Jak může ještě dnes někdo urážet památku Jana Palacha tím, že bude říkat, že komunisti jsou vlastně demokratickou stranou?
---------------------------------------------
Před dvaceti pěti lety řádili zběsilí komunisté v ulicích Prahy tři dny za sebou. 15., 16. a 17. ledna 1989 mlátili lidi hlava nehlava, vyváželi je do temných lesů a polí, pouštěli na ně psy, nechali do nich stříkat zneužitými hasiči. Ti psi a hasiči v tom byli nevinně.
Proč pořád používám to sprosté slovo "komunisti"? Abyste si uvědomili, že to prostě byli komunisti. Ne jen estébáci, ne jen "příslušníci SNB" a milicionáři. Milicionáři přece byli komunisti a především komunisti. Byla to ilegální ozbrojená bojůvka složená ze členů KSČ. Esenbáci byli taky ve Straně a Strana je využívala a zneužívala. (No, ti mladí hrdlořežští hoši možná byli jen v SSM.) A samozřejmě že všichni estébáci taky byli komunisti. Takže před deseti lety komunisti bili lidi. Opakuji to proto, neboť komunistická strana není jen tak nějaká strana, je to strana komunistů. Nestačí, aby se KSČ(M) přejmenovala a už by mohla být ve vládě, to teda sakra že ne!
V neděli 15., pondělí 16. a úterý 17. ledna 1989 komunisti běsnili. I ti v novinách. Komunisti v Estébé vyrobili fámu, že se chce upálit další student, vyrukovali s tím ven a osočili disidenty z rozdmýchávání vášní a přípravy sebevraždy. Nemlich stejně, jako v roce 1969. Přitom do televize ani do rádia samozřejmě nikoho z disidentů nepustili, aby to novým pochodním rozmluvil, ještě že šla už poslouchat Svobodná Evropa. Ta Svobodná Evropa, která podle některých současných mudrců nižádnému převratu nepřispěla, protože stejně už všechno bylo vyhraný...
Je pravda, že v lednu 1989 k největší popularizaci pražských demonstrací přispěl sám komunistický tisk. To chtěl vidět každej! A tak každým dnem narůstal počet lidí na Václavském náměstí. Když v pondělí 16.1.1989 zabásli Havla, mysleli si snad komunisté, že už vše skončilo. Druhý den znali Havlovo jméno po celém světě všichni, i ti, kteří o něm dosud neslyšeli. A to v souvislosti s Palachem, jedním ze světově nejznámějších Čechů. V úterý 17. ledna byl Václavák ještě plnější. Zase komunisti bili.
Celý komplex zásahů už natolik zevšedněl, že dokonce v Dikobraze vyšel kreslený vtip. Na náměstí stojí pán ve spodkách, s ručníkem a mýdlem v ruce a říká: "Dneska snad poteče teplá."
Ve středu 18. ledna se však v 17 hodin horní prostor Václaváku zaplnil pouze demonstranty a netekla žádná voda. Stav bijců: Nula bodov. Den předtím komunistická delegace podepsala ve Vídni slavnostní závazek, že komunisti nebudou bít lidi za jejich názory. Mysleli jsme si, že už konečně začnou plnit to, co slíbili. Pod sochou svatého Václava, kam v předcházejícím dnu hrdlořezáci nikoho nevpustili, bylo několik set lidí. Další tisícovky přihlížely z chodníku. Celkem to mohlo být tři tisíce osob, ale protože chyběli komunisti v uniformách, bylo mnohem volněji, i auta mohla projíždět.
V davu pod Václavem bylo jen několik čtyřicátníků, pamětníků roku 1969, jen pár sedmdesátníků, pamětníků roku 1939. Všechno ostatní byli mladí lidé kolem dvaceti let. I mladší. Středo- a vysokoškoláci, učni a dělníci. Kluci staří, jako kdysi Palach. Víc kluků, ale i holky. Kde se najednou vzali po dvaceti letech komunistické výchovy a "normalizace"? Ti to přeci nezažili, proč oslovil Palach právě je? To se nebáli, že je vyrazí ze studia a pošlou na dva roky na vojnu? Asi se jim už nechtělo žít ve lži. Moje generace čtyřicátníků stála na chodníku, ztracené generace třicátníků a padesátníků se snad nedostavily ani tam...
Dav volal hesla. Ne ta, která se snažili namluvit lidem komunisté v novinách. Jen si to zkuste skandovat sami:
Chceme rozvrátit socialistické zřízení!
Jsme pro návrat ke kapitalismu!
Žádáme obnovení Masarykovy republiky!
Jsme pro buržoazní stát!...
Volalo se prostě a jednotně, slyšel jsem a zapsal:
Lidská práva! Lidská práva!
Konec temna! Konec temna!
Bojujeme za pravdu! Bojujeme za pravdu!
Proč nám lžete?! Proč nám lžete?!
Chceme právní stát! Chceme právní stát!
Svobodný volby! Svobodný volby!
Ať žije Dubček! Ať žije Dubček!
Masaryk! Masaryk!
Palachovi desku! Palachovi desku!
Palachovi náměstí! Palachovi náměstí!
My jsme Češi! My jsme Češi!
Češi pojďte sem!
Honza Palach! Honza Palach! Honza Palach! Honza Palach!
My se nedáme! My se nedáme!
Chceme žít jak lidi! Chceme žít jak lidi!
Je nás tu jen hrstka! Je nás tu jen hrstka!
Gorbačov to vidí! Gorbačov to vidí!
Pusťte Havla! Pusťte Havla!
Svobodu! Svobodu! Svobodu! Svobodu!
A komunisti na to nic. Takže Martin Palouš mohl svobodně přečíst vzpomínku na Jana Palacha. Před šestou jsme zapěli naši protistátní hymnu (československou), pak nastala pietní minuta ticha. Pod Václavem byl už jednotný dav lidí, připojili se i ti z chodníku, auta by neprojela. Ten dav vypadal jako černé klidné mračno. Pak z něj začaly odpadávat kapky lidí a během několika minut vypršel. Žádná rozbitá okna, žádná rozmlácená auta, vše proběhlo v míru a pokoji.
Po tomto čtvrtém dni veřejných protestů se mi zdálo, že už je vyhráno. Demonstrace budou pokračovat tak dlouho, dokud komunisti nepochopí, že jsou i se svou ústavně zakotvenou vedoucí rolí a obušky v háji. Na konec té nebité demonstrace se volalo:
A zejtra všichni!
Druhý den, ve čtvrtek 19. ledna 1989 všichni přišli. Přišly i ty všechny gorily v bílých přilbách, se štíty, obuchy a komunistickou knížkou v kapse. Některým těm hochům snad nebylo ani osmnáct. Taky. Tentokrát si to vynahradili. Tentokrát řádili nejvíc. Zbili i dvaaosmdesátiletého Bedřicha Nováka, kterého s poraněním hlavy a žeber odvezl do nemocnice náhodně přítomný sovětský lékař... V nemocnici ten den skončilo 18 lidí.
Tentokrát obklíčili komunisti skupinu na ploše Václaváku nepropustně, oddělili ji od davů na chodnících a hnali dolů na Můstek. Tentokrát nikoho nevyváželi.
Viděl jsem: Celá plocha na Můstku byla vyklizená, davy ve vedlejších ulicích byly drženy dvojitým kordonem komunistů s obuchy v rukách. Za jejich zády se vytvořil ostrůvek, který jiní komunisté obestoupili, aby z něj nebylo úniku. Uprostřed ostrůvku se zvedaly ty metrové "mírnější prostředky" a padaly a padaly za mlaskavých ran na to, co bylo vevnitř. Pomyslel jsem si: Vy hajzlové, vždyť někoho zabijete! Zadržovaný dav šuměl a protestoval, ale co jsme zmohli. Bylo to inscenováno tak, abychom viděli, co se stane těm, kteří budou odporovat. Šlo o pyšnou ukázku zvrhlé komunistické praxe. Bylo mi z toho na zvracení, z té brutality a z vlastní bezmocnosti.
V pátek dvacátého byl oddych. V sobotu 21. ledna 1989 následovaly manévry kolem všetatského hřbitova, kde spočíval popel Jana Palacha poté, co jeho tělo komunistické hyeny v říjnu 1973 vyhrabaly z pietní půdy Olšanského hřbitova. Zloději mrtvol a znesvěcovači hrobů se velkého mrtvého stále báli. Ostatky nechali spálit a urnu s Janovým popelem poslali Palachově mamince do Všetat.
Jak může ještě dnes někdo urážet památku Jana Palacha tím, že bude říkat, že komunisti jsou vlastně demokratickou stranou, protože je volila desetina občanů!!!??? V demokracii mohou volit i vrazi, ale tím nepřestávají být vrahy.
Jan Palach skonal v neděli dne 19. ledna 1969 v 15:30. Ještě předtím řekl do magnetofonu: "Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí."
Ti kluci a holky ho po dvaceti letech slyšeli. Po nehorázném komunistickém násilí se probrali i jejich rodiče, začali podepisovat petice za propuštění Havla, psát protesty do novin, ozývat se na schůzích... Šedá zóna se pohnula.
Palach to po dvaceti letech dokázal! Dokázal to!
Poprvé vyšlo jako příloha webového deníku Neviditelný pes 18.1.1999, podruhé 20. ledna 2009 v psí rubrice Šamanovo doupě.
(Úvodní foto převzato z Lidovky.cz, kde doprovází jiný pamětnický článek Petry Procházkové.
*************************************************************************************
Jak to šlo:
28. 10. 1988
10.12.1988
15-17.1.1989
2014: Hodnocení toho, co se stalo v letech 1969 a 1989, se pro mě stále nezměnilo. Své starší články zde zveřejňuji znovu hlavně proto, že s údivem zjištuji, že pro mnohé současníky už komunismus nesmrdí. A to nejen jeho "normalizační" varianta. KSČM je dnes "demokratická strana" – jako se tvářila, než přišla k lízu. Což jí vydrželo jen do do doby, kdy získala alespoň podíl na politické moci, jako po svobodných poválečných volbách r. 1946 – a jako po krajských volbách 2012.
Ještě: Nejsem registrován k diskusi na NP, tak alespoň zde dovolte poznámku: Zdá se, že někteří z diskutujících patří k oněm "ztraceným generacím", zmiňovaným výše. A zůstali zracení i dnes. Myslím však, že většina lidí ze všech generací se po revoluci 1989 našla. A to díky těm statečným študákům, kteří se nebáli riskovat svoje hřbety, zdraví, budoucí kariéru, anebo dvouletou vojnu.
Obviňovat je z toho, že to byly "děti komunistů" mi připadá stejně zvrhlé, jako výtka, kterou mě počastoval soudruh náměstek MTTÚ na jaře 1990, když jsem rozpoutával stávku proti starým kádrům, které si pohodlně dále hověly ve svých funkcích:
"Já jsem sice byl v KSČ, ale studovat jsem musel dálkově. Ing. Kovanic mohl jít na denní studium, a to komunista nebyl. Kým tedy musel být???"
Připadalo mi to, jako by nacista kádroval lidi, kteří přežili Aušvic: Za tím přece něco muselo být, žejo? Když si drze dovolili přežít!
