Máme za sebou cestu Jezerním krajem a před sebou vstup do lomu Honister, jediného funkčního břidlicového domu v Anglii. A nastal ten pravý čas přemístit se do baráčku se suvenýry a toaletami, jak jsem byl pravil minule. Je tu však drobná zrada: Zatímco Ladies mají svoje Toilets v průchodu na dvorek, Men's Toilets bude podle šipky asi někde na dvorku. Ale nebyly tam ani pánské, ani toalety. Chvilku mi trvalo, než jsem přijmul, že musím jít do „Boys room“.
Ach, tahle horalská angličtina!
Asi neprodávanějším, protože nejužitečnějším sortimentem byly avšak čtverečky s vyrytými čísly („Nos“). Domovní tabulky! A kdybyste zrovna nenalezli své číslo, tak vám ho vyryjí. Jen za 11 liber, včetně tedy materiálu a také VAT/DPH. Můžete ho mít ve dvou velikostech, palec nebo dva, záleží na vás, jak daleko chcete být čitelní. No a můžete si vybrat ze dvou fontů (nejdříve jsem myslel, že tento zvyk, dávat si na domky orietační čísla, pochází z „románských časů“, anebo z doby „Staré Anglie“, než jsem pochopil, že Times Roman and Old English označují toliko druh písma, inu, dnes už asi neryjí rytci, ale gravírují NC frézy). Povrch tabulky můž býti hrubý, neb vyleštěný. Barevných provedení se nabízí více: Přírodní, stříbrná, krémová, zlatá, šedá, bílá... Bílá? Jak se pak pozná, že je z echt břidlice? Tabulky mají v rozích vyvrtané ďourky k upevnění, malé dvě, velké čtyři, pro fajnšmekry jsou k dispozici i ďourky skryté. Šroubky v ceně.
No ale nakonec přijde pan průvodce a jme se nám v audiovizuální
Po přednášce jsem očekával, že zajdeme přímo do nějaké díry. Ke které nás nejdřív avšak dovezl autobus. Trošku jsem si připadal jak někde v Peru, když jsme jeli podél srázu... Svezli jsme se do kopečka jen asi půl kilásku, zbylou stovku metrů jsme překonali po svých. (Autobus by se tu neměl kde otočit.) Vpravo se otevírá pohled do ledovcového údolí. Po jeho dně se do stoupání 25 % šine nějaký bílý mraveneček, tedy dodávka. Připadám si jako rybenka ve vypuštěné vaně.
Před trojúhelníkovým vchodem se vlevo u cesty krčí organizovaná hromádka kamení - rekonstrukce původního baráčku, ve kterém bydleli horníci.
Vedeni zarostlými kolejemi vcházíme do dolu, vlastně štoly. Ještě předtím si nás průvodce zkontroluje, jestli máme na hlavách hornické přilby. A jestli nám na nich svítí bateriové lampičky. Měli jsme - a osvědčily se! Jak lampičky, tak, jau, tady je to místy fakt nízký!, samotné přilby.
V jeskyni nedaleko vchodu se na chvíli zastavujeme. Začíná jedno z multimediálních představení. Na svisle postavené plátno se promítá filmek, ve kterém nám osmiletý chlapec v kalhotách na kšandách a vestičce (v měřítku 1:1) pyšně vypráví o své práci. Pyšně, leč anglicky. Pochopil jsem, že se chlubí, jak pomáhá uživit rodinu. Dcerka Terka pak dodává kontext: V té době (začátek 20. století) směli v Anglii pracovat děti až od 14 let. Jaktože pracoval osmiletý? No, pracoval společně s tatínkem. Který za něj dostával zaplaceno. Nemohli přece platit nezletilce, když ten nesměl pracovat!
Fikaný, že? Skoro jako Švarcsystém...
No, nejmladšímu zaznamenanému z rodu horníků, z doby, kdy mohly pracovat už desetiletí kluci, tak tomu bylo jen čtyři roky a devět měsíců!!! Práce se našla: Otvíral dveře. Ó, Anglie, kolébko demokracie a kapitalismu! Na zvracení...
Teď něco veselejšího: Peníze nedostávali od důlního horníci, leč - jejich ženy. Protože jinak by je chlapi a chlapci propili cestou do svých domků.
Kousek dál v další sluji vidíme, jak horníci lámali skálu: V odlomené stěně jsou vidět dvě na sebe kolmé rýhy. Sekali je - ručně. A průvodce nám hned ukazuje, jak se vyráběla díra do skály. Vezme si k tomu dlouhou tyč s ostřím na konci - a palici. A pak si ještě vypůjčí onoho hocha z rodinky a ukáže nám jeho práci. Ne, nesekal, ani by tou palicí pořádně neuhodil. Jen stál před tou skálou, a tatínek si o jeho rameno položil onu tyč, a pak bouchnul. Přímo jemu u ucha. Chlapec musel být hluchej od mala!
Práci horníkům ulehčoval dynamit. Bylo nám též multimediálně předvedeno. Vykulený malý turista byl za svou námahu odměněn: Mohl zatlačit kontakt na dělmistrově odpalovací krabici. Šlehaly na nás rudé ledky, hřmělo z reproduktorů, a abychom si taky užili, vyvalil se na nás ekologicky čistý bílý plyn místo prachu. No, nějaký prach v tom asi byl, protože jsem se rozkašlal. Jestli ti chudáci neměli třeba silikózu?
Ne, neměli. Umírali už ve čtyřiceti, dříve, než se pořádně rozvinula.
Na dalším multimediálním promítání nás oslovuje již dospělý horník. Co říká, nevím, ale vím, co mi k tomu řekla Tereza: Do Velké války šlo odtud asi 150 chlapů. Vrátilo se jich jen 25. Ne, že by padli, to ani ne. Ale poznali jiný svět, svět civilizace a splachovacích záchodů. Vrátili se z děsné války, a už se jim nechtělo děsně otročit.
Po pouhé hodině jsme se zase vynořili ven do jedenadvacátého století. Ještě se nám nabízela další možnost, jak si užít místních skal, a to na ferratě. Na stezce skalní stěnou, zabezpečené lanem. To by stálo 42 liber. Procházka po lanové lávce na začátku ferraty by stála 25 liber. Kdybychom si chtěli vyfotit někoho, kdo po té lávce leze, museli ybchom si připlatit ještě 7,5 liber. Horelezecí dcerku to lákalo, jejího také horolezecího chotě Toma jen trochu, a mně vůbec. Byla totiž už jedna hodina p.m., a nebylo ještě po obědě! Raději jsme se vrátili autobuskem k výchozímu bodu.
Koukám, že vedle prodejny je ještě kamenická dílna, kde se činí hlavně stroje. Jasně, břidlice je všude kolem „zadarmo“, celé hory, ze kterých stékají břidličně suťové svahy (ale tahle odpadová břidlice prý nemá ty správné vlastnosti), takže se prodává hlavně „přidaná hodnota“. Nejvíce tedy tašky na střechu. Nově rekonstruovaná břidlicová střecha vyjde taky na desítky tisíc liber, ale majitelé penzionů a sdílených domečků ji rádi zaplatí. (Vlastně jejich hosté...) Terka si ještě zálibně hladí kuchyňskou desku z leštěné břidlice. Mohla by ročně přijít baj vočko tak na deset táců (krát třicet). No ale ta doprava na kontinent! Naštěstí si mladí právě nedávno pořídili novou kuchyň, takže nepotřebují břidlicový přepych. Ale dobře se hladí!
A odkudže tato skvělá břidlice pochází? Z nové štoly, která je o pár metrů výše nad tou návštěvnickou.
Zalézáme do místního bufíku s welmi příjemnou atmosférou, kterou doplňují informační nápisy jako:
"Nemáme WiFi. Tvařte se, že je rok 1995 a mluvte spolu."
Nad stolkem se nacházejí témata k rozhovoru jako "Pořád hubnu, ale pořád se mi vrací váha".
Dávám si krémovou polévku z mrkve (jinou neměli), která nečekaně chutná. Zahřeje žaludek i duši. Dostanu ji v misce na - břidlicovém tácku.
Odcházíme k autu kolem bazénku z břidlice. Na dně se lesknou měďáky, stříbrňáky i zlaťáky, také tam házím aspoň padesáťák. Až pak si všimnu upozornění (vyrytém na břidlicové desce):
"Vhozené mince Vám splní přání. Všechny věnujeme našim místním horským záchranářům. Děkujeme!"
Ale o tom až příště.
Znamenáno do modrého Jezerního Sešitu v temném podzemí na Holister Pass v pondělí 14. října 2019, sepsáno v Praze na Lužinách v úterý 10. prosince 2019.
***
Předcházející díly:
Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
Cesta na Holister Pass: K Lomaři Bobovi
