ZASLÁNO: Jak jsem si udělal radost

(Autor: Drak)
Již jako ani ne tříletý jsem byl nakažen infekční chorobou, jež se zve láska k létání a která se mne i přes jemné a decentní přemlouvání mého okolí, abych těch pitomostí už zanechal, drží dodnes. Je zajímavé, že jak stárnu, tak to spíš sílí než aby se to tlumilo. Chtěl jsem odmala, aby se to létání stalo mým povoláním, ale nakonec se život ubral jiným směrem. Když dnes s těžkým srdcem pozoruji krizi toho oboru, možná to tak bylo dobře.

Po listopadu 1989 se postupně začaly objevovat rozličné společnosti, podnikající v oboru „zážitků“, ty mne nechávaly celkem chladným, protože jako první jsem zaznamenal ty, co se vypravují s turisty do hor, neobydlených míst planety, sjíždět na raftech divoké řeky a pod. a to vše mělo jeden společný jmenovatel: pro ty účastníky to bylo dost nebezpečné a také to sem tam někoho stálo zdraví, nebo i život. Mám se rád a mám dvě děti, tedy nic pro mne. Časem se ale začaly objevovat i společnosti, kde se dal objednat let balonem, zpravidla horkovzdušným. Cena toho letu se pohybuje v řádech několika tisíců korun, takže to není kratochvíle dostupná každý víkend, ale jako dar k nějakému jubileu si myslím, že by to rodinný rozpočet mohl přežít. Ani to riziko není tak velké. Ale to mne ještě čeká, když to přežiji ve zdraví tak o tom napíši někdy příště. Já jsem při jarních procházkách Prahou zaznamenal nad Vltavou jakousi bílou kouli se zavěšenými lidičkami v podvěsu a velice mne to zaujalo, takže jsem se začal pídit co to je zač. Google je v tomto ohledu velice užitečný pomocník a zanedlouho jsem zjistil, že se jedná o héliem plněný, upoutaný balón, což by mělo být velmi bezpečné. Létá se z Cihelné ulice, která se nachází kousek od Karlova mostu na Malé straně.
Původně jsem se tam chtěl vypravit již v létě, ale vždy z toho z nějakého důvodu sešlo, během října jsem před mými narozeninami zjistil, že ten balón je tam jen do neděle 31.10.2010, pak že ho zase až do jara odstaví. Kolem těch narozenin a po nich, mi zase práce kazila víkendy, zato ale vylepšovala rozpočet. Dlužno dodat, že pokládám za pitomé odmítat peníze, když mají chuť jít zrovna k vám, tak jsem se věnoval té práci tak, jak přicházela. Když tedy nadešel onen víkend 30 a 31.10.2010, bylo už jasné, že buď se tedy poletí ještě letos, nebo nejdříve až na jaře.
Když se fotografuje architektura a krajina, je dobré dělat to buď brzy po ránu, při východu Slunce a během rána a brzkého dopoledne, což skoro nepřipadá do úvahy, protože jsem typická sova a do 11:15 mi to vůbec nemyslí. To tak s bídou uřídím auto, neb to zastane prodloužená mícha, která se propojí přímo s očima, zatímco zbytek mozku je pořád v limbu. Navíc balón má provozní dobu od 10:00, což už je skoro na konci „použitelné doby“. Také jsem chtěl zkusit vyfotit Pražský hrad a tam mi vzhledem k poloze balónu a hradu připadalo jako lepší využít západ Slunce. Vlezl jsem tedy do astronomického stolního kalendáře a zjistil, že západ Slunce je tam v sobotu, 30.10.2010 uváděn na 17:41. Naplánoval jsem tedy let na dobu cca 30 minut před tím západem samotným, aby bylo ještě dost světla na to focení. Kolem 11:00 jsem tedy popadl mobil, zavolal slečně Anně, která to má v Balon centru na starost a domluvil se s ní na rezervaci celého balónu, tedy obou míst, na 17:10 a šel se věnovat přípravě „nádobíčka na focení“. Něco po 15:00 hodině jsem zjistil, že oproti očekávání se mnou z mé rodiny nikdo nechce letět. U mé paní to chápu, tu cokoliv co je spojeno s cestováním, dobrodružstvím a technikou, nechává naprosto chladnou, s tím jsem počítal. Fakt, že se ale nepřipojí ani jedna z mých dcer, mne překvapil a zaskočil zároveň.
Přemýšlel jsem tedy, koho z kamarádů bych asi tak mohl mile překvapit nečekaným pozváním na let balónem a z rozličných důvodů se seznam zužoval, protože ten víkend bylo hezké počasí a „chalupáři“ byli nepochybně na chalupách a ani by je nenapadlo, jet kvůli takové pitomině nejdřív do Prahy a pak zpátky na chalupu. Rozvedení byli zase s dětmi apod., prostě takhle narychlo a neplánovaně by se to opravdu hodilo jen málokomu, navíc jen málokdo je takový dětina jako já, aby ho let balónem nějak nadchl a přinutil k nějaké aktivitě. Tu se mi ale z mysli vynořil ten správný nápad: Petr.
Petr je totiž velice hodný, citlivý člověk, který žije osaměle a bez rodiny. On má totiž tu smůlu, že přišel na svět jako hodně opálený a aniž by kdy poznal své rodiče, vyrostl v dětském domově. Spousta lidí, kteří zažijí totéž, stráví pak v té „ústavní péči“ střídavě skoro celý život, až skoro do smrti, jen ten ústav je po tom 18 roce života zpravidla nápravný. Petr je v tomto ohledu úplně jiný, žije se svůj skromný, staromládenecký život ve své garsonce, vyjde s málem a radost mu dovede udělat i naprostá drobnost. Když už někomu nepomůže, tak mu určitě neublíží. Je radost mít někoho takového za souseda. Navíc ke všemu, má Petr také narozeniny v říjnu a je podobně jako já, takové velké, přerostlé dítě, takže by to pro něj mohl být úžasný dárek k narozeninám. Zavolal jsem tedy Petrovi a během ani ne půl minuty bylo to druhé místo obsazeno, Petr byl tím nápadem unesen. Petr se tedy odebral dobíjet baterie do kamery a do foťáku. Já si šel složit „nádobíčko“ do brašny.
Plánoval jsem vyrazit autem a to tak, abych se nemusel honit, tedy abychom zaparkovali a měli asi 20 minut na dojití do té Cihelné. Už si nevzpomenu, co zdrželo mne, ale byla to nějaká prkotina, vsedl jsem do auta, časová rezerva byla pořád ještě asi kolem 10 minut, dorazil jsem k Petrovi, když konečně vsedl do auta, časová rezerva byla někde mezi 5 minutami a ničím. Naštěstí se mi povedlo zaparkovat k té Cihelné blíž, než jsem původně očekával, takže jsme bez nějakých dobrodružství asi 2 minuty před startem byli na místě. V životě je občas zapotřebí mít i kliku.

Oznámili jsme tedy slečně Aničce (je mimochodem mladá, sympatická a pohledná), že jsme na místě a čekali, až balón přistane. Tu jsme byli nenadále, byť i zdvořile, ale poměrně tvrdě a ledově chladně obviněni mladou, anglicky hovořící dámou, že se tam „cpeme mimo pořadí“, odhaduji, že byla buď z Austrálie, nebo Nového Zélandu. Zkusil jsem jí vysvětlit, že my jsme si rezervovali náš termín startu, tedy 17:10 telefonicky, již někdy kolem 11:00 hodiny dopoledne, a že kdyby chtěla, mohla si to zařídit, nebo nechat zařídit také tak. Nevěřila mi, ověřila si to tedy přímo u obsluhy balónu, mimochodem ten mladý muž, jehož jméno neznám, uměl anglicky krásně, a když uslyšela to, co nechtěla, tedy má slova jí byla potvrzena, tak odešla. Pověst naší země a města v očích zahraničních turistů asi utrpěla další, v tomto případě naprosto zbytečnou újmu, ale i to se někdy stává a patří to k životu. Možná by nebylo od věci, kdyby si na tu startovací plošinu dali tabuli s termíny startů a průběžně na nich měli vyznačeny ty volné a ty rezervované, zamezilo by to zbytečným nedorozuměním.
Balón tedy přistál, vystoupili předchozí cestující a byla konečně řada na nás. Odložili jsem si tedy brašnu od foťáku, Petr stativ a jiné zbytečnosti do bedýnky na startovací plošině k tomu určené. Poté jsme byli odborně usazeni do sedaček a upoutáni k nim tak, tak, že ten balón by se nás „nezbavil“ ani kdyby hodně chtěl. Mladý muž, obsluhující balón se naposledy ujistil, že popruhy máme nasazeny všechny a pořádně, kdybychom s ním potřebovali hovořit, tak že máme k dispozici vysílačku, a kdyby se balón utrhl, nemáme se bát, balón prý nenastoupá výš, nežli na výšku kolem 2250 m, pak že začne fungovat vypouštění hélia na tu výšku nastaveným ventilem a v této výšce se dá žít. K tomu zbývá jen dodat: Ano, dá se tam žít, ale jen chvíli, protože je tam sice ještě dost kyslíku, ale taky je tam pěkná zima, a já jsem vše možné, jen ne otužilec a Petr zrovna tak. Protože jsem na něco takového pomyslel předem, oblékl jsem se pro každý případ o něco tepleji, nežli vyžadovalo počasí ten den, protože že se balón utrhne, je sice velmi málo pravděpodobné, ale jeden nikdy neví, jestli si to velmi málo pravděpodobné, nevybere zrovna jeho. Zatímco mi to „co když“ probíhalo hlavou, mladý muž nám popřál hezký let, přešel k ovládacímu panelu a odbrzdil naviják. Začali jsme stoupat.

Jak jsme tak stoupali směrem vzhůru, začínalo kolem nás být nádherné majestátní ticho, lidé a budovy dole se zmenšovaly a úhly, ze kterých jsme měli možnost pozorovat, fotografovat a filmovat naše okolí, se dostávaly do hodnot, které jsou pro naše oči nezvyklé. Po necelé minutě nastoupal s námi balón do výšky asi 70 m nad startovací plošinu, balónem spolu s námi to jemně cuklo a stoupání se zastavilo. Byli jsme nahoře. Osa sedadel byla orientována směrem ke Staroměstskému náměstí, tedy na východo-východo-jih. Balon se bohužel neotáčí, to je na vás.
Musím říci, že to bylo tak krásné, že se nám až tajil dech, skoro jsme nemluvili. Střídavě jsme se rozhlíželi kolem sebe a vnímali tu krásu a zároveň se jsme se jí snažili zaznamenat na kameru a fotoaparáty, které jsme měli sebou. Petr měl trochu smůlu, když jsem mu volal, měl na to nabíjení asi tak hodinu, takže mu po pár minutách vypověděly službu akumulátory jak v kameře, tak ve fotoaparátu. Protože to byly speciály z fabriky, moje nabité universální AA nebo AAA z domova by mu stejně nepomohly, tak jsem je ani nebral.

Se sluncem v zádech jsem se zahleděl nejdříve směrem na zhruba na východo-východo-sever, směrem k Rudolfinu za řekou. Rudolfinum i Praha za ním byly v tom světle nádherné. Otočil jsem se trochu doprava, směrem k jihovýchodu, kde bylo k vidění Staré město a žižkovská televizní věž v pozadí. Nad řekou poletovali ptáci. Zaznamenal jsem, jak klesá intensita světla, otočil jsem se tedy směrem k západu, přesněji západo-západo-jih a zjistil, že zapadá Slunce za Petřínem, ten pohled na ten západ Slunce byl rozhodně nádherný. Bohužel to mělo za příčinu i zhoršení světelných podmínek, takže bylo nutné přejít na zvýšení citlivosti čipu (zvýšit ISO), aby bylo možné fotografovat přiměřeně „krátkými“ časy, protože stativ se nahoru vzít nedá a improvizovaně se můžete pokusit podržet se nějakého lana apod, ale stativ to nenahradí. Ono i to zvyšování citlivosti čipu má své meze, stoupá hladina šumu a jen máloco je tak ošklivé jako digitální šum. Dá se pak ještě otevřít clona objektivu naplno, jenže to pak poněkud zkazí perspektivu, někdy tak, že se to „nezachrání“ ani dodatečnými úpravami snímku. Zkrátka se to fotografování trochu zkomplikovalo, ale to nevadí, ta krása kolem je tak úchvatná, že na to reaguji jak se dá, ale vzhledem ke kráse zážitku, je mi to celkem jedno. Na přírodu se nemůžeme zlobit, od té prostě musíme pokorně přijmout to, co nám poskytne a pokud možno se na ní nezlobit a neporoučet jí.

Poté se má pozornost obrací směrem k jihu, je tam toho k vidění hodně, Národní divadlo, Vyšehrad, Smíchov, vltavské mosty, postupně Karlův, tedy nejkrásnější ze všech, pak most Legií, Jiráskův, Palackého (tyto dva si často pletu, trochu mne uklidňuje, že nejenom já) a za ním pak už ten Vyšehradský železniční. Dále je tam k rozeznání ještě něco vysokého, ale není to zřetelné a nerad bych odhadoval, co to je. S mapou, fotografiemi a trpělivostí bych mohl zkusit zjistit, co to vlastně je, ale bohužel, tolik volného času ještě nemám. Postupně obracím svou pozornost a zaměřuji fotoaparát k severo-severo-východu, tedy ke Strakově akademii , Letné, Mánesovu a Čechovu mostu. Vzhledem k momentální poloze Slunce jsou ještě poměrně dobře osvíceny, pohled na ně, je krásný. Čas pobytu nahoře se neúprosně krátí, nejraději bych ho aspoň na chvíli zastavil, nebo aspoň zpomalil, ale nejde to. Čas je veličina, která je naprosto objektivní, člověkem zatím neovlivnitelná, a tudíž všem nám odměřující stejně, bez ohledu na cokoli kolem, bohužel i bez ohledu na krásu, kterou momentálně prožíváme. Z toho, co dosud známe, by jeho ovlivnění vyžadovalo vynaložení takové energie, že si o tom můžeme nechat leda tak zdát. Podotknu že naštěstí. Mohu se tedy jen snažit zostřit smysly a hlavu zapomnětlivou, abych si z té krásy co nejvíce zapamatoval a zároveň se snažit fotografovat tak, aby ty obrázky tu krásu dovedly zachytit a vyjádřit.

S fotografováním z balónu je navíc, jak na to během fotografování přicházím, ještě tak trochu ta potíž, že nahoře se někdy pouhým pohledem poměrně špatně určuje, co je vodorovně a co ne, částečně také kvůli tomu, že úhel pohledu shora je pro naše oči nezvyklý. Fotoaparát má funkci „umělý horizont“, ale nejdříve jsem si paralyzován tou krásou nemohl vzpomenout jak se to zapne a pak jsem zjistil, že se to po zapnutí vypíná příliš brzy na to, aby to k něčemu bylo. A to mám krásnou vodováhu od Hamy, která umí měřit náklon podélný i příčný vhledem k ose objektivu fotoaparátu a zastrkuje se do sáněk od blesku. Problém je v tom, že mi před letem nenapadlo jí do těch sáněk strčit. Já osel! No nic, tam nahoře už se s tím nedalo nic dělat.

Nejvíce mě to potrápilo, když jsem zkusil fotit Pražský hrad, ten je vzhledem k balónu směrem na západo-západo-sever, ale jeho sedačky jsou k němu otočeny zády. Dá se k němu v té sedačce pootočit, což je vzhledem k mé postavě docela akrobatický výkon, navíc je tam spousta lan, takže musíte zkusit tu ruku s foťákem dostat hodně dopředu, aby z toho focení vůbec něco bylo, jenže aparát a objektiv mají cca 2 kg, takže to s tou nataženou rukou není nic slavného. Také z těch pokusů o fotografie Hradu bylo toho odpadu asi ze všeho nejvíc, dílem kvůli náklonu, dílem kvůli lanům. Je to věčná škoda, protože sice je to vzhledem k protisvětlu, celkovému nedostatku světla a ne zcela stabilní základně fotoaparátu, obtížné zachytit, ale obloha je tím zapadajícím sluncem nádherně zbarvená, to se také nevidí úplně každý den. S pocitem, že mi ta ruka snad upadne (foťák je naštěstí zavěšen na řemenu kolem krku, protože bych nerad někoho dole zabil), se obracím zpátky ke Strakovce. V tom pocítíme trhnutí a balón začíná klesat, náš čas už vypršel. Po cestě dolů pořizuji ještě nějaké fotografie, včetně té bedny na odkládání věcí, spolu s těmi našimi věcmi, co jsme si tam nechali. Pak už nám jen pomohou zbavit se popruhů a vylézt ze sedaček. Mimochodem, kdybyste s tím balónem chtěli někdy letět, důležité je, zatlačit pozadí co nejhlouběji do sedačky. Ono když se to nepovede, tak ony Vás ty popruhy udrží, nevypadnete z nich, ale ten pocit absence opory pod zadkem, je nepříjemný a nahoře už se do té sedačky nezatlačíte, protože se není oč opřít.
Absolvovat ten zážitek stojí za to, je to přinejmenším stejně krásné, jako koukat v noci na hvězdnou oblohu, jen je to trochu jiné. President Masaryk říkával, že „Vzduch je naše moře.“, a zbývá k tomu jen dodat, že to naše moře je překrásné.
Cena letenek není úplně lidová, stojí to 800,- Kč za osobu, ale my jsme z nějakého důvodu dostali slevu na 600,- Kč za osobu, což pro nás na místě bylo příjemné zjištění, co si budeme povídat, pořád ještě peníze netisknu, ale vydělávám, takže každá taková dobrá zpráva dovede potěšit. Obsluha je příjemná a profesionální.
Statistiky letu jsou:
Start: 30.10.2010, 17:10:02
Přistání: 30.10.2010, 17:24:20
Fotoaparát: D700
Objektiv: Tamron AF SP 28-75mm F/2.8 Di – základní širokoúhlý zoom
Pořídil jsem celkem 128 fotografií, některé jsou i hezké, spousta z nich bohužel utrpěla tou absencí vodováhy, některé zase tím, že jak klesala intensita osvětlení, by jsem nucen ubírat clonu a to způsobilo, že se některé chyby objektivu projevily postřehnutelně, tedy na první pohled a pouhým okem. Ten objektiv je dobrý, ale za ty peníze co stál od něj prostě nejde chtít úplně všechno, i tak si myslím, že když si člověk zvykne na jeho konstrukční a optická omezení a zapamatuje si je, jde se tím fotit velmi dobře. Jeho poměr cena / výkon je rozhodně víc než přijatelný.

Když už fotografuji, rozhodně se snažím, aby tu fotografii nebylo třeba dodatečně upravovat, protože to stojí čas a práci, času nemám nazbyt a pracuji poměrně nerad. Nejhorší pak je, ztratit s fotkou 15-20 minut práce a pak jí stejně zahodit, protože se to do přijatelné podoby prostě upravit nedá.
Vracíme se po letu a krásném zážitku Kampou směrem k autu, Petr i přes to, že mu ty baterie došly v nejméně vhodný okamžik, září štěstím. Mě pohled na něj dělá radost, protože vím, že se mu můj dárek líbil. Když tak nad tím uvažuji, vlastně jsem si udělal radost dvakrát, jednou tím, že jsme letěli, podruhé tím, že se mu to líbilo. Abych ho utěšil, slíbil jsem mu, že mu ty moje fotky vypálím na DVD. Sice oba víme, že to není tak úžasné jako kdyby měl svoje, ale je to lepší, než nemít nic a Petr je natolik taktní, že se o tom nezmiňuje. Před Vánoci to DVD konečně dostal. Má rodina i kamarádi si ze mne často utahují, že mám dlouhé dodací lhůty, bohužel právem.
Časem ty fotografie roztřídím, zkusím zachránit ty nerozmazané, ale špatně nakloněné a pak je vystavím. Zatím ještě nevím, zda to bude na Picassu od Googlu, nebo na Flickru od Yahoo, uvidím, kde ode mne nebudou chtít vyplnit cosi jako „kádrový dotazník“ a kde z toho kádrového dotazníku o mě nebudou vytrubovat podrobnosti do celého světa. Na rozdíl od spousty mladých lidí mi to není tak úplně jedno. Až to pak časem někde vystavím, požádám Šamana aby na to dodatečně vystavil odkaz a koho to bude zajímat, bude se moci podívat.
Určitě bych tu akci někdy docela rád zopakoval, ale mezitím, jak o tom uvažuji, se ke mně doneslo, že jeden z ministrů současné vlády chce provozování tohoto balónu na Malé straně „zarazit“. Dobrá zpráva je, že se to ke mně doneslo jenom z jednoho zdroje, tedy jak říkají zpravodajci, není to zpráva ověřená. Doufám tedy, že to není pravda. Nejpozději letos na jaře se to stejně dozvíme, tak či onak. Doufám a věřím, že tam ten balón zase bude.