Jak jsem vystrašil teroristu Minaříka (pohádka na dobrou noc)

Když jsme s rodinkou na dovolené, vždy si vyprávíme večer před spaním veselé příhody ze života. Protože dovolené už začaly a čeká nás dlouhý svátkový víkend, povím vám, svým věrným čtenářům, jednu takovou příhodu taky.

To bylo, milé děti, někdy v roce 1978 plus mínus. Tehdy se vrátil z týlu nepřítele do naší země člověk, který se stal slavným, protože byl každou chvíli v televizi i v rozhlase. Dokonce i píseň o něm vznikla. Zpěvák Josef Laufer v ní procítěně vzdával dík kapitánu jménem Minařík. Tak se jmenoval ten hoch, který emigroval na Západ a pak působil jako nějaký čičmunda v českém vysílání Svobodné Evropy. Poté se najednou vynořil jako kapitán československé rozvědky na obrazovkách našich televizorů (tak to muselo být na podzim roku 1979, protože televizi jsme předtím neměli).
Neohroženě se vytasil s nahrávkami telefonických hovorů s různými emigranty, kterými dokazoval - já vlastně nevím, co jimi dokazoval, ono to vypadalo, jako že se ti emigranti mezi sebou hádají - no vždyť to byli Češi, ne? Navíc ty pásky byly sestříhané, protože furt do nich na různých místech stejně štěkal stejný pes.
Pavel Minařík seděl v různých studiích, pouštěl ty pásky a říkal, jaké jsou hrozné poměry v té ošklivé Svobodce. Bylo to tak blbé, že panovaly domněnky, že to snad ani nemůže být žádný náš vyzvědač, ale byl.
Jak je Svobodka vošklivá jsme moc nevěděli, protože byla tak rušená, že nebylo slova rozumět. Což bylo proti mezinárodním telekomunikačním předpisům, jak našim papalášům o deset let později, někdy na podzim roku 1988, oznámil Miška Gorbačev, a od té doby se nerušilo. (Pamatujete si přece děti ještě na Mišku? Věřil že v přímým čestým souboji myšlének se prosadí ta správná, ale myslel si, že to bude ta jeho, socialisticky demogratická a splet' se.)
Ale ono se stejně rušilo! Tajně, aby se to Miška nedomákl. Ve 14. patře věže Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově seděl pán a ten pozorně naslouchal rozhlasu. Když začali na Svobodné Evropě vysílat něco moc pravdivého, třeba Dubčekův projev, který držel u příležitosti udělení čestného doktorátu padovské tuším univerzity, tak ten pan soudruh zvedl telefon, který měl místo číselníku jen státní znak a řekl něco jako: "Hoši, jedem!"
A hoši naladili stanice, které vysílaly kousek vedle a vedlejší přirozené šumy, sesílili a pustili na nosném kmitočtu RFE. Takový fejdink jste neslyšeli! My jsme taky nic neslyšeli. Třikrát jsme chtěli Dubčeka vyslechnout, ale jak Saša spustil - konec, slovu rozumět nebylo. Ale nerušilo se. Jako.
Tak jsme poslouchali jako dřív Hlas Ameriky (Ivan Medek, Vídeň) a BBC (Julek Neuman, Londýn). Díky, angloameričani! Ty nerušily nikdy. Asi jim řekli, že kdyby je rušily, tak by jim na oplátku rušili Hvězdu a měly by po ftákách.
Ale zpátky k tomu hajzlíkovi. Minaříkovi bylo tak kolem čtyřiceti, ale vypadal mladší, i když měl plešku. A pak takovou charakteristickou hnusnou bradu. To jsem ještě nevěděl, že co byl ve Svobodce, navrhoval svým šéfům v Praze únos Pecháčkových dětí a bombový útok na Radio Free Europe. Později to tam skutečně bouchlo, bylo několik těžce raněných, dodnes se nedokázalo, kdo měl v tom atentátu prsty. Prý Bulhaři - ale někdo jim to nakukal. Museli to mít nakukaný z Moskvy...
Pan Minařík prý tedy terorista není. Dosud snad má i rekreační hnízdo v nejpřísnějším vodárenském pásmu na Želivce, jako zasloužilá svině si to mohl dovolit. Nejspíš má i krásnou vilu poblíž Kavek a tu získal možná už tehdy, kdy jsem ho vyděsil.
To bylo tak. Pracoval jsem tehdy v ZEZu Hloubětín a domů na Pankrác, kde jsme v té době bydleli, jsem se vracel metrem via stanici Sokolovská/Florenc. Zapíchl jsem se u neotvíraných (většinou) pravých dveří, zahákl se jedním loktem za madlo sedadla a druhou rukou jsem četl. A jak tak čtu, sklouzl mi pohled na hlavu, patřící občanu, který seděl na kraji. Tu poměrně mladou plešku jsem už někde viděl! Přestal jsem číst a civěl seshora na toho nic netušícího chudáka. Brada, pravda, hnusná, ale je to on? Může být? Že by jezdil metrem? To se nebojí agentů CIA? To nemá ochranku? Nebo ho už vytěžili a hodili přes palubu? Po několika stanicích jsem si byl jist.
Civěl jsem na tu zrůdu shora a představoval si, jak do té jeho lebzy zarážím hřebyk, jak ho mažu hovnama a podobně. Kde asi vystoupíš, zmete? Na Náměstí hrdinů, kde jsem normálně vystupoval, to nebylo. Nevadí, mohu dojet ještě na Mládežnickou/Pankrác, to mám domů stejně daleko.
A jak už jsem se připravoval k výstupu, vzhlédl jsem k protějším dveřím... a zjistil, že se dívám Minaříkovi do očí! V zrcadle skel celou tu dobu pozoroval mé hřebykové a hovniskové pohledy, které jsem mu metal na leb. Tak úzkostný pohled, strachy ztuhlou tvář jsem nespatřil v žádném hororu. Ne hněv nebo souboj, jen čistý Bílý Strach.
Vystoupil na Mládežnické. Když sledovat, tak sledovat. Počkal jsem si a vyskočil až ze zavíraných dveří (aby se neprosmykl zpátky do jiného vozu). Tím jsem ho popustil tak na dvacet metrů. Už na pojízdných schodech v podchodu si zapálil cigaretu a začal zběsile šlukovat frekvencí dva šluky za sekundu. Řekl bych, že nervózně. Vyjel z podchodu a rychlými kroky mířil k zastávce autobusů linek 188/193. Zabočil a šel po levé straně Hvězdovy ulice, kde nikdo nechodil, neboť chodník byl až k obrubníku zabrán stavbou motokováckého mrakodrapu. Myslel jsem, že kvačí na Kavky zase hnusně lhát do televize, ale možná, že pospíchal do své vilky.
Přešel jsem ulici a zamíchal se mezi lidi na protější autobusové zastávce. Minařík se mi vzdaloval rychlými krůčky po pangejtu podél plotu z drátěného pletiva. Vůbec se neohlédl, ani stranou. Pravou rukou s cigaretou stále máchal k ústům a zpoza hlavy se mu hustě kouřilo. Běž si, kriple, řekl jsem si a propustil ho.
Šel asi sedmdesát metrů až k místu, kde byl drátěný plot přerušen výjezdem ze stavby. Tam se otočil kolem krajního sloupku o 180 stupňů a nezměněnou rychlostí se jal postupovat proti směru své dosavadní chůze po druhé straně plotu. Drátěným pletivem se snažil zahlédnout svého pronásledovatele, ale to se mu nepodařilo. Doufám, že se mu špatně spalo.
Ale třeba to ani nebyl on.
Každopádně nedlouho poté hrdinný kapitán Minařík mediálně zahynul při inscenované autonehodě, zmizel kdesi v Sovětském svazu či Severní Koreji a vynořil se až za perestrojky jako šéfredaktor zapomněl jsem kterého časopisu. (To býval nezasloužený odpočinek všech estébáků a důstojníků gen. štábu: Dělat šéfy novin a časopisů, medit si v ČST neb Rozhlase. Měli v tom praxi, nějak se zapomíná, že převážnou část práce StB tvořilo vyrábění dezinformací.)
Minaříka v nové době soudili, ale neodsoudili. Navrhování teroristických útoků a únosů je nejspíš obvyklou literární činností státních zaměstnanců, žádný tehdejší zákon porušen nebyl. A tak ten hnusnej terorista byl snad potrestán jen tehdy u Motokovu svým zbytečným strachem.
Tak, teď už dost pohádek a na kutě!

Poprvé vyšlo v rubrice Šamanovo doupě na Neviditelném psu 3. července 1999.

Podotek červenec 2010: Agent Minařík mezitím spáchal další zločiny. Za pojišťovací podvod, provedený v roce 1996, byl vloni na podzim (2009, to to utíká) pravomocně odsouzen na 6 let natvrdo a k vrácení 6,5 milionu Kč za podvodně vylákanou pojistku. Všude píšou, že "musí nastoupit trest", ale nikde jsem nenašel, že by ho skutečně nastoupil?