Jak jsem byl jednou hodným synem, aneb každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán

(Autor: drak)

Moje maminka bydlí v domku v jedné malé vesničce kousek od Slaného. Nevím co ji k tomu místu váže, asi to, že tam kdysi přebývala ráda babička, ale jinak je to nevábná až vyloženě nehezká vesnička. Ta vesnička se nachází v takovém “zaprděném” údolíčku, kde když je zrovna inverze, a ta bývá za zimu minimálně několikrát, tak to tam pak není ani k žití. Na druhou stranu, prodávat dům a pořizovat si jiný, nebo byt, to dá celkem dost zabrat, práce a lítání kolem toho je také až nad hlavu, takže když víme, že maminka je tam spokojená, tak ani není moc důvodů na tom něco měnit. My tam za ní občas přijedeme, protože už není nejmladší a nějaká ta ruka k dílu svolná, se jí tam občas vyloženě hodí, teď když už nějakou dobu žije sama, tak o to víc. Když maminka přijede někdy do Prahy, vyřizovat si nějaké ty svoje záležitosti a všelijak lítat po doktorech, stane se, že jí ujede i ten úplně poslední autobus a to se jí pak ujmu buď já, nebo bráška a buď tedy přenocuje u někoho z nás, nebo jí odvezeme domů, to podle okolností a jejího přání.

Jednou takhle, když se maminka zase nedostala včas k autobusu, jsem přijel domů, zjistil, že je nás o jednoho víc a že se dnes bude konat odvoz maminky domů. Naštěstí mi to nehatilo žádné plány, takže jsme se ani moc nedohadovali s dospělými dětmi, kdo že se toho úkolu zhostí. Navíc k tomu, maminka mne požádala, že když už jí odvezu, tak že bych jí zároveň mohl pomoci s připevněním bicích hodin na zeď. Vzal jsem si tedy s sebou pneumatickou příklepovku, vrtáky, hmoždinky, šroubováky, vruty a další nezbytnosti a propriety, aby mi nic nechybělo, protože improvisovat v případě potřeby sice umím, ale proč to dělat, když to není nezbytně nutné? V takových případech, když člověk na něco zbytečně zapomene, stojí to jen víc vymýšlení, improvisování, práce a času, který když už, tak může člověk strávit rozhovorem s maminkou u čaje a něčeho dobrého. Pobrali jme tedy vše nezbytné, a vyrazili k autu.

Cesta uběhla v poklidu a vystoupili jsme u maminčina domu. Odnosil jsem maminčiny nákupy (protože jsme se po cestě zastavili ještě na nákup), pak jsem si odnosil do horní kuchyně nářadí a došel si ještě pro krabici s novými hodinami. Začal jsem je nahoře vybalovat a zkoumat, co je to zač, zda je to zač pověsit, kolik to asi tak váží, zda je ten závěs dosti pevný a dobře připevněný, aby to chvíli po pověšení nekončilo v troskách na zemi atd atp. Zjistil jsem, že hodiny byly čínské výroby. Radost jsem z toho neměl, ale na druhou stranu, co s tím nadělám? Vypadaly dost důvěryhodně na to, aby se dalo věřit tomu, že třeba budou ukazovat čas aspoň +/- přibližně a že závěs je natolik bytelný, že by na té zdi mohly vydržet i nějaký ten rok, že tedy nespadnou na zem do 10 vteřin po zavěšení na zeď. Vybral jsem si tedy odpovídající vrták, za pár vteřin byla díra vyvrtaná, protože s pneumatickým příklepem to jede do cihly jako do másla, naklepl jsem tam hmoždinku, zašrouboval vrut a pověsil na něj ty hodiny. Sklidil jsem tedy tu trochu nepořádku, co jsem natropil, vyčistil nářadí, protože na rozdíl od drtivé většiny řemeslníků nesnáším, když bych měl pracovat s odpudivě znečištěným nářadím, nehledě na to, že ložiska ve vrtačce mají raději čistotu a mazadlo, než špínu a prach. Našel jsem si v krabici natahovací klíček a návod, ke čtení tam toho opravdu nebylo, navíc překlady z čínštiny do jakéhokoliv evropského jazyka jsou zpravidla stejně k nepotřebě. Až do tohoto okamžiku probíhalo vše celkem v poklidu a až fádně, to se ale mělo za okamžik změnit.

Vzal jsem si do levé ruky klíček, otevřel přední zasklená dvířka hodin, a zastrčil klíček do levého otvoru, kterým se natahovala pružina bicího mechanismu hodin. Jenomže ouvej, v tenhle okamžik se vše zvrtlo, protože jak jsem později zjistil, tak jakýsi vrták ve výrobě použil na výrobu bicí pružiny onoho mechanismu mnohem silnější ocel, nežli bylo třeba. No a také tu pružinu natáhl, takže ona už natažená byla, což jsem nemohl vědět a také proto, že byla mnohem silnější než měla být, tak když jsem se pokusil o její natažení, tak tak zapůsobila v ten okamžik poměrně značnou silou nazpátek, strhla zpětnou zarážku a ničím dále nebrzděna roztočila ten natahovací klíč, takže jsem byl do palce levé ruky zasažen křídlem toho natahovacího klíče. Lidi, to vám byl rána, že jsem viděl všechny svaté, bolelo to tak, že jsem zařval jak zraněný medvěd a s bídou ještě stihl zaregistrovat, že klíč odražený od mého levého palce prosvištěl kolem mého pravého oka kamsi do protilehlého rohu místnosti. Říkal jsem si, že o článek s nehtem na palci levé ruky asi časem přijdu, protože ze mě crčelo jako z vola, ale čert bral palce, dobrá zpráva je, že do oka jsem s tím šmejdem aspoň nedostal, zkrátka a dobře myslel jsem v ten okamžik na ledacos. Jsem celkem rád, že nemám po ruce takový ten kufřík s ovládáním jaderné munice, protože si ani trochu nejsem jist, že bych odolal pokušení poslat na ty čínské opičáky jednu dvě jaderné salvy, to aby věděli, že nemají vyrábět nebezpečné krámy a že bicí hodiny nejsou na světě od toho, aby majitele zbily, ale od toho aby odbíjely hodiny.

Proklínaje všechny ty nenažrané globální zmetky, co nás tady zaplavují nepoužitelnými a občas i vyloženě nebezpečnými křápy, jsem nasedl do auta a odjel směrem domů. Pro jistotu jsem to vzal ještě přes motolskou nemocnici. Naše zdravotnictví mne nezklamalo, k k slzám jsem byl dojat tím, jak je v první řadě zajímalo, zda jsem zaplatil regulační poplatek ve výši 90,- Kč, pak mě tam pro pořádek nechali aspoň chvíli počučet do blba na chodbě a pak už +/- po 20-25 minutách se konečně daly věci do pohybu. Po očištění a zrentgenování bylo zkonstatováno, že rána to byla pořádná, dokonce to podélně naštíplo kost pod nehtem, ale krom toho vyčištění, zrentgenování a zapatlání zelenou vodičkou s tím vlastně ani není třeba nic dalšího dělat. S potěšením jsem pak zjistil, že jsem se s odřenýma ušima vešel do jedné hodiny parkování zdarma a uklidněn jsem odjel domů.

Pár dní poté, jsem přemýšlel nad tím, zda je opravdu nutné a nezbytné, aby se skoro všechno vyrábělo nějakými čínskými opičáky setřesenými z palmy, kteří častokrát jen zbytečně mrví materiál, který se pak nepodroben výstupní kontrole, zbůhdarma vozí přes půl světa, jen aby to pak bylo ke škodě či vzteku. Krom snahy si vybírat jen to nejlepší, důsledného reklamování, případně vymáhání peněz nazpátek, se tomu člověk stejně nedokáže účinně bránit. Pár týdnů to bolelo a špatně se mi s tím pracovalo na klábosnicích, ale nakonec přešlo po čase i to, jen nehet ještě zcela neodrostl a je na něm ta deformace vidět. Nějaký pan elektrikář když to viděl, tak řekl, že mám na prstu štěnici jak z výstavy. Když si to pak člověk dá do kontextu s tím, že každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán, tak se vlastně ani není čemu divit, možná jen tomu, že se to nestalo dříve, protože jsem nepoučitelný a dobrých skutků se dopouštím poměrně často. Nepatřím mezi ty, co se dají snadno odradit. Pravda občas přemýšlím, zda by to nestálo za změnu, ale nakonec mávnu rukou a vše zůstane při starém.

(Zaslal drak)