k mostku přes přítok, za nimž zve k odpočinku lavička ve tvaru horizontální vlny. Ale neodpočívám, fotím. Mládež už dávno zmizela za obzorem, nepochopitelně spěchá k dolnímu konci jezera. Nechci pospíchat, volně si fotím, ale přecejen vynechávám většinu lákavých odboček od cesty.
Tady jsou zase vrátka, a na nich pamětní cedule "speciálnímu psovi a nejlepšímu příteli (JIM, 1985-1999)".
Cesta stoupá a zase klesá k jezeru. To se nedá fotit kvůli slunci, které teď šajní z protipohledu jak z oblohy, tak z hladiny jezera. Přes nenápadnou bažinku odbočuju na skalnatý mys, ale ne, to se slušně nedá sejmout. Až v blízké zátočině najdu vhodný stín husté ještě olše, a tam se mi podaří vyrobit snad jediný slušný pohled na východní břeh. Myslím, že mládež tady ani nefotila.
Přece jen už pospíchám, ale přesto se zastavím u zajímavého poraženého stromu, který je hustě porostlý nějakými houbičkami. A! Nejsou to houbičky, avšak drobné mince v různém stavu ošlehanosti, které sem za dlouhá léta do kůry zatloukli nikoli kůrovci, avšak návštěvníci tohoto Trustu! Také si najdu vhodný kámen a zatluču sem padesátník. (Při večerním shlížení denních prací jsem se zatetelil pýchou, když ani T, ani T tento památník nepostřehli!)
A kamže to mladí pospíchali? Dostat se včas na hlavní výhledovou loučku pod Car Parkem. Jenže stejně dorazili pozdě. Slunce už svítí nejméně hodinu (tentokrát byli Noři se svými dvěna hodinami p.m. příliš skeptičtí), a na parkoviště se už nahrnul turistický dav. Fotit se dá jenom od hladiny, nebo kousek výše, jinak je stráňka zamořena optickým plevelem turistů. Ještě se mi podaří urvat jednu liduprázdnou fotku, když támhletu opalující se dvojku, rozloženou na dece, schovám za porost kapradí. Ale když se na blízkém mysu s osamělou břízkou ukvartýruje další sobecká dvojka i se psy, končím s focením. Sedáme si s Tomem na skalku a jmeme se obědvat to, co nám zbylo (je jedna p.m.), Terka mezitím vystartuje znovu na Darien. No jo, však se večer podíváme, co nám vyfotila.
Vrací se po půlhodině. Načež balíme bágly a vydáváme se zpátky k autu. Nejdříve k místnímu parkovišti, nechceme jít zpátky úplně stejnou cestou. Většina z několika desítek míst na Car Parku je obsazena. Parkují tu i dvě občerstvovací auta. Dodávka s červenými, modrými a bílými pruhy (tedy v britských národních barvách) nabízí hlavně Čerstvou Luxusní Mléčnou Zmrzlinu (kopeček za 2,5). Toto "Mr. Duffin's Coffee" (?, jakože na prd?, ne, fakt tam nebylo Muffin) se honosí registrační značkou, na níž je jasně napsáno EAT, ale k jídlu mají krom zmrzky jen speciální kafata, pečená v Cumbrii a servírovaná zde, tedy taky v Cumbrii... No, pečenou kávu jsem ještě nejedl. Buďto neumím dostatečně anglicky, nebo to bylo celé keltsky! (Stojí tu pravidelně, jak dokazují letecké snímky na Mapy.cz, kam jsem mimochodem právě narval fotky z tohoto vejletu, takže se snad po schválení ocitnou na těch místech, kde jsem je fotil...)
Ještě si zběžně prohlédneme informační ceduli a zarazíme se nad informací, napsanou bílou křídou na černou hospodskou tabuli:
"5 ovcí bylo tento rok zabito na Tarn Hows psy návštěvníků. Prosíme držte své psy na vodítku, abyste
Ochránili hospodářská i divoká zvířata.
Zajistili vše, co lze, abyste si užili Tarn Hows."
Prosíme, nezabíjejte nám ovce... Inu - Anglie.
Z parkoviště se vymotáme cestičkou, kterou umně skrývá vypečená dodávka EAT. Cestu označuje výstražná tabule s nápisem "Nebezpečí, lesní práce. Sledujte všechny značky a instrukce." K autu jsme dorazili bez problémů, i když jsme šli hodně strašidelným lesem.
Ale o tom až příště.
Prožito v Lake District ve čtvrtek 17. října 2019, psáno v Praze na Lužinách v úterý 7. ledna 2020.
***
Předcházející příhody z Lake District:
0) Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.1) Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
2) Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
3) Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
4) Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
5) Cesta na Holister Pass: K Lomaři Bobovi
6) Jak bylo v břidličném dole: Kruté podzemí
7) Brexit v Lake District
8) Vzhůru na Kančenžangu, aneb Už se to trhá!
9) Hřebenovkou zpátky: A támhle je ostrov Man!
10) Jak jsme nenašli Údolí Vlaštovky?
11) Navštivte Windermere, aneb Rio, ó Rio!
