POVÍDKA: Kinoautomat svět (dokončení)

Jo, trochu jsme se pohádali o prapradědečky. Vlastně jen o toho jeho drážďanského a mého terezínského. Protože jinak jsme jich každý měli... dva, čtyři, osm! Nakonec Eman zmizel, a já zůstal ve vinárně sám. Jen jsem se po západu slunce přesunul ze zahrádky dovnitř. Podle stavu účtu jsem musel nakonec odpravit dva litry žernoseckého, nebo co mi to po prvním litru nalívali.

Domů jsem šel až za tmy. Točila se mi hlava, ale měl jsem i takový divný vnitřní pocit - no nezvracel jsem, i když málem. Cítil jsem, jako by se za mnou zavírala membrána skutečnosti. Jako bych byl opilý. Byl jsem opilý. Ale šlo o podobný pocit, jako když Eman startoval do minulosti poprvé.
A příští odpoledne mi Eman tvrdil, že skutečně byl v tom pětačtyřicátém. Nejprve jsem myslel na  rok 2045. Ne, myslel dvacáté století. Nedal se odradit a skutečně letěl do roku 1945 zachránit Drážďany. Letěl - protože náš stroj času je namontovaný ve vrtulníku, co vypadá jako prehistorický Bell 47. Ono je výhodnější rematerializovat se mimo povrch Země, kde v minulosti mohly být domy, stromy, stáda dobytka nebo zemní valy.

A takovou pohádku mi Eman vyprávěl, když jsme seděli u mne v pokoji, s šálky kouřícího bylinného čaje před sebou:

"Včera´s mě, Honzo, nasral. A taky jsem byl trochu vožralej. Vletěl jsem do laborky, vyvezl náš strojek na heliport, odstartoval, nastavil na osm večer v úterý 13. února 1945 a spustil ho. Drážďany jsou jen padesát kilásků daleko, za čtvrthodinu jsem tam byl. Právě když ze základen v Holandsku vyrazilo osm stovek anglánskejch Lancasterů. Měl jsem ještě skoro hodinu, tak jsem nastavil rozháněč mlhy na revers a na plný kule. A v devět večer tam bylo tolik mračounů ve všech možnejch letovejch hladinách, že žádnej navigátor by se bez Galilea netrefil. Angláni přeletěli - a letěli dál. Ne zpátky, dál. To teda nevím, kam. Ale Drážďany jsem zachránil, ty vole."

"Prosím tě, co to kecáš. Drážďany zachránila před bombardováním nečekaná přikrývka mraků, ale to jsme se přece učili už v dějepise! A ty nevíš, kam dál letěla ta zbloudilá letadla? Nikdy jsi neslyšel o kruté pražské noci v únoru 1945, kdy britské letectvo omylem nasypalo pumy na Vinohrady a Žižkov? Ohnivá smršť tenkrát strávila celou půlku Prahy. Copak jsi byl nemocnej, když jsme to ve škole probírali?"

Eman vypadal trochu zmateně. "Ohnivá smršť nad Prahou... V únoru 1945? To bylo přece v březnu 2045, ne?"

"Ne, ty vole, to bylo tenkrát za tý války, co jí říkali druhá světová. Tenkrát se spletli, no. Byl to náhodou český navigátor, co odpálil signální světlice. Viděl město s lesknoucím se meandrem řeky, jaký tvoří Labe v Torgavě. To byl jejich náhradní cíl místo Drážďan, víš? Pak už to točili zpátky do Holandska, a najednou spatřili v odlescích prvních požárů pražský Hrad. Stopli co mohli, ale většinu už stopnout nemohli. Aspoň zachránili Malou Stranu a Hradčana. No ale šest tisíc lidí při tom přišlo o kejhák. To víš - byla válka. My jsme jim to pak ani neměli moc za zlý - prostě se spletli. Ale nakonec nás osvobodili od nácků. A dneska je jedno, jestli Praha hořela před sto dvaceti roky nebo jen před dvaceti roky. Vždyť je to všechno znovu postavený. I ty historické budovy - podle Langweilova papírového modelu Prahy, který se zachránil."

"Tak já jsem podpálil Prahu..." Eman vypadal dost zničeně. Ale pak pookřál, a řekl něco poněkud nesrozumitelného: "Jestli je to tak, jak mi tvrdíš, tak jsem zase zachránil Prahu před požárem o sto let později."

Když přitom o sto let později, v roce 2045, Praha vůbec nehořela, že. Ale mlčel jsem. Mlčeli jsme oba, popíjeli horké bylinky. Pak Emana něco napadlo:

"Tak alespoň Drážďany zůstaly celý."

"Nejspíš jsi v tom stroji času ztratil paměť, či co. Drážďany byly vymazány z povrchu světa ke konci války, v srpnu 1945."

"Ale válka přece skončila v květnu..."

"V srpnu, Emane, v srpnu. V květnu byl při náletu na Berlín zabitej Hitler. Fýrerem se pak stal Himmler. Ten přesunul hlavní město Říše právě do Drážďan, které v té době byly jako zázrakem netknuté. Myslelo se, že je Spojenci nebombardovali kvůli kulturním pokladům v Zwingeru, říkalo se jim "Benátky severu". Rusové tenkrát zkejsli na Odře, kde je zadržel německý protiútok na Štětín 16. února 1945. Tedy tři dny po tom, co si Angláni spletli Prahu s Drážďanama. To datum je známé, protože tím omylem se vlastně zastavil pohyb front. Drážďanský železniční uzel zůstal netknutý, Němci mohli přisunout na východ spoustu posil. Amerikáni se zastavili na Rýnu a více se věnovali Japonsku, které se vzdalo v červnu 1945. S Němci se začalo vyjednávat o míru. Jenže, když se Spojenci dověděli o hrůzách, které se stále ještě děly v Mauthausenu, Dachau a dalších koncentrácích, tak je chtěli zarazit. Ale Himmler byl neústupný. A tak se 2. srpna sešli Stalin a Churchill s Trumanem a schválili Amerikánům odstrašující operaci.

Rozumíš, to neměla být žádná odplata, jenom chtěli Němce donutit ke kapitulaci. A to se jim podařilo. Zní to skoro cynicky, ale i taková krutost, jaká postihla koncem války Drážďany, měla svůj smysl."

Eman vypadal opravdu překvapeně. Jako by v té minulosti skutečně ztratil paměť.

"Honzo, prosím tě, co se stalo s těma Drážďanama?"

"No dobře, každý tyhle staré dějiny znát nemusí. Ale měl by. Tak poslouchej, ať na to už nezapomeneš: 6. srpna 1945 vzletěla z holandské základny bé devětadvacítka Superfortres. Bylo krásné počasí. Osamocené letadlo ve výšce jedenácti kilometrů nikoho nevzrušovalo. Až když shodilo velký stříbřitý válec na padáku, tak se lidi začali podivovat. Mysleli si, že je to kontejner na propagační letáky. Jenže nebyl to kontejner. Když dospěl padák do výšky šesti set metrů, vybuchl. Na místě zemřelo šedesát až osmdesát tisíc lidí. A později asi stejně tolik na následky ozáření."

Eman vyvalil oči. "Ozáření? Na Drážďany shodili atomovku???"

"Dokončili ji někdy v červenci 1945. Japonci měli štěstí, že se vzdali dřív. Pochop, Emane, jinak to nešlo. Pak hned Himmler kapituloval - a chvíli poté spáchal sebevraždu. Válka skončila. A teď po sto dvaceti letech ani nepoznáš, že byly někdy Drážďany zničený."

Eman byl nějaký zaražený. Pak si jen tak pro sebe řekl:

"Zasranej kinoautomat. Na konci vždycky hoří barák."

Moc jsem ho nechápal. Jakej kinoautomat?
--------------------------------------------------

Psáno v Praze 26. března 2005
Povídka získala 2. místo v soutěži O stříbřitělesklý halmochron 2005
Vyšla v Pevnosti 2009/5