"Není důležité, abyste měly pěkné známky, ale abyste tomu předmětu rozuměly".
Potřeba "hezkých známek" ovšem nevymřela ani po pádu bolševika, ani v novém tisíciletí. "Pěkné známky" na konci základky jsou stále potřeba, aby se děcko dostalo na střední školu. Průměr pokud možno těsně nad 1 je nutný k tomu, aby se mládežník dostal na vysokou. A tak se v posledním ročníku ZDŠ místo toho, aby se probíralo učivo, stresují děti k tréninku ma maturitu. Na střední je zase poslední ročník věnován přípravě na přijímačky. Jak tedy kde.
Hezké známky dětí nás rodiče vždy potěšily, ale věděli jsme, že to k přijetí na střední školu stačit nebude. Otec i matka technická inteligence bez stranické knížky. Uličnímu výboru neznámi. Dcerka chodila, když jsme bydleli ještě na Pankráci ke skautsky vedeným "zeleným pionýrům" v oddíle Ontário. Když jsme přesídlili na Jihozápadní Město, odkud jen cesta busem na Smíchov trvala půl hodiny, toto "pionýrování" v Ontárku padlo.
V devítce pak na dcerku soudružka oddílová vedoucí (jinak uklízečka a manželka pana školníka) před celou třídou řvala: "Nevím, jak na tebe mám vypracovat komplexní hodnocení, když jsi jediná, kdo u mě není organizována!" Dcerka přitom reprezentovala školu v různých olympiádách, kde se umisťovala na předních místech. (To bylo v září 1989. V listopadu paní školníková založila na škole Občanské fórum.)
O tři roky mladší synek, když si asi ve třetí třídě důkladně prostudoval stanovy Jisker, pravil: "Jiskra se chce stát pionýrem. Pionýr se chce stát svazákem. A svazák se chce stát komunistou. Nechci se stát komunistou." A nestal se ani Jiskrou. (Vliv na tom měla patrně nepatrně i rodinná výchova.)
A tak jsme věděli, že jediná šance pro naše děti je hlásit se na tu školu, na kterou probíhají talentové zkoušky. V osmdesátkách se už tak nehledělo na "třídní původ" (ostatně můj táta, synáček maloburžujního tatíčka a synoveček libereckého továrníčka byl po celý život dělníkem). A na výběrových školách nerozhodovaly jen známky, protože talent ničím nenahradíš. Zejména, když se frustrované soudružky učitelky nespravedlivě dávanými známkami často mstily těm dětem, které byly chytřejší než ony.
Dcerka s výrazným (nejen) výtvarným nadáním dostala na konci posledního školního roku (1990) dvojku z výtvarné výchovy. Ačkoliv měla jinak z výtvarky samé jedničky. Zeptal jsem se soudružky (byla soudružka, i když se tak už nesměly oslovovat) výtvarné učitelky, čím si ten zprasený průměr zasloužila. Prý dostala pětku z domácího úkolu. Ta pětka se v žákajdě neobjevila, ani poznámka, že nepřinesla domácí úkol. Byla vytažená z nosu. Důvod oné pětky se mi stal zřejmým při návštěvě soudružky - měla společný kabinet se soudružkou třídní, která dcerku nenáviděla. Kvůli češtině si na ní smlsnout nemohla, tak to zřejmě zařídila přes soudružku výtvarnou ve společném kabinetu.
Pokrčil jsem jen rameny, dcerka už šla na výběrový gympl, kam se dostala díky talentovkám. Její trápení se známkami však neskončilo. V roce 1990 byl z toho gymplu vykmitnut soudruh ředitel, který díky své komunistické knížce dokázal pro své studenty ledaccos zařídit. (Vsuvka: Všichni ředitelé byli v KSČ, nebo na vedoucích flecích Národní fronty, bez toho nešlo být ředitelem. Někteří byli svině, někteří, jako ředitel naší liberecké SVVŠ Josef Pavlík, dokázali díky svému stranickému působení protlačit na školu i vynikajícího deváťáka se "špatným" třídním původem. Pavlík v roce 1948 s partou mladých komunistických pedagogů zbolševizoval liberecké gymnázium, aby pak v roce 1968 nakrátko otevřel na půdě naší školy osmileté gymnázium. Měli jsme nepovinnou latinu a v roce 1969 se ještě mohlo maturovat z angličtiny. Pak Pavlíka vyhodili. Konec vsuvky.) Novou paní ředitelkou se stala dáma, která byla tak vysloveně hloupá, že jí ani do KSČ nevzali. To byla zřejmě její jediná kvalifikace. Na škole už ovšem bytoval soudruh, který do Prahy přišel z Českých Budějovic. Měl se stát ředitelem jako komunista. Jenže v roce 1990 mu z toho sešlo. Ale na škole zůstal. A tohoto ukřivděného týpka dcerka vyfásla za třídního. Škola ji nedovedla zaujmout, četla si pod lavicí, nesledovala výuku. A když ji soudruh třídní vytáhl k tabuli, pak si řešení matematického příkladu musela odvodit sama. Tříďas ji pravidelně tasíval když přišla školní inspekce a pak, když příklad u tabule vyřešila, se chlubil:
"Vidíte? A tohle jsme přitom ještě neprobírali!" Ale na vysvědčení jí dával trojky.
Paní ředitelka si nás zavolala a mluvila nám do duše, abychom dcerku z ústavu stáhli. Vyhrožovala(!) pedopsychologickou poradnou. S nadšením jsme přijali. Výsledek šetření byl jednoznačný: Dcerka má i na vysokou školu. Když se na to dobrozdání ona dáma podívala, pravila jen: "To je zajímavý, že v tý poradně každej cikán vypadá jak génius." (Nejsme cikáni, jen "židovského původu". Ale někdy to vyjde nastejno.) Ano, taková to byla kráááva pekelná. (Omlouvám se všem skutečným pedagogům.)
V roce 1993 se otevřela možnost, že by mohla jet dcerka na rok na americkou high school. Ale ne s těmi známkami, co přinesla na pohovor. Když se ten Čechoameriřčan, co to studium organizoval, seznámil s její školní historií a když viděl výsledky IQ testu z Mensy, udělal věc, pro amerického úředníka nemožnou. Ale jako Čech znal tu českou připrděnou závist: O své újmě dcerce do dotazníku u všech známek snížil jeden stupeň! A tak už neměla trojky a mohla jet. Navzdory všem českým papouškům. No, pak vystudovala architekturu na mé alma mater ČVUT.
Aha, ještě známka z angliny. Na předchozím vysvědčení měla dcerka trojku. Když chtěla do Ameriky, zaplatili jsme ji přes prázdniny soukromé lekce. Na začátku školního roku angličtinářka přezkoušela celou třídu. Jedině dcerka dostala jedničku. A pochvalu:
"Když to tak budeš umět dál, dostaneš na vysvědčení dvojku."
Proč ne jedničku?
"Protože jsi měla trojku."
A co dostala dcerka na konci školního roku, když měla po celou dobu jedničky a dvojky? Ano, správně jste pochopili. Trojku! Proč?
"Jedeš do Ameriky, nemůžeš mít všechno."
Jak asi myslíte, že umí dcerka anglicky dnes? American english, i tu kalifornskou variantu, i tu british. A ještě trochu skotsky a keltské gaelštiny by se našlo. I s tou blbou trojkou od té blbé krávy... (Pardon všem skutečným pedagogům.)
Papoušek kradl známky i synkovi. Někdy v osmé třídě jsme se na posledních třídnicích dověděli, že to má v matematice mezi 2 až 3. Ale záleží na poslední čtvrtletní práci, kam se hodnocení vychýlí. Vysvětlili jsme to synkovi, a on pak udělal tu písemku za jedna. No a jakou si myslíte, že dostal závěrečnou známku na vysvědčení? Ano, uhádli jste! Trojku! Sezobl snad jedničku z písemky papoušek? Když jsem se posléze matikářky zeptal, jak je to tedy s tím slibovaným vylepšením, dostal jsem neuvěřitelnou odpověď:
"On to taky mohl opsat," řekla ta..., omlouvám se všem skutečným pedagogům. Synek šel pak na soukromé gymnázium.
A pak tu byl vždy problém s "výchovami". Výtvarná byla pro mě vždy utrpením. Slyšel jsem, třeba že když se smíchá žlutá a modrá barva, vznikne zelená. Ne, mně vždy vyšla šedá. Neuměl jsem namalovat koně, jako Kubáček. Neuměl jsem malovat vůbec! Možná jsem byl tak trochu dysgrafik a synek všechny moje dys- podědil a zveličil. Už na základce mohl odevzdávat domácí úkoly z češtiny napsané na stroji, později odevzdával výstupy z počítačové tiskárny. (Ano, je ajťák, má bakaláře na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské na mé alma mater ČVUT. Přestože měl trojky z matiky.)
Pak jsem vždy trpěl při výchově tělesné. Přeskok přes kozu byl pro mě problém. Jednou o pololetních prázdninách jsme byli v Harrachově, a tam měli v tom velkém hotelu na Rýžovišti tělocvičnu. Když skončilo lyžování, oblíbil jsem si v ní přeskok přes kozu - protože tam měli pérovací odrazový můstek! A tam jsem si přeskok krásně natrénoval. Po pololetkách jsem pak v tělocviku hrdě nastoupil - a posunul kozu až ke stěně. Neměli jsme pérovací odrazový můstek. Nenáviděl jsem cvičení na nářadí. Ve škole, ani v Sokole, kam mě matka přihlásila, abych si vylepšil známku. Ta trojka mi kazila průměr. Soudruzi učitelé chodili marně za tělocvikářem a prosili ho, aby mi dal dvojku. Byl neústupný. Akorát vždycky, když jsem přistoupil k nějakému nářadí, tak dostal v obličeji tik...
A přitom jsem v létě plaval a potápěl se v ledové vodě Lesního koupaliště, jezdil na kole, v zimě lyžoval a proháněl běžky, s klukama jsme přes týden věčně běhali kolem baráku a o víkendech jsem brouzdal Jizerkami...
Dcerka odešla ze základky, co se tělené výchovy týče, vybavena snad jen uměním hrát "vybiku". Až synkova třída dostala někdy v šestém ročníku čerstvě vystudovaného tělocvikáře. A ten pak při třídnicích téměř plakal. Nikdo z žáků nedokázal běžet v limitu ani kilometr, ani kilometr a půl. Většina tu vzdálenost došla pěšky! Dvanáct minut běhu? Když do té doby děti v tělocviku trénovaly jenom tu - vybiku???
Hudební výchovu jsme mívali na základce dobrou. Naše třídní Auředníková třeba akceptovala, když jeden spolužák přinesl desku písniček Jiřího Suchého. Pak jsme si ji pouštěli celou hodinu. Jo, to byla správná paní učitelka. No a pak jsme měli ještě občanskou výchovu. V mé době to byla jen další nalejvárna komunistických sraček do dětských hlav.
V nové době dostal jednou synek v deváté třídě pětku. V občanské výchově. Z etiky. Mluvil jsem pak s panem učitelem občanky o tom, že jsou různé "etiky". Existuje etika podnikatelská, právní, lékařská. Svou etiku mají i vrahové, gangsteři. I školní party. Myslel jsem, že kdyby to žákům přednesl trochu zajímavě...
"Přece se nebudu s těma děckama vybavovat!" odvětil. Aha. No, naše třídní Auředníková se s námi v těch dávných dobách začínajícího socialismu bavila. Mohli jsme s ní diskutovat. A nedostávali jsme za to pětky. A synek je i s tou pětkou v devítce velice etický jako podnikatel - i jako synek.
Příští rok se nebudou známkovat děti v prvních dvou třídách v žádném předmětu. Čtvrtina škol to má tak už dnes. Komu to nejvíce vadí jsou - rodiče! Jsou na známky zvyklí už od dob Marie Terezie. Má snoubenka Karla je krom jiného taky pedagožkou. A ta říká, že třeba v hudebce nebo výtvarce se známkovat mají znalosti - ne talent. Já jsem přesvědčen, že by se některé "výchovy" známkovat neměly vůbec. Třeba tělocvik nebo ta občanská výchova. Nakonec, bez talentu se přece nedá jít ani na uměleckou školu, ani na tu sportovní. Při přijímačkách vám jenom známky nepomohou.
Ty ať si nechá papoušek.
Psáno v Praze na Lužinách v poslední prázdninový pátek 28. srpna 2026
Foto v úvodu převzato z filmu Jedničky má papoušek z databáze ČSFD
Druhé foto ukazuje žákajdu lajdáckého autora z páté Bé. Nakonec absolvoval i Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Ačkoliv měl na liberecké ZDŠ 5. května výkresy za tři a zapomínal si úkoly a pomůcky na výtvarku...
A na jedničku z dějepisu jsem to "namemoroval" jen jednou. Soudruh učitel Hubert přísně vyžadoval přesnou citaci „jak je to v učebnici“. Jinak to ani neuměl. Za ideálního žáka považoval nejspíš papouška. A to jsem nikdy nebyl - ani jedno, ani druhé. Viz článek Jak byla pomstěna Kopecká.
