Podobně nízkou dráhu, z níž by je stáhlo brzdění vyšších vrstev atmosféry, měly i předcházející mise Apollo 15 a 16, a to proto, že nesly o čtvt tuny větší náklad. Největší část tohoto zatížení připadla na lunární Rover (210 kg), 40 kg pak měl subsatelit, vypuštěný z velitelské sekce na samostatnou oběžnou dráhu kolem Měsíce. Apollo 17 mělo místo subsatelitu jiné vědecké vybavení: Laserový výškoměr, který skenoval profil měsíční krajiny, radar, jenž se dovedl podívat až kilometr a půl pod povrch Měsíce a gravimetr na sledování změn v měsíční přitažlivosti. Pilot velitelské kabiny America Ronald "Ron" Evans měl po celých 75 oběhů dost co dělat, mj. i fotografoval Měsíc z oběžné dráhy.
Hlavní úkoly však čekaly na posádku přistávacího modulu Challenger na povrchu Měsíce. Velitel Eugene "Gene" Cernan a pilot LM Harrison "Jack Schmitt" přistáli na kraji Mare Serenitatis v mělkém údolí Taurus-Littrow 11. prosince 1972 v 20:55 SEČ a čekala je rekordní mise: Za rekordních 75 hodin na povrchu (z toho 22 hodin mimo pofiderní bezpečí Challengeru) vykonali tři rekordní vycházky, za nichž se celkově rekordně svezli Roverem 38 km a sebrali a do modulu naskládali rekordních 110,5 kg vzorků hornin. Ty horniny byly sebrány se zvláštní pečlivostí, neboť se jim v měsíčním terénu mohl poprvé věnovat profesionální geolog H. Schmitt, aneb "Doktor "Skála".
A nebýt havárie Apolla 13, která byla pro média velmi "sexy", snad by celý projekt skončil už Apollem 15. Ukázalo se, že pro ty politiky měl celý program pouze politický význam.
O Apollu 17 by se měl natočit také nějaký film. V jedné linii by mohl sledovat práci amerických tajných služeb, které se po atentátu na izraelské sportovce na nedávné mnichovské olympiádě (5. září 1972) obávaly dalších akcí palestinských teroristů z organizace Černé září. Ty mohly být cíleny jak na Saturn V, tak i na životy astronautů a jejich rodin.
Pěkné by taky mohlo být natáčení v Česku. V r. 1974 k nám přijel na svou první návštěvu potomek česko-slovenských vystěhovalců Evžen Čerňan a přivezl s sebou také československou vlaječku, kterou měl s sebou na Měsíci. A neměl ji tady komu věnovat. Bolševičtí papaláši o ni neměli zájem, a nebolševičtí se v době normalizace k normám "reálného socialismu" báli. Až docent Luboš Perek, který byl v té době ředitelem Astronomického ústavu Československé akademie věd, tu vlaječku s díky převzal a vystavil v návštěvní hale ondřejovského dvoumetrového dalekohledu. Tam byla jen do roku 1976, kdy Perek z této funkce odešel. Pak musela na další své vystavení počkat až na sametovou revoluci. Od r. 1990 tam tedy opět visí, od srpna 2012 už u dalekohledu, který nese jméno právě Luboše Perka…
Ale nevím, jak by dopadla filmová scéna s posledními slovy na Měsíci. Podle záznamu zněla ta slova takto: "Bob, this is Gene, and I'm on the surface; and, as I take man's last step from the surface, back home for some time to come - but we believe not too long into the future - I'd like to just (say) what I believe history will record. That America's challenge of today has forged man's destiny of tomorrow. And, as we leave the Moon at Taurus- Littrow, we leave as we came and, God willing, as we shall return, with peace and hope for all mankind."
Můj neumělý překlad (nemlaťte mě za něj:):
"Bobe, tady Gene, jsem na povrchu. Když nyní dělám poslední krok člověka na povrchu (předtím), než se na nějaký čas vrátíme zpátky domů – ale doufáme že ne na příliš dlouhou budoucnost – rád bych právě teď (řekl), v co věřím, že se zapíše do historie: Že americká výzva dneška předznamenává lidský osud zítřka. A, zatímco opouštíme Měsíc v (údolí) Taurus-Littrow, odcházíme stejně jako jsme přišli a, s pomocí Boží, se vrátíme (domů), v míru a naději pro celé lidstvo."
Cernan to řekl po třech dnech na Měsíci a bezprostředně po sedmihodinové procházce a vyjížďce, a také po naložení více než metráku šutráků… Dělal si poznámky toho co chce říci, ale nakonec prý promluvil přímo od srdce.
V knížce Poslední muž na Měsíci našel Gene s pomocí novináře a spisovatele Dona Davise toto "spontánní vyjádření":
"Teď když opouštíme Měsíc a údolí Taurus-Littrow, odlétáme tak, jak jsme sem přišli a jak se s pomocí Boží navrátíme domů – v míru a naději pro celé lidstvo. Když nyní dělám tyto na dlouhou dobu poslední lidské kroky na měsíčním povrchu, chtěl bych zdůraznit, že výzva, které se zhostila dnešní Amerika, předurčila osud člověka budoucnosti."
Ano, bylo a je to nadlouho. Právě dnes si usmysleli komerční dopravci z firmy Golden Spike vyhlásit svůj plán "vytvořit spolehlivý, dostupný, americký, komerční systém dopravy lidí na Měsíc, který dovolí jeho průzkum jakémukoli národu, korporaci nebo jednotlivci". V roce 2020 si budete moci koupit letenku na Měsíc. Dva dny na něm a návrat zpátky přijdou na asi 1,5 miliardy dolarů.
Ale než se tak stane, bude jako poslední měsíční slova platit přání: "Godspeed the crew of Apollo 17.“ Šťastnou cestu posádce Apolla 17 popřál neznámý dělňas, který tuto větu napsal na štítek, upevněný u paty žebříku, a Gene si ji opakoval vždy, když lezl ven anebo dovnitř. Ta věta zůstala na Měsíci. A astronauti se tedy (14.12. ve 23:56 SEČ) šťastně odpálili na měsíční orbitu, kde z Challengeru šťastně přestoupili na Americu, a s ní se šťastně (19.12. v 20:24 SEČ) vrátili zpátky domů na Zemi.
A vůbec poslední slova, která na Měsíci zazněla, byla od řídícího kniplu LM, a řekl je taky Gene:
"Dobrá, Jacku, padáme odsud."
Tedy, to jsem si myslel. Reálná poslední slova jsou slyšet z toho přenosu, který předvedla dálkově naváděná kamera z Roveru, stojícího 150 m od Challengeru:
"Three, two, one!"
(Viz i dva starší Šamanovy měsíční články:
První slova na Měsíci
Na Měsíc!)
8 komentářů:
Nějak mě z toho chytá jakási nostalgie.
Mám pocit, že tyhle "hrdinské činy" popsané v Šamanově článku (sakra, nemá to nakonec být bez ironie, a tedy bez úvozovek!?) byly ty poslední, co se mi podařilo zažít. Díky za připomenutí.
===
On sice člověk fandí i té Zvědavosti (Curiosity) na Marsu - ale to jaksi není ono. Řidič(ka) marsochodu sedí pohodlně u monitoru v setmělém kosmickém středisku NASA a po čtyřhodinové šichtě, kdy dá několikrát vozítku povel, ať popojede o pár decimetrů, klidně odejde domů, cestou si možná koupí hamburger Big-Mac a Coca-Colu.
A po práci legraci - možná zajde s přáteli na nějaký dobrodružný SF film (americké provenience).
Jaké je to dobrodružství, jaké hrdinství, Nanejvýš se tam nahoře "poláme kolečko" a marsovské autíčko zůstane stát na místě, kam dojelo a časem, až se mu zanesou solární baterie prachem, tiše a pokorně, jako Karafiátovi Broučci zmrzne. A řidič(ka) tak přijde o svůj job a bude muset dělat něco jiného. Nic víc.
(Všímáte si, jak jsem dneska genderově neutrální? Učím se! Faktem ale je, že vozítka řídí převážně "baby". Jsou prý trpělivější a disciplinovanější než chlapi. Ti jsou moc hr-hr a pak marsochod třeba zapadne do písečné pasti...)
[;>)
P.S.: Až jednou člověk dorazí na Mars osobně, budou ta vozítka sloužit jako památníčky na pionýrské doby kosmického výzkumu Sluneční soustavy. Takové první šípy, vystřelené našimi předky na protější břeh.
Nemlátím! A já taky su moc vděčný za připomínku posledního velkého dobrodružství a vypjetí lidstva 20. věku a na dlouho. Víc nemůžu, musel bych prostě opisovat od StK.
Jako Broučci... ále. Já věřím, že tam najdou Dům u kanálu. A v něm ty věčně usměvavé, pohostinné, milé lidi. A opodál pomníček. A že tam budou všichni ti slavní. A že se třeba za zvláštní srážky časů najednou naši setkají s těmi někdejšími, budovateli kanálů. Inf, víte, o čem mluvím? Ženy to ani v mé generaci moc nečetly. Ale pokud vůbec něco je ze sci-fi s to nadchnout poetické, netechnické, nematematické dívčí duše, je to tenhle. A už je taky na Marsu s těma před ním.
Zajímavé.
Když čtu o Apolu vybavila se mi jiná hvězdná situace té doby, 20. srpna 1968 ve 4.15 hod. stojím na malém sudetském nádraží a čekám na vlak , nejede, 1000 ft nad hlavou rychlostí asi 180 kt, track 280° létá každou minutu jeden ANtonov za druhým, divné tolik jich ČSLA nemá, asi na Prahu. Vlak nejel, myšlenky ano, jsou to rusáci. To už si nezalétám. Taky že ne. Do vánoc bylo daleko, venku i v noci teplo, nikam se mi nechtělo. Tak tu jsem, piji pivo s bobkem a jím bedrník.
Dobrý den.
V 11.13
omluva: 21. srpna 1968
No dyť to začalo o půl jedenácté dvacátého koneckonců. Každá vzpomínečka na ten mezní okamžik, kdy každý z nás nějak zjistil, že všechno je jinak, a asi navždycky, je ohromně cenná. Tuším 2009 jsme dělali takový souhrn zážitků do jednoho článečku na Zvířetníku, kam jsem myslel, že náležím, tehdy.
Dostat se na Měsíc, byla naprosto úžasná záležitost z mnoha hledisek, dalo by se tom povídat a psát skoro donekonečna. Však to také pohnulo celým světem pořádně kupředu. Také to následně uspíšilo rozklad a pád sovětského bloku, takže positivních efektů z toho v každém případě bylo poměrně dost a vesměs bych řekl, že těch positivních bylo víc.
To, že se teď o totéž, ale trochu jinak, pokoušejí soukromé společnosti, je sympatické a nadějné zároveň.
Cítím tedy jakousi směs nostalgie a nadějí do budoucna.
Abychom ale nějaké naděje do budoucna vůbec měli a vůbec mít mohli, určitě bychom neměli zapomínat na celý před a poválečný vývoj, zejména pak na léta 1938, 1948 a 1968. Zdá se, že někteří zapomínají příliš snadno a příliš rychle a někteří zase z přílišné lehkomyslnosti nic nevědí a cokoliv vědět odmítají, jenomže oligarchové a tajné služby v Rusku, islamističtí političtí rozpínaví vozembouchové na BV a v Evropě a zelenorudá globálně oteplovací klika v Bruselu, jen čekají na naší projevenou blbost a chyby, kterých se ať už z blbosti, nebo pro peníze dopustíme a seberou nám pod záminkou lepších zítřků cokoliv, ať už půjde o prachy, majetek či svobodu, oč se vlastní blbostí a lhostejností necháme připravit.
Taktak. Jak překládám svou devízu prostému folku: HISTORIE JE MAGISTRA - VÍTE?!
A kuríkulum víte? - No to nevím - !
Docela dost se mi nelíbí, že Američané strkají peníze místo do kosmického výzkumu do vlastní prohry v šokialistickém experimentu Husseina Ó Bama Bamy...
Okomentovat