Žaluji!

V únoru 1948 se pomocí síly a hrozby silou, kombinací zastrašování a demagogie dostal k moci komunistický režim. Komunismus zvítězil za masivního porušování tehdejších zákonů; porušováním zákonů a zločiny se udržoval po celých 40 let. 

Jedním ze zločinů komunismu bylo vyzbrojení Lidových milicí. Tato "úderná pěst" totalitního režimu to byla, která v těch nejvypjatějších okamžicích znovu a znovu pomáhala komunismu uchovat jeho moc. V únoru 1948 šly teroristické jednotky LM do ulic s ostře nabitými zbraněmi, stejně jako v srpnu 1969. Tehdy v obou případech střílely, v listopadu 1989 bohudík ne.

Ihned po mocenském převratu v roce 1948 začal komunistický režim masivně pronásledovat své odpůrce za použití nezákonných prostředků. Mučením a psychickým nátlakem byli zatčení lidé nuceni k nesmyslným přiznáním a za ně pak byli popravováni a dlouhodobě žalářováni. Rozsudky byly předem připraveny stranickými orgány. Pokaždé byla potrestána celá širší rodina oběti včetně nezletilých dětí. Zabíjeli nejen profesionální kati, ale občas i samy orgány StB.

Byly popraveny stovky nevinných lidí, často se jednalo o hrdiny protifašistického odboje. Desetitisíce lidí byly odsouzeny k dlouholetým trestům a vysilující otrocké práci. Statisíce lidí byly nahnány do věznic a pracovních táborů. Na krajích, v okresech a v obcích vznikaly nezákonné "trojky", ve kterých anonymní zločinci s rudou knížkou na srdci rozhodovali bez soudu o umístění svých obětí v táborech nucených prací (TNP) a trestních vojenských útvarech (PTP). Nikoli za trestný čin, ale třeba jen za to, že nešli na sovětský film či nevyvěsili vlajky. Tam také často končili i lidé, kterým vypršel trest v komunistických vězeních.

Podle pokynů zahraničních poradců, komunistů ze Sovětského svazu, probíhaly všechny politické procesy, českoslovenští komunisté se však brzo naučili páchat zločiny proti lidskosti a morálním zákonům sami. Měli dost materiálu. Po procesech se zbytky "zrádné buržoasie", živnostníky a rolníky následovaly procesy s vojáky zahraničního odboje (nejdříve západního, pak i východního), partyzány, církevními hodnostáři, funkcionáři demokratických stran, koaličními sociálními demokraty... Nakonec padaly za oběť nezákonným procesům samy špičky komunistické nomenklatury. Tyto justiční zločiny byly vždy doprovázeny zabavením majetku obviněných i okradením jejich rodin.

Po tom, kdy byl z každé vesnice vykázán místní "kulak", po tom, kdy každý výrobní podnik, školu, vojenský útvar "očistily" akční výbory, po tom, kdy byly pozavírány špičky inteligence, kultury a sportu, po tom už vládl komunistický režim za "dobrovolného souhlasu" ustrašených otroků. Ti, kteří zločinný komunistický režim nechtěli snášet, prchali za hranice za střelby komunistů z pohraniční stráže a štěkotu jejich psů. Mnoho jich padlo za oběť provokacím ze strany komunistické StB.

Generační výměna stalinistických Gottwaldových žáků a mezinárodní situace v 60. letech vedly ke zmírnění režimu, některé oběti komunismu byly i částečně rehabilitovány. Obrodný proces skončil, když za pomoci neostalinistických československých komunistů přijely sovětské tanky. Nastala druhá fáze komunistické revoluce. Už nemusila být tak krutá, všichni znali 50. léta. Touha po kariéře se stávala lepším pomocníkem režimu než strach. Ten stačilo povzbudit pouhými několika stovkami politických procesů, které už nekončily smrtí, ale "jenom" několikaletým vězněním.

[Právě tímto operovali bývalí komunisté v ČSSD v roce 2008 při své ústavní stížnosti na zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů. Že prý "výkon státní moci v tomto období (od 60. let) nelze jednoduše ztotožňovat s totalitními metodami zejména první poloviny padesátých let". Nelze jej "ztotožňovat", ale lze jej označit za stejně totalitní a odsouzeníhodný!]

Po roce 1948 skrytě a po roce 1968 již otevřeně spravovali komunističtí předáci československý stát výhradně podle zájmů cizí mocnosti, pro kterou byli ochotni obětovat i životy svých obyvatel v připravované válce proti zemím svobody.
Komunistický režim vyhlásil "diktaturu proletariátu" a "třídní boj" za hlavní metody k udržení moci. Pseudodemokratické zřízení bylo udržováno jenom jako zástěrka skutečných mocenských vlivů. Zmanipulované volby dávaly komunistickému zřízení zdání legality. Parlament přijímal zákony tak, jak mu přikázali držitelé moci.

Komunistický režim však porušoval i své vlastní zákony a závazky, které přijal za své, nejen zákony morálky a lidskosti. Kromě zločinů na lidech se dopouštěl i zločinů hospodářských a proti naší přírodě.
Deset [dvacet] let po pádu komunistické totality vidíme, jak se současná nereformovaná Komunistická strana Čech a Moravy opět hlásí ke "všemu dobrému", co prý u nás v minulosti vytvořila. Jsme znovu svědky lží o minulosti a slibů do budoucnosti.

Před deseti [dvaceti] lety vznikl v naší zemi prostor pro svobodu. Ale státy se prý udržují idejemi, na nichž vznikly. My jsme prohlásili kontinuitu zákona, kdy zákony svobodné doby nepřetržitě přejímají zákonnost z doby totalitní. Navazujeme tedy spíš na rok 1948 než na rok 1918. Neodstřihli jsme se od komunistické minulosti, a proto nás tato minulost neustále dohání.

Mezi atributy lidské svobody patří i odpuštění. Ale: Nemůže být odpuštění bez pokání a toho se nám od lidí, kteří se dnes hlásí ke komunismu, doposud nedostalo. A dále: Odpustit je možno člověku, který byl v moci zla, nikoli zlu samému.

A komunismus je neodpustitelné zlo.

Žaluji toto zlo.

Psáno v Praze dne 25. února 1999
Poprvé vyšlo v Neviditelném psu dne 27. února 1999