Před deseti lety se skupina PODE BAL proslavila provokativní výstavou Malík urvi, ve které představila známé tváře politiků a manažerů v konfrontaci s jejich minulou temnou minulostí. Přesněji: mediálně reprodukovala jejich mediální život. Ve čtvrtek 25. března 2010 v pražském centru současného umění DOX bude otevřena "druhá část" výstavy, potrvá skoro dva měsíce - až do voleb. Mají být představeny nové tváře. Uvidíme, jestli s tou podstatnou závadou, kterou jsem výtvarníkům vytknul minule. Její vinou se totiž tehdejší výstava něchtěně(?) přiblížila - dezinformační kampani bývalých estébáků, které snad měla "demaskovat"...
-----------------------------------------------------------------
Malý kurvy
(Pokus o recenzi výstavy a katalog, leden 2000)
Ta výstava ve Špálově galerii na Národní třídě 30 se jmenuje ve skutečnosti Malík urvi. Na plakátu se tu ukazuje chlapská mohutná pracka, jíž něžná dětská ručka obejímá malíček. Avšak hlavně se zde předvádějí umělecky zpracované novinové snímky bývalých komunistů, důstojníků StB a jejich spolupracovníků, svérázný GEN - "Galerie etablované nomenklatury".
Vystavuje skupina PODE BAL, která vznikla v únoru 1998 z absolventů Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Její členové zamířili svůj skalpel do žilobití naší politické scény již několikrát - svými plakáty protestovali proti novele drogového zákona (PODE BAL VARUJE: KOUŘENÍ JINÝCH NEŽ STÁTNÍCH DROG OHROŽUJE VAŠI SVOBODU), v předvolební době v roce 1998 varovali před extremistickými stranami, po svém oslavili i 30. výročí sovětské okupace, připravili kampaň TGM CHICKEN. Pro toto sdružení se mi zdá být typická humorná nadsázka, z níž někdy až mrazí.
Na výstavě Malík urvi je samozřejmě též přítomno umění. Černobílé novinové portréty, na plátno elektronicky transferované do plakátové velikosti, jsou doplněny červenými elipsami, kruhy, obdélníky, liniemi s vysvětlujícím popisky typu: "horizontální rozměr vázanky", "křivka úsměvu", "potlačená kontura spodní čelisti"... A to je asi tak jediná sranda. Početné obecenstvo zajímá spíše červený text ve spodní části umělecky zvětšených fotoček, který popisuje dřívější činnost objektu a jeho současné angažmá. Kolmo psaná poznámka na boku každého díla praví "náhodně vybraný vzorek", ale je patrno, že vzorky nebyly zpracovány náhodně.
Na čestném čelném místě se tu skví zobrazení Jana Kavana ("Kato"), který "od roku 1969 udával své spolužáky StB", kousek vedle, snad pro rovnováhu, Vlastimil Tlustý, "za minulého režimu aktivní člen KSČ". Konstatováno bývalé členství KSČ Pavla Mertlíka. Je představen Miroslav Šlouf : "1977-86 člen předsednictva ÚV SSM, 1981-92 poslanec ČNR za KSČ, 1982-86 předseda českého ÚV SSM. 1988-90 předseda ONV Praha 7." Čili skutečná bolševická svině. "Volební manažer ČSSD,... předseda základní organizace. Šéf sekretariátu předsedy Zemana. Člen ÚVV ČSSD".
O dalším poslanci ČSSD Zdeňku Škromachovi, je jen poznamenáno, že byl v letech 1982-89 členem KSČ. Další zasloužilý poslanec je Michal Kraus (od roku 1986 poslanec Parlamentu za KSČ, po roce 1991 za ČSSD). Zato na dalšího současného sociálního demokrata, Radima Valenčíka je píchnuto, že v roce 1989 zasahoval v řadách Lidových milicí proti demonstrantům v Palachově týdnu. Radim V. se na výstavu dostavil a zanechal zde otevřený list. Obhajuje se, že se "vždy dokázal poprat s nepravostmi". Nikoho nebil, jen lidi přesvědčoval... Ministr Vladimír Vetchý byl taktéž v letech 80-89 komunistou, učil na Vysoké škole vojenské v Brně. Komunistou byl od roku 1977 i Vladimír Dlouhý, který v roce 1989 přestoupil do pravicové ODA.
Po celé výstavě je rozeseto několik obrazů důstojníků StB, kteří jsou dnes členy představenstev a jednateli mnohých firem. Kapitán Pavel Jirků z ideodiverzního centra se setkává ve vedení Balíren Café Bohemia s majorem Janem Hutešem, major Vasil Buleca se nám představuje jako blahobytný předseda dozorčí rady Optimus Consult a člen představenstva AGB leasing. Major Rudolf Kotál z 5. oddělení "kultura, zdravotnictví" v roce 1997 předsedal představenstvu Naděje a.s., která se snažila provozovat LOTO - loterii života. Terorista podplukovník Pavel Minařík ("Pley", "Ulyxes"), který byl v roce 1969 vysazen do Radia Svobodná Evropa, se stal v roce 1989 šéfredaktorem Signálu, po převratu jeho bezpečnostní agentura MINK hlídala komunistické objekty a nyní působí ve firmách s ukrajinskými společníky jako jednatel a společník. Představen je i Jiří Komorous ("Pražan"), od roku 1988 referent zálohy náčelníka I. správy StB. V roce 1989 byl připraven k "vysazení" do Francie. Místo toho se stal roku 1993 šéfem Národní protidrogové centrály. Dalším kádrovým příslušníkem StB je Richard Falbr, který v letech 1963-69 učil na škole MV ČSSR. "Pro StB prohlížel poštu ze zahraničí na čtecím přístroji Jezero, speciálním patentu StB..."
Vystaveni jsou evidovaní agenti StB. Současní komunističtí poslanci Václav Exner ("Vrba") a Vojtěch Filip. Dávný kandidát ÚV KSČ a současný člen ČSSD Vladimír Kočandrle ("Profesor"), Adamcův poradce a současný publicista Oskar Krejčí ("Oskar", "Kaláb"), ministr spravedlnosti ČR Leon Richter ("Jiří Novotný") , psychologové Jan Cimický ("Pinez", "v roce 1989 žádal přísnější potrestání signatářů petice Několik vět") a Miroslav Plzák ("8", "Karel", "Psychiatr"). Jsou tu protirežimní bojovníci Karel Srp ("Hudebník", absolvoval 151 schůzek, předal 299 agenturních zpráv) a Jaromír Nohavica ("Mirek"). Ten má nejkratší popisek, konstatující pouze, že byl evidován jako tajný spolupracovník. Lidové noviny z 13. ledna 2000 tvrdí, že mezi vystavenými je také Jaroslav Hutka, toho jsem tu však ten den neviděl. David Garkisch a Renata Kalenská si jej nejspíš spletli s s JaroMirkem.
Mezi exponáty jsou i skuteční dinosauři: Jediná žena (pak, že jde o "náhodný výběr"!), Yvonne Strecková, členka KSČ od roku 1952 až do roku 1989, která stále věrně věřila a věrně sloužila v různých funkcích v hospodářství a školství, současná náměstkyně ministra vnitra Grulicha. Miroslav Toman, kdysi působící na Vysoké škole politické ÚV KSČ, v dřívější době federální ministr financí, po převratu zakladatel holdingu AGROTRADE, člen představenstev různých drůbežářských podniků, jeden z padesáti nejbohatších Čechů dneška. Generálmajor Oskar Marek, jenž v dřívějším režimu působil jako hlavní politruk Západního vojenského okruhu (to ale byla vysoká šajba a velká kurva), nyní radní za KSČ(M) v Českých Budějovicích. Jan Křivánek, který zastával svazácké a stranické funkce před rokem 1989, kdy studoval na Večerní škole OV KSČ "Metody politické agitace" se stal v 90. letech státním zástupcem, dnes se podílí na akci čisté ruce...
Mezi vystavené se svým protestem nakonec zařadil ministr Grégr, na kterého v původní expozici už nevybylo místo. Je zde konstatováno, že se dnes obklopuje exponenty komunistického režimu. V 60. a 90. letech byl ředitelem Desty. Další manažer z éry komunismu, Václav Junek, člen ÚV KSČ, 1980-91 spolupracovník StB, řediteluje a spoluvlastní Chemapetrol, sedí ve správní radě nadace "Pražský podzim". Jiný komunistický ředitel (např. Elitex Liberec), Lubomír Soudek, v 90. letech ředitel a spolumajitel Škody Plzeň, je zde označen za "všehoschopného obchodníka se smrtí". Opravdový stařešina komunismu, Jaromír Johanes ("Moravský") byl za svých moskevských studií naverbován KGB (1955). V letech 1960-71 (tedy i v době, kdy československé tajné služby vytěžovaly současného ministra zahraničí, jenž byl tehdy v Londýně [míněn Jan Kavan]) působil jako spolupracovník StB a tiskový přidělenec ve Velké Británii, později se stal posledním ministrem zahraničí ČSSR. Do roku 1994 zastupoval jako velvyslanec v Ankaře ČR, poté se stal šéfem pobočky Škodaexportu tamtéž. Marian Čalfa, od roku 1964 KSČ, 72 zaměstnanec Úřadu předsednictva vlády, Adamcův místopředseda vlády, premiér ČSFR, bydlí od jara roku 1989 ve vile na Hanspaulce, která patří Diplomatickému servisu. Od roku 1994 poradce prezidenta Havla, od roku 1995 poradce společnosti Chemapol group... Okruhy se uzavírají.
Snad jsem na nikoho nezapomněl. Ale ano, na dva zahraniční účastníky: Maurice Papona, ministra kolaborantské vlády ve Vichy i ministra financí v poválečné Francii a východoněmeckého vůdčího komunistu Egona Krenze. Ale ti jsou zavření. Jediní ze všech jmenovaných. Snad proto se v horním patře galerie ozývá z magnetofonu rozmarný smích a potlesk, jak je známe ze sitcomů.
Nejpůsobivější je však jedna místnost, kde stojíte na jakési tribuně a shlížíte na projekci černobílého televizního záznamu z listopadové demonstrace na Letné, do kterého se promítá hrubozrný fotografický rastr. Zmechanizovaná masa se ve věčné smyčce kolébá v rytmu nějaké písně, ruce s vítěznými véčky vytrčené k nebi. Hle i tento občan by patřil do této podivné Galerie, i tamten, snad všichni. A mohlo tam viset i obyčejné zrcadlo...
Jediná, možná však podstatná, závada výstavy Malík urvi jest tato: Nezobrazuje skutečné etablované nomenklaturníky. Zobrazuje jejich mediální obrazy. Proto je zbytečno jmenovaným osobám, aby lkaly a soudily se s výtvarníky. Ti jen opisují. Pod každým obrazem je totiž popisek, odkud pocházejí citace: Z různých médií - Respektu, Lidových novin, Mladé fronty DNES, ČTK, www.cibulka.cz... Čili nepředstavuje se titán, ale to, co o něm napsaly noviny. A ty noviny to napsaly. A třeba zrovna ty tolik citované Lidové noviny nyní napsaly, že tam je zobrazen Jaroslav Hutka, a on nebyl. Takže by mohl vzniknout další obraz, tentokráte agenta StB Jaroslava Hutky, s odkazem na LN, které napsaly o výstavě, kde byly obrazy, vytvořené podle LN, které napsaly... třeba zas jinou nepravdu. (LN se pak omluvily, jak jsem slyšel. Nečetl, protože LN pravidelně nečtu.) Výsledek se dá přirovnat dezinformační kampani bývalých estébáků.
Uvědomil jsem si to až u zobrazení Vladimíra Dlouhého. Píše se tu: "V ODA jej mnozí přezdívali 'Voloďa' či 'Mazlík'." (Různá čísla Respektu.) Protože všude jinde jsou v uvozovkách uvedena pouze krycí jména hříšníků, a nikde jinde se přezdívky neužívají, podprahově se tu divákům (čtenářům) sugeruje, že byl Dlouhý též evidován jako agent StB. Jinde u spolupracovníka StB (a teď se už vtírá otazník) "Pineze" Jana Cimického čteme navíc, že byl "funkcionář komunistického svazu spisovatelů" a také, že byl "komunisty jmenován primářem psychiatrické léčebny v Bohnicích". Ne, že by snad byl komunista. (Třeba nebyl, třeba byl. Vyberte si. Komunisti ho jmenovali.) To už je opravdu zrůdné, neboť členy a funkcionáři "komunistického svazu spisovatelů", "komunistického divadelnictví", "komunistických sportovních svazů", "komunistického odborového hnutí", "komunistických zemědělských družstev", "komunistických podniků", "komunistických výzkumných ústavů", žáky a studenty "komunisty řízených škol", pacienty "komunistických nemocnic" a jedlíky "komunistických rohlíků" byli všichni obyvatelé komunistického Československa. A všechny nás do zaměstnání přijímali "komunisté", protože řediteli byli samozřejmě převážně komunisté.
A tak takové úlety znehodnocují pravdivost všech portrétů. Nezobrazují skutečnost, jenom to, co o nich uveřejnila média. Stavějí na roveň otroka a otrokáře. Součástí výstavy jsou i návštěvníci a jejich komentáře, a ty často nediferencují mezi "členy KSČ" a "důstojníky StB". Všechno je to jedna svoloč, ze všech stran jsme zrazený, zní unisono. A proč tam není ten či onen.
Ano, to chybí: Portrét Václava Havla s popiskem: "V dětství jej houpali na kolenou esesáci. Alkoholik, dlouholetý člen KSČ, agent zahraničních služeb". Prameny - Rudé právo, Špígl, Haló noviny...
Celkové vyznění výstavy, která snad měla ambice stát se živým svědomím národa, je tak znehodnoceno občasným šlápnutím do hovna. Ale i to je dnes umění...
PS: Myslím si, že je už nejvyšší čas na to, abychom letmé mediální výpary nahradili přímým pohledem do žumpy. Je třeba otevřít tajné archivy z osmdesátých i padesátých let!
Psáno v Praze dne 13.-19. ledna 2000
*********************************************
PS 2010: Tajné archivy byly otevřeny, uvidíme, jestli v nich výtvarníci bádali - anebo jestli jenom opět sáhli po novinových článcích a televizních pseudoinformacích...
Nová výstava Malík urvi 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
20 komentářů:
Takže ne o exponentech minulého (a budoucího?) režimu, ale o zhovadilosti novinářské svoloče to vypovídá. Lhali tehdy, lžou dnes a lhát budou i ve "světlé budoucnosti".
I když má člověk dneska k dispozici hodně zdrojů informací, mediánu/pravdy se nedobere. Takže doopravdy lze věřit jen přímo viděnému, přímo slyšenému. A to se od mediálního obrazu skutečnosti často liší jako nebe a dudy.
To, co tam byla pravda, bylo zneváženo tím, co tam bylo jako podraz... Protože když zaregistruju jeden podraz, jak mám věřit pravdivosti tam, kde nevím?
A nejsou to "novináři" alébrž "umělci" - takže ti si mohou pravdu svobodně pozměnit podle svého uměleckého záměru.
Umělecký záměr byl zpracovat novinářské články uměleckým okem. Umělci nehodnotili pravdivost novinářských článků - oni si je prostě vybrali a použili...
No a dalším uměleckým záměrem bylo ztropiti humbuk, což bylo ztropeno a minule vystavující galerie z toho měla průšvih...
No uvidíme jak bude tentokrát. Má to trvat 2 měsíce, půjdu se na to podívat a vyrobím report. Třeba použili můj nápad se zrcadlem - určitě už jinde milionkrát použitý...
Nechci polemizovat, ale zeptat se na nějaké věci, kterým nerozumím nebo je neznám.
Pokud jde o výstavu Malík urvi, jestli jsem to dobře pochopila, podávala obraz situace v postkomunistické ČR .... a tady jsem se zarazila, protože to nemůžu lépe definovat. Nešlo tedy o přímý obraz reálné situace, ale o výběr článků o jednotlivých osobnostech s komunistickou minulostí v českých mediích. Jde o výběr, o jehož krieriích, asi nebylo dáno nějaké vysvětlení. Co bylo tedy cílem výstavy? Nějaká žaloba na to, že český veřejný život je prolezlý bývalými komunisty, že o nějaké dekomunistizaci nemůže být ani řeč, nebo spíš poukázání na obrodnou činnost medií v procesu dekomunistizace?
Nebudu se tu šířit o společenské funkci umění, o svobodě umělce vybírat a zpracovávat náměty, to by bylo dost složité téma. Chtěla bych se zeptat: byl v té době k dispozici nějaký souhrn dokumentů o současné situaci veřejného života, do kterého se bývalí komunisté zdárně zahnízdili? Nebyl to, ze strany pořadatelů výstavy, pokus nějaký ten souhrn udělat? Upozornit na to, že komunisti jsou pořád mezi námi a často na významných místech?
A dnes, po deseti letech, existuje takový souhrn dokumentů, zpracovaný objektivně historiky? A může být takový seznam nebo souhrn sestaven, a hlavně vystaven, aniž by to dalo průchod nějakému honu na čarodějnice? A kdo by ho měl sestavovat? Ustav pro studium totality? K čemu by měl sloužit? K opožděné postkomunistické čistce? A kdo by ji prováděl? A jak?
Často bývá dekomunistizace srovnávána s denacifikací a při tom se poukazuje na to, že v Německy byla denacifikace provedena (i když ne kapilárně), zatímco v postkomunistických zemích se omezila jen na ojedinělé a často neefektivní zásahy. Myslím, za prvé, že to jsou zcela neporovnatelné situace: Německo v 1945, postkomunistické státy v 1989. Snad to není zapotřebí dál rozvádět, je to jasné na první pohled. Za druhé, proces denacifikace započaly vítězné mocnosti - tedy podnět a hlavní krok byl proveden zvenčí, pak německé instituce pokračovaly autonomně dál. (Paní Harpyje by nám o tom mohla napsat něco víc, jestli se na to cítí.) něco podobného v poskomunistickém ex- táboru nebylo možné. Z hlediska mezinárodního práva a pak samozřejmě praktického. Kdo by měl tenkrát zasahovat? Nějaký mezinárodní orgán? Společnost v jednotlivých svéprávných státech si to měla vyřešit sama, autonomně. Jak to řešila, třeba zákazem komunistické strany v Rusku, co provedl svého času Jelcyn? A vyřešil ten zásah něco? Velice složitá otázka.
Ještě jednu otázku k výstavě: měli tenkrát pořadatelé k dispozici autentické dokumenty?
Mám pořád na mysli hysterickou reakci medií a veřejnosti v diskuzích po zveřejnění udání Kundery. Co nenávisti vyšlo tenkrát napovrch. Jste si jistí, že by se něco ještě horšího nestalo hromadným zveřejněním dokumentů o lidech, kteří žijí v ČR a často se kladně podílejí na vedení veřejného života a hospodářství, přes svou komunistickou "minulost"? Kunderu od ukamenování snad zachránilo to, že žije ve Francii.
Opakuju, nechci polemizovat ani provokovat, ale snad by to stálo za klidné objektivní zamyšlení.
Problém je v tom, že tito lidé neměli být od roku 90. ve státní správě. To je dědictví po Václavu Havlovi. Pokud jsou tam ještě dnes, tak ještě nestačili udělat potřebné finanční přesuny. Ti, kteří už tam nejsou, tak tuto transakci mají už šťastně zasebou.
Vidím, že debata o denacifikaci a dekomunistizaci pokračuje tady pod jiným článkem. Ale když jsem tu ten problém nakousla, napíšu to tady. V r. 2007 nakladatelství Lindau vydalo v italském překladu dvě knihy o denacifikaci Německa.
Knihu již zesnulého švédského novináře Stiga Dagermanna z r. 1947, Tysk höst, ve které popisuje své zkušenosti z poválečného roku 1946. Přeloženo s titulem: “Autunno tedesco. Viaggio tra le rovine del Reich millenario”.
A knihu zaslouženého profesora soudobé historie na univerzitě v Metzu, Alfreda Wahla, vydanou v Paříži v 2006 r. s titulem La seconde histoire du nazisme dans l'Allemagne fédérale depuis 1945. (Armand Colin, Paris 2006 ). Italský titul: “La seconda vita del nazismo nella Germania del dopoguerra”. Profesor Wahl, podle slov recenzentů, s teutonickou přesností a soustavností, probírá všechny historické fáze od r. 1945 až do současnosti a s důkladnou a přesnou dokumentací dokazuje, že proces denacifikace, započatý spojenci, nejen nepokračoval, ale, jak postupně správa země přecházela do rukou německých úřadů, do významných míst se vraceli znovu nacisti. Tento proces zvolné rinacifikace zesílel hlavně za kancléřství Adenauera. Jak píší recenzenti, prof. Wahl kreslí široké panoráma sociálního, politického, ekonomického a kulturního života Německa těchto let a ukazuje jeho podstatnou kontinuitu s minulostí. Viní z této situace i německý národ, podle něj neschopný "rielaborare in senso critico il proprio passato" (zaujmout kritický postoj k vlastní minulosti).
Knihy jsem nečetla, ale recenze, kromě jiného napsané historiky nebo kvalifikovanými novináři, se shodují.
Hovořit o "renacifikaci", která měla dokonce údajně zesílet za kancléřství Konrada Adenauera je nebetyčný nesmysl. Něco podobného by mohlo pocházet z pera Doc. PhDr. Josef Groušla, CSc. :-)))
http://www.histoire-politique.fr/documents/comptesRendus/pdf/Clastres-Wahl.pdf
Paní Harpyje,
jak jsem viděla v italských recenzích a i té francouzské na knihu pro. Wahla, nikde neuvádějí podstatné připomínky, které by tézi nebo materiál v knize podstatně popíraly.
Naopak jsem viděla, že tento postoj není ojedinělý, zastává ho na př. novinář Ralph Giordano, jak píše na př. německá Wikipedia.
Zbývá vysvětlit, jak píše fr. recenzent, jak se mohla stát DBR velkou demokracií i přes zařazení do veřejného života kádrů, které sloužily Reichu.
Zřejmě o tom byla v německém tisku velká debata, nemohla byste nám o tom něco napsat? Jestli jste to sledovala?
Pro paní Harpyji :
Na rozdíl od s.docenta doktora Groušla, kandidáta věd, je pan profesor Alfred Wahl SKVĚLÝ ZNALEC historie fotbalu :
http://de.wikipedia.org/wiki/Alfred_Wahl
Sportem k porozumění mezi národy !
Byla jsem téměř jistá, že se tu někdo objeví s touto námitkou. Od kdy je zájem o historii sportu znakem neschopnosti zabývat se vědecky historií společnosti, politiky a kultury? Vysvětlete mi to, prosím.
Jistě jste si přečetl na Wikiped seznam dalších prací prof. Wahla:
Les Forces politiques en Allemagne (XIXe et XXe siècle). Armand Colin, Paris 1999
Cultures et mentalités en Allemagne (1918-1960), Regards sur l'histoire, SEDES
Les français et la France (1859-1889). Regards sur l'histoire, SEDES (zwei Bände)
L'Allemagne de 1918 à 1945., Armand Colin, 2001
La seconde histoire du nazisme dans l'Allemagne fédérale depuis 1945. Armand Colin, Paris 2006 ISBN 2-200-26844-0
(als Herausgeber): Philippe Husser. Un instituteur alsacien entre France et Allemagne, journal 1914-1951. Hachette, Paris 1989, ISBN 2-01-014357-4
(als Herausgeber): L'histoire moderne et contemporaine en Sarre-Lorraine-Luxembourg. Metz 1990
(als Herausgeber gemeinsam mit Rainer Hudemann): Lorraine et Sarre depuis 1870 - Perspectives transfrontalières. Metz 2001
O fotbalu pak napsal:
Archives du football. Sport et société en France (1880-1980). Gallimard, 1989
La balle au pied. Histoire du football. Gallimard, 1990
(gemeinsam mit Pierre Lanfranchi): Les footballeurs professionnels des années trente à nos jours. Hachette, Paris 1995 ISBN 978-2-0123-5098-4
(gemeinsam mit Christiane Eisenberg, Pierre Lanfranchi und Tony Mason): FIFA 1904-2004, un siècle de football. Cherche-Midi 2004 (deutsch: FIFA 1904-2004. 100 Jahre Weltfußball. Die Werkstatt, Göttingen 2004 ISBN 3-89533-442-1)
Rozlišujete snad mezi vysokými a nízkými tématy historického výzkumu? Obvykle to opravdoví historici nedělají.
A ještě jste opominul mé překlepy. To by byl taky pěkný argument k diskuzi o denacifikaci.
Šamane, takže ty články, které byly podkladem (materií) pro výrobu expozice lze považovat za seriózní, pravdivé?
Nějak mi pak nedochází vlastní idea (smysl zpracovávání faktů) výstavy. Zdálo se mi, že se jednalo o "deformaci deformace" jako umělecký postup. Takže asi ne. Škoda, neviděl jsem...
Informace a STKocoure, ukázka jednoho původního vystaveného plakátu (zdráhán se říci "obrazu") je v tom článku, na který je link pod mým článkem. Takto byl představen Jan Kavan, obrázek se dá zvětšit tak, že je i čitelný text na plakátu.
Podkladové články byly články v médiích, seriózní i neseriózní.
Ano, informace, platí, že "Nešlo tedy o přímý obraz reálné situace, ale o výběr článků o jednotlivých osobnostech s komunistickou minulostí v českých mediích. Jde o výběr, o jehož krieriích nebylo dáno nějaké vysvětlení." Přesně. Inteligentní dívka!
Účelem bylo vyrobit skandál, který by přilákal platící diváky a proslavil skupinu PODE BAL.
Děkuju, Šamane, za uznání. Hlavně mne potěšil kompliment "dívka". Já sice nejsem dívkou už několik desetiletí, ale stejně to polichotí. V telefonu mi říkají, že mám mladý hlas, na ulici, že na svůj věk nevypadám, a teď mám mladou inteligenci. To abych se šla napít.
Ale teď vážně. Mne zajímala hlavně ta dekomunistizace, všichni o ní mluví,ale nic konkrétního jsem se zatím nedozvěděla. Hovoří se o denacifikaci a tu si pamatuju, že v německé historiografii a i v mediích o tom byla diskuze. Četla jsem to kdysi na kulturních stránkách novin, ale ty už nemám. Našla jsem sice na webu článek historika Berndta Sosemanna, ale ten o tom píše jen povšechně.
Takže mi na ty otázky nikdo neodpoví?
Milá informace, žádná dekomunizace neproběhla. Existovaly a existují pouze lustrační zákony, ačkoli je bolševici všech barev chtěli už několikrát zrušit jako "protiústavní", proti Listině lidských práv, že prý omezuje svobody skupiny občanů.
Vojtěch Filip - Falmer:
http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=1249&idpodrubrika=5&rok=&cislo=
Zrušil by je i Paroubek:
http://www.fles.wz.cz/index.php?id=189
Ústavní soud řekl, že papaláši a estébáci nejsou žádná rasová či sociální "skupina "...
Tyto zákony znemožňují získat státem jmenovaný úřad komunistickým papalášům od nejvyšších do úrovně okresního tajemníka, a totéž omezení platí i pro kmenové členy StB a jejich spolupracovníky. Taky přístup do velitelských funkcí ozbrojených složek je omezen.
Zákon mírně odkomunizoval státní správu, ale nevyhnal komunisty a estébáky odevšad.
1)Mohou podnikat jako soukromé osoby.
2)Jsou volitelní do politických a samosprávných funkcí.
3)A když to nejde jinak, tak se zákon obejde Třeba Miroslav Šlouf
http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_%C5%A0louf
dělal šéfporadce Zemanovi, když ten byl premiérem - nebyl však do této funkce "jmenovaný"...
Heslo Lustrační zákony z Wikipedie:
* č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. velký lustrační zákon),
* č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky (tzv. malý lustrační zákon)
a na ně navazující zákony
* č. 422/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky
* č. 424/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky
(Teď nemám čas hledat ve sbírce, snad postačí jako klíč k vlastnímu hledání...)
\ :-)
Vážené Informace, o zmíněné knize Alfreda Wahla se, pokud je mi známo, nestrhla ani v Německu, ani ve Francii žádná velká debata, protože dotyčný nepřináší žádná převratná fakta, ani žádné nové objevy. Interpretuje pouze všeobecně známé skutečnosti, které můžete najít v jakémkoli pojednání o této době. Jeho specialitou je, jak správně podotkl Vlastenec, že jako znalec fotbalu zachází i do takových detailů jako je německé vítězství v mistrovství světa v r. 1954 a s ním spojenou osobou trenéra Seppa Herbergera. A zmiňuje se i o různých umělcích s hnědou minulostí, kteří dělali kariéru i nadále v demokratickém Německu. Ale když mají v Česku svého majora Zemana, tak ať mají v Německu, s pánebohem, svou Leni Riefenstahl, Johannese Heesterse nebo Zarah Leander. Koho už takoví dinosauři zajímají!
Wow! Ocenění! Tomu říkám anarchický humor!
http://media.novinky.cz/678/176780-top_foto1-j4bzm.jpg
http://media.novinky.cz/677/176777-original1-2ngay.jpg
http://media.novinky.cz/677/176779-original1-wleqh.jpg
http://www.divus.cz/divus/cz/publikace.php?kat=katalog_autor&id=40
Paní Harpyji.
děkuji. Mám za to, že se o kulturním dění v současném Německu mluví málo a lidi o tom celkem nic nevědí. Ani tady v Itálii, s vyjímkou regionu Trentino-Alto Adige, kde působí Italienisch-Deutsches Historisches Institut, který pořádá debaty a semináře. V letech po 68 tady byla mezi levicovými intelektuály v modě frankfurtská škola, ale tu teď citují jen ultralevicové sajty.
Je to škoda, že se vzájemně neznáme, vede to často k samoúčelným diskuzím.
Šaamanovi, děkuji. Jen jednu otázku, jak byl ten zákon aplikován a s jakými výsledky?
Aplikován je, výsledky má, ale obcházel se.
Neznamenalomezení svobody v soukromé sfře a politice, což je však nakonec dobře.
Ale: Hlavně novým západním majitelům nevadila estébácká či komunistická minulost manažerů, naopak vítali kontakty!!
Tak ta současná výstava PODE BALu vypadá slušně. Bál jsem se, že bude v předvolební době směřována proti politický exponentům vlebních stran. Ale seznamuje s činností soudců. Obrázky jsou tentokrát nakreslené, a jsou podloženy, aspoň jak to vyapdá, příslušnými soudními protokoly.
Soudnictví bohužel začalo být nezávislé a soudci neodvolatelní, ale ty staré komunistické kurvy tam zůstaly...
Ještě jsem na vástavě nebyl, ale viděl jsem zde:
http://www.lidovky.cz/tiskni.asp?r=ln_kultura&c=A100324_182955_ln_kultura_glu
Okomentovat