Sbohem, Slovensko

Znovuuvedení omylem smazaného článku, který tu byl v úterý 18.12.2012. I s obnovenými komentáři přímo v těle článku:)
Byl pátek 17. července. Na slovenských horách a na slovenských náměstích vzplály vatry svobody. Slovenský národ se právě vymanil z nesvobody. Z jaké? Z nesvobody rakouskouherského žaláře národů? Z nesvobody válečného fašistického režimu? Z komunistické totality? Ne – Slováci oslavovali přijetí Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky. Svobodu si vybojovali na uzurpátorské Česko-Slovenské federaci. Slováci tančili a zpívali, Češi brečeli. Psal se rok 1992.


Nebylo to poprvé, kdy Slováci jásali. Poprvé takto jásali 6. října 1938, kdy v Žilině vyhlásila Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS) v Manifestu slovenského národa autonomii na centrální pražské vládě. Češi právě brečeli pro zabraná pohraniční území, zatímco Slováci tančili a zpívali. O něco později, 15. března 1939 Češi marně zatínali zuby a pěsti, marně polykali slzy, když byl zbytek země okupován německými vojsky. Slováků se to netýkalo –  14. března vyhlásil slovenský sněm nezávislou Slovenskou republiku. Ti měli radost! Slovensko se pak od fašismu naštěstí rehabilitovalo svým Národním povstáním, které nepochybně přispělo k poválečnému obnovení Československa.

Další převeliký jásot a tanec na Slovensku nastal 1. ledna 1969. Češi brečeli, že jsou okupováni sovětskou armádou, oplakávali Pražské jaro, zatímco Slováci tančili a zpívali – protože vznikla Slovenská socialistická republika. Zatím jen v rámci federace – ale dobrý začátek. Po pádu komunistického režimu, za kterého v Parlamentu všichni poslanci hlasovali tak, jak dostali nařízeno od komunistického politbyra, se ukázalo, že ústavní uspořádání Československa není konstruováno pro praktickou demokracii.

Připomenu: 300 poslanců Národního shromáždění bylo rozděleno prakticky na tři komory. Sněmovna lidu měla 150 členů a rozhodovalo se v ní o otázkách ústavních třípětinovou většinou. Bylo tedy ke změně Ústavy (třeba názvu republiky nebo přerozdělení federálních pravomocí) mít aspoň 90 + 1 hlas. Sněmovna národů měla 150 členů – 75 za Českou republiku a 75 za Slovensko. Tady znamenaly tři pětiny 45 hlasů v každé části zvlášť. Na změně Ústavy se musely shodnout obě (prakticky všechny tři) komory. Musela to být většina 90+1 + 2x(45+1) poslanců. K blokování změn stačilo v jediné části Sněmovny národů pouhých 30 hlasů!!! 30 ze 300 – pouhá desetina. To nebyla žádná "demokracie", to byla "lidová demokracie", která mohla fungovat pouze za totality. Jakmile začaly jen trošku vřít národní vášně, byla jakákoli změna v tehdejším parlamentu nemožná. Navíc ještě musely takovéto změny projít i oběma Národními radami, takže jsme vlastně měli parlament pětikomorový.

Naši páni novináři tenkrát psali – a zahraničí papouškovalo – že "parlament smetl návrhy změn ze stolu", a jednalo se přitom třeba jen o 40 lidí ze 300!!! Za této situace začala pomlčková válka – místo, aby se jednalo o přechodu země na nový hospodářský a politický systém. Volby v roce 1990 změnily obsazení parlamentu, ale nezměnily jeho nefunkční uspořádání. Nastaly známé tanečky kolem jednoho státu a dvou židliček v EU, nastaly bohatýrské zpěvy o jednom státě a dvou zahraničních politikách, o jednom státě s dvěma či třemi prezidenty, o jedné ekonomice a dvou národních bankách, které měly tisknout jedny československé koruny. Nastalo přemyšlování o rozdělení jednotného dvojdomku.

Nastalo pnutí mezi bratrskými národy. Zděšení novináři přijížděli ze zahraničí a říkali – nechtějte raději ani vědět, co venku říká Mečiar! Do voleb v červnu 1992 šla většina slovenských stran s hesly o větší suverenitě, o novém státoprávním uspořádání, které slovně zachovávalo federaci, ale prakticky ji demontovalo. Přátelé z Jugoslávie nám říkali: "Nehrajte si! Tak, jak je to u vás dnes, tak to bylo mezi Chorvaty a Srby před pouhým rokem! To jsme se jenom hádali – a dnes spolu válčíme!"

Místopředseda české vlády Jan Kalvoda konstatoval: "Slováci chtějí svoji samostatnost za české peníze." Slovenský federalista Fedor Gál 2. července varoval: "Obávám se, že stát se už začal rozpadat. Rozkazy ministra vnitra na Slovensko nedocházejí, armáda se pomalu, ale jistě rozděluje na českou a slovenskou, dělí se ekonomiky..."

V této situaci vyhlásila 17. července Slovenská národní rada onu slavnou Deklaraci svrchovanosti. Federální prezident Havel abdikoval. A už to jelo. Už byly zbytečné snahy o nějaká referenda – Slovensko bylo svrchované!!! Pouze díky rozhodnosti a umění kompromisu tehdejšího českého premiéra Václava Klause došlo k pokojnému rozdělení již fakticky rozděleného Československa. Václav Klaus by měl být za toto do smrti veleben, tesán do kamene a vyléván v bronzu – za šikovnost, s jakou dělil naše dvouhlavé tele, se kterou čelil neuvěřitelným podrazům, se kterou dokázal převést nacionální vášně – ty slovenské, i ty, zatím jen začínající české – do technicko-ekonomické roviny. Za to by si zasloužil Nobelovu cenu míru.

1. září 1992 přijal slovenský parlament Ústavu Slovenské republiky. (A Alexandr Dubček se smrtelně zranil při automobilové nehodě cestou do Prahy.) Tato ústava, která obsahovala všechny atributy samostatného státu začala na Slovensku platit 1. října. Byla přijata proti ústavě Československa – ale to bylo v té době už politicky mrtvé. Komunisté se ještě snažili vyvolat referendum, které by v nejhorším případě vedlo ke kolapsu v česko-slovenských vztazích. Naštěstí toto referendum už neproběhlo – nebylo o čem referendovat. Rozdělovaly se železnice, lodě, letadla, armáda, ropovody, plynovody, společné podniky, společné dluhy, společné zlato. Ze slovenské strany někdy docházelo v podstatě ke směšným nárokům typu "zaplaťte nám vlajku", "zaplaťte nám naše know-how", "zaplaťte nám větší vzdálenost na západní trhy". Směšné nároky, ale potenciálně nebezpečné. Jiné nároky nebyly tak směšné, ale zcela nespravedlivé – např. při dělení čs. vojenského letectva – "dejte nám jenom ta letadla, která létají". Tehdy došlo k likvidaci našeho letectva – docházelo k technickému kanibalismu, kdy z funkčních strojů byly vymontovány součástky do slovenských strojů, aby mohly odletět. Česká strana většinu požadavků velkoryse splnila a posléze i odpustila přiznané i nepřiznané dluhy.

No a 1. ledna 1993 vypukla slovenská samostatnost naplno. Vznikla samostatná Slovenská republika. (A taky Česká.) Slováci zase vatřili a tančili a zpívali, Češi přijali z nebe spadlý český stát bez valného nadšení.

Samozřejmě, že tento rozpad byl cílem našich zahraničních nepřátel – ostatně jako už dříve. V letech 1938 a 1939 rozpad republiky ulehčil Hitlerovi likvidaci Československa. Proto ho také řídil a kontroloval. V roce 1968 na varšavském zasedání navrhoval soudruh generální tajemník východoněmeckých komunistů Erich Honecker proti nám použít "slovenskou kartu" – což se nakonec také stalo. Předpokládám, že i sovětská KGB tlačila po roce 1989 na pilu tímto směrem. Samozřejmě, že by tento tlak nemohl být úspěšný, kdyby nevyužil skutečného pnutí, vyvolaného nejen slovenským národovectvím, ale i předválečným důsledným pražským čechoslovakismem a po válce českým nacionalismem prezidentů Gottwalda a Novotného.

Je to deset let*, co vyhlášením svrchovanosti byla otevřeně nastoupena nevratná cesta k plné emancipaci slovenského národa. Nevím, jestli Slováci i dnes tančí a zpívají – je mi to celkem jedno.

Já už nebrečím.

*Psáno v Praze dne 17. července 2002, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato. Zde omylem vymazáno 20. prosince 2012.
***********************************************************
Obnovené komentáře:
Jakub S.
Úžasný článek! Ještě jsem nečetl o téhle studené hnusné tristní hrůze nic, co by mě tak odpovídalo. Je-li možno o tak deprimující záležitosti říct JSEM NADŠEN, tak ano, jsem, Honzo!

Jakub S. dne 18. prosince 2012 19:19
*
informace
Tančí, tančí, Slováci.
Obkročák s Maďary. Jednou, až budu mít víc času, napíšu o tom něco, z maďarského hlediska tedy.

informace dne 18. prosince 2012 20:13
*
Jakub S.
K tomu bych taky mohl leccos. Ke vztahům Vídeň - Uhři/Maďaři - Slováci.
Nebo esli víte, kdo vymyslel národ československý a prosadil jej, tehdy za Velké války.

Jakub S. dne 19. prosince 2012 0:06
*
StK
Vážení štamgasti,
tentokrát se Šamanovi podařilo mě poněkud nadzvednourt ze židle.
Na polemiky je v komentářích trochu málo místa, tak jsem ji raději napsal tady.

StK dne 19. prosince 2012 0:48
*
exulant, kdysi na `psu`
Jen mi tam chybi jak Slovenskemu statu hned zpocatku ukousli Madari jih a Polaci kus na severu. A tu polskou korist dostal Tiso zpatky jako odmenu za pomoc Hitlerovi.

exulant dne 19. prosince 2012 3:29
*
informace
O československém národu píše T.G.Masaryk v knize Nová Evropa v rámci návrhu nového státního uspořádání Evropy po pádu Rakouska-Uherska.
Sám název československý nebo českoslovanský národ vzniká za doby Obrození. Kollár, Palacký.
Jinak nevím.

informace dne 19. prosince 2012 7:43
*
informace
Takže se Kocour, starý a pološtíhlý, osamostatnil?
A co s cenzurou? Když Vám tam půjdu dělat binec, tak mě "odfiltrujete"?
Vyslovte se jasně.

informace dne 19. prosince 2012 8:58
*
Starý kocour
Ono je to jinak, Info.
Nemám zatím dost času na to, abych provozoval hospodu. Ten můj kousek kyberprostoru vznikl náhodou. kdysi jsem si začal stavět blog*, ale po několika minutách mi došlo, že nebudu mít čas ho nějak spravovat a nechal jsem toho. Leč nevymazal jsem ho dokonale. Před pár dny se mi, bůhví jak podařilo podepsat jako Starý kocour - a tak jsem s leknutím zjistil, že ten prázdný blog ještě existuje.
Tak jsem tam trochu uklidil a je tam.
Nikoho nepoňoukám, aby tam chodil - ale může. Velmi občas, krmivo tam bude na rozdíl od Hospůdky jen příležitostně. Nečekám, že reakce budou souhlasné - takové mají (pro mě) menší význam než polemiky. Takže nesouhlas je započítán v plánu.
Pokud se tam ale objeví klasický troll vlasteneckého typu(či Narcis), zavřu prostě dveře.
Takže je to třeba zkusit - nebo nechat být.
Jinak si přečtěte podtitul. U mě najdete jen recyklované, zapomenuté pravdy. Nového asi nic.
Čerstvou krmi (i když někdy z ohřáté konzervy) najdete jen tady, v Šamanově Hospůdce. Plus známé tváře - no tváře teda ne, povahy. Ceny mírné, obsluha na úrovni.

[;>)
Starý kocour dne 19. prosince 2012 10:06
*
Jakub S.
No teda - zajdu! Kočky už beru jenom abstraktně... ale vrčení spokojeného či pobouřeného statného kocoura, to jo!!
Ale hlavně: JÁ NEVIDÍM MEZI ŠAMANEM A STK ŽÁDNÝ ZÁSADNÍ, A DOKONCE ANI NEZÁSADNÍ, ROZPOR. Takže: vidí jej pořád oni sami? Šaman snad nikoliv. A Slovensko znám snad stejně důvěrně jak píše StK - dokonce jsem měl několik známostí odtud, dokonce poznal i rodiče (!). A poznal vzorky veškerých krajních poloh vnímání Čechů (ne Moravanů, většinou). Takže potvrzuju StK a s o u č a s n ě trvám taky na svém rozčarování a zhnusení t e h d y jako Šaman. Tož tak. Nepobite sa, kúrňa, chlapi, dajte si jednúc po čuni a pokluzené a ke stolu! Šak nejste ogárci. Nestačí, že vás richtujú roby?
Jednoduchý n á h r a d n í , příp. u n i v e r z á l n í , c í l . Pro malý národ jednoduché. V tomto případě za všetko mohli a možu (nemám vokáň) Maďari alebo Česi. No a žžžidáci, jasně, to ani nepíšu ("dobre sa im stalo!"). A ani nevadí, že dvacet let byl v čele tých Čehúnov S l o v á k . Tehdy jsem pořád zoufale čekal, že z jejich strany to někdo známý namítne. Ne.
A veď ste nám zabili Štefánika. - Důkaz? - To sa dobre vie. A tiež ste zabili Dubčeka. - Důkaz? - To sa dobre vie!!

Jakub S. dne 19. prosince 2012 10:55
*
Pertinax
Soukromý dotaz pro StK. Že Vy jste onehdá ten Rubicon a říši velikou jen tak nadhodil, jestli si někdo všimne?

Pertinax dne 19. prosince 2012 12:20
*
StK
To Pertinax: ...a všiml! [;>)

StK dne 19. prosince 2012 13:07
*
Zdeněk Žíkovecký
Když byl v plánu vstup do EU, tak dočasné rozdělení bylo nutné, abychom nepoklesli o jednu úroveň hiearchie a místo členů nebyli jen členy člena. Byl to nejschůdbější způsob jak provést sjednocení Evropské Unie a Československé federace. Tenkrát se tomu říkalo, že chceme v unii "dvě hvězdičky a dvě židličky".

Co se týče překládání mezi češtinou a slovenštinou, tak v závěru Šíleně smutné princezny je pěkný dialog (IIRC):
"Co teď budeme dělat?"
"Tlumočníky. Já u vás, vy u nás."
"A co jazyky?"
"Žádné nebudeme potřebovat, u vás i u nás se mluví stejně. Ale pšt, lidi si toho ještě nevšimli."

Teď když digitalize značně rozšířila počet možných televizních kanálů, nebyl by technický problém zřídit Západoslovanskou televizi. Jeden den by se vysílalo polsky, jeden česky a jeden slovensky. Pak by to bylo zase jako kdysi, kdy divák většinou ani nevnímal, jestli právě sledoval divadelní hru v češtině nebo slovenštině.

Zdeněk Žíkovecký dne 19. prosince 2012 13:09
*
StK
Ne tak docela, Z.Ž.:
Mladí dneska neumí slovensky, ale dokonce ani polsky. V regionu, kde se do Polska jede max. 1/4 hodiny! Kde má každý nějakého Poláka v rodině. A Slováka. A žida nebo Němce - často. Ale umí jinou věc: mluví (+/-) anglicky. To je obrovská výhoda pro worldwide travels.
Já mám problém právě s polštinou a slovenštinou - něco čtu nebo slyším - a když si vzpomínám, kde to bylo, nevím. Ani tu národnost si nepoamatuji. V dětství jsem měl snad větší polovinu knih ve slovenštině: Na Slovensku se např. Verneovky vydávaly o rok dříve než v češtině a navíc byla ta vydání výpravnější. Vánoce, narozeniny - slovenská kniha.
A výhradně polsky jsem mluvil do svých pěti let. Babička, která mě vychovávala, zatím co maminka dělala kariéru u divadla totiž byla Polka.
Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že ta namalovaná vonící paní, která přijíždí každé pondělí, vozí mi hračky a muchlá se se mnou a mluví divným jazykem, je moje vlastní matka. [;>)557 yaherju

StK dne 19. prosince 2012 13:49
*
StK
To Šaman:
A jednu z nejlepších charakteristik vzorového, průměrného Čecha s velkým porozuměním popsal Polák Mariusz Szczygiel. Už o Češích napsal tři knížky.
Právě "echt" Čechům doporučuji k přečtení. Pochopí, kdo jsou a dokonce i proč jsou takoví, jací jsou. Pohled zvenku je skvělá sebereflexe.

StK dne 19. prosince 2012 13:59
*
Zdeněk Žíkovecký

Pokud do nějaké oblasti zasahuje vysílání sousedního státu, tak bych tam očekával pasivní znalost jazyka, ale možná že rozdíl je v tom, že tenkrát byl jen jeden či dva programy, takže nebylo moc na výběr a koukalo se na všechno co zrovna vysílali, zatímco dnes při dvouciferném počtu kanálů v češtině už není taková motivace přepínat ještě na něco jiného, o těch co si pouštějí DVD či stahují filmy z internetu ani nemluvě. Takže dnes by asi sdílený televizní kanál opravdu nemusel mít takový efekt jako tenkrát.

A ještě
Re: Neexistuje evropština
Na dnghu.org můžete najít jeden z pokusů o praindoevropské národní obrození. Ale dle mého názoru tato jejich moderní indoevropština není to pravé, pořádná rekonstrukce PIE by měla zachovat laryngály. Dnešní Evropané je sice už neumějí vyslovovat, ale ti zítřejší se je budou stejně muset naučit, aby mohli správně recitovat Korán, takže není důvod, proč se jim vyhýbat.

Zdeněk Žíkovecký dne 19. prosince 2012 18:03
*
Jakub S.
Na toho oného Kauckého ako aj na tú Kultúúru se veru chcem podrobne pozrieť! A na tu indoevropštinu, boha jeho. Já mám rád, když lidi blbnou na kvadrát.

Jakub S. dne 19. prosince 2012 23:04
***
Pedro

K problematice okupace části Polska armádou Slovenského štátu bych chtěl uvést toto:

Po 1. svetovej vojne, spojenecké vládne mocnosti bez veľkých problémov určili hranice medzi novoutvoreným ČS, Nemeckom, Rakúskom, Maďarskom a Rumunskom. Len hranice medzi Poľskom a ČSR koncipovali na úrovni veľvyslancov.

Sporom bolo Tešínsko, kde žilo početné poľské obyvateľstvo, a hlavne kde bol karvinský hnedouhoľný revír. O tejto problematike padlo rozhodnutie dňa 28. 7. 1920 veľvyslancami V. Británie, Francúzska, Japonska a Talianska. Okrem uvedených veľvyslancov sa tohto aktu zúčastnili: Eduard Beneš /Čsl/, Wladislav Grabski a Jozef Pilsudski /Poľsko/a markíz George Curzon /v tom čase miestokráľ Indie/. Po ňom je pomenovaná ako „Curzonova línia“/.

V prospech Poľska odstúpili územia severozápadnej časti Spiša a severovýchodnej časti Oravy a nie oblasti TEŠÍNSKA! Slovensko bolo okyptené o 12 oravských a 13 spišských dedín, spolu približne s 25 000 obyvateľmi , t. j. o 584 km2 územia! Zamietli princíp historického a etnického práva. Vymenili Tešínsko za Oravu a Spiš!

Z hľadiska pražskej vlády sa táto výmena slovenských obcí a územia za hnedouhoľný karvinský revír a košicko-bohumínsku dráhu považovala za úspech pre ČSR. Zachovali sa mestá Bohumín, Karviná a ďalšie mestá /pre Česko/.

Márna bola snaha našich krajanov—amerických Slovákov, ktorí po obdržaní tejto jóbovej zvesti z Paríža o pripojení časti Oravy a Spiša k Poľsku s rozhorčením protestovali u vlád ČS a Poľska. Svoj protest vyjadrili aj mierovej konferencii v Paríži a Lige národov.

Obyvatelia na tomto území patrili k naj uvedomelším národovcom, Slovákom. Nebola núdza ani o tragédie. Strieľalo sa, kradlo a rabovalo. Nebolo slovenských kňazov, učiteľov a škôl. Nastala tvrdá asimilácia, ktorá s prestávkami v rokoch 1939-45 trvá dodnes. V priebehu 2. sv. vojny boli tieto územia prinavrátené, a po vojne sme ich opäť stratili.

V konečnom dôsledku však obyvateľstvo odtrhnutých obcí doplatilo nato, že sa spor riešil na úkor o Tešínsky región. Záujem o tento región bol prvoradým úsilím a cieľom českej politickej reprezentácie ČS. Na druhej strane boj o opätovné prinavrátenie slovenských dedín zostal mimo pozornosti československy orientovanej reprezentácie Slovenska.

Poľská nespokojnosť s určením poľsko-slovenskej hranice z roku 1920 bola všeobecne známa. Po celé medzivojnové obdobie poľská strana raz otvorenejšie, inokedy skrytejšou formou prezentovala svoje nároky nielen na Javorinu, ale na celú Oravu, Kysuce a Spiš. Po priznaní autonómie Slovensku v októbri 1939, poľská vláda v ten istý mesiac otvorene vystúpila požiadavkami na severe. Keď tieto požiadavky boli odmietnuté slovenskou vládou, Poľsko sa rozhodlo vyvinúť nátlak cez Prahu.
První část textu.

Keď to inak nešlo, k slovu sa dostali poľské teroristické skupiny tzv. „strzelców“ zo základne v Ľvove. Odtiaľ operovali v skupinách 100-150 mužov a prepadávali finančné a četnícke strážnice na Slovensku. Zabili 4 fin. úradníkov, 20 príslušníkov Stráže obrany štátu SR odvliekli. Pod týmto nátlakom začala pracovať delimitačná komisia so záverom dňa 1.12.1938 o odstúpení ďalšieho slovenského územia Poľsku . A to 226 km2 so 4280 obyvateľmi. Najbolestnejšie však prežívalo situáciu miestne obyvateľstvo, pretože odstúpené územia ani v jednom prípade poľskému štátu nikdy nepatrili. Mali silné slovenské povedomie a zúfalo sa bránilo odlúčeniu.

Už v čase vyhlásenia samostatného Slovenského štátu l4.3.1938 sa opäť prejavila krátkozrakosť vtedajšej poľskej politiky. József Beck, minister zahraničných vecí oznámil všetkým veľvyslanectvám Poľskej rep., že rešpektuje síce rozhodnutie o samostatnosti Slovenska, ale súčasne podporuje maďarské akcie na Podkarpadskej Rusi. Jej obsadenie Maďarskom a stretnutie ich vojsk na novej spoločnej poľsko-maďarskej
hranici bolo okázalým prejavom vzájomného priateľstva, ale zároveň opäť aktualizovalo starý sen politikov z Budapešti a Varšavy o obnovení spoločnej hranice na Slovensku v rámci maďarského tzv. „veľkého riešenia“ slovenskej otázky—obsadenie východného Slovenska až po V. Tatry .

Politická aktivita Poľska a Maďarska bola na veľmi vysokej úrovni. Telegramy medzi V a BP len tak lietali. Veľvyslanec Maďarska vo Varšave, Hory poslal 20.3. 1939 telegram Csákymu, ministrovi zahraničia Maďarska s otázkou pre Pešť, ako Maďari posudzujú tzv. samostatnosť Slovenska. Poliaci napospol dúfajú, že spoločnú hranicu sa podarí vysunúť na západ. Spätný telegram na druhý deň znel takto: Prosím, dôverne oznámte Beckovi, že sa pousilujeme vysunúť rusínsko-maďarskú hranicu. Do dvoch dní sa honvédstvo pohne a zastaví sa podľa situácie. Táto informácia bola vo Varšave priaznivo prijatá s
odpoveďou, že záujmom Varšavy je, aby celé Slovensko bolo pripojené k Maďarsku.
Druhá časť textu.

Posun názorov v prospech zachovania Slovenského štátu a neskôr aj využitia jeho územia ako nástupného priestoru agresie voči Poľsku sa začal v podstate až 2. polovici apríla 1939. Hitler vo svojom prejave posledný krát ponúkol Poľsku delenie Slovenska. To už ale začali Nemci intenzívne uvažovať o formách zabezpečenia územia Slovenska ako operačného priestoru a podnikať prvé kroky v tomto smere.

Nemci oznámili slovenskej vláde 24.8.1939 svoj zámer začať operáciu voči Poľsku. Ale zároveň žiadali pod zámienkou poľského vpádu na Slovensko podriadenie Slovenskej armády /SLA/ nemeckému veleniu a poskytnúť letisko v Spišskej Novej Vsi.

Ríšské ministerstvo zahraničia zároveň požadovalo od slovenskej vlády lojálnu spoluprácu. Zato je vraj ochotné garantovať hranice Slovenska a vrátiť slovenské územia odstúpené Poľsku. Tento prípis okrem iného obsahoval ubezpečenie, že SLA nebude použitá mimo územia Slovenska. 27.8.1939 veliteľ nemeckej 14. armády v liste ministrovi národnej obrany Slovenska, Čatlošovi oznámil, že preberá velenie nad SLA, od ktorej Führer očakáva, že ... s radosťou a so všetkou silou sa zasadí o to, aby žiadna čiastka slovenskej pôdy nebola, čo i len prechodne, stratená v prospech Poľska.

V konečnom dôsledku prekročenie hraníc 1. pešou divíziou SLA 1.9.1939 si Nemci museli doslova vojensky vynútiť, porušiac tak všetky predošlé dohody, zatiahli Slovensko priamo do konfliktu. Takto vyzerala teda „slovenská účasť“ na začatí druhej svetovej vojny a delení „Poľského štátu“.

Z uvedeného jasne vyplýva, že Slovensko z „poľskej koristi“ dostalo späť iba vlastné časti územia, ktoré bolo nútené odstúpiť Poľsku v rokoch 1920, 1924 a 1938.
 3. a posledná časť textu.

Pedro dne 20. prosince 2012 11:31
***
Pedro
Činovníkom Kongresu Polaków w Republice Czeskiej by som odporučil, kým opäť začnú v českej televízii plakať nad drvivou čechizáciou na Těšínsku a Karvinsku, aby sa zoznámili zo situáciou slovenskej (dnes už iba) menšiny na poľskej Spiši a Pooraviu. V Poľsku niet slovenských škôl a slovenský jazyk sa v školách vyučuje ako voliteľný nepovinný predmet v rozsahu 3 hodín v týždni, čo je ešte horšia situácia ako v Maďarsku - pozri http://www.uszz.sk/v-polsku-klesa-zaujem-slovenskych-deti-o-vyucbu-slovenciny-okrem-asimilacie-nan-vplyva-aj-nesulad-skolskych-zakonov-dvoch-susednych-krajin-a-polska-narodnostna-politika/?pg=2 A pokud někdo má zájem o historii bojů čs. armády na jižním Slovensku (ale předtím i na tom Těšínsku a Karvinsku) po ukončení WWI - snad má Šaman ještě uložen soubor s knihou generála Šnejdárka Pochoduj, nebo zemři!. A pokud ne, já ho stále ještě uložen mám.

Pedro dne 20. prosince 2012 13:44
*
StK
[;>)
Mezi polským lidem na sever od Tater se ale nárok na terytoria południowe (Orava, Spiš) traduje stále. Troche jsem se opil v krčmě v krásném starobylém malopolském městečku Nowy Sącz a byv považován za Čecha, byl jsem žádán, aby se ta území "natychmiast" vrátila Polsce. Což jsem rád přislíbil - hned jak se stanu slovenským presidentem. Pak jsem raději rychle zaplatil a vypadl do noci, protože se celá tawerna začala hádat, jak to myslím. Mě se naštěstí nezeptali a než si na to vzpomněli, už jsem byl pryč.[;>)

StK dne 20. prosince 2012 14:54
***