A on to byl umělohmotný střep od jedenapůllitrové lahve s moštem. Venku silně mrzlo, a tak jsem včera z lodžie do pokoje pod okno přemístil ovoce a pití, i ty dvě lahve s moštem. A jak jsem štosoval zásoby, tak se ty lahve posunuly až na metr od ústředního topení. Nejdřív nejspíše praskla ta první petflaška, která iniciovala výbuch druhé. Naštěstí bylo už z obou lahví upito, nicméně náš krásný koberec byl hnědě potřísněn a proložen asi dvěma litry moštu od farmáře zpoza Ořecha. Štěstí pokračovalo i v tom, že se nám praskla objímka u vysávací/naklepávací hubice od našeho supervysavače, co se do ní strká hadice. Naštěstí máme hadic několik, a jedna pasuje i do polozříceného naklepavače. Naštěstí jsem elektroinženýr, přesto jsem propojil správně i drátky. Takže jsme to nadělení vysáli do vysavače asi z 95 procent. A protože je ten náš koberec rovněž dokonale impregnovaný, tak na zasaženém místě je nyní jen o něco béžovější než v okolí. K úspěchu rovněž přispělo, že k výbuchu došlo na místě, které bylo pokryto dalšími odřezky báječného koberce, protože zde je zátěž kytek, jejichž květináče byly rovněž výživně zality moštem/ burčákem.
A štěstí pokračovalo. Skříňová Avie prčického podnikatele dovezla na stříbrnou sobotu před místní mateřskou školku smrčky pichlavé z České Sibiře. Chtěl jsem strom vysoký tak metr sedmdesát, z auta mi vytáhli tak metr devadesát. Pěkně zabalený v sítěné sukýnce. Řekl jsem si, že ho koupím rovnou, protože hezké se každé koště stane tím, když se postaví do pokoje a ozdobí. Nicméně nechtěl jsem kupovat zajíce v pytli. Tak mi ho rozbalili. Vypadalo to, že má dvě špičky, ale neměl. Spodní větve byly krátké jako ty prostřední byly dlouhé. Což je dobře, aspoň se nebudou vznášet nad gaučem, kde má milá žena sleduje televizní vánoční pohádky. (Tedy stíhá při tom i číst noviny anebo spát.) Stromek jsem si nechal hned zabalit. A když jsem platil, tak jsem měl tentokrát peněz tak akorát, a ještě mi dvacka zbyla!
Stromeček na lodžii (nemusel se nosit po schodech, zlatý výtah!), první bod vánočního programu splněn. Můj první bod. Žena má vícero bodů, například úklid. Tentokrát k nám dorazili úklízeči až v týdnu před Štědrým dnem (na dříve jsme je nemohli pozvat kvůli vybourávanému výtahu). Trošku se to stalo i mým bodem, protože uznáte, že než přijdou uklízeči, tak je třeba nejdřív trochu uklidit, aby měli prostor na práci.
Uřízl hlavu, ale až tak tři cenťáky za skřelemi, protože to je na polívku. Usekl ocas, ale zase tak tři cenťáky do těla, protože to je taky na polívku, a kdo by jedl ocasní kosti jako řízek, když máme tři kapry, že. Neuštípal ploutvičky kleštěmi, jak to dělává, ale vyřízl i s anatomicky příslušnými kostmi. Totéž s ploutví hřbetní. Odšupinil. Vyvrhl. Odžlučnil. Rozřízl podle páteře na dva pláty. Nejdřív, samozřejmě, zabil. Kapra. Všechny odřezky i vnitřnosti jsem pečlivě schraňoval pro varbu rybí polévky. V dobré náladě jsem byl a slevil z pozornosti, takže mi skřele pan rybář vytrhl a očička vyšťouchl jen u jednoho kapra ze dvou. A to vše za stopadesát příplatku jen. A ženuška pak už pouze krájela řízky dle svého.
Zase jsem chytřejší o mlíčí, které měli všichni naši tři kapři. Prý asi do tří kil jsou vždy mlíčňáci, kteří dospívají dříve, jikrnačka by měla nejméně čtyři kila. Ze stovky kaprů byli letos jen dva jikrnáči, takže jsem ještě přikoupil nějaké jikry smíchané s mlíčím, co měl pan rybář pod pultem. Ale to jsem učinil dopředu už dvacátého druhého, když jsem na tržišti obhlížel jestli pan rybář přijede. Kdyžtě už to tržiště prakticky nemáme.
Začátkem roku ho radnice zrušila, od prvního apríle obnovila, a teď je tam jeden krámek se zeleninou. Tažní Vietnamci odtáhli do jiných tržnic, původní český zelinář už zelení někde jinde. Teď na stejném fleku prodávají pro někoho jiného cizí zeleninu cizí Rusové, kteří sice umějí česky, ale neumějí se zeleninou. Je tam ještě stánek s textilem, no a to je vše.
Jikry nakonec dopadly dobře. Dcerka Terka přijela z Černého Mostu tradičně na Luka koupit kapry, tradičně taky dvacátého třetího, a pak se u nás zastavila na akci Výměna cukroví. Jikry už samozřejmě nesehnala, a proto se na zpáteční cestě stavila na Andělu, kde jich byl dostatek. Zavolala nám, a tak moje štěstí pokračovalo: Mohl jsem sjet metrem na Smíchov, dokoupit jiker a projít se místním voňavým vánočním trhem. Také dcerka měla neuvěřitelné vánoční štěstí: Den předtím byli totiž bez vody, protože jim a dalším 30.000 Pražanům praskl vodní řad. Naštěstí ještě včas, aby ho vodárníci měli možmost spravit před Vánocemi. (Kapři v kádích na Černém mostě to halt nějak museli těch pár hodin vydržet.)
Den před Štědrým dnem je vždy nejnáročnější. A najednou je jedenáct večer, a žena se jme věnovat nejtěžšímu bodu: balení dárků. Když jsem se nedostal k papíru, pustil jsem se do výroby novoročenky. Dopoledne jsem poprosil dcerku, když u nás byla, aby mi našla nějaký program, ve kterém jde hezky psát do fotografií. Stáhla mi z internetu něco, co se jmenuje GIMP. Umí to asi tři tisíce čtyři sta osmdesát dvě věci, a já nakonec potřeboval jen jednu. Jak ta písmenka obarvit na bílo! Díky své vrozené inteligenci jsem na to po půlhodině přišel. Ale něco se při instalaci nevyvrbilo, protože obrázek byl vyroben s příponou xcf, a to prohlížeče neumějí. Když jsem chtěl "přesunout" do tvaru jpg, pravil mi počítač zlomyslně: "Aplikace nemohla být spuštěna, protože…" Protože je půlnoc! Poslal jsem věc mailem dcerce, nespala, obrázek převedla a obratem zaslala zpět. Načež jsem mohl do tří rozesílat novoročenky, a žena v klidu do tří dobalila. To už bylo Štědré ráno.
Ráno v osm přišel ze svého nedalekého bytečku synek Janek. Vyzdobil stromeček, letos poněkud minimalisticky – po tom, co jsme vloni nakoupili ozdob. Na stromku tak visí jen bílé koule a skleněné průhledné ozdoby. A jen dva řetězy – jeden papírový a jeden stříbrný. Ale konečně nám na špičce letí skleněná vlasatice. Pod stromkem synek ještě postavil papírový Ladův betlém, a pak už se pustil do kaprů. Žena včera nařezala na řízky, synek dnes obalil. A usmažil. A do horké vody pak vložil, aby se zbavily tuku. A pak na papír… Milá žena měla čas na míchání salátu v tradičním škopíčku na prádlo. A já zabalil těch pár svých dárků. A dělal pomocné práce. Například šel koupit do krámu chleba, který nám, opět nečekaně před svátky, došel. Každý rok trvám na tradici, že na vánočním stole prostě musí být chleba. Ne jen kvůli tomu, aby se zajedla polknutá kůstka či z pověry, že by příští rok nebylo co jíst, ale aby byl na Vánoce doma chleba. Nikoli přeneseně, ale prostě chleba! Člověk si přece na vanilkové rohlíčky nemůže mazat budapešťák a pracny obkládat salámem!
A, klasika: Kupoval jsem na Štědrý den ráno prskavky, protože jsem nemohl doma žádné najít. A našel je až potom. Ale! Protože jsem letos koupil o 5 cm delší, prskaly nám večer o deset důležitých vteřin déle. Tedy až potom, co jsme pojedli sváteční večeři. Zazvonil jsem na mosazný kozí zvonek po babičce Hejtmánkové, rozprskal tři prskavky, a žena a synek přiběhli. Zase Jezule nestihli. Vyhlíželi je v rondelu, a ono řádilo v pokoji. Drobně jsme popěli klasických koled a započalo rozdávání dárků. Asi jsem byl nejhodnější, protože jsem krom ponožek a košil dostal i báječný svetr a šálu a čepici. Taky štangli salámu jeleního, který jsem si mohl pověsit do špajzky. A další, už třetí foťáček Canon, sice mírně jetý, ale zcela funkční. Tomu prvnímu chcípl displej. S tím druhým jsem jednou v létě v Jizerkách nechtě třískl o šutrák a rozbil mechaniku objektivu. Fotil jsem pak tím prvním, ale nemohl jsem si ho nijak nastavit. Činí se tak totiž pouze přes displej. Všechny fotky byly tak vždy vyfoceny s datem 1.1. 1980… A můžu už zase natáčet drobná videa. A taky jsem zjistil, že karta, která mi ve foťáčku G2 uchovala 2000 snímků, mi nyní na G3 stačí jen na 956 kousků. Ježíšku, tenhle foťák už nerozbiju!
Synek dostal z knížek než jednu, sbírku povídek KOČAS 2012, ve které je báječná povídka jeho tatínka a ještě báječnější povídka jeho sestry. A různé dobroty čokoládového a kulinářského žánru. Více nemohu prozrazovat, neb dcerka se svým Tomášem přijdou zítra na šoulet a dárky, určitě by si to teď přečetla, a to by pak nebylo žádné překvapení! Žena obdržela DVD s Werichem, knížku a CD o poválečném transatlantickém dialogu rozdělených V+W a Pražskou zimu od Madlenky Albright. A poukázku na thajskou masáž. A sázenku na 260 milionů. Avšak jestli vyhraje, tak se to nedovíte, protože umím držet tajemství!
Jeden dárek jsem nezmínil. Ten, který jsem na Štědrý den dostal ještě před večeří: Díky pracovitosti a šikovnosti synka a ženušky, a díky jejich dobrému srdci, jsem se mohl odpoledne hodinu prospat!
Sladký spánek a pěkný zbytek roku 2012 všem čtenářům přeje Šaman.
Psáno v Praze 25. prosince 2012
*****************************************************
Viz i můj loňský Štědrý den
a Můj Štědrý den 2010. Zde jsou uvedeny i odkazy na dalších třinác Vánoc – až k roku 1997…
12 komentářů:
V matičce už prodávají zeleninu Rusové?
No nazdar. Zlatá Morava.
A oceňuju kdyžtě, neb to mám v oblibě rovněž. A du zas za svou tak milovanou jedinou Audrey. Ona to netušila. Ovšem proti Gregorymu bych v sedmnácti neměl šanci, tak co...
Pak dočtu. Nebo až se probudím.
Rušno je v Šamanově (domácnosti)!
To my, staří a pelichaní, jsme už líní. Jednak stromek nahrazujeme vázou se "zbytkovými větvemi" z prodeje stromků ("Prosím vás, můžu si nasbírat ze země ty ulámané větvičky?" "Jistě, dostanu dvacet korun!") - on by nám ten stromek stejně shodili kocouři, jednak nejlepší bramborový salát v republice a možná i v EU dělá naše bývalá sousedka z centra (ale vlastně plácám, že bývalá, bydlí jen osm minut chůze od našeho věžáku - co to je, kdysi byly chalupy na horách od sebe vzdálené i půl hodiny cesty a stejně to byli sousedé), takže se projdu na čerstvém vzduchu, dostanu kafe a menší prádelní hrnec bramborového salátu, který pak s nadšením konzumujeme tři dny po sobě - a ještě mi zbude na jednu večeři.
Dárky jsou ovšem už dávno zabalené a částečně roznesené (synáček jezdívá do ocelového města tak týden před Vánoci - ale dárky rozbalujeme opravdu až na Štědrý večer - ani už je nepotěžkávám a neprohmatávám, jak jsem to dělával, když jsem byl kluk. Takže jsem byl dopoledne fotit "SF" barák, postavený u domu, kde jsme předtím bydleli (SKLO, OCEL, ZIMA, OBROVSKÉ PÁTIUM ZCELA, BEZ LIDÍ). Neskutečný, cizí svět. Když jsem dorazil domů a roztál, nějak mě vzalo klimbání a probudila mě až vůně smažících se řízků. Velmi jsem se letos snažil, abych uviděl zlaté prase, ale asi se nesmí ani kafe s mlékem, neviděl jsem jako každý rok nic a tak se ozvaly mé nízké pudy a už jsem se plížil přes celý byt (cca 8 metrů) do kuchyně. Odtud jsem byl vykázán s tím, že budu včas zavolán.
Po večeři rozbalování dárků - jako vždy - knihy. Letos byly ještě kožené rukavice, triko s nápise ROCK CAFÉ (bohajeho, kde to budu nosit?!) a nějaké kosmetické drobnosti pro ženu. To ale musí přestat - při stěhování jsme se předloni dokázali zbavit dvou přívěsných vozíků knih - bylo by jich víc, ale vždy, kdy jsme "byli tvrdí" a dohodli se se ženou, že tyhle knížky už nebudeme potřebovat se někdo tajně, pod nějakou průhlednou záminkou odebral před dům a z vozíku našeho švagra(?*) jich několik zachránil a nenápadně vrátil do slosování. Ale volné police se už zase začínají povážlivě zaplňovat. A prohýbat.A ro je švagr speciálně vyztužil!
Ostatně abych nebyl až tak sebekritický - Olda je slíbil odvézt do antikvy a zadarmo je tam nechat. Ovšem za půl roku ho na jedné z jeho chat navštívila moje žena a pravila, že tam jsou skoro všechny. Nebo možná úplně všechny. "Nějak to nejde vyhodit!" pravil pan ředitel koksovny na odpočinku Olda.
Pak kafe a troška cukroví a šup každý s knížkou do svých komnat.
Žena, ta zůstává v dámském budoáru - pohovka, kde i spí, TV, stůl, dvě křesla a šest a půl knihovny. Já přebývám v tzv. centrálním počítačovém sále, kde mám PC a spol., obrovskou postel, které říkám katafalk, dvě skříně s CD, DVD, HD atd. a dvě skříně, kde máme oba oblečení a já mikrofony, objektivy a fotoaparáty.
Kolem půl druhé postupně zhasnou obě LED lampičky (jak dlouho kdo vydrží), kocouři nám s nevolí uvolní postele a spí se až do dneška.
Takže proti Šamanovům nuda, nuda, nuda! [;>))
Jo, ten barák je prostě inertní. Imunní. Vůči všemu. Netřeba říkat nepřátelský - jen prostě jiný. Až je jednomu líto autora aji objednavatelů. Nedo- a -promyšlen psychický dopad v tom velkolepém prostředí Ocelového srdce monarchie, republiky, gubernie. Psychical impact, řekl bych. MMCh, víte, co je to sajkí? Tak překřtili angloameričtí plutokrati křehkou Psyché. Jejich latina - z toho lezl po zdi už biskup Amos.
No a nakonec jsem byl se svým nejml a jeho squaw a jejími prima rodiči. Žááádné přípravy, jé... a ryba se jmenovala (zaživa) p r a ž m a. To sou věci. Křestní jméno nevím. Prý jsem kdysi byl kluk a tehdy jsme lovili (aji do ruky) v Dřevce a v Bečvě malinké rybičky jako sardinky, a šlo to. Maminka z nich byla silně rozpačitá, ale pochválila nás a rybičky někam zmizely.
Vám se vlezou všecky knihovny do jediného, byť hlavního pokoje? Uznání...
No, abych pravdu řekl, tak ten letošní předvánoční shon byl náročný. Věcně vzato, náročný musel být zhruba stejně jako vždycky, kdykoliv před tím, nebo jaký bude i kdykoliv poté, pakliže nezkolabuje civilisace, ale já jsem z toho byl fyzicky i psychicky zhuntovaný nějak o hodně víc, než kdykoliv před tím, takže zatímco jindy ze mne nejpozději o Štědrém dnu večer všechno spadlo, a dostavil se pocit pohody, spokojenosti a blahobytu, tak letos to nastalo až o celý den později. Faktem ale je, že letos nám na Vánoce přibyla moje máti s chřipkou, což náročnost Vánoc přeci jen o něco zvyšuje a letos mi ještě trochu finančně i jinak leze na nervy auto, takže asi to bude i tím. Vánoce už jsou skoro za nám, začínám se tudíž těšit na Silvestra, byť ty otravné petardy moc nemusím :-)
Šamanovi:
Na gimp.org najdeš poměrně slušnou dokumentaci, pakliže vládneš "manuálštinou", tedy specifickou odnoží anglického jazyka, která se vyskytuje v manuálech, neměl by to být problém, jsou tam i FAQ (ČaKlOty) a postupy (tutoriály). Kdyby toho nebylo dost, nebo byla manuálština nesrozumitelná, tak má GIMP možná českou nápovědu, ale tím si nejsem 100% jist. V každém případě jsou o tom i knížky v češtině, na ben.cz, nebo kdekoliv jinde něco splašíš. Někde bych jednu měl mít a myslím, že když se mi podaří objevit, kam se poděla, neb to tehdy bylo o versi 2.2, nebo 2.4, klidně Ti jí věnuji, vzhledem k tomu, že se zdokonaluji ve Photoshopu a Lightroomu, jí mohu postrádat a bude-li Ti k užitku, budu jen rád.
Jakubovi S. a StK:
Vůbec se netajím s tím, že si nemyslím nic hezkého ani lichotivého o současných developerech, architektech, stavařích a těch, co jim takhle bezuzdně a hnusně umožňují řádit, také jim nepřeji nic hezkého, protože na tu hrůzu a spoušť, co tu po sobě nechávají, narážím přinejmenším obden, ne-li denně. No, když mi popíšete blíže tu hrůzu z Ostravy, tak si myslím, že asi to bude ve výsledku dost podobné s tím, co teď roste tady v Praze nad stanicí metra Národní třída. Nechápu proč park s kašnou, který tam byl, musí nahradit vysoká zrůda z oceli, betonu a skla, která se k okolním domům stejně moc nehodí. Navíc tam bude strašit minimálně desítky let, než to díky nekvalitě stavebních prací nakonec stejně spadne. To mě u té moderní architektury docela těší, že sice to asi nebude za mého života, ale že mi to o moc nepřežije tím jsem si docela jistý.
Tohle a tohle je pro Draka, ať vidí, že to opravdu je jako scéna pro Gerdu, která hledá Káje.
No hlavně je to na draka.
A o Gerdě a Kajovi jsem zrovně předevčírem poslouchal v rádiu.
Jak to napsal pan Kvapil? Mrazí mě tvoje ramena, - - (?) ty kráso... ale s t u d e n á ! !
No, ano, kdysi jsem na jakýsi takový příběh koukal, pak jsem na něj blaženě zapomněl, ne že by byl ošklivý, ale protože to nebylo ani sci-fi ani detektivka a připadlo mi to víc pro děti, než pro koho jiného, tak mi zase až tak moc nezaujal, ale teď, když jsem si trochu osvěžil paměť, tak ano, tohle do toho provedením a barvami přesně zapadá, jenže reálný život se od pohádek liší a tohle není ani krásné, naopak, spíš bych řekl, že ošklivost je tak nějak leitmotivem a ty barvy, ty tomu nasazují korunu. Funkčně to asi také nic moc nebude a energeticky to asi také bude pěkný Otesánek. Něco podobně ošklivého vyroste v Praze také. Už aby to spadlo, nic moc víc se k tomu říct nedá. Ti, co o tom rozhodují, nejsou už ani natolik soudní, aby došli k závěru, že nejsme-li schopni postavit něco jak účelného, tak i hezkého zároveň, je lepší nestavět nic a doufat, že další generace na tom třeba nebudou tak blbě a raději přenechat pole působnosti jim...
Pracoval jsem na útébéčku v Praze čtvrt století. Sklo a hliník je nejstrašnější kombinace - v létě vedro od sluníčka, v zimě kosa kvůli hliníku. Tehdejší ministr spojů kvůli nákladům na klimatizaci (30-50 % spotřeby elektřiny, přičemž na jedné straně bylo nutné chladit a na druhé ohřívat) zakázal stavět ve spojích tková energetická zvěrstva.
A vida, je 35 let poté, a energetičtí nedoukové stavějí podobné žrouty energie i dnes. Fujtajbl. A ještě je to vóšklivý.
V Praze na Karláku třeba novej barák u metra - už aby to tam zase bylo vybombardovaný…
Kovy v konstrukcích dovedou v mnoha ohledech ulehčit život, ale je to s nimi jako se vším ostatním, za všechno se platí, tedy i za kovy v konstrukci použité, někdy bohužel příliš draze, když se to popadne za blbý konec...
Útébéčko - ?
Pardon, ÚTB, Ústřední telekomunikační budova, Olšanská, Žižkov. (Viz Blackout.:)
Ahá. Dyť jsem bydlel pár měsíců načerno na Švehlově koleji, kousek odtud, že. Přitom nebuďa medik. Ano, byl jsem neviditelný.
Okomentovat