Včera jsme si udělali malou oslavu, protože Terezka měla svátek. Malý dárek pro ni jsem zapomněl doma, koupil jsem jí aspoň při večerním brouzdáním městečkem Coniston zmrzlinu, po níž tak prahla. Dneska pojedeme do díry. Tak alespoň Terezka nazývá zatopený lom Banishead ve vřesovišti nad městečkem Torver. Jenže ráno Terka hlásí:
"Ukradli jezero a vrací se shora."
Přeložím: Nad jezerem je mlha a prší. Nu, nevadí, dneska máme naplánován jen krátký výlet. A podle Norů má přestat pršet v deset. Přestalo deset minut před desátou, šlendrián! (Ani ne, když se předpověď vydává na celé hodiny.) V půl jedenácté jsme již zcela připraveni nalodit se do nebesky modrého forda. Nad jezerem se na jihu ještě tmavě mračí, ale umyté hory na severu blyštivě svítí v prorážejícím slunci, a hele, támhle je duha! Tak tu si tedy zfotím!
Drobný zádrhel: Displej na mém nikonku je efektivně mrtvý. A to jsem ho včera přece s nasazením, no, namočené zadnice, zachránil před pádem do plesa! Jen baterky z něj vypadly na dno. Ale pak byl v pořádku. Nakonec jsem ho nějak zachránil, protože fotí, asi. Ale nevidím co, protože tenhle typ nemá ani hledáček. (Při pravidelném večerním společném prohlížení denní práce se ukázalo, že skutečně fotil. Ba i natáčel videíčka. Na to, že to bylo naslepo tak jsem nakonec sejmul, co jsem chtěl. Když jsem měl na to aspoň tři pokusy...)
Vydáváme se vzhůru po farmářské cestě, tiskneme se ke zdi, aby nás neštrejchla pomalu projíždějící dodávka. Po pěti minutách přicházíme k nabílenému venkovskému domu s popínavými růžemi nad vchodem, ve kterém by mohla klidně bydlet paní Marplová. Chovají zde zjevně ovce a v několika králíkárnách, pardon, bungalowech, i turisty.
Za domkem odbočujeme prudce vpravo, silnička se mění v kamenitou cestu, poházenou spadaným listím. Jdeme hájkem, na svahu nad námi se tyčí mohutné dubisko. Tady je ještě zamračeno, poprchává, snímky jsou na houby. (Ty, co vidíte, jsem vyrobil cestou zpátky.) Z domácí přípravy vím, že po vystoupání na náhorní planinu půjdeme vpodstatě po rovince, kde už budou jen pastviny a jistě nádherný rozhled. Projdeme kolem mohutného modříniska, a skutečně se rozvírá šedivý pohled směrem k hoře Old Man of Coniston, kterou jsme včera navštívili (nikoli "pokořili"). Ovšem vršek pohoří je zakryt mlhou, vlastně vrcholovým mračnem. Ono se tomu kopci ne nadarmo říká "stařec" - má totiž věčně bílou hřívu. Tudyma se k němu také někdy chodí, ale my máme bližší cíl.
Jdeme kolem břidlicového hospodářského domku, kolem malého lůmku ve svahu, až po jednom a půl kilometru přicházíme k rozvodněné bystřině Tranearth Beck. Vede přes ni kamenný můstek, to ale musíme otevřít branku, která zabraňuje černým kravám procházet se po mostku. Zvláštní věc: Zatímco různobarevně natřené ovce (natřené jsou místo cejchu, asi) se nacházejí vpravo za kamennou zdí, zvýšenou drátěným plotem, pak stádečko krav vlevo od nás neodděluje nic. Kdyby jen krav! Zdá se, že ten stádec má za svého vůdce býka, který nás bedlivě sleduje při naší procházce, jestli jdeme správně. (No, možná to byla jen kráva, ale v tom případě alfa-kráva.) Prošli jsme bez ztráty květinky.
Náš další postup se poněkud zpomaluje, protože už se to trhá! Ve výšce se objevuje modrojas, na krajinu dopadají reflektory světla. A támhle nad vřesovištěm je duha! Po dalších dvou stech metrech přicházíme k jakémusi čtvercovému náměstíčku uprostřed pastvin, obklopenému zdí. Pravděpodobně proto, aby ovce a krávy nezničily naučné tabule, které nás vítají na "the Coniston Fells". Protože jsou na cedulce vyobrazeny ovce, tuším, že ony "fells" nebudou jejich kožešiny, po těch totiž nekráčíme, avšak "nejlepší ovčí mechotrávník" (Terezin výraz). Na další ceduli je vyvedena mapa oblasti. Odtud je možno jít na další dvě strany, volíme cestu vpravo, po kamenném mostku přes Torver Beck.
Je nám pak jíti na západ stoupající cestou mezi haldami břidlicové hlušiny. Nahoře se rozhlíží po kraji nějaká turistická ovce, je asi zvědavá, protože břidlice se přece nedá žrát! (?). Vypadá to tu trochu, jako na Saddlestone včera pod Kančenžangou. "Kančenžanga" je výraz, který pro horu Old Man používali dětští hrdinové knížek Arthura Ransoma. A někde tady v těchto místech by se mohlo nacházet Údolí Vlaštovek z románu Trosečníci z Vlaštovky. Ale jak jsem už dříve napsal:
"Na tom vřesovišti je spousta mělkých prohlubní, na potůčcích spousta jezírek (možná i Pstružích) a kolem nich spousta skal. Všechno je tak pětkrát mělčí, pětkrát nižší a na nejméně pěti různých místech."
Velká příznivkyně Arthura Ransoma, paní Christina Hardyment, spočítala ta místa na čtyři kusy. Ve své knize Arthur Ransome a kufr kapitána Flinta (vydal Jonathan Cape, Londýn, 1984) píše o místě pátém:
"Údolí Vlaštovky mě pronásledovalo více, než jiná Ransomova místa... Rychlý pohled na mapu ukazuje, proč jsem nemohla udělat něco jednoduššího, třeba se držet potoka tekoucího shora z vřesoviště do Podkoví zátoky. Na Conistonu není žádná taková malá zátoka... Tak jsem zkusila na to jít chytře – velmi zvědavá jak to nakonec dopadne. Jela jsem nahoru po cestě k dolu na parkoviště, ze kterého vycházejí turisté při cestě na vrchol Old Man." (To je ten měděný důl, co jsme byli včera, kam je jízda autem v roce 2019 bez povolení vlastníka zakázána, a turisté se musí ploužit z Conistonu kilometřík navíc.)
"Odtud jsem se vydala cestičkou k západu, starou cestou k Walna Scar. Krajina k jihu se však nezdála být tou správnou pro Údolí Vlaštovky, i když by právě zde mělo být. Bylo zde pouze mnoho kamenných zdí a ohrady patřících k hospodářstvím. Směrem k západu byla divočina a na mapě byly vyznačeny vodopády nahoře u Torver Beck. Vydala jsem se napříč velkým vřesovištěm bez cestiček směrem na jih, abych je objevila. Kolem pískaly kolihy, nade mnou se vznášelo káně a mezi ovcemi se procházely vrány. Bylo to velmi bezútěšné místo. Ale vodopád tu byl."
A my k němu taky přišli, ale chytře odzdola! Naštěstí začalo svítit slunce (a objevila se nezbytná duha), takže to tu nebylo tak chmurné, jak popisuje Christina: "Vodopád napájel strašidelné jezero na dně starého vytěženého dolu, který vypadal jako hrob. Padal nejméně sto stop dolů po téměř kolmé ploché skalní stěně. Stála jsem vysoko nad ním a jedla mátové sušenky a byla vděčná za to, že Titty a Roger nešli v mlze touto cestou. Nebylo zde nic, co by vypadalo jako Údolí Vlaštovky, přestože jsem obešla celé to místo až k Torver Beck a pak znovu dokola až k parkovišti."
Ne tohle taky není údolí Vlaštovky, a dneska nikdo dolů nespadne ani v mlze, neb tato díra do země, zvící asi devadesát na třicet metrů, a hluboká těch sto stop k hladině jezera Banishead Quarry Tarn, je obkolesená kůly, mezi nimiž jsou nataženy dráty, aby dolů nespadli ani turisté, ale hlavně ani ovce.
Jó, to by byly príma Rogerovy "trhače kalhot", možná i "trhače končetin"... Zatímco jsem psal, že místa, nabízená ransomology jako Údolí Vlaštovek jsou pětkrát mělčí, pětkrát nižší, tak tady jsou pětkrát větší a desetkrát vyšší. Zatímco Foglar umístil svou Jezerní kotlinu do nedalekého lomu (nedalekého od Lužin) v Dalejském údolí, který zvětšil a vybavil jezerem (které tam v jeho době nebylo, ale teď je!), tak tady celý vnitřek lomu vyplňuje jezero, a ne jen nějaká tůňka.
Ale! Když se podíváte na Ransomovu kresbu a porovnáte s fotkou, lze najít určitou podobu. Tak pět ku jedné zmírněno, odhaduji. Sakra, tady by to mohlo být. Tedy původní inspirace, nikoli literární krajina... (Jenom o duhách Arthur nějak nepsal, asi mu přišly fádní. )
Obcházíme plot, až k jihozápadnímu okraji lomu, kolem kterého proudí ze stráně potok Torver Beck. Proudí kolem, ohraničuje ho, a pospíchá kolem úzkého kamenného předělu. Část vody je odkloněna skaliskem, vyčnívajícím z koryta, padá ve dvou spojujících se pruzích přímo do lomu, kde tvoří onen vysoký a rachotící vodopád. Chtěl bych si ho sejmout zblízka, avšak Tereza vydává přísný zákaz prolézat plot. Jenže, když po chvíli zvednu zrak od svého natáčení, vidím, jak už s Tomášem prolézají dovnitř. Už se to trhá, už se to trhlo! Krajinu zalilo slunce, a fotografická droga udělala své s předsevzetími. Samozřejmě, že postupujeme opatrně a daleko od kraje. Tom s Terezou jsou ostatně zkušenými horolezci. Terezin tatínek je taky zkušený, i když horolezec jen bez lana, takže lezu na ten kamenný předěl a naslepo vyrábím minutové videíčko.
Mlha se zvedá, ale na Kančenžangu stejně nedohlédneme, její obrys jen místy kopíruje obrys předhůří. Strašně fouká, hledáme závětří, kde bychom poobědvali z přidělených zásob. Při hledání vyrobím ještě jedno jedenapůlminutové větrné videíčko s rychloběžným potokem jako hlavním hrdinou. Je už půl jedné, čas na něco menšího. Nalézáme mělký úval jižně od lomu. Pojíme, a pak se rozhodujeme, zda nesešplhat na dno lomu, vede tam po úbočí cestička. Jenže je dosti blátivá, a při případném uklounutí a šplouchnutí by mohly přijít k úhoně fotografické stroje. I když tedy podle fotek na webu sem dolů občas někdo vleze, a dokonce se tu i vykoupe! Brrrr.
S pěkným zážitkem v duši odcházíme. Zjišťuju, že z lomu vede štola, kterou se do potoka vrací půjčená voda. Teď je príma počasí rovnou na focení! Takže ty dva kliásky k autu jdeme s mnoha fotografickými přestávkami. No jo, no, duha. Teď nepospícháme, nekoukám po duhách, ale pod nohy. A hele! Vrstvičky břidlice, položené kolmo k povrchu, tu vytvářejí nečekanou přírodní dlažbu.
Na zpáteční cestě se zastavujeme u zatím nezmiňované cesmíny. Tady to není keř, ale rovnou strom, plný drobných červených bobulek a tuhých zelených listů s pilovitým okrajem. Listy jsou tuhé a zuby na nich natolik ostré, že by mohly poranit. Proto tady taky cesmína vydržela zájem ovcí! Je tu vlastně kraj plný pichláků a bodlin, uvědomuju si při vzpomínce na setkání s jalovcovým houštím u jednoho u vodopádových potoků...
 |
| Za cesmínou a obrysem předhůří se schovává Old Man s bílou hřívou mraků. |
Zpátky u auta jsme ve dvě odpoledne. To se doma krásně dospím, těším se. Už neprší, nepodíváme se ještě k Windermere? Nabízí Tereza. K tomu sousednímu jezeru, odkud Ransome do své literární krajiny převzal ostrovy u Ria a samo Rio? Co myslíte, podíváme se tam?
To se dozvíte až příště.
Prožito v Lake District ve středu 16. října 2019, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 30. prosince 2019.
(Text a vlastnoruční Ransomův obrázek údolí Vlaštovek převzat ze stránek Klubu čtenářů Arthura Ransoma.)
Šťastný a veselý 2020!
***
Předcházející příhody z Lake District:
0) Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
1) Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
2) Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
3) Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
4) Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
5) Cesta na Holister Pass: K Lomaři Bobovi
6) Jak bylo v břidličném dole: Kruté podzemí
7) Brexit v Lake District
8) Vzhůru na Kančenžangu, aneb Už se to trhá!
9) Hřebenovkou zpátky: A támhle je ostrov Man!
Žádné komentáře:
Okomentovat