Zdravíme se

Hřebínek, Jizerky

"Dobrý den, ahoj, čau, zdravím výpravu..." Takové pozdravy dávám protijedoucím cyklistům, anebo běžcům či chodcům, když jedu na kole po cyklostezce. Mám na to čas, protože po rovince jezdím jen tak asi dvacetikilometrovou rychlostí. Když jedou proti mě rychleji, jen zvednu levou dlaň od řídítka.

Slučitelnost systémů

Před padesáti lety a něco se začaly reálně plnit mírové naděje všeho pokrokového lidstva. To když Sovětský svaz přizval do svého grandiózního boje za dobytí vesmíru i své dříve strategické protivníky ze Spojených států amerických. Protivníky nejen v bitvě o vesmír, ale hlavně nepřátele z dob studené války. Ta už měla několikrát namále a hrozila se zvrhnout ve válku horkou. Vyjmenujme třeba krize kolem západního Berlína a Kuby  On celý program mírového dobývání vesmíru vznikl jako vedlejší produkt závodů ve zbrojení. Ale v průběhu šedesátých let došlo ke smiřování dříve nesmiřitelných nepřátel. Zejména když dal Západ po invazi SSSR do Československa v srpnu 1968 Rusákům jasně najevo: 

"Éto váš ogoród, éto váše ďélo."

Zase Srpen

Měsíc srpen je každý rok. Ale počet výročí Srpna 1968 se každý rok zvyšuje. Letos bylo už padesáté sedmé. Tento článek jsem napsal k jeho 50. výročí. Během následujících sedmi let se leccos změnilo. Miloš Zeman už není prezidentem a Vojtěch Filip se prezidentem nestal. Rozhořela se ruská válka na Ukrajině. A na leccos se zapomíná. Zapomíná se například i na to, že dnešní českomoravští komunisté (shromáždění pod vlajkou levicově populistického politického hnutí Stačilo!) jsou stále  agenty imperialistického Ruska. Ani nemusejí nic podepisovat. Stačí, že jsou komunisté. 

Překvapivé osvobození

Němky v Chebu, říjen 1938

Byl tady kdysi jeden stát, jehož nepřítel prohlašoval, že vznikl podvodem. A že jeho státotvorný národ je falešným, neexistujícím národem. Krom toho v této údajně podvodnické zemi sídlí i jeden kmen národa tohoto nepřátelského státu. A ten tím pádem musí být osvobozen od útlaku ze strany onoho zločinného státu a pronároda, jenž skrývá svou hnusnou husitskou tvář pod maskou demokracie. A to osvobození se týká i "dědičného území". Ano, mluvím o předválečném Československu a jeho nepříteli, hitlerovském Německu.

Nedostatek strategické empatie k Rusku

Opakuje se to už poněkolikráté. Tvrzení, že Západ přiměl Rusko k válce proti Ukrajině tím, že nadmíru expandoval na východ až k hranicím Ruska. A to se cítilo ohrožené a muselo se bránit.

Vykládal nám to už soudruh profesor na SVVŠ v Liberci: Sovětský svaz musel v září 1939 vstoupit do Polska, aby si tak vytvořil nástupiště proti Hitlerovi. V listopadu téhož roku pak musel SSSR napadnout Finsko, protože ho ohrožovalo svými obrannými zařízeními. Co už nám soudruh profesor raději nevyprávěl bylo povídání o červnu 1953, kdy sovětské jednotky musely potlačit dělnické povstání v NDR. Nevyprávěl nám ani o roku 1956, kdy v Maďarsku vypukla  "kontrarevoluce perem a zbraní". Ta musela být také nakonec "rozdrcena za pomoci sovětských vojsk". Potlačení kontrarevoluce v Československu jsme v srpnu 1968 zažili jako studenti v Liberci na vlastní kůži. Pan profesor chodil před radnicí po náměstí Bojovníků za mír a fotil si krvavé kaluže. Ty tam zůstaly po devíti obětech komunistického imperialismu, kdy zase jednou Sovětský svaz něco "musel"...

2015: Pondělí, třináctého

Takovýto den jsem měl den před deseti lety. Nebo mohl mít. Pokud by se splnila moje vize z roku 2005. Tehdy vyhlásil časopis Softwarové noviny anketu "Jak bude vypadat digitální svět za 10 let" a já byl jeden z autorů, kteří se jí zúčastnili. Čtěte, smějte se a uvažujte, proč se má představa tak docela nenaplnila. A proč by elektronická všeobecná referenda mohla být velkým problémem:

Co roste v Jizerských horách

Tedy co zde roste kromě hub, bylin, keřů, skal, nových resortů a památníčků smrtelných nehod. Stromy zde rostou. V Jizerských horách rostou stromy. 

Stromy v těchto místech rostly vždy. Ještě když se "tato místa" nacházela někde na jižním pólu zeměkoule a jizerskohorský žulový pluton nebyl vytvořen, pak "zde" rostli předchůdci dnešních borovic, ale i duby, buky, vrby a břízy. A sem tam nějaký ten cykas.

Jak je v Jizerkách

Mokro. V Jizerkách je mokro. 
Když jsem vedl přítelkyni Karlu od sedla Holubníku na Holubník (1071 metrů nad mořem), pak byla cesta jedna kaluž. Tolik vody jsem tu za sedmdesát let neviděl! Přišli jsme k rozcestíčku, od kterého se hřebenovka zvedá vzhůru. Utěšoval jsem Karlu, že teď už tam kaluže nebudou, když půjdeme nahoru do definovaného svahu. 
"Jak, nahoru?! Kam nahoru!?" zděsila se Karla (jako již tolikrát). Ale (jako již tolikrát) přijala mé rámě a šli i dál po rovince - teda nakloněné rovince. Mno, tak kaluže tam byly, a potok ještě navíc. Ale stejně jsme se na Holubník i skrzevá bláto a kaluže vyšplhali!