Byli komunisté úspěšní ve vytvoření negativního stereotypu Německa a Němců?

Na konci roku 2003 jsem byl osloven panem Zdeňkem Hausvaterem, který společně s dalšími lektory prováděl pro Britskou akademii výzkum současných česko-německých vztahů a jejich srovnání se vztahy polsko-německými. Tento výzkum byl prvním anglickojazyčným srovnávacím studiem tohoto druhu. Různým lidem v Polsku a Česku byla rozeslána série otázek. Po zpracování takto získaného materiálu vyšla - krom několika článků - i kniha s názvem: "Germany's foreign policy towards Poland and the Czech Republic", Karl Cordell, Stefan Wolff - 2005.

Zatímco u nás se česko-německých vztahů a jejich historie používá spíše jako ideologického klacku vůči politickým odpůrcům, přičemž každý z nás se spíše hádá, než diskutuje, angloameričané se na tyto vztahy dívají jako na součást historie - a ptali se na ni jejich různých účastníků. Jsem rád, že jsem jim mohl poskytnout i svůj pohled, pohled, který čtenáři Šamanova doupěte znají. Protože však jsem se snažil definovat odpovědi na otázky, které lidi, co jsou za vodou nejvíce zajímají, na otázky, které byly někdy formulovány zjevně i bez znalosti různých špecifík, a protože jsem se snažil odpovědět komplexně, uveřejňuji se svolením pana Hausvatera toto interview i zde. Rozdělil jsem ho na více částí, na webovou četbu je to moc dlouhé. Chci totiž předložit svůj ucelený pohled na celou problematiku. Je to určitě lepší způsob, než nesouvisle vykřikovat v komentářích. Jak jsem už pravil: Hospodskej má stát za pultem a odbejvat hosty. Tak tedy pro tento týden to bude hutný českoněmecký Eintopf.
Interwiew už jednou vyšlo na Neviditelném psu v březnu a dubnu 02004, těsně před vstupem ČR do EU. Dobové souvislosti jsem neaktualizoval. Třeba se na některá ta dávná jména rozpomenete sami. Nuže, jdeme na to:
****************************************************

1. Jak byste celkově charakterizoval mezistátní vztahy mezi Německem a Českou republikou?

Kdyby to mělo být pouze jedním slovem, pak jako "solidní".

2. Co se podle Vás změnilo v těchto vztazích od pádu komunistického režimu v ČR?

Po první euforii, vyvolané fyzickou likvidací železné opony, došlo k vystřízlivění. Ale i ke zklamání. Na podanou ruku z české strany (omluva, vyslovená prezidentem Havlem) začaly přicházely z Německa požadavky. Zjistili jsme, že Německo není jen tolik obdivovaný Západ - ale také to staré známé Německo, s rysy, o kterých psali už Karel Havlíček Borovský a František Palacký.

Je to země, která má své vlastní zájmy a ty - zcela pochopitelně - prosazuje. Nebylo chybou Německa, že Československo své vlastní zájmy nehájilo - zejména při jednání o sjednocení Německa. Později opět Česká republika nehájila dostatečně své zájmy při přípravě Česko-německé deklarace. Zatímco na německé straně se formulování textu zúčastnili i zástupci Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), na naší straně text vznikal za pevně zavřenými dveřmi jako výplod zákulisní politiky, proto se v něm objevily body, které by tam být, z mého hlediska, neměly. Přesto by mohl být tento dokument základem rozumných vztahů.

3. Mohl byste označit nějaké konkrétní události, které napomohly ke změnám, které nastaly během přechodu od komunistické nadvlády?

Myslím si, že ani tak nejde o "události", jako o dlouhodobější procesy. Z toho hlediska vidím jako nejdůležitější příliv německého kapitálu do Česka. Pokud by mělo jít o "událost", pak to je bezesporu náš vstup do NATO.

- Proč zrovna toto a ne něco jiného?

Německé investice v Česku měly vliv na rozvoj celého našeho národního hospodářství. A to pozitivní, ekonomický. Bohužel, "kdo platí, poroučí". Svým způsobem se to týká i českého tisku, který se téměř celý dostal do rukou německých majitelů, jejichž zájmy jsou teď upřednostňovány.

Vstup do NATO byl obrovskou událostí. Stali jsme se spojenci Německa. Spojenci a partnery. V této organizaci jsme rovnoprávní jak ve vojenské oblasti, tak i v politické rovině.

4. Do jaké míry si myslíte, že komunisté byli úspěšní ve vytvoření negativního stereotypu co se týče Německa a Němců?

Bohužel, komunisté nemuseli nic vytvářet, stačilo opakovat jen to, co vzniklo jako reakce na realitu. Jediná komunistická vychytralost je, že říkají: Němci rovná se "sudetští" Němci. Jedna česká emigrantka, žijící v Německu od roku 1968, kde se i vdala (za Němce), mi řekla: "Největší překvapení, které mě tam potkalo bylo, že všechno, co komunisti o "sudetských" Němcích říkali, byla pravda!" A ještě: "Utekla jsem, protože jsem nechtěla, aby mě učili komunisti. A učil mě - esesák!"

5. Jaké kroky podnikla česká vláda, aby překonala takové negativní stereotypy?

Za těch 15 let mluvme už o "vládách". Pithartova vláda byla v tomto dosti pasivní, až submisivní, ústupná německým velmocenským stereotypům. Naštěstí to byla jen česká vláda tehdejšího československého státu. Klausovy vlády připravovaly Česko-německou deklaraci, ale řešily hlavně rozpad Československa, privatizaci a transformaci stávajícího socialistického na tržní hospodářství. Miloš Zeman jako ministerský předseda potom spíše poněkud tyto "stereotypy" podpořil - ale zase jenom tím, že stereotypně odpověděl na "sudetoněmecký" stereotyp.

6. Domníváte se, že česká vláda by mohla udělat více, aby překonala tyto stereotypy?

Současná česká vláda je koaliční a vidím zde nejednotnost přístupu k různým problémům, nejen k tomuto. Hovořme raději o politické reprezentaci, tedy i o Parlamentu a vedení politických stran. Čeští politici by udělali dobře, kdyby se nesnažili vlísat se do přízně Německa (jako Jan Ruml), ani vulgárně neútočili (jako Miloš Zeman - i kdyby měl stokrát faktickou pravdu). Bohužel, z německé (a rakouské) strany stále ještě někdy zaznívají staré stereotypní hlasy, které by naši vedoucí politici měli sledovat a žádat jejich vysvětlení a nápravu. Nikoli se tvářit, že je neslyší, nikoli na ně zbrkle reagovat, ale když třeba německý prezident přirovná utrpení odsunutých Němců k holocaustu, slušně, avšak pevně ho upozornit na nepřípustnost takového srovnání. Slušně, pevně a vytrvale upozorňovat na ty nepřípustné stereotypy, jichž se němečtí politici vůči nám občas bezděky dopouštějí - jedině tak si vydobudeme respekt. Jedině slušné a pevné trvání na svém může být podkladem, když ne k přátelství, tak alespoň k partnerství. Ze kterého může vyrůst i to přátelství.

Zatím se pouze vymezujeme vůči Německu, bylo by potřeba zdůraznit kladné stránky spolupráce s ním. Ale pokud se nebudeme chovat vůči Německu suverénně - klidně, rozvážně, avšak zásadově ("tady vocaď pocaď je to tvý, tady vocaď pocaď je to mý"), bude toto zdůrazňování v české veřejnosti vnímáno spíše jako podbízení - a stereotypně bude působit negativně...

- Mohlo být z české strany učiněno více? Co takovým krokům brání, aby se uskutečnily?

Každý vstřícný krok našich politiků vůči Německu a Němcům bude v současné době u nás vždy sledován s podezřením a nedůvěrou, dokud se naše veřejnost nepřesvědčí o upřímně míněném podobně vstřícném přístupu Německa a Němců k nám.

Existují čeští politici, činitelé a "politologové", kteří vzbuzují podezření, že pracují ve prospěch německých (či svých?) zájmů více, než ve prospěch České republiky (nebo že by se u nich projevoval "stokholmský syndrom"?), což vzbuzuje, samozřejmě, v lidech u nás negativní reakce a utvrzuje naše občany v obranných negativních stereotypech.

K odbourání obranných negativních stereotypů by přispělo i odbourání protičeských stereotypů u části české publicistiky a rehabilitace dnes skoro sprostého slova "národ". Teprve až budeme sami sebevědomí a suverénní ve svém češství (a občanství!), budeme schopni akceptovat a tolerovat přece jen jiný národní styl Němců.

7. Jak byste zhodnotil pokusy německých vlád od roku 1990 o překonání negativních postojů Čechů vůči Němcům?

Takovou snahu si neuvědomuji. Byla vstřícná prohlášení jednotlivých německých politiků, ale nějakou "pročeskou politiku" jakékoli německé vlády jsem nezaregistroval.

Obávám se, že někdy naopak němečtí političtí představitelé, možná nevědomky, přispívají k upevňování českých negativních postojů. Například, když německý kancléř při svém výletu do českého pohraničí uspořádá tiskovou konferenci výhradně pro německá média, kam čeští publicisté nemají přístup! Když vynechá setkání s českými studenty, a hovoří jen se studenty německými. Na českém území! Respektive na území "Sudet". Nebo když německý prezident prohlásí při návštěvě Karlovy univerzity, že je šťasten, že stojí na půdě "nejstarší německé univerzity"!

To se týče vlád spolkových. Pokud se týče zemské vlády Bavorska, pak zde registruji spíše protičeské postoje - naposledy v restrikci českých podnikatelů. A opět, není to pouze věcí "vlád", ale celé politické reprezentace.

S povděkem jsem kvitoval hlasování Bundestagu, kdy jeho drtivá většina schválila vstup ČR do EU.

Psáno v lednu 2004 v Praze, poprvé vyšlo na NP 25. března 2004

(Pokračování zítra )

Poznámka k výtce jednoho z komentátorů k tomuto článku, která padla v roce 2004: Uváděl jsem zde jako zdroj informace "jednu českou emigrantku" bez uvedení jména i iniciál. Mělo to svůj důvod - právě za svůj "protisudeťácký postoj", (nebyl "protisudeťácký", pouze odborný; mimo jiné kritizovala reedice lživých nacistických tiskovin), ztratila tato paní své zaměstnání v jedné "společenskovědné" instituci. V současném (2003) Německu...