Šamanovo doupě - toto je příloha
Jana Kovanice, stálého spolupracovníka Neviditelného psa. Šamana není
radno dráždit, vidí do budoucnosti a pamatuje i na minulost!
21.12.1999
ŠAMANOVO DOUPĚ
Vánoce, ach Vánoce
(Jan Kovanic)
Letos jsou trochu jiné Vánoce, než vloni. Vypadá, že budou na sněhu.
Poprvé po osmi letech prožívám advent v teplíčku bytu, neprodávám u
svého stánku s barevnejma knihama na tržišti Luka. Už předloni byl
prodej slabý, vloni ho už úplně zabilo otevření hypermarketů v blízkém
Zličíně. Výhodou je, že nemrznu.
Nevýhodou, že si po prodejním dnu nezalézám do vany plné horoucí vody.
Ani si moc neuvědomuju, že se blíží Vánoce. Neslyším koledy z levných
přehrávačů, necítím zápašek škvířících se františků, nevidím věnce z
chvojí. Nepovídám si s paní Ponožkou ani s panem Popkornem či Baterkou,
aniž se zákazníky. Nesleduji závistivě fronty u pana Chlasta s paní
Čokoládou. Nekloužu po zamrzlé vodě, která utíká z kádě, kde na svůj
Štědrý den čekají kapříci.
Vánoce, ach Vánoce, dobře rybám v potoce. Plují pod sněhem a ledem, to my, lidi , nedovedem.
Letos je to opravdu nějaké jiné. Loni poprvé nepřijel na předvánoční
návštěvu táta, svůj obvyklý dárek poslal jen složenkou. Letos už ani
nemůžeme zajet za ním do Liberce. Na Velikonoce umřel.
Před týdnem jsme se ženou Ivanou jeli na pohřeb strejdovi Vláďovi do
Koberov. Strejda, vlastně bratranec mý mámy, byl pro mne vzorem
hospodáře. Táta mu umřel, když byl na vojně, jako jediný syn se musel
starat o hospodářství jenom se svou matkou, babičkou Annou. Chytrý byl,
ale do škol nemohl. Vypracoval se alespoň z traktoristy na agronoma JZD,
které nakonec i v podkrkonošském chudém kraji taky založili. Oženil se,
s tetou Květou vychovali dvě dcery. Pracovali od nevidím do nevidím,
ráno od čtyř u krav, v létě na poli, v zimě v přidružené výrobě. Starali
se o dvě babičky. Práce bylo dost i na záhumenku, s bramborami,
jahodami, ryvízem. A s bejčky ve chlívě - jen co se holky vyvdaj, aby
bylo na věno. A ještě jednu sezónu, podíváme se k moři. A další a další
sezóny...
Pak už to nešlo. Umělý kyčelní kloub nejdřív u tety a pak u strejdy
znamenal i konec králíků. Ještě vloni jsem na to nevěřícně zíral: V sadu
pod jabloněmi, hned u chalupy, odložil strejda Vláďa francouzské hole a
místo o ně se opíral o kosu, se kterou, srostlý v dynamické rovnováze,
sekal trávu. Teta taky odložila francouskou hůl, a místo o ni, opírala
se o hrábě, se kterou hrabala krmení králíkům. Pomáhal jsem nakládat
krmení na minitraktůrek a vrtěl hlavou. Králíci byli nakonec vybiti, šlo
se na operace. Nic lehkého. Strejda měl nakonec potíže i s druhou
nohou, která byla najednou více namáhána. Kdysi dávno, někdy ve dvaceti,
když skákal z fůry, zlomil si patu. Kdo by s takovou prkotinou chodil
za doktorem. O žních. Teď, v sedmašedesáti, mu patu sdrátovali, měsíce
léčení se protahovaly. Konečně mu sundali sádru, už mohl řídit auto.
Zajel do Jablonce, vyřídit si nový pas, v létě pojedou někam ven! Zašel
si k doktorovi, aby mu vypsal ještě lázně. Seklo to s ním tam, přímo v
ordinaci. Už nebylo pomoci. Odvezli ho rovnou do Semil.
Semily, město nemilý. S krásným malým krematoriem, které se před týdnem naplnilo příbuznými a přáteli strejdy Vaňátka.
Vloni jsme tam do té chalupy pod pískovcovým skalnatým hřebenem, který
se táhne od Suchých skal až pod vrch Hamštejn, jeli Trabantem. Rodinný
wagen jsme naplnili krabicemi s nasbíranými jablky. Letos žádná jablka
nebyla, elegantní Felícii jsme natrhanými švestkami příliš nezatížili.
Když jsme jeli na podzim. Minulé úterý jsme jeli jen nalehko, se
smuteční kyticí. Za Prahou se rozpršelo, vyjeté koleje na liberecké
dálnici se naplnily vodou, která při devadesátce vyráběla akvaplaning.
Lepší bylo jet v levém pruhu. Za Mladou Boleslaví začalo sněžit.
Odhozené závějky namrzlého sněhu v levém pruhu za Příšovicemi nás svedly
zpátky napravo. Raději než přes Malou Skalu jsme to vzali Turnovem a
silnicí pod Kozákovem. Krávy z pastvin už dávno zmizely do chlívů. Holé
větve jabloní černě podškrtávaly bílou linku sněhu. Z jedné té pusté
větve viselo osamocené žlutavé jablíčko.
V Koberovech jsem odbočil směrem na Besedice, tu stovku metrů
neprotaženou silnicí do jsem do kopce vyjel na jedničku. Ještě že jsme
jeli opravdu nalehko. Krom kytice jsme vezli i jednu malou černou
knížkou, kterou jsem koberovákům chtěl přivézt až po Vánocích. Moje
první knížka Blackout popisuje život bez elektřiny, to si tam na vesnici
ještě dobře pamatují. Myslel jsem na tetu a strejdu, když jsem
popisoval život rodiny Váňovy. Strejda Vláďa si už tu knížku nepřečte.
Ani táta.
Blíží se Štědrý den, kádě jsou plné kaprů. Každou chvíli v nich obratně zaloví rybář podběrákem.
Psáno v Praze na Lužinách dne 20.prosince 1999
|