 |
| Ze sedla Honister Pass |
Minule jsem slíbil, že odpovím na komentáře k mému předchozímu článku Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
Už dvě hodiny po půlnoci se na něj vrhnul K. Pavlík, kterému jsem zkazil dětské představy:
„My, kteří jsme četli knížky Ransoma (...) a nemohli tam jet (...), rozhodně nečekáme, že nám nějaký lump řekne, že vše je jinak. No nic ve zlém - ale je to pěkná sprosťárna.“
Nic ve zlém, vážený čtenáři - ale Ježíšek opravdu není. Nicméně Vánoce jsou! Také jsem byl roztrpčen, když jsem se od dcerky, nadšené fanynky Ransoma (a Skotska), která na místě byla už před deseti lety, dozvěděl, že něco je jinak. To nejdůležitější tam však v Jezerním kraji zůstává: Genius loci. Je tam vše, i když jinak poskládáno. Jak jsem napsal v tom článku: „Ale charakter a krása a nadšení z těchto míst je stejné! Tohle je ta původní inspirace a ona dobrodružství se odehrávala v krajině, která měla tento charakter. Vane zde stejný vítr, na zelených pastvinách, rozdělených stejnými kamennými zídkami, se pasou stejné bílé ovečky…“
J. Kraus mi tam večer hodil odkaz na článek Miroslava Jaroše, který na svých stránkách referuje o expedici do těchto oblastí. Samozřejmě, že jsem si ten článek vygůglil už o minulých Vánocích, kdy jsem od svých dětí dostal jako dárek tuhle výpravu. Bedlivě jsem si hledal na internetových i papírových mapách, co bych chtěl vidět. Kdyby zbyl čas, asi bychom se vydali i na vřesoviště k Údolí Vlaštovek. Přesněji - tam, kde by mohlo být.
Čtenář H. Zástěra mne chválí, nicméně si myslí, že jsem byl poučen špatně. Podkoví zátoka podle něj existuje a to přímo na tomto jezeře. „Je tam i ten skalní hrot, o který se rozbila Vlaštovka... Dále od břehu skutečně za zátokou vede silnice a je to opravdu tak, že pokud půjdete proti proudu potoka, dojdete do údolí Vlaštovky. Je to taková mělká prohlubeň do které na horním konci potok vtéká po takové skalce, aby z ní po chvíli zase po skále vytekl... Při troše fantazie se to dá opravdu pokládat za vodopády...“
 |
| Sem dnes plánujeme dorazit |
Nechci se hádat s ransomími nadšenci, ale podobné je to i s Podkoví zátoku. Je tam jedna, co by se mohla hodit, ale rozhodně není Podkoví, tedy uzavřená. Má tvar podobných zátok, do kterých ústí potůček. „Je tam i ten skalní hrot“ - ale na pobřeží, nikoli ona osamocená skalka ve vodě. Tuto i jiné Podkoví zátoky na západním pobřeží jezera dcerka Terka jakožto kapitánka malých vnitrozemních plachetnic zcela odmítá. Jestliže víme, že Ostrov Divokých koček leží na jezeře Coniston, jehož morfologie nejlépe odpovídá bájnému jezeru z oněch knížek, a zároveň víme, že Bowness on Windermere, předobraz městečka Ria, leží na jezeře Windermere, odkud Ransome převzal i ostrůvky u Ria a Ostrov Kormoránů (a dokonce půlku Ostrova Divokých koček), pak můžeme přece připustit, že jak ta Podkoví zátoka či Údolí Vlaštovek nebo silnice jsou převzaty, uzpůsobeny a zasazeny do míst, kde je pan autor potřeboval.
Však o tom sám Arthure Ransome napsal:
„Ten kraj je kraj mého vlastního dětství a to ze zcela reálných důvodů, protože jsem ta místa prozkoumal. Boj o ostrov má své vlastní území, ale jezero není tak zcela Windermere. Přidal jsem k němu i značnou část z jezera Coniston, přestože Rio je samozřejmě Bownes. Ostrov na Windermere nemá přesně takový dobrý přístav jako ten mezi skálami, kde jsem já poprvé přistál se svou malou lodí, jak jsem řekl o mnoho roků později. A hodně lidí už vypátralo, že Kančenžanga je Old Man of Coniston. Ale Ostrov Kormoránů je Silverholme na Windermere... Pak jsou tu dohady kolem řek a silnic, ale každé místo v těchto knihách někde existuje a já už znám místopis kraje ve svých knihách tak dobře, že když jdu okolo skutečných míst, občas se mi zdá, že nějaký obr nebo zemětřesení přes noc něco přestěhovalo.“
(Převzato ze stránek Klubu čtenářů Arthura Ransoma, které zde citují z knihy Christiny Hardyment – Arthur Ransome and Captain Flint’s Trunk – Arthur Ransome a kufr kapitána Flinta).
Pídění po těchto místech samozřejmě nepovažuji za zbytečné, vždy můžeme přijít s novými postřehy. Můj postřeh: Ta dětská dobrodružství probíhala tady! (I když John byl - byla - dívkou...:) Bylo to tady! A jestli nebylo, pak mohlo být. A když tu jste, pak najednou zjistíte, že ty příběhy opravdu pocházejí z tohoto kraje. A z těchto domků! Zatímco nějaký obr stěhuje jezera, ostrovy, přehazuje údolí a zamotává silničky, domky zůstávají stejné. „Sedm, osm, devět, deset, jedenáct a je tu celý tucet,“ počítala paní Dixonová schody, když šla nahoru vzbudit Dicka a Dorotku na tom skutečném statku, ne na tom Groundu v Conistonu, odkud AR převzal jen Dixonovic jméno. A co jsem sám právě v tom komentovaném článku o našem hornickém domečku napsal?
 |
| Přiznání: Takhle já spím. |
Ale dostaneme se dnes ještě vůbec k Lomaři Bobovi? Zpátky do skutečného světa, do městečka Coniston (které nemá v knížkách AR obdobu)? Pokusím se.
Lomař Bob měl svůj lom někde tady nad městečkem, na úbočí hory Old Man of Coniston/Kančenžangy. Je tady spousta takových lomů, ale všechny jsou už zavřené. No, lomy. Někdy lom, někdy jen vylámaná štola do svahu, jak právě popisoval AR. Takže jde vlastně o důl. V Lake District, a nakonec v celé Anglii, je takový jediný břidlicový lomodůl, do kterého se dnes, za pošmourna a mírného deště, jedeme podívat. Kdybychom byli vránami, tak bychom se rozletěli k severozápadu, kam je to odsud k našemu cíli v sedlu Honister jen 18 km. Letem vran (doslovný překlad z angličtiny, jinak to značí „vzdušnou čarou“) bychom překonali rozvodí a dostali se do sousedního hlavního údolí. Jenže jsme líné vrány, takže tam pojedeme 50 km autem.
 |
| Zamlžené jezero Thrilmere |
Musíme vstávat brzo, abychom stihli vstup do lomu v 10:45, další je až ve dvě odpoledne, a to bychom včas nezvládli nákupy v Keswicku. Dávám si budíka na sedmou - ale nespustím si ho. Ještě jsem se svým novým hloupým mobilem nesžil. Dcerka Terka mne budí až 7:45, myslela si, že se tatínek jen tak štrachá. Ale stejně jsem si do svého modrého Jezerního Sešitu zapsal dva úspěchy:
Včera jsem marně hledal, všude, i v autě a pod autem, kam mi zapadla má šedá pletená čepice a busola. A teď jsem obě dvě ty věci našel - ve vlastní posteli!
Místo v plánovaných osm vyjíždíme až v půl deváté. Navigace nám slibuje, že na místě budeme už za padesát minut. Navigace nám ale nemůže zaručit, že nás někde cestou nezašpuntují autobusy nebo havárky. Pokud v této krajině nemáte k dispozici loď nebo vrtulník, může se stát, že se z ní vůbec nevyhrabete, leda pěšmo. Problém může nastat už při výjezdu z naší terasovité silničky. Proto běží Tereza před autem až za roh, aby zabránila možnému střetu. Měla by mít červený praporek, aby dodržela dávnou tradici, myslím si.
Jedeme na sever. Místy mlhou. Místňáci si s ní velkou starost nedělají. Všichni mají široká auta, ale mlhovkami nesvítí. Nesvítí ničím! Však to není mlha, ale mrak, sedící na zemi...
 |
| Živý živý plot. Možná, že pod ním není kamenná zeď. Z břidlice... |
 |
| Žeby Korfu? |
Projíždíme tunelem, který v okolním rostlinstvu prorazily náklaďáky v živém plotu, naštěstí živém živém plotu. Totiž - nekryje kamennou zeď, ale to nikdy nevíte jistě!
 |
| Jezero Derwent Water |
Obracíme se k západu, a potom odbočujeme k jihu do vedlejšího údolí. I to se pyšní svým jezerem Derwent Water. Také se mi podaří ukořistit jediný snímek. Náš cíl je dál a výš. Trochu nám ho oddaluje vyhlídkový Double Decker, tedy i v dešti bez střechy.
Opovaž se ho předjíždět! Však časem odbočí.
Odbočil. Časem. Jedeme k jihu po dně mohutného ledovcového údolí proti toku řeky Derwent. Stáčíme se kolem ní vpravo do bočního údolí. Za městečkem Seatoller nás čeká klikaté stoupání ze 100 do 350 m. Značka upozorňuje: Sklon 25 %. No, to bych nechtěl šlapat na kole! Naštěstí nemáme toho litrového chudáčka, co nám v půjčovně nabízeli, pro našeho jedenapůlitrového fordíka není stoupání problém.
 |
| Silnice se klikatí skoro jako potok. |
A už jsme v sedle Honister, kde se rozprostírá přízemní barák turistického centra. Je deset hodin, dojeli jsme zavčasu. Parkovat tady není problém, však tady svého času parkovaly i větší stroje. Na památku po nich zde zůstala jen stará důlní mašinka, která tu jezdila až do roku 1989, kdy byl důl uzavřen.
Naštěstí už neprší, obloha dokonce mírně promodrává, což je jistě vhod skupince výletníků, která se vydává na sever vzhůru do hor. Z okraje parkoviště se naskýtá ohromující pohled do ohromující kotliny, kterou vyplňuje ohromné ticho. To pojednou rozburácí hlasem chlápek hned vedle mne, jenž řve na svého psa, co se zatoulal až někam na protější svah. Po chvíli zjišťuji, že jen tak neřve, on mu dává pokyny! Kterak sehnat ovce do stádce a stádečko pak usměrnit na cestu. A když si to video teď pouštím (obraz nic moc, ale zvuk je zachycen ucházejícně), slyším v tom ovčáckém řevu dikci minulého předsedy Dolní sněmovny britského parlamentu pana Johna Bercowa!
Zatímco jdou mladí koupit lístky na prohlídku, já se nořím pohledem do hloubi kaňonu. A co se to tam žlutého hbitě pohybuje vzhůru? Cyklista! Zdá se, že si ten stoupák vychutnává.
Lístky koupeny, je čas přemístit se do baráčku se suvenýry a toaletami. Ale o tom až příště.
Psáno do modrého Jezerního Sešitu za jízdy nebesky modrým Fordem Focus (EcoBlue 1.5) v pondělí 14. října 2019 a v Praze na Lužinách v pondělí 2. prosince 2019.
***
Předcházející díly:
Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
Jak jsme se připravovali a letěli do Edinburku: Z Jezerního Sešitu
Z Ediburku do Conistonu ve vypůjčeném autě: Cesta na jih
Plavba po jezeře Coniston: Třikrát hurá Ostrov Divokých koček!
Osamocená výprava kolem vodopádů: Psanec v dešti
