Když se narodíme, moc toho nevíme. Víme, že dýcháme, možná ani to ne. Vadí nám, když nedýcháme. Vadí nám, když máme hlad, když je nám zima, když se nudíme. Něco si pamatujeme, ano, dřív to bylo jistě lepší. Jak rosteme, poznáváme mnohem víc. Nejen sebe, ale i své okolí. Rodinu, soudruhy na pískovišti, lidstvo vůbec. Postýlku, byt, celý vesmír. Někdy v tomto procesu poznávání si uvědomíme meze vesmíru, lidstva a svého života. Přestáváme být nesmrtelní, dospíváme.
Když to přežijeme, snažíme se stát opět nesmrtelnými. Někdo staví chrámy, jiný je zapaluje. Někdo vysvobozuje národy, jiný je vyvražďuje. Všichni čárají po zdech, papírech, klepou na klávesnici počítače. Zanecháváme nesmazatelné stopy na záchodcích, pískovcových skalách, v měsíčním regolitu, v zápisu highscore, na bocích meziplanetárních a mezihvězdných sond. Hledáme něco, co přesáhne náš život. Zběsile fotografujeme, filmujeme, videujeme... Stavíme pyramidy.
Všeho je ale jen do času. Zdi se zabílí, harddisky přeformátují, povrchy planet přeformují. Fotografická alba se vyhodí, filmy spálí, kazety přemažou. Tabule pro nové nesmrtelné je připravena.
Přistaneme na Měsíci, vylezeme na štít či projdeme hlubokým pralesem a máme pocit, že jsme první. Zapisujeme se do kronik té naší jedinečné civilizace. Jen té naší...
Při četbě Nevrlého překrásné Knížky o Jizerských horách jsem byl překvapen, kolik neštěstí a smrtí se v pustých Jizerkách za posledních pár set let stalo. Našli se nadšenci, kteří podle této knihy obnovili ztracené a zpustlé památníčky. Tak se dávní mrtví stali nesmrtelnými a ukázali, jak zde bylo kdysi živo. Ale ono to nekončí. Další lidé přicházejí do Jizerských hor zmrznout, spadnout s letadlem, zabloudit do slatí. A také si nárokují svou nesmrtelnost. Jenže ti nejnadšenější z nadšenců vartují a nové, neregistrované pomníčky likvidují. Jinak by byly za chvilku celé hory vydlážděny ceduličkami a křížky. (A proč jenom hory?)
Snad horší, než být zapomenut, je překážet.
Kromě této mediální nesmrtelnosti existují i pokusy o nesmrtelnost fyzickou. Faraonové se nechávali balzamovat, dnešní boháči se kryogenizují. Zmrazují se (zatím) ovšem jen jejich mrtvoly, takže po rozmrazení bude výsledek stejný, jako u toho balzamování. Zmrazit se musí živej člověk, to si studenti zapamatujte. Jenže to pořád ještě není fyzická nesmrtelnost, jenom dočasné přerušení života.
Uvedení skutečné nesmrtelnosti do provozu by mělo nedozírné důsledky. Už teď je tolik živých smrtelníků, co bychom dělali s nesmrtelnými? Anebo oni s námi?
A pak zde máme nesmrtelnost duše, metafyzickou nesmrtelnost, která předpokládá oddělitelnost duše a těla. O duši samotné můžeme říci, že nám ji vdechl Stvořitel a zůstává nám i po fyzické smrti, anébo že je to jakási organizovaná energie, pro kterou platí zákon zachování energie, a kterou bychom při trošce úsilí dokázali vyrobit i sami. Výsledek by měl být stejný. (I když ani umělé máslo nemůže nahradit to od opravdické krávy.) Tady máme jednu výhodu, totiž že časem všichni budeme mít možnost si tuto nesmrtelnost prověřit osobně.
Někomu se může zdát nepraktické mít duši bez těla. Ten si může vybrat přestěhovávání duší. Tento teorém sice stanoví konečný počet duší, mění se jen jejich kvalita (při vzrůstajícím počtu lidí klesá počet baktérií), ale jaká je to nesmrtelnost, když si ji neuvědomuji? Jedna duše prožívá různé životy a neví o těch ostatních, tak jakápak nesmrtelnost... Uvědomit si své minulé životy vyžaduje speciální duševní prostocviky, což však zpochybňuje jejich autenticitu.
V praktickém životě se všichni chováme jako nesmrtelní, někteří z nás ani nemají životní pojistku. Ono to jinak ani nejde. Někdy se někomu stane, že mu lékař s vážnou tváří řekne, že mu zbývá jen pět let života. Vyběhne z ordinace a zajede ho auto. Nikdy žádný doktor neřekne, že je nemožné přežít život. Jedna nesmrtelnost existuje - nesmrtelnost genů. Ony se avšak všelijak kombinují s těmi partnerovými a nikdy se neví, který dědeček či babička se dívají rozzářenýma dětskýma očkama na svítící vánoční stromeček nebo chanukový svícen. K této nesmrtelnosti nás pudí živá příroda velmi příjemnými prostředky. Kdyby nepudila, nebyla by.
Jenže... Jednou...
Někde v blízkém vesmíru, v naší sluneční soustavě, se možná už teď nasměrovala nějaká planetka ke zdrcující srážce se Zemí. Někde v blízkém vesmíru, v naší galaxii, možná už teď vybuchuje supernova, která vysílá smrtonosné záření na všechny planety v okolí několika set světelných let. V každém případě se Slunce za necelých pět miliard let změní v rudého obra, v jehož výhni zaniknou všechny vnitřní planety včetně Země. I s pyramidami. On celý náš vesmír v průběhu několika desítek miliard let se možná opět vcucne vniveč. I s celým mnohorozměrným prostorem a nesmrtelnými dušemi. Tak jakápak nesmrtelnost!
Nedávno jsem strávil pracovní týden ve svém rodném Liberci. Dostal jsem se na místa, o kterých jsem už ani nevěděl, že existují. Po necelých třiceti* letech jsem zapomněl na schody, po kterých jsem tři roky každovšednodenně pospíchal na gympl. Například. A j. Nejsem ten kluk, co jsem býval, i když se tak někdy chovám. Byl bych po dalších několika stech letech stejný? A nesmrtelnost Emmy Makropulos je směšná s očekávaným stářím vesmíru. Na to lidský mozek není stavěn. Kontinuita osoby se pohybuje v několika minulých okamžicích, vše nepodstatné se okamžitě maže. Naše současná já si na ta minulá pamatují jen matně. Většinou jsou pro nás mrtva.
To je ono. Život jsou jen okamžiky, které si pamatujeme. I velmi dlouhý život se může scvrknout jen na několik zamžených vzpomínek z mládí. Tyto prchavé okamžiky, které právě prožíváme, to je ta pravá nesmrtelnost! Užijme si ji. Uvědomme si ji.
Jsme nesmrtelní.
Psáno v Praze na Štědrý den 1997* AD, dopsáno 17:59:32. Poprvé vyšlo jako Příloha Neviditelného psa v následujícím týdnu, podruhé na Vánoce 2001. Na archivu NP obé nedohledatelno. (V lednu 2010 zveřejněno potřetí jen pro štamgasty mé čerstvě otevřené Hospůdky u hřbitova...) Proto tento nesmrtelný fejetonek opět uvádím v oběh jako vánoční dárek čtenářům.
Nebojte, do Jezerního kraje se vrátím někdy příště, vyjdeme i na Kančenžangu!)
PS 2019: V Jizerkách zatím přibyly další desítky pomníčků, dnes tedy hlavně cyklistů. Očekává se náramný nárůst pomníčků - elektrocyklistů.
8 komentářů:
To maj z toho že jsou vzdělanej. Z utrženýho jabka poznání. kdyby z něj neochutnali, nebyli by okusili nejen sladkého, ale i hořkého poznání. A byli by přinejmenším tak štastní jako v dobách, kdy na Olympu jestě žili nesmrtelní bozi. Tak se s tim nějak musej vyrovnat třebaže to vůbec nejni jednoduchý. Vím co píšu, protože jsem na tom stejně. Jsem zvědavej a dobře mi tak. Schumacher
Čtu psa spoustu let a je to moje první ranní setkání s internetem. Díky za tento blog.
Vždy jsem se podepisoval Bob
Bobe, taky zahajuji každý den Psem, ještě před prvním čajem. Beru to jako protidávku, abych pod vlivem většiny médií nepropadl pocitu, že veřejný prostor je obýván jen hlupáky a grázly. Není, ale odfiltrovat si je stojí spoustu úsilí. Díky za Psa, díky za tento blog.
Nemohu zahajovat den čtením něčeho složitějšího, než je displej na mikrovlnce - jsem typická sova. Večer a v noci žiju, nad ránem usínám. Jenže náš ústav si čaasto žádá mé přítomnosti i dopoledne, takže mám smůlu.
Věci, které se mění o půlnoci už tedy započítávám do minulého dne. Má to pro mě dva významy: Jednak vstávám informován, jednak si po celém, ne vždy veselém dni občas spravím náladu.
Doufám a věřím, že tak bude fungovat i tento novoučký (?) web, a s myšlenkami jeho autorů a přispívajících se budu nad ránem propadat do dočasného nevědomí.
Měly by tady být příspěvky zhruba v deset večer, nejpozději o půlnoci.
Relativita.
Jak jsou věci a příhody relativní jsem si uvědomil, když mi před lety umřel strejda. Byl to trochu divný člověk, který měl pestrý a bohatý život. O tom ale téměř nikdo nevěděl. Tichý úředník, bezdětný. Na Vánoce nám, když jsme byli ještě dětmi, kupoval naprosto nepraktické dárky. Když jsem měl deset, byla to kniha o televizních technologiích, tehdy u nás v olenkách. Obracel jsem knížku, nejspíš dost drahou, sem a tam a nakonec jsem ji přečetl. Příšerné technické čtení. Ale četl jsem rád. Cokoliv. Tehdy mě moc bavila sci-fi a na strejdovu knížku jsem tedy brzy zapoměl. Když jsem se ale začal "technicky vzdělávat", najednou se mi všechny ty pitominky o druzích rozkladů obrazu a televizních normách vybavily a byl jsem náhle králem třídy. Věděl jsem o tom víc, než profesor.
Ale o té relativitě: Ten můj strejda byl, jako mnoho sudeťáků, odvelen do Afriky, aby tam bojoval po Rommelově boku. Za čas dostali Němci v Africe na budku a strejda se ocitl v neokupované části Francie, kde jako váůečný zajatec musel pomáhat nějakému sedlákovi. Sedlák na něj byl hodný, dával mu dobře najíst a strejda nyslel, že to nějak doklepe do konce války. Jenže se řízením osudu dostal do Ruska a domů dojel pár let po válce otamtud, ze zajateckého tábora na Sibiři. Hubený, zavšivený, ale šťastný, že to přežil. Teta ho čekala a tak se pomalu a opatrně zařadil mezi "pracující inteligenci" padesátých let a tiše, až do penze, vyplňoval nějaká lejstra na úřadě. Jediným jeho odporem vůči režimu, se kterým nesouhlasil - byl to sudeťák - bylo to, že v úřadu občas ukradl tužky a gumy, které nosil nám, dětem a taky použité průklepáky, které používali s tetou jako toaletní papír, který byl tehdy "nedostatkovým zbožím". O minulosti nikdy nemluvil. Když přišel na svět můj syn, začali nás i s tetou navštěvovat a tak nějak plnit roli babičky a dědečka. Kluk je měl rád, najednou tu byl někdo, kdo na něj měl dost času, což jsme se ženou tehdy neměli. Takže mi syna částečně vychovali a vůbec ne špatně. A právě můj syn mi začal, tak nějak po svém, vyprávět historky ze strejdova života. Napřed jsem to považoval za takové hrdinské historie, které vypráví svým vnukům snad každý děda, ale když mi začal Adam popisovat, jak mu strejda ukazoval fotky a mapy a začal ho učit francouzská, německá a italská slovíčka, vzal jsem konečně strejdouvu "story" na vědomí.
Když pak teta nečekaně umřela a streda zůstal sám, pomáhali jsme mu trošku se ženou s jeho domácností, kterou ale zvládal vést suverénně sám až do svých 87 let.
Ten můj strýc byl, jak jsem už psal, podivín. Od své padesátky měl sepsanou závěť, kterou postupně upravoval podle toho, jak obmyšlení dědici umírali. Když jsme za ním, vždy v pondělí, kdy bylo v našem ústavu všeobecně volno, zašli, začal mi ten osmdesátilétý pán, postupně vyprávět příběh svého života. Když říkám postupně, myslím postupně. Pomalu, po jednotlivých "kapitolách" mi svůj životní román odvyprávěl. Bez zaváhání, bez rozporů a bez sebelítosti. Vždycky věděl přesně, kde minulý týden skončil a občas se odvolal na něco, co mi vyprávěl před mnoha měsíci a já si to už moc nepamatoval. Bylo to, jako kdyby se zpaměti naučil nějakou dlouhou knihu a z té neviditelné knihy mi četl jednotlivé kapitoly.
Pak se mu trochu zhoršila cukrovka, se kterou v klidné symbióze žil snad třicet let, odešel na "doladění" do nemocnice - a tam bez nějaké zjevné příčiny umřel.
A zjistil jsem, že jsem jediným dědicem všeho, co měl. Trochu peněz, pár set knížek, nábytek... Nic z toho nebylo použitelné - kromě peněz, pochopitelně. Ale zdědil jsem ještě něco, co se nedalo v dědickém řízení rozumně "ocenit". Několik šuplíků suvenýrů z míst, kterými byl nucen v životě projít. Násadka na pero z Paříže, kde byla miniaturní čočka, kterou bylo vidět uvniř vestavěnou Eifelovku. Celá krabice skleněných hrotů do plnicích per - psal jsem jimi až do doby, kdy začalo být obtížné sehnat inkoust "na nalití". Mapy, fotky z Afriky, Francie a dokonce i z té Sibiře.
Jsem moc ukecaný, musít to připojit k předešlému takto:
---
Seděli jsme se ženou nad tím nadělením a dumali, co s tím. Vlastně to byla veteš. Ale pro strejdu to muselo mít obrovskou cenu, když to bylo první položkou v seznamu dědictví. Tak jsme artefakty trochu roztřídili a pietně uložili do "spodního šuplete", jak se u nás říkává. Tu a tam si sednu před skříní, kde je "strejda" uložený, beru do rukou ty směšné suvenýry a přemýšlím, co s tím bude dál, až i my odejdeme se ženou na druhou stranu řeky. Jestli to někdo dá aspoň do "spodního šuplete". A jestli tam přiloží aspoň něco z těch tisíců knížek, které člověk za život nakpoupí a pak je mu líto je dát do antikvariátu. Z tisíců CD s muzikou, kterou máme rádi. S tisíci fotkami, které jsem vyfotil tu, tam i onde doma i ve světě...
Tak to je ta pravá relativita, dočasnost. Až se za čas stane Slunce rudým obrem, bude docela jedno, co zůstane po celé Zeměkouli. Ale do té doby - a lidstvo nato má +/- 5 000 000 000 let - by bylo dobré zanechat ve vesmíru stopu. Stopu trvalejší, než je ta koule rádiových vln, která už má dnes poloměr bezmála 100 světelných let. Takové to "Byli jsme tu. Lidé."
(Omlouvám se za dlouhý příspěvek, ale Šamanův článek mě donutil nad věcí trochu přemýšlet.)
Není se zač omlouvat. Pro takovéhle účely jsem tenhleten blog (taky) založil. Tenhle můj článek není z těch, pod kterým budou desítky komentářů. Pár podobných "hlubinných" mám ještě v archivu - to jsou ty, kterým říkám "Šamanova klasika."
Váš příspěvek je ze stejného vrhu. Navíc je napsaný přesně a zajímavě.
Z dědictví po jednom dědečkovi mám akorát turistickou hůl kovanou odznaky navštívených bud, po druhým dědečkovi zase první vydání R.U.R.
No a sebe...
Závidím - a přeju Vám tu násadku s Eifelovkou!
Okomentovat