Můj Štědrý den

Štědrý den na krku, a já nemám skoro nic připravenýho. Tak tedy stromeček mám, opět tradiční smrček pichlavý, připluvší z České Sibiře skříňovou Avií, jež zakotvila ve svém tradičním přístavu před místní církevní mateřskou školkou ve svůj tradiční čas, a to na stříbrnou sobotu. Ale málem jsem neměl, málem jsem musel přebírat hromady jehličí před nějakým velkomarketem. Protože jsem chtěl být o tom víkendu s přítelkyní Janou. Jenže právě onu sobotu si usmysleli odečitači vody vykonat svůj každoroční obřad. A tak jsem za Janou z Jihozápadního Města vyrazil na Severní Město až chvíli po poledni. Ve 12.09 jsem po zadních domovních schodech scházel do mživého dne. Na zábradlí byl přilepen promoklý letáček, který oznamoval, že prodej vánočních stromků na obvyklém místě a v obvyklou dobu probíhá od 12:00 do12.45. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že se nacházím ve správném časovém intervalu a na správném místě. Takže mám českosibiřský stromeček. Tradice uchována.

Jenže tradice se mění. pro mne se nejvíce změnila, když mi přede dvěma lety měsíc před Vánoci zemřela žena Ivanka.. Stejně truchlivé Vánoce z úplně stejně blbého důvodu prožívala i kamarádka Jana na bohnickém sídlišti, té zase zemřel Jarek. Vloni nás naši andělé k sobě přistrčili a začali jsme spolu chodit. Takže Vánoce jsme už strávili společně. A letos jsme společně oslavili i křesťanský advent a liberální chanuku. Společnost u unijního stolu v Maislovce byla celkem rozličná. Husitka Jana v srdečné debatě připustila, že i mezi katolíky se najdou křesťané, a já, jakožto míša ze třetího kolena k tomu poznamenal, že i mezi námi členy Židovské liberální unie se najdou nějací Židé.

Chanukija nakonec zaplála osmi svíčkami (a devátým služebným plamenem) v pondělí 14. prosince, doma jsem si v adventu zapaloval jen jednu symbolickou svíci. (Zapalování správného čtyřsvíčkového věnce jsem se zúčastňoval společně s Janou v jejím kostele, naposledy tuhle neděli:) Svíčku jsem umístil do tenkostěnné cylindrické skleněné vázy s jemným pískem na dně. Okapávající vosk se prosákl do onoho písku, vytvořil tam v žáru nízkého plamene jakousi emulzi, takže knot hořel i v tom voskopísku, dokud se sám nezměnil na popel. Plamínku jsem ještě pomáhal tím, že jsem nechal na dně oné lucerny ležet ohořelé zápalky. Nu a oheň se po nich vyšplhal až na kraj, a tence skleněný obal v tom místě praskl a střepy se rozletěly do okolí. Ale hezké to bylo, až děsivě krásné, jak plamen tancoval společně se svým odrazem na troskách zbylého skla, zhasínal, opět vypukal a tiše ržál. Hořel i ten samotný písek, prosycený voskem...

Vloni byl advent hodně teplý, letos je ještě teplejší. Vloni jsem na začátku adventu odeslal do nakladatelství Beletris poslední verzi pětisetstránkového rukopisu Mír v Izraeli, který měl vyjít v březnu. Nu, vyšel až v květnu, první kusy se objevily na Světě knihy, na pulty se titul dostal až v červenci. Rychle se to prodávalo, dotisk byl plánovaný do konce října. Zatímco loňský rok jsem se věnoval psaní knihy, první půlka tohoto roku padla na přípravy knihy do tisku, a druhá půlka proběhla ve znamení propagace a besed se čtenáři. A vyboxovával jsem dotisk. Úspěšně. Dotisk tedy nebyl kvůli problémům s tiskárnou v avizovaném říjnu aniž listopadu, rotačky dorotovaly až v půli prosince. Kniha se tak minulý týden opět rozeběhla do distribuce. Autoráky jsem měl dostat minulou středu, řidič dodávky je však dovezl právě teď, v úterní poledne, kdy jsem začal psát! Ale hlavně, jak mi napsal redaktor Beletrisu Stanislav Hudský:

Stohy Míru v Luxoru

"Mír je ve všech distribučkách, Mír je v Beletrisu, tolik Míru snad svět ještě nezažil. Kéž by bylo před Vánocemi všude tolik Míru, jako u nás na skladě!"

Vloni jsem vylezl ze psaní Izraele, a byly Vánoce. Letos jsem emočně opět vylezl z Izraele – a jsou zase Vánoce! Dva dny do Štědrého, a já mám než stromeček. A pár dárečků. Ale, stáhl jsem si z pošty loňské recepty od dcerky Terky a zkontroloval a připravil, co mám k dispozici na přípravu bramsalátu a kaprolívky. Takže sterilované zelené fazolky mám, zelený hrášek mám, sladkokyselé okurky mám, sůl mám, jablka mám, jogurt mám, mletý pepř (přesněji čerstvě utlučený pepř) mám, nemletý a neutlučený pepř mám taky, nové koření mám, bobkový list mám, muškátový oříšek mám, to všechno ještě z dřívějších tradičních dob. Zkontroloval jsem si to spolu s Janou. Změna v tradici je ta, že letos bude dělat bramborový salát ona. Takže tam nebude worcesterská omáčka, ale rozkrájená natvrdo uvařená vajíčka ano (mám:).

A pak jsme se ještě vydali do superkrámu dokoupit, co nemáme: kořenitou zeleninu hlavně. Majonézu. A strouhanku, aby měl synek Janek v čem obalovat kapří řízky. Nu a pak ty brambory! Bez brambor není totiž bramborový salát tak úplně skvělý. A bude skvělý, i když jsem letos nesehnal keřkovské rohlíčky, ani jiné rohlíčky. Zahlcen Izraelem jsem jejich včasný nákup zanedbal. Vlastně teprve dnes pro mne psychicky končí listopad. Letos kvůli šílenému suchu keřkovské rohlíčky vyhynuly. Ale jedna paní má u stanice metra Rajská zahrada jediné (nekeřkovské) rohlíčky ve střední Evropě, tak mi jich zejtra dcerka Terka koupí kilo a přiveze, společně s cukrovím...

Letos je ještě teplejší advent než vloni, venku deset stupňů, topení jsem stáhl na dvojku, ale pak raději dal na příjemnější čtyřku. Než začneme vařit a smažit. Hlavně, že mám nějaké dárečky. A že jsem napsal tenhle tradiční text.

Teď už jen koupit kapry. Vloni jsem je kupoval už dva dny před Štědrým dnem, aby měli ještě dvoukilové. Jihočeské z Píchova rybářství. Jéje, kapři! Odpoledne pokročilo, přerušuju psaní, a jdu je lovit na Luka...

...A v šest večer jsem už doma, i se dvěma kapry, rozloženými na řízky, vnitřnosti a ploutvičky a ocasy a hlavy. Hlavy tři. Ale takhle pozdě už neměli žádné jikry, takže si musím říci dcerce Terce, až si zejtra přijede na Luka pro kapry, a přiveze napečené vánoční cukroví a ty rohlíčky. Bez jiker nemohu už začít připravovat první rybí vývar, takže mám čas abych přesunul stromek z lodžie do sprchy a trochu ho osvěžil, než nastoupí do služby. A je sedm, a už to mám!

Nejdříve jsem ovšem musel stromek upevnit do stojánku. Před tím jsem ovšem musel ten stojánek najít. A – našel jsem ho! V dřevěné peci, kde se vedle něj skrývala i další kompletní vánoční výstroj a výzbroj. Dobře, že jsem ty věci vyndal z pece dříve, než jsem na ni postavil stromek, který jsem strčil do stojánku, co byl v té peci, a tu bych, až bude zablokováno její vrchní otevírání, tak tu pec pod tím stromkem ve stojánku, co byl v té peci, tu bych neotevřel...

Tak jo, jdu balit těch pár dárků, co mám. Pro dcerku Terku a jejího Tomáše, a pro synka Janka. Pro mou Janinku a jejího synka Jirku. To je lidí!

Těm, kteří nám chybí, patří vzpomínka. Všem, kterým někdo chybí,  přeju, aby měli někoho, kdo na ně myslí. Pěknej Štědrej den vinšuju!

\ :-) Šaman

Psáno v Praze na Lužinách dne 22. prosince 2015

**********************************************

Dřívější Šamanovy Štědré dny:

2014: Můj Štědrý den
2013: Můj Štědrý den
2012: Můj Štědrý den
2011: Můj Štědrý den
2010: Můj Štědrý den
2009: Můj Štědrý den
2008: Můj Štědrý den
2007: Můj Štědrý den
2006: Můj Štědrý den
2005: Můj Štědrý den
2004: Můj Štědrý den
2004: Kapří den
2003: Můj Štědrý den
2002: Můj Štědrý den
2001: Nejkrásnější dárek
2000: Jak jsem kupoval ryby
Zachráněný vůbec první příspěvek z roku 1997: Můj Štědrý den 1997
(Jinak už nejsou články z let 1997-1999 na archivu Neviditelného psa přístupny)