No jo, nakonec jsme na tu Kančenžangu Vlaštovek a Amazonek ve zdraví vylezli. Nejdříve jsem se ale musel vydrápat z toho horského plesa, do nějž jsem na konci minulého vyprávění po zádech zahučel.
Načež jsem začal kontrolovat škody. Foťáček jsem zachránil vztyčením pravačky, ve které jsem ho držel (ta asi bude také nakonec nejspíš čouhat jako poslední z nějaké jizerskohorské slati). Jediná viditelná škoda je tedy zlomený klacek, sloužící co žerď české vlajce, čouhající z batohu. No a v batohu je můj těžký teplý svetr, pletený z hrubé vlny. Těžší asi o pět litrů vody, jež do něj vsákla. Pokusil jsem se ho vyždímat, ale jen jemně, abych si ho nezničil. Kalhoty mám mokré, ale v botkách samochodkách je sucho. I díky tomu, že jsem si dnes přes ně přezul chrániče, aby mi do bot nepadaly kamínky. Ty chrániče, které jsem si včera koupil v Keswicku za pouhých 9.99 liber. Jinde je nemají. Tady mi je taky dříve koupila dcerka Terka k nějakým předcházejícím Vánocům; doma mám jen jeden kus, druhý jsem serval z boty při letošním prorvávání se hlubokým borůvčím v Jizerkách.
Tak sláva, můžeme jít nahoru, už to bude jen krátké. Nu, stejně jako to pozvolné stoupání sem, k jezeru Low Water, bylo delší než člověk čekal, nebylo ani to krátké stoupání úplně krátké a strmé bylo až dost. Pěkně se klikatilo do svahu, a bylo z něj pěkně vidět na pleso, ale nahoru ne. Protože tam na nás čekal mrak, až do něj vstoupíme.
 |
| Low Water |
Cesta vedla nejdříve po schodech, stejně jako odspoda na Labskou boudu, ale jak jsme prošli kolem posledních rozvalin, schody zmizely, pak i cesta. Jen skála zůstala a v ní se daly tušit varianty výstupových tras. A bylo nutno chytat se skály rukama, tak to bylo strmé. Tereza mi to později vysvětlila:
"Tam nahoře už nebyl žádný lom, tak proč by tam horníci chodili? A když tam nepotřebovali chodit, proč by tam vedla cesta?"
V mraku bylo vidět tak na padesát metrů, takže jsem se snažil Terce a jejímu choti Tomovi moc neutéct, jen tak, abych na ně viděl. Totiž: Věděl jsem, že jestli do toho nešlápnu, tak že ztuhnu (8° vzduch, voda "deep cold"), polezu pak s námahou a možná nakonec zůstanu potupně viset ještě před kýženým vrškem, skřísnut kyselinou mléčnou. Takže jsem do toho šlápl, a ukázalo se, že trénink, spočívající hlavně v chození do schodů a šlapání na kole se vyplatil. A když už se nohy nechtěly samy zvedat, vzal jsem za okraj spodek svých zkrácených nohavic a zvedal stehna rukama, tak jsem podváděl. Prováděl Cumbria-walking. |
| Vrcholové prso |
Několik překvapení z cesty nahoru: Arthur Ransome nenapsal, že je to TAK do kopce. Alespoň jsem z četby neměl takový pocit. No, pocit máte, až když si to vyšlápnete.
A pak: Ta vrcholová mohyla není oficiální mohyla, ta se nachází na plošince o pár metrů za vrcholkem. A pod vrcholkem. Je to asi metr a půl vysoký čtvercový zužující se sloupek z břidlice, vylepšený betonem. Je do něj zabetonován i kovový štítek, nesoucí jakousi kartografickou šifru.Mohylu na vrcholu (803 m n. m.) tvoří volně navršené ploché kamení, nešplhejte na ni, abyste nestrhli lavinu! Když tady byla výprava bývalého neviditelně psího kolegy Mrože, aneb Franty Novotného, tak do té mohyly zastrčili láhev se zprávou, jak se na pravé ransomovce patří. A zahrnuli břidlicí. Naše výprava s tím nepočítala, a tak jsme nic nezastrkovali. Chtěl jsem jen vztyčit českou vlajku, ale protože nebylo kde, držel jsem ji jen za zlomený klacek a mával nad hlavou.
No a zatímco Franta měl výhled po okolních horách, jezeru a až na ostrov Man uprostřed Irského moře (stejně jako S&A), my měli výhled akorát do mraku a na okolní poutníky. Támhle rovnou na západ, tam je ten ostrov, a byl by vidět, kdyby bylo vidět.Ale nevadilo mi to, nevadilo! Nadšenej jsem byl. (Adrenalin je skvělá věc, akorát se to s ním nesmí přehánět.)
Sedli jsme si u té horní mohyly, naobědvali se z přinesených zásob (padlo právě poledne) a sledovali kolegy britské turisty při tomtéž. Poslední překvapení, pro mne: Angličané si na své procházky do hor berou i své psy. (Kočky nechávají doma.)
 |
| Levers Water |
 |
| Great How Crags |
 |
| Na Swirl How |
 |
| Sestup po Prison Band. |
 |
| Tam pod tím mrakem nad tou mlhou je Scafell Pike. |
Fotíme, fotíme, co to dá, než po minutě zase jezero zakryje nemilosrdná mlha. Jezero Coniston se objeví znovu, až když sešplháme trochu pod mrak. Potkáváme dvojici britských turistů, kteří, když nás vidí vynořovat se z mraku, a pak ten terén, po kterém sestupujeme, tak se raději obrací.
 |
| Nahoře vrcholový mrak, dole pálí sluníčko přímo na Ostrov Divokých koček. |
A už jsme v sedle. Je jasné, že můj původní maximalistický plán pokračovat přímo na další hřebenovkou není realistický. S povděkem se stáčím za mladými vpravo na jih, sestupujeme po úbočí cestou k Levers Water, přímo za ním se táhne stuha jezera Coniston, teď ji krásně vidíme po celou dobu až na dno údolí. Viděli jsme tu cestu už z Prison Band, ale odtamtud nebylo zřejmo, že vede vlastně rašeliništěm.
Mám už toho plné kecky (vlastně botky samochodky), naštěstí ne vody. Než slezeme k vodní hladině, sedám si na kámen a sundávám si je, abych si mohl přizipovat spodní (z batohu ještě mokré) části nohavic. Poněkud se ochladilo, a cesta dolů je pro unavené svaly sice nenáročná, avšak chladnou, chudáčci.
Terezka si mezitím přivodila řezné zranění na ruce, jak padla na ostrou hranu skály. Ale foťák zachránila! Omyje si ruku v potůčku, a pak ji poskytnu jednu z náplastí, co si s sebou na cesty tahám v batohu. Ach děti, děti, co byste si počaly bez tatíčka!
 |
| Levers Water |
Levers Water je umělý rezervoár, pod jeho hrází nás výstražná cedulka varuje před koupáním: "Pozor! Chcete si před smrtí zaplavat? Podchlazená voda z vás vysaje energii a může vás zabít - dokonce i v horkém počasí." Horko zrovna není, do vody se už nechystáme, ani ti, co se dneska už smočili...
 |
| Levers Water |
 |
| The Coppermines Mountain Cottages |
Scházíme po silničce širokým údolím kolem staré známé říčky Church Beck. Z řadových hornických domků ve stráni (dnes tedy turistických bydlisk) vybíhá k nejbližšímu vodopádku parta asi šesti dětí, tak asi osm až dvanáct let. Kluci mají kraťasy, támhletomu děvčeti čouhají ze sukně holé nohy. Stmívá se, už je spíše k šesti stupňům. Britské Vlaštovky a Amazonky se nezměnily ani po devadesáti letech!
A už jsme u mostu Miner's Bridge, přecházíme ho, a stejnou cestou jako ráno (a já předevčírem) se přes Dixon Ground dostáváme do naší už téměř rodné uličky na terase. Už je pět hodin večer, pravý čas dát si čaj a nějaké krekry.
Krom tepla, které nabírám v horké sprše, mě hřeje vědomí, že jsem zdolal Kančenžangu, cestou tam se neutopil a cestou zpátky uviděl jezero z mých dětských snů. Jenom ten ostrov Man jsem tedy nespatřil.
Ale víte co? On spatřil mne! Večer jsem si totiž na displeji mobilu přečetl zatím přehlédnutou zprávu:
 |
| Church Beck |
Ještěže jsem z Kanženžangy poslal jen dvě esemesky!
Isle of Man (mansky Ellan Vannin) je sice britským korunním závislým územím, nicméně samosprávným územím, nikoli integrální součást Velké Británie. A má hospodářskou nezávislost, takže pro něj neplatí nařízení EU o jednotném vnitrostátním tarifu pro celé území Evropské unie.
Takže - teď mne napadá - budoucí hospodářská hranice mezi Británií a EU by mohla vést právě tímto ostrovem!
 |
| Ten bílý cár nad jezerem je pára z parníčku, rozevlátá větrem |
Zítra nás čeká výlet do díry někde v místech, kde by se mohlo nacházet údolí Vlaštovky. Ale o tom až příště.
Prožito v Lake District v úterý 1. října 2019, psáno v Praze na Lužinách ve středu 24. prosince 2019.
Pěkný Štědrý večír vinšuju!
 |
| Akční fotografie |
***
Předcházející příhody:
0) Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
1) Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
2) Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
3) Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
4) Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
5) Cesta na Holister Pass: K Lomaři Bobovi
6) Jak bylo v břidličném dole: Kruté podzemí
7) Brexit v Lake District
8) Vzhůru na Kančenžangu, aneb Už se to trhá!
