Tak nashle příště! A přeju klid i všem, kteří o někoho přišli."
A více jsem nezmiňoval. Takže čas na "někdy jindy" je asi teď. Pro ty, kdo nesledují Šamanovy staré příspěvky upřesňuji: Terka je dcerka, Tomáš její choť, Honza je synek Janek a Viki vyženil vloni v únoru při své svatbě s Káťou. A když si ty věci po návratu z Čakovic vyzvedl, sdělil mi, že se budou rozvádět a stěhuje se zpátky do svého mládeneckého bytu, který chtěl původně prodat, a to byl konec loňských Vánoc. Takže jsem ani neviděl nějaký důvod pořádat u mě doma Vánoce letošní.
Jasně, Štědrý den zůstává, i s dárky. Stejně jako vloni ho strávím s Terkou a Tomášem a jeho tatínkem v Rajské Zahradě. Ale proč stavět stromeček u mě doma? Dárkoden společně se synkem můžeme uspořádat u Terezy doma, tak proč utrácet za stromek? Kvůli tomu, abychom jeho kostru zas někdy po Velikonocích se synkem rituálně spálili v Prokopáči? C!
Chanuka letos začala 22. prosince, poslední adventní neděli, a končí až v pondělí třicátého. My jsme tedy symbolicky zapálili devátou svíčku na osmiramenném chanukovém svícnu, tedy šámese, "služebníka", kterým se jinak zapalují chanukové svíčky. Samozřejmě to nikomu nezabraňuje v účasti na dalších společných chanukových oslavách. Je to liberální - a hlavně praktické, vzhledem k tomu, že Chanuka připadá na vánoční prázdniny a spousta lidí bude na horách s dětmi. Neměli bychom tak příležitost se o svátečních dnech sejít. Jestli je to proti ritu? Ale prosímvás, je to liberální, a i když ne dost ortodoxní, pak alespoň izraelské skutečně. Jak dokazovala i přítomnost izraelského velvyslance Jeho Excelence pana Daniela Merona s chotí.
I ve čtvrt na jedenáct (p.m.), když jsem vystupoval z metra na Lužinách, vartoval u hromady stromků obslužný mladík. Krom klasicky uřezaných měl v nabídce i několik se zabaleným spodkem. Živý strom v květináči! Koupím si pod něj misku, a bude po Vánocích dělat na lodžii společnost bříze, olši a přísavníku.
Vánoce budou! A skoro bez práce. Protože Terka peče cukroví, dělá rybí polívku i bramborový salát, obaluje ryby a smaží houštičku.
Já jenom musím nainstalovat stromeček, zabalit dárky a poklidit byt na štěpánský dárkoden. Ale ne zejtra, protože ve čtvrtek musím nejdříve s kytarou k pravidelné prohlídce u urologa.
Ne, kytara je zdravotně v pořádku, ale po návštěvě lékaře (na Brumlovce) musím jet Áčkem rovnou na Ládví, abych nezmeškal svou hodinu zpěvu na Akademii asi tak čtvrtého věku. Kytaru si beru jako doprovod, abych předvedl své paní profesorce, co ve mně je. Tedy co se neorganizovaného zpěvu týče, protože na lednové vánoční besídce se nechám doprovázet školeným klavírním korektorem. (Také to je neortodoxní, protože před Vánoci má naše Liduška, vlastně Zuška, spoustu práce s besídkami dětí základní školou povinných.)
A cestou ze Zušky jsem ještě nějaký čas setrval na ládvickém vánočním trhu, kdež jsem nakoupil něco pochoutek ku svačinkám. A na zpáteční cestě béčkem se ještě zastavil na Náměstí republiky vyměnit si u Centria chcípné estébéčko a už zcela neovládací ovladač. Málem jsem neodolal nabídce na levnější TV+inernet, ale kdybych chtěl mít, co mám teď, tak bych ještě musel přikupovat další tři balíčky a vyšlo by to o polovinu dráž...
Nové příslušenství k televizi jsem potřeboval, protože i když mi stroj převrhl a obrazovku rozbil někdy v říjnu průvan (pojišťovna neproplatí; kdyby ho strhla vichřice, pak leda), tak ho používám jako rádio, a televizní obraz si pouštím kabelem HDMI na monitor počítače, anebo přímo z internetu. Takže ve čtvrtek nebalím (ještě nemám všechny dárky), neuklízím (to až po nastrojení stromečku), ale ani stromeček nezasazuju, akorát jsem ho zalil.
A už je pátek, po probuzení v jedenáct (a.m.) si uvědomuju, že bych měl psát příspěvek do zítřejšího Psa, když už mám vyseděný a vypsaný sobotní termín. Nakonec sáhnu po vykopávce z roku 1997, která byla na Psu naposledy v roce 2001, ale ve psím archivu není. Nesmrtelnost měla nedávno na vánočním čtení v libereckém Jotunheimu docela úspěch, ale potřebuje drobné pravopisné korektury.
Protože jsem skončil brzo, zajedu si ještě do letňanské Laguny zaplavat si svůj kilometřík (čtyřicet pětadvacítek) a trochu se provětrat, vlastně provodnit ve vířivce a pod vodotryskovými vodopády. A je večer, a zase jsem nevánočinil.
Ve zlatou sobotu, úplně šílenej den, courám po městě a vyzvedávám objednané dárky. V našem zahradnictví konečně nakupuju potřebné pomůcky a jmu se zasazovat stromek. Kam ho dám, aby nebyl malej? Na pult místo televize! Tu strčím někam do rohu, stejně si po Vánocích budu kupovat novou, až budou ty báječné slevy. Terka mi s Tomášem vyberou nějakou chytrou, co umí 4k.
O zlaté neděli jedu ráno do vinohradského husitského kostela vyměnit baterky v elektrických svíčkách v kolumbáriu, kde se spolu popelí Jana a Jarek Rečkových. Zapálím po dobu mše (kde se zastavím, když už tady jsem, místo Jany, která už přes rok nemůže) ještě nějaké svíčky (i dvojsvícínek, co jsem koupil na Ládví). Po návratu domů v úplně nejšílenější den jedu do krámu pro mlíko do čaje a nějaké poživatiny. A popitiny. Mlíko mě stálo asi dvě tisícovky. Ve tři (p.m.), ještě se zcela nenaobědovav, vítám synka. Dorazil ze svého nového bytu na Kladně (ten lužinský nakonec prodal, splatil hypotéku a koupil si o pokoj větší mimo HMP), aby tradičně postavil papírový betlém. A když už tu byl, tak jsem ho poprosil, aby mi ho i vyzdobil - jest v tom už po dlouhé praxi docela zručen. Stromek je malý, nějaké ozdoby zůstaly, věším je tedy na pokojovou Adélu, co už posnídala.A je večer, ale teprve dvaadvacátého, času na úklid a balení dost.
No a je vlastně taky Erev Chanuka, večer před Chanukou; zapaluju tedy první svíčku na stříbrné chanukuji, co jsme si se ženou Ivankou před deseti lety pořídili v Jeruzalémě. Jenže nejdřív ji musím najít. Najdu na zemi - a zlomenou! Jedna větev se třemi kalíšky je ulomena! (Jako by se Někomu nelíbilo, že jsem byl ráno na husitské mši.) A trochu to vypadá, na tom lomu, jako by to snad ani nebylo docela stříbro. Jako by ten punc na plechovém podstavci patřil jen k tomu plíšku a ne k přišroubovanému svícínku...
V pondělí mne v deset ráno budí Tereza, která se zastavila pro nejlepší škrabku na šupiny. Jezdí na Lužiny až z Rajské Zahrady kvůli nákupu kaprův u stánku rybáře Píchy, to už je tradice. Kapry si samozřejmě nechá odšupinit, ale nikdy to není dokonalé. Takže mám konečně čas balit! A balím a balím. A peru a žehlím, když mám konečně ten čas pobejt celej den doma.
Konečně Štedrej den, a já mám zabalíno. U Terezy a Tomáše mě čekají ve dvě (p.m.), kdybych chtěl s Tomem a jeho tatínkem jít na procházku. Šel bych, ale je úterý a měl bych psát příspěvek do zítřejšího Psa, když už mám vyseděný a vypsaný středeční termín. A tak se pouštím do dalšího dílu vyprávění z modrého Jezerního sešitu. Jak jsme s Terezou a Tomášem vylezli v Jezerním kraji na horu Old Man of Coniston, aneb Kančenžangu Vlaštovek a Amazonek. Nějak se mi to táhne, už to zase nalezlo na sedm stran, a ještě musím do redakčního systému vložit spoustu fotek. Volám na Rajskou Zahradu. Když nestíhám procházku, mám přijít mezi čtvrtou a šestou.
V půl páté končím a posílám Jirkovi Wagnerovi, takto výkonnému redaktorovi NP odkaz na článek na blogu. Chudák, pracuje i o svátcích. Neviditelný pes vychází šest dní v týdnu, jen v neděli ne. Ale o svátcích ano (když zrovna nepřipadnou na neděli).
Rychle se osprchuji, strojím se do svátečního (tyhle kalhoty ne, tuhle košili ne, kam mi zmizelo sako?) a je čtvrt na šest. Popadám tašku s dárky (ještěže jsem si ji připravil včera) a jdu k autu (taška je těžká). Začíná krápat. Vracím se od auta pro mobil. Naštěstí! Protože v ledničce jsou ještě nějaké salámky, zabalené co dárek, kterému je lépe v chladu. Venku už prší. Vyjíždím a blahopřeju si, že jsem nic nezapomněl. Jenom peněženku. S doklady. Otáčím se ve starých Butovicích domů, a je po půl šesté, když vyrážím. To už chčije.
V Rajské Zahradě se mi podaří zaparkovat a k dětem vcházím chvíli před šestou. Večeře byla náramná, pak nastalo rozdělování dárků. Všichni byli hodní, děti i pan soutchán, i já, takže jsem dostal nádherné tričko z Ameriky, na kterém je kvalitně vytištěna fotografie expandující galaxie M82, pořízená na Smithsonian Astrophysical Observatory. A nějaké drobnosti - a čtvercovou obálčičku. Zjevně s nějakou preukážkou.
"Hele, to je asi letenka do vesmíru, nejspíš na Měsíc," žertuji - a podívejte se sami, co vypadlo. Známá fotka Aldrina z Apolla 11, v pozadí přežvykují ovce. Vytištěno ve Skotsku, samozřejmě. Uvnitř je napsané blahopřání a douška:
"Tenhle dárek má dvě části, ta druhá tě bude čekat později. Ne, není to let do vesmíru, neboj :)."
Nedůvěřivé veselí zavládlo u stromku. Inu - přezdívku Šaman jsem si nevymyslel já...
A bylo hezky, v klidu jsem přespal a ráno odjel domů uklízet. Vysavač se po delší době vyřádil na vlněném koberci. Nečekaně hodně práce mě čekalo. Zlikvidoval jsem i přerostlé a přesuchlé rajče a uspořádal zbytek domácí zahrádky. Vynechal jsem i Rybovku ve stodůleckém kostele. Dlaždičky jsem nechal na Štěpána, mladí přijedou až ve tři (však víte, že ne v noci).
No jenže - taky jsem ještě doobědvával, když mládež dorazila. Dárkování pak proběhlo skvěle, úplej druhej Štědrej den. Hlavní dárek jsem si nechal na konec. Podle krabice by to mohl být velký obraz. Ale to už jsem věděl, že není. A že s Terezou už žádný televizní přístroj vybírat nebudeme. Složili se mi na nový k Jéžišku! Samsung, smart, 4k, úhlopříčka 108 cm.
Ale nejhlavnější dárek jsem dostal pak: Vybalení a přimontování nožiček. A hlavně - zprovoznění! Makali na tom dva počítačoví machři, odborníci na TV a sítě, takže za necelou půlhodinu bylo hotovo. Terka mne zatím ostříhala v koupelně.
No, on ten můj nový domácí přítel umí i YouTube, vlastně "pomalou televizi", takže si mohu vybrat mezi několika hořícími krby (hodina až deset hodin zajímavého programu).
Děkuju, Jéžišku, děkuju, Mojžíšku, dík dětičky. Teď akorát musím vymyslet, co s tou zlomenou chanukijí...
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 27. prosince 2019
Odkazy na předcházející Štědré dny od roku 1997 jsou zde pod loňským vánočním článkem.
