Silvestr roku 1960 jsem trávil s bábou a dědou Kovanicovými. Když jsem to soudružce učitelce takhle řekl, velice ji pohoršilo to užití slova "bába". Takhle se přece starým osobám ženského pohlaví neříká! Ještě ke všemu, pokud je to můj prarodič, i když je už v důchodu. I když je starý (bábě v té době bylo neuvěřitelných 63 let!). Správně se říká "babička", "bába" je slovo urážlivé. A tak jsem ve škole začal užívat to správné slovo, a nebylo to jediné slovo, které jsem jinak užíval u báby a dědy v Rochlicích a jinak ve škole. Nu, ale od prvního svého vědomého zážitku jsem kolem slyšel jen "bába", a nepřipadalo mi to nijak urážlivé. Ani té mé bábě Emče. Takže ho budu užívat i zde.Ten silvestr jsem byl tedy u báby a dědy. A to už od rána. A tak jsem mohl pomáhat. K přípravě chlebíčků mě bába nepustila. Ale pomáhal jsem jí při přípravě boule. (To jsem ještě nevěděl, že se to slovo píše "bowle" a označuje onu velkou mísu s poklicí, ve které se všechny ingredicence onoho pitíčka promíchávají.) Míchal jsem ten libý, voňavý nápoj s podivným názvem docela rád. Krom toho, že voněl, byl taky krásně barevný. Zejména červený, protože do něj přišly asi dvě sklenice sladkého červeného jahodového kompotu.
Tak přišel tam (přesněji: byl vhozen) ještě nakrájený banán a pomeranč, a nakrájené jablíčko, a možná nejspíš také bobulky hroznového vína, ale celek byl krásně jasně červený. Jako můj pionýrský šátek a vlajka našeho osvoboditele a přítele nejvěrnějšího, Sovětského svazu. (To jsem ještě nevěděl, co je to Sovětský svaz a komunismus.) Míchanici jsme pak odložili na balkon, aby byla večer krásně studená, a taky proto, aby se to všechno trochu rozleželo.
Na rok 1961 jsem se strašně těšil. Měl to být takový zvláštní rok. Jak psali ve Svobodném slově: Tenhle rok se píše stejně i vzhůru nohama! Tedy, když se to napíše na psacím stoji: I96I. Vidíte? Něco podobného proběhlo naposledy v roce I69I, ale teď se to bude opakovat až v roce 6009! Pokud ovšem dříve nezačne nový letopočet. A proč by nezačal? Vždyť první let člověka do vesmíru, jeho pokoření sovětskými lidmi, se už chystá. Nový rok Nula tak vypukne možná už příští rok! (To jsem ještě nevěděl, že kromě radosti z kosmických letů hrdinů kosmonautů Jurie Alexejeviče Gagarina a Germana Stěpanoviče Titova ten rok zažiju i Berlínskou krizi a strach z rozpoutání jaderné války. Strach, který mě doprovázel celé dětství a mládí, strach, který se vrátil v roce 1983, kdy u nás Rusáci rozmístili rakety OTR (aneb SS) - 22, které mohly a měly být vybaveny nukleární hlavici s ráží 100 kilotun, strach, který se poznenáhlu vrací – strach nikoli z amerických, teroristických, severokorejských, perských, muslimských jaderných zbraní, ale z těch ruských...)
Bylo by hezké začít s novým letopočtem právě v roce 1961 – protože to mi má zrovna být deset let. Přelomových deset let! Budu už dospělý, heč. V liberecké elektrice totiž budu od května platit za lístek celou korunu, a ne polovic za dětský…
Šlo taky o mé první televizní vánoce. (Vánoce se tehdy psaly s malým "vé", stejně jako V/velikonoce, jaksi to zapadalo do koncepce upozaďování až tajného rušení těchto svátků), a asi jediné vánoce u dědy a báby v tom jejich baráku v Rochlicích. Maminka je slavila s přáteli na horách, takže mne nechala na starosti tatínkovi. Tatínek je slavil na horách se svou novou ženou a malou nevlastní sestřičkou, takže mě nechal na starost svým rodičům. Ale mohli jsme být v jeho bytě u jeho televize.
Už nevím, co v ní dávali, určitě něco hodně veselého, samozřejmě černobílého, možná k půlnoci i trochu rozpustilého. Ale co – už jsem byl skoro dospělý! A tak jsem si směl dopřát i trochu ovocného pití s drobtem alkoholu. Bába do boule před rozléváním ještě nastříkala sodovku ze sifonové láhve a nalila dvě láhve sovětskovo igristovo. Aby tam byly nějaké bublinky. Bylo toho celkem asi pět litrů! A dostal jsem do opravdické široké skleničky jednu naběračku, abychom si mohli připít na začátek silvestrovské oslavy. Okraj skleničky byl potřen citronem a poprášen práškovým cukrem, který na té citrónové šťávě zkameněl. Bylo to tuze povznášející!
Zrada pozůstávala v tom, že v oné boulové míse zůstala ležet naběračka. A ty jahody byly tak slaďoučké! Celé to bylo dobroučké. Takže jak jsem dopil skleničku, nabral jsem si v nestřeženém okamžiku naběračkou další porci. Byl jsem k nezadržení. Boule obsahovala alkoholu málo – procentně. Avšak bylo toho hodně, takže jsem se po několika televizních veselých scénkách rovněž rozjařil. Rozjařil a zbujněl.
Po jedenácté hodině (jinak jsem chodil spát v devět) jsem vsedl do sestřina houpacího kohouta a jal se na něm rajtovat. Tedy nikoli na něm, avšak v něm. Uprostřed dvou kohoutích siluet se nacházela sedačka pro malé díťátko, tak tak jsem se do ní vešel. Ale co – ten den, ten poslední den roku 1960 jsem byl ještě dítě. Naštěstí jsem kohouta ségře nerozsedl. Naštěstí jsem po úplně poslední skleničce, totiž o půlnoci, kdy jsme si připili na šťastný Nový rok, odpadl a vláčně opilý se nechal poslušně uložit do postele.
A druhý den mi ani nějak špatně nebylo. Alkoholikem jsem se pak nestal jen proto, že až do dospělosti jsem něco tak předobrého už nepil. Pivo černé k obědu, malou sklenku, ale to nebyl alkohol, avšak jen něco na zapití. (Alespoň jsem neupíjel z bandasky, v níž jsem nosil dva půllitry černého vratislavického z restaurace U Jelena mámě domů. Světlé vratislavické se v té době nedalo skoro pít, a protože jiné nebylo v Liberci téměř k mání, nestal jsem se ani pivařem.) Svařené víno v zimě, ale to bylo jen na zahřátí. Vodácký rum, avšak to byla zdravotní premedikace proti komářím infekcím.
Podruhé v životě jsem se opil až v srpnu 1968, když se naši milovaní obrodní politici vrátili zachránění z Moskvy, kde podepsali smlouvu o právnosti ruské okupace. Když ještě na letišti brečel Dubček do mikrofonu. Ale to je již jiná pohádka.
Pěknou oslavu silvestra 2015 a přežití roku 2016 přeje
\ :-) Šaman
Psáno v Praze na Lužinách dne 29. prosince 2015
