úterý 15. března 2022

Něco o těch výšinách Golanských

Izrael mezi Libanonem a Golany. Přiblíženo 3x. 
Před měsícem (tedy v pondělí 14. února) jsem na svém blogu konstatoval: Putin se rozhodl. Jenom jsem se ptal - jak své zámysly uskuteční. Provede to: "Jako Hitler s československým pohraničím? Jako Stalin s Finskem? Jako on sám s Čečenskem, Gruzií a s Krymem?" Byla tady ještě jedna logická možnost - že to provede jako Hitler se "zbytkovým Českem" v březnu roku 1939. Vyplývalo to ze strukturovaného programování, ke kterému jsem přičichl ještě v osmdesátkách: "Bohu žel, je tu ještě celoukrajinská varianta. Pokud si šachista Putin spočítá, že za jeho spoluúčast v odtržení Donbasu od Ukrajiny, případně i za vytvoření 'pozemního mostu' z Velké země na Krym odpoví Západ svým nejsilnějším způsobem, pak se může - než aby se nechal natřikrát buzerovat - rozhodnout schlamstnout rovnou celou Ukrajinu." Něco nasvědčovalo právě tomuto nakonec použitému scénáři. Uvedl jsem to na konci článku jako post-post scriptum:

"Všechny inteligentní výtahy sjíždějí do přízemí a Izrael se chystá z Ukrajiny evakuovat židy."

Na tento článek o možných směrech další ruské anexe proti Ukrajině, který na NP vyšel ve středu 15.2., se pak ozvalo několik podporovatelů a spousta kritiků. Jeden z nich si postěžoval: "Na anexi syrských Golanských výšin Izraelem schválenou USA se v článku kousek místa nenašel." Ne nenašel, i tak jsem musel škrtat, abych zbytečně nepřetékal. Teď to napravím. 

Nejdříve generální pohled: Golany leží mezi "mezinárodně uznaným územím Izraele" a územím, které fakticky ovládá Sýrie. Fakt je, že zde žije hodně Rusů z bývalého SSSR, a teď se tam možná přistěhuje i několik dalších tisíc Ukrajinců, takže tohle srovnání není tak úplně vedle. Krom toho se právě v Sýrii báťuška Putin nedávno docela angažoval a jeho piloti si tam nacvičovali útoky i na civilní cíle. Dnes je Putin garantem toho, aby byla v Sýrii zachována vedoucí role Socialistické strany arabské svobody, kterou Asad kočíruje tzv. „demokratickým centralismem“ (absolutní mocí). 

A teď trochu z tamní historie 20. století: Po 1. světové válce si Velká Británie společně s Francií rozebírala bývalou Osmanskou říši. Na severu zůstalo dnešní Turecko, na jihu Egypt včetně Sinajského poloostrova. Britové a Francouzi toto území rozparcelovali nejdříve na mapě, do které onu hranici nadrásali olověnou tužkou. Severní část připadla francouzské Sýrii, na jižní vznikl Britský mandát Palestina. Na východ od řeky Jordán vzniklo autonomní oblast Britské Zajordánsko, což je dnešní Jordánsko, aneb Jordánské hášimovské království. Na západ pak Palestina, což je fakticky dnešní Izrael (včetně Gazy a tzv. "Západního břehu"). 

Posuňme se na sever Izraele, kde z Galileje stoupá k severu Chulské údolí, kterému se jinak říká "Galilejský prst". Prst proto, že tento asi 15 km široký výrůstek je vklíněn mezi hřeben libanonských hor na západě a Golanské výšiny na východě. Když se od městečka Kirjat Šmona přímo pod libanonským hřebenem podíváte přes údolí na protější stěnu Golan, tam, kde Sýrii patřily jejich svahy až k samému toku říčky Jordán, pochopíte hrdinství, se kterým Izraelci za tenhle kousíček půdy po dlouhé desítky let bojovali. Pochopíte hrdinství i jeho smysl. Toto území si koupili jako bažiny (neukradli!), pak je zúrodnili a stalo se jim vlastí. Tu pak uchránili proti proti beduínům i proti všem arabským vpádům.

Ono se bývalému syrskému území říká Golanské "výšiny", ale v nejvyšších partiích toto území šplhá do výše velehor. Na severu jde o pohoří Antilibanon, které tak trochu připomíná Ještědský hřeben viděný od Kozákova. Jeho nejvyšší horou je Har Chermon (2.814 m n. m.), ležící na hranici mezi Sýrií a Libanonem. To je skutečná špička Golanských výšin, které začínají u hladiny Galilejského moře, aneb jezera Kineret v hloubce 211 m pod mořem. Avšak ty slavné Golanské výšiny, které jsou na jedné straně velehorami, jsou na opačné straně jenom stráňkou nad říčkou.

29. listopadu 1947 byl Valným shromážděním OSN - i přes protesty muslimských zemí - přijat plán na rozdělení mandátní Palestiny. Na jeho základě měly vzniknout dva státy - židovský a arabský. Když z mandátní Palestiny odešli Britové, stala se linie namalovaná po 1. světové válce mezinárodně uznávanou hranicí mezi Sýrií (ta samostatnost získala už v roce 1946) a Izraelem. 14. května 1948 opustil britské mandátní území poslední britský voják. Stejný den vyhlásil Stát Izrael svou nezávislost. Arabové nikdy svůj stát nevyhlásili. Místo toho už o půlnoci toho dne překročila vojska sedmi arabských zemí tyto hranice a propukla "První arabsko-izraelská válka", aneb Válka za nezávislost, která mezi Araby a Židy probíhala za lhostejného přihlížení Britů de facto už od roku 1945. "Mezinárodně uznaná hranice" totiž neznamená, že by přes tuto hranici nelétalo ze Sýrie mezinárodně ignorované střelivo. Z Golanských výšin stříleli syrští vojáci na vesničany hlavně v době sklizně. Zorat je nechali, zasít, hnojit, pečovat o políčka – a při sklizni do nich začali pálit. 

Z těch "Golan" (strání nad říčkou) sestoupili Syřané až v červnu 1948. Skutečně, jakmile se od břehu Jordánu začíná zvedat stráň, už to jsou Golanské výšiny. Pro přiblížení situace uvedu jen jedinou historku, týkající se konkrétní židovské vesnice, mošavu Mišmar ha-Jarden. Tehdy měla vesnice celkem 150 obyvatel. 6. června 1948 na ně zaútočily dva syrské pěchotní prapory (asi dva tisíce vojáků) s dělostřeleckou podporou. Těch 150 vesničanů (včetně žen, dětí a seniorů) tento první syrský odrazilo. 10. června se jim to už nepodařilo. Syřané totiž proti nim poslali tentokrát rovnou dvě brigády (asi 4.000 vojáků) a osm tanků. Srabáci. Takové přesile obránci podlehli. Útočníci zajali dvacet posledních žijících Židů a velmi pak své vítězství oslavovali. Šlo totiž o jejich "nejvýraznější úspěch" při této kampani. Izrael svůj Galilejský prst nakonec ubránil. Ale vítězství v této válce neznamenalo, že by Syřané přestali se střílením na jeho obyvatele. 

Pro ilustraci uvedu další historku z roku 1964 z okolí vesnice Tel Dan na severu Chulského údolí. Poblíž ní stával před třemi tisíci lety stejnojmenný hrad, zmiňovaný i v Bibli. A bývala zde nejsevernější hranice biblického Izraelského království. A také hranice, na které si po mnoha tisíciletích rozdělily Británie a Francie své postkoloniální državy. Ta olověná tužka, kterou onu hranici zanesli do map, zanechala docela tlustou čáru. Ona čára představovala v terénu šířku 130 metrů! Na jih od jejího středu se ocitly i prameny Danu, jednoho ze zdrojnic Jordánu, který patří mezi nejvydatnější vodní zdroje na Blízkém Východě. Ono to tenkrát v tom roce asi 1922 bylo jedno. Čárka tam, čárka sem. Britské a francouzské impérium se kamarádily. Když vznikl stát Izrael, byla po jeho vítězné válce za nezávislost jeho severní hranice se Sýrií, přesněji řečeno, linie příměří, vedena ve středu oné tlusté čáry, logicky na biblických hranicích Izraele. 

Jenže toho roku 1964 přišli vyčůraní Syřané s jiným výkladem. Dávná tlustá čára, namalovaná olůvkem, se pro ně stala základem pro uplatňování nároků na prameny řeky Dan. Protože syrské je to prý až po spodní okraj oné čáry! Aby svým domnělým právům dodala Sýrie na váze, vybudovala ve vesnici Nohila, jen 400 metrů od linie příměří, tankové palposty. Načež Izraelské obranné síly (IDF) vybudovaly obrannou zákopovou linii prakticky v linii tisíciletých hradeb. A pak začala snad první moderní válka o vodní zdroje, "Tužková válka". Konflikt se postupně rozhoříval, až zde k přestřelkám docházelo denně. Nejhorší incident se stal 13. listopadu 1964. Syrské dělostřelecké granáty začaly dopadat na blízký kibuc Dan. Izraelská armáda rozhodně odpověděla. Nasadila dělostřelectvo i letectvo, které umlčely syrská děla i zakopané tanky. Tak Izrael alespoň na čas odvrátil hrozbu, kterou pro něj znamenaly přípravné syrské práce na odklonění toku řeky Dan. 

Začátkem roku 1967 začali (po předchozích jednotlivých útocích) Syřané systematicky ostřelovat všechny "pohraniční" izraelské vesnice. Uvozovky jsou zde proto, že izraelské osady, ležící zde v severní Galileli v Galilejském prstu přímo na řece Jordán (která zde tvořila hranici se Sýrií), jsou od libanonských hranic (a vládně-teroristického Hizballáhu) na západě vzdáleny asi jen 10 km. Takže tyto vesnice jsou vlastně pohraniční z obou stran…

Logickým vyústěním neustálých arabských provokací i jejich zjevnou přípravou na válku byla fakticky obranná Šestidenní válka v červnu 1967. Ta u Tel Danu posunula území Izraele asi o tři kilometry severně až ke hranici s Libanonem. Dnes už na hradbách a zákopech Danu nestráží Izraelité ani Izraelci. Sýrie je odtud směrem na východ dnes vzdálena fantastických šestnáct kilometrů. Říkali si o to Syřané sami, aby jim bylo území, sloužící teroristickému ostřelování, odňato. 

Zdroj vody pro Izrael je tak zajištěn. Velkolepý syrský plán, kterým se měla ukrást voda Izraeli, se nerealizoval. Začalo se i s jeho stavbou – ale pak Izraelci Golany zabrali. Nu ale i proto může Izrael dodávat vodu jak Palestincům (50 milionů kubíků ročně), tak i Jordánsku (55 milionů). (Údaje pocházejí z roku 2015.)

Ale Arabové se úmyslu zničit Izrael nevzdali. V říjnu 1973 na vysoký židovský svátek Jom Kipur napadli Izrael znovu. Golanské výšiny tehdy bránily jenom tankové jednotky. Letectvo bylo vázáno na jižní frontě. 7. tanková brigáda zde úspěšně vzdorovala desetinásobné převaze spojených arabských vojsk. (Například brigáda Barak s 57 tanky zastavila 600 syrských tanků.) Na pomoc přišly tehdy Syřanům ještě irácká tanková divize plus jordánská tanková brigáda plus marocká obrněná brigáda. Plus dvě palestinské speciální jednotky Al Fatah. Arabové zde v největší tankové bitvě po druhé světové přišli o téměř 1.500 strojů. Izraelci měli na Golanech celkem 250 tanků. Prakticky všechny byly zasaženy – a 150 se jich podařilo (často pod palbou) opravit. Ale nakonec zůstalo stát v Údolí slz 250 vyhořelých tankových koster. Izrael se ubránil a se Sýrii podepsal příměří. Mezi ním a nepřátelským sousedem se od roku 1974 vine linie zastavení palby. Vlastně dvě linie, linie Alpha a linie Bravo, vzdálené od sebe asi kilometr. Mezi nimi působí mírové síly OSN UNDOF. Sýrie, zmítaná změtí občanských, národnostních a náboženských válek je tak oddělena. Neznamená to, že by obě linie byly úplně nepropustné. 

Na Golanech je dnes mír. Ten syrsko-izraelský mír není zabezpečen mezinárodními jednotkami. Je jištěn tím, že z pozic IDF na hřebeni Hebronu je vidět 40 km vzdálený Damašek. Je vidět, a je v dostřelu raket i děl. Vidět není z pásma vyhaslých sopek nad starou Kunejtrou, která uvízla mezi dvěma liniemi příměří, ale zůstává v dostřelu zdejších pevností. Sýrie proti Izraeli dlouhodobě útočí z Libanonu prostřednictvím arabonacistického Hizballáhu. Z jejího území také Izrael ostřelují jednotky íránských Revolučních gard. Sýrie je sice "z obliga", ale musí strpět, že občas je na jejím území napaden konvoj se zbraněmi a posilami do Libanonu, občas je bombardováno výcvikové středisko Revolučních gard. A když se před časem Sýrie pokoušela experimentovat s jadernými zbraněmi, bylo toto její zařízení izraelskými letadly zničeno. O tomto útoku syrská média příliš nemluvila - a Sýrie si nikde ani nestěžovala. (Oddechli si jak v Rijádu, tak ve Washingtonu i Moskvě.) O izraelských leteckých útocích dnes nejvíc ví velitelství ruských sil v Sýrii, protože o nich Izraelci na horké lince Rusy pravidelně informují. Aby ruská letadla nepřišla k újmě při izraelských útocích na teroristické nesyrské cíle.   

Napsal jsem, proč Izrael ovládl Golanské výšiny, a teď k té anexi. Právní mluvou je Izrael neanektoval. Kneset pouze na toto území o rozloze 500 km2 v roce 1981 zvláštním zákonem "rozšířil aplikaci izraelského práva". (Čímž je až od té doby – anektoval de facto.) Nicméně – anexe, neanexe – Golany mohou být předány Sýrii jedině po souhlasu izraelských občanů, který je nutno vyjádřit referendem. Žádné smlouvy mezi politiky, zejména smlouvy mezi americkými, evropskými a arabskými politiky, to nemohou samy o sobě zařídit. 

S Palestinci tu žádné problémy nejsou, protože tu nejsou žádní Palestinci. Syřané zde měli umístěnu především svou armádu, ta je teď na druhé straně pohoří. Kdo zůstal, jsou místní Drúzové. Ve čtyřech vesnicích je jich asi 24 tisíc. Zatím je zde asi stejný počet Izraelců, plánují se však nové osady, které mají jejich počet zdvojnásobit. 

Zdejší Drúzové mají objektivně velký problém, protože byli liniemi zastavení palby odděleni od Drúzú v Sýrii. Nejen, že mají rozdělené rodiny, ale podle svého náboženství se mohou brát jen rození Drúzové mezi sebou. Před syrskou válkou existovaly na této hranici určité dny, kdy si bylo možno na neutrálním území vyměňovat nevěsty. Mezi liniemi palby rostou i jabloňové sady, o které se místní Drúzové starají. V době jejich sklizně se otevíral přechod na válečné linii mezi smrtelnými nepřáteli a Drúzové mohli jet se svou úrodou na syrské trhy. A pak se vraceli. To všechno válka v Sýrii zpřetrhala. 

Ale na Golanech je dnes mír. Pracuje tu ovšem izraelská vojenská nemocnice, která ošetřuje raněné Syřany, kterým se zdaří proniknout přes UNDOF. (Tyto mezinárodní "síly" OSN jsou známy hlavně tím, že se občas stanou rukojmími nebo živými štíty syrských teroristů.) Izraelská charita je přitom ve světě zamlčována.  

Poznámka ke Drúzům: Sami se považují za muslimy, ale muslimové je za ně nepovažují. V Izraeli jsou dvojí: Ti, co žijí na Karmelu a jsou v Izraeli od roku 1948; ti přijali izraelské občanství. Jejich muži často slouží v IDF - a jsou na to hrdí. Oproti karmelským Drúzům golanští Drúzové izraelské občanství nepřijali a zůstali většinově syrskými občany. Mluví však plyně hebrejsky a jsou "držiteli povolení k trvalému pobytu" v Izraeli. Mají se obecně lépe než za syrské vlády, je jim přiznána i určitá autonomie. Díky "anexi" mohou využívat izraelský školský i sociální systém. Nemají proč být teroristy. Syřany formálně zůstali, protože nevědí, jestli se náhodou Syřané někdy nevrátí. Bojí se pouze Syřanů. Nikoli Izraelců.

Přesto však - dokonce i potom, co válečný zločinec Bašár Asad rozpoutal válku proti vlastnímu obyvatelstvu - se stále ozývají hlasy různých pokrokářů, vyzývajících Izrael, aby Golany vrátil tomuto masovému vrahovi. Pokud by nějaký izraelský politik chtěl vracet Golany Asadovi za jeho "mírové úsilí", byl by idiot. Přesto existují neužiteční euroameričtí a ruští idioti, nejen politici, kteří to Izraeli doporučují. I izraelští idioti se najdou. Ba i čeští…

Uvědomte si, pokrokářští rozumprdi: Ony by ty Golany nebyly Izraelem zabrány, kdyby Syřani systematicky téměř dvacet let nestříleli na Chulské údolí a na mezinárodně uznané izraelské území na východním břehu jezera Kineret. A kdyby odtud nechtěli zničit Izrael. Od přítoku Jordánu do Kineretu (taky "Golany") je to ke Středozemnímu moři po silnici jen 60 km a cestou už není tak význačný geografický předěl, jako jsou Golanské výšiny. Dnes jsou syrští agresoři zahnáni na snesitelnou vzdálenost pět až dvacet kilometrů - a tam už zůstanou.

A na závěr k té analogii Krym - Golany. Z Krymu přece dvacet let Ukrajinci nestřílleli na "mezinárodně uznané" území Ruska. Ani z Donbasu.

Ať žije Ukrajina! Ať žije Izrael! Ať žije Česko! Ať žije Rusko! To ale za své. A na svým...

Psáno a rozmyšlováno v Praze na sídlišti Lužiny na které ještě nepadají ruské rakety ve dnech 14. - 15. března 2022 

Foto z Golanských "výšin" pořídil na jaře roku 2006 autor


Hrad Nimrod na Golanech. Na obzoru libanonská hranice. Nezvětšeno, aniž další fota.


Pohled z býv. syrské střílny na libanonské hranice. Uprostřed Izrael.


Hora Chermon (2.814 m n. m.) z Golan


"Golanská výšina" nad izraelskými palmami, 211 m pod m.