Slavné májové dny 2: Pátý květen

Když jsme byli dětmi, zdobili jsme vždy na konci dubna okna školy vystřiženými papírovými kytičkami. A praporky. Krásnými trojbarevnými československými a ještě hezčejšími červenými (říkalo se rudými, ale byly červené) s libým souzvukem zlaté hvězdy, srpu a kladiva. A číslicemi 1, 5, 9. Dnes budu psát o té druhé číslici.

5. května 1945 vypuklo Pražské povstání. Druhého května padl Berlín, Hitler byl mrtev od 30. dubna. Bojovat již bylo zbytečno, ostatně: "Němci ani neměli při vědomí blížícího se konce války zvláštní zájem o boj". Tvrdí někteří dnešní historici. Válka končila. Ale nevědělo se, kdy skončí. A jak. Škoda, že si dnešní historické knihy nemohli přečíst lidi tenkrát. (Ale už věděli, jak dopadla několik týdnů dobývaná Budapešť, už věděli, jak dopadla několik týdnů nedobývaná Varšava.) Rusové připravovali Pražskou operaci, osvobození Prahy plánovali na 12.5. Ve Velichovkách plánoval zase Schörner, že se v České kotlině udrží alespoň tři neděle, aby se všichni nacističtí hodnostáři mohli uchýlit z Berlína do Alpské pevnosti. Měl k tomu 900.000 mužů, tři tankové armády a tisíc letadel. V samotné Praze přitom bylo asi 35.000 nacistických vojáků, členů Hitlerjugend a ozbrojených německých civilistů.

Lidi nevěděli přesně co bude, ale už měli války plný zuby. Na venkově se někde již od 2.5. spontáně vyhlašovaly Národní výbory a odzbrojovali Němci. Pražáci 1. května kolovali v podvečerní "procházce" po Václaváku. Přestávaly se brát německé marky. V Plzni stáli Američani. Nikdo netušil, že přijít nesmějí. V pátek 4.5. začali obchodníci a řemeslníci přemalovávat německé nápisy na firmách. Navečer už tramvajáci sundávali německá označení ze stanic i tramvají. Taková tramvaj za hodinu přejela celou Prahu a každej hned věděl, kolik uhodilo. Večer padly první výstřely, byli první mrtví. V sobotu 5.5. zahájil rozhlasové vysílání hlasatel Zdeněk Mančal: "Je sechs hodin" a pak už mluvil jen česky. Srandista. V 11:25 vyzval pouliční rozhlas Pražany k povstání. Hlavní jiskrou se stalo zoufalé volání pražského rozhlasu o pomoc v 12:33. Už to prasklo.

Na budově rozhlasu zavlála opět československá vlajka. A sovětská. A americká. A britská. (Ty jsme pak ale do školních oken nelepili, ani jsme je o slavných májových dnech nevyvěšovali...) Ve 14:00 se sešla Česká národní rada. Dlouho trvalo, než se její členové dohodli na prvních prohlášeních. Před osmou hodinou večerní vyzvala ČNR v rozhlasovém vysílání obyvatelstvo ke generální stávce. Prohlásila se zástupcem československé vlády v čele s Edvardem Benešem. Vojenské velení Prahy oznámilo, že všechny československé jednotky v Praze se stávají součástí spojeneckých armád. Oficielně se tak zařadili již bojující čeští policisté, četníci, vládní vojsko, předváleční vojáci ve svých památečních uniformách i civilisté s páskou Revolučních gard. To už bylo po bombardování budovy Rozhlasu na Vinohradské třídě a přesunu vysílacího studia do podzemního bunkru. Ve 23:03 se ozvala výzva k stavění barikád. Povstání začalo.

I tehdy se našli mudrcové, kteří prohlašovali, že je to zbytečné, že se mělo počkat na Amíky, na Rudou armádu, na Marťany. Tři tisíce politických vězňů z Pankráce na nic nečekalo a hned pátého vzalo nohy na ramena. Kdyby pěkně zůstali v celách, možná by po nich německá letadla nestřílela. Třeba by je jen nacisti popravili...

Nebyl jsem ještě na světě, datum 5.5. 1945 je přesto pro naši rodinu dost důležité. Táta ten den slavíval svoje narozeniny, i když byl ročník jednadvacet. K vratům gusenské pobočky mauthausenského koncentráku přijely tehdy americké tanky* a vojáci z nich vězňům řekli: "Můžete jít domů." Jenže domů bylo ještě za frontou. Tak dostal táta a pár jeho kamarádů poukazy (s razítkem!) od amerického velitelství na ubytování a stravování do blízkého hotýlku. Pan hoteliér lomil rukama: "Mein Gott, kam vás uložím, všude plno." No ale něco se našlo ve vlastním. Befél byl befél. A razítko mělo svou váhu. Rakušani byli moc milí a lítostiví. Po válce. ("Ach ti Němci! Ti vám ale ublížili...") Táta si vzpomínal, jak po nich nenávistně plivali, když je v lednu přivezli z Osvětimi... Ale byl zticha.

"A tak jsem po třech letech poprvé zase spal v posteli", řekl v jedné z těch několika málo vět, které o svém pobytu v lágrech kdy řekl. Měl čtyřicet dva kilo, za sebou selekce, vysilující otrockou práci, pochody smrti a všechny ty lahůdky, co pro ně Němci přichystali, ale v tom okamžiku si uvědomil, že byl celou tu dobu - bez postele.

To manželčin táta se osvobodil sám už na Prvního máje. Rudolf Rezek byl taková zabejčilá povaha. Když je na konci války transportovali z polských lágrů, dostala se jejich skupina do Prahy. Strčili je na Hagibor. Jeden jeho starší kamarád - říkali mu "Otče" nebo "Otecko" - od samého začátku věznění pořád naříkal, že se nedožije konce války, že tam umře. Byl to už starý pán. Ruda to nechtěl poslouchat. Slíbil mu, že se o něj postará, ať se nebojí. Končila válka, ale právě proto se čekalo, že je Němci nakonec stejně postřílejí. Oni ti esesáci vůbec nevypadali nějak zvlášť mírumilovně a sametově a historicky korektně. Vězni se nechtěli nechat jen tak pozabíjet a připravovali vzpouru. Kamarádi usoudili, že tu by Otecko nepřežil. A tak pomohli zorganizovat útěk. Ruda byl elektrikář a údržbář, vyfasoval žebřík a chodil po táboře se žebříkem. Vyměňovat žárovky a tak všelijak různě. Když si na Rudu a jeho žebřík Němci zvykli, nechal ho stát jednou večer u zdi a i s Oteckem k ránu přelezli. Němci na ně trochu stříleli, ale netrefili. Vyběhli za nimi, aby je chytili, ale proti klukovi ze Žižkova, který měl prolezlý každý kout na Židovských pecích i v okolí neměli šanci.

Ruda doprovázel Otecka k němu domů na Pankrác, bydleli u autobusového nádraží. Když je uviděla Oteckova manželka, zalomila rukama: včera posílala balík s potravinami! To nebylo jednoduchý na konci války sehnat jídlo. Ruda si řekl, že ho Němcům nenechá. Druhý den šel na žižkovskou poštu někde na Prokopově náměstí, kde měl být ten balík pro Hagibor. Bez kenkarty, bez ničeho, právě uprchlej vězeň. Akorát měl pracovní knížku, kterou našel v opuštěném bytě doma v Nuslích. Na poště mu řekli, že balík už poslali dál, ať se zeptá tam. Ruda vyšel z pošty a venku si ještě zapisoval její adresu a číslo, aby se na příští poště líp domluvil. Nevšiml si, že v přízemí je nějaký esesácký štáb. Najednou zaregistroval dva vojáky na hlídce, kteří na něho civěli. "Jenom nesmím začít utíkat," říkal si a snažil se nenápadně vypařit. Otočil se a sunul si to za roh z kopce dolů. Najednou ucítil mezi lopatkami ústí pušky. "A jéje, tak to je konec," pomyslel si. Vojáci ho odtáhli do suterénu pošty, už se loučil se životem, vypadalo to zle. Esesáci se ho ptali, co si to tam zapisoval. Ruda dělal, že neumí německy. Někde sehnali tlumočníka. Ruda blekotal, že pomáhá jedné starší paní a že šel pro balíček, co poslala do Hagiboru... Tlumočník se ho důrazně zeptal: "Ale vy nejste z Hagiboru, že?" "Neé." Ještě něco za Rudu říkal, ten průkaz nějak ukecal, Němci Rudovi nakonec zasalutovali a s omluvou ho propustili. Ten člověk mu zachránil život. Balík s jídlem ne, to už ani Ruda štěstí nezkoušel.

Jídlo a postel, takové dvě obyčejné věci. Když nejsou, je válka nebo něco stejně hnusnýho.

Ta historka má smutné pokračování. 5. května, když vyhlásil rozhlas výzvu ke stavění barikád, běžel Ruda stavět jednu z těch asi 1600 hrází proti esesáckým tankům. Od severu se blížila tanková divize SS REICH, od východu tanková divize SS WIKING a od jihu SS skupina WALLENSTEIN. Vůbec se netvářily, že by chtěly mírumilovně přejít na západ do amerického zajetí. Kdyby chtěly, klidně se mohly Praze vyhnout. Ale Schörner holt nečetl dnešní historiky a počítal ještě s týdny válčení. Pátého května Ruda pomáhal převracet tramvaje u pankrácké vozovny, trhal dlažbu a nosil kostky. A potom ještě Na Paloučku. Jeden ze stotisíce stavitelů barikád. Starý Otecko se ženou zalezli zatím do sklepa. Měli smůlu, že bydleli na Pankráci, kterou navštívily nevinné šestnáctileté Hitlerovy děti se samopaly. U nich ve sklepě nestřílely. Jen se rozhlídly a spěchaly dál. (Na sousední Zelené lišce ukrývaní takové štěstí neměli...) Všichni si ale prožili chvíle hrůzy. Manželce Otecka to pak dali sežrat: Kdyby jim Němci kontrolovali papíry! Tak by na uprchlého vězně přišli! Pak by je všechny postříleli na místě! Staří dobří známí, dlouholetí sousedé... Ta paní Povstání nepřežila. Vyskočila z okna svého bytu.

(Dodatek 2001, po upřesnění pamětníkem: Oni ti esesáčci tenkrát do toho sklepa nenastoupili. Vyřádili se na Zelené lišce. Sousedi měli Oteckově manželce za zlé něco jiného - byla zdravotní sestra a pracovala v nemocnici. Německé. Esesácké... Z okna vyskočila kvůli tomuhle.)

Hned po válce si komunisté nemohli nechat patentovat Pražské povstání jen pro sebe. Alespoň rozhazovali lži o údajné snaze Američanů nechat Prahu vykrvácet. Proč stáli 80 km od Prahy ("2 hodiny jízdy") a nezasáhli? A nepomohli? Nikdo neznal pravdu: Sovětské velení tvrdě trvalo na předběžných demarkačních liniích. Stalin si nehodlal nechat vyrvat slibnou poválečnou kořist. Když jsme se to dověděli, bylo už všechno jinak. Nejdřív se likvidovaly vzpomínky na ruské/vlasovské obránce Prahy (i samotní Vlasovci), pak na vojenské velitele československé armády, předsedu ČNR dr. Alberta Pražáka a nakonec zavřeli i komunistu Smrkovského, kterému se nepodařilo zajistit tvrdou stranickou linii v ČNR. Z Povstání se stala zase jenom bolševická báchorka. Načež v roce 1990 nebyli ani pořádně uctěni padlí Pražané. Když je zastřelili fašisti, tak to museli být komunisti, ne?

Ne! Ty pomníčky v parcích a na nárožích domů připomínají osudy normálních lidí, kteří si už nechtěli nechat srát na hlavu. Byli to tramvajáci, železničáři, spojaři, telefonistky, úředníci, dělníci, studenti, profesoři, vojáci, policajti, zdravotní sestry, maminy z domácnosti. Lidi. Komunisti i ne-komunisti. Hrdinové i ti, kteří měli prostě smůlu. 2000 Pražanů, kteří byli za revoluce zabiti nebo zraněni. Vzpomeňte na ně, až budou zbylí pamětníci 5. května v 12:33 u budovy Rozhlasu na Vinohradské třídě klást věnce k pomníčku padlých. Vzpomeňte všech třiceti tisíc aktivních bojovníků z Prahy a blízkého okolí, kteří způsobili, že jsme se po válce nemuseli stydět. Ano, v Praze bojovalo jen třicet tisíc občanů. Ale tak je to vždycky...

Básník pravil: "Vzduch byl jak nabit elektřinou, ach ještě doušek toho vzduchu!" V letošní jarní Praze ten vzduch zase cítím. Jestliže nás přijmou do NATO, velice se sníží pravděpodobnost, že by naše děti musely někdy pořádat nějaké další Květny, Srpny či Listopady. Jestli nás tam vezmou, tak je to i díky lidem z Pražského povstání.

Neměli bychom jim udělat ostudu.

Psáno v Praze na Lužinách dne 5. května 1998, poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 11. do 18. května 1998
****************************************************
Použitá literatura:
Ota Holub: Smrt na prahu vítězství, vydal Magnet, Praha 1975
Miloslav Disman: Hovoří Praha, 2. upravené vydání, Svoboda, Praha 1985

* Dodatek 2010: Šlo o tanky 1. čety Troops D od 41. průzkumné roty 3. americké armády, kterou vedl Stuff Sergeant Al Kosiek

Hle, co jsem dnes vygooglil: KZ Mauthausen-GUSEN Info-Page. Odtud je převzato i foto. Nehovoří se zde o tancích - podle obrázku šlo asi o pásové transportéry. Díky Kosiekovi a jeho 23 maníkům nebyl táta zavalen v tunelu, ve kterém pracoval a narozeniny tak mohu slavit já i mé děti...