Příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 21. do 28. prosince 1998
Další použití podléhá autorskému zákonu, včetně uvedení zdroje! Autor ručí za původnost materiálu.
Vůně domova
Jan Kovanic
Je večer před Štědrým dnem. Téměř vše, co mělo být uděláno, už je hotovo.
Uklízeči tu byli už minulý čtvrtek. Ještě než přišli, tak jsme poněkud
uklidili, aby se jim lépe uklízelo. I pouhý 3+1 družstevní byt dokáže
být někdy pořádně neuklizený, zejména "dětský" pokoj. Vánoční cukroví
pekla dcerka Terka (22) už dvě neděle předem. Byt byl plný vůně
vanilkových rohlíčků, medvědích pracen i kokosového těsta. Nejlepší
vánoční cukroví je domácí cukroví a nejlepší těsto na ně je kupované
těsto. Tato kombinace ušetří nejvíc času a přinese nejvyšší kvalitu.
Pravda, první "sirky" z kokosového těsta poněkud zhnědly, když se Tereza
během jejich pečení ("to se peče samo") dívala na televizi. Dobrovolně
jsem je zlikvidoval; mezi námi, nic jim nebylo, jenom umělecký dojem byl
za 2.
Dneska jsme nakoupili kapry, před zličínským Tescem prodávali za 55,- Kč
za kilo, nevídaná láce. Dvě hodinky ve frontě uběhly jako voda, žena
Ivana mezitím pohodlně pořídila poslední vánoční nezbytnosti a
překvapení. Kaprů kupujeme většinou čtyři dvoukilové. Větší už den před
Štědrým dnem nebývali. Zprvu jsme kupovali ryby živé, dětem do vany, ale
ony nám ve vodovodní vodě brzo zezlátly a obracely se bříškem vzhůru.
Zabíjet jsem je pak musel já. Asi dvakrát jsme nevědomky navázali na
tradici bratrů Mánesů. Jednoho malýho kapříka jsme s dětmi vozívali z
Pankráce tramvají osmnáctkou k Národnímu divadlu, po mostě přešli na
Střelecký ostrov a tam mu dali život a svobodu. Jednou. Podruhé jsem mu
dal už jen svobodu leknout ve vltavské vodě, před dětmi jsem ho postavil
kolmo, zavrtěl mu ocasem a zlatá rybka mechanicky vplynula do kalného
toku svobody, ve kterém za chvíli ukázala své světlé bříško. Od té doby
jsme humanisté, kupujeme kapry, aby byli čerství až 23. prosince a
necháme si je na místě odborně zabít. To už ovšem bývají rybky do dvou
kil vzácností. Nikoli letos. Dnes jsem koupil jen tři, protože dvě byly
přes tři kila, takové macky jsme ještě neměli.
Kapři jsou už naporcovaní, čekají, až je zítra děti obalí a Ivana
osmaží. Polévka z jejich drůbků a hlav je uvařená a chladí se na lodžii.
V kuchyni po ní zůstala jen příjemná vůně vodních hlubin. Mísí se s
podzimní vůní vařených brambor, které právě Ivana oškrabává při
sledování vděčného filmu "Jak dostat tatínka do polepšovny". Vzpomíná
přitom na svou skálolezeckou pubertu. Taky lezla, když ale porodila
Terku, nějak ji to přešlo. Před dětma chtěla skály utajit. Ale stejně
jako v tom filmu: Když ta chalupa našich příbuzných v Koberovech je pod
skalním hřebenem mezi Suškami a Kozákovem! Teď leze Tereza a my se skoro
každý týden mírně děsíme... Ale u toho filmu se žena směje! Z těch
brambor bude zítra plný prádelňák bramborového salátu. Budou v něm
rozkrájená i vlastnoručně trhaná koberovská jabka.Se synkem Honzou (19) jsme letos koupili stromeček nějak zvlášť brzo,
snad už před třemi týdny, první den prodeje. Tentokrát ho poprvé vybíral
Honza a je opravdu pěkný a hustý, jak máme rádi. Je to smrček, jako
každý rok. Když jsem přišel dnes po sedmé z posledního mého knižního
prodávání na tržišti Luka, jen co jsem se navečeřel, strčil jsem stromek
do stojánku. Tenhle smrček má spodek krásně rovný, ne jako vloni. Do
stojánku pasuje přesně. Protože jsem měl vymyšlené povídání o vůních,
dřív, než jsem začal datlovat do naší staré 386, zase jsem ho, jako
obvykle, osprchoval ve vaně. Říkal jsem si, jak mi bude do psaní vonět a
jak budu bájit o lesní pohodě (píšu v minišatničce v předsíni za
závěsem u vestavěné skříně). Ale z jeho větví čišel jen venkovní chlad a
čirá vlhkost. Stromečkovatěji stále voní vánoční ozdoby a elektrické
svíčky v krabicích, které vytáhl a na zítřejší zdobení připravil synek.
Při každých Vánocích do nich napadalo něco dnes již historického
jehličí. Voní smolou našich rodinných dějin.Chtěl jsem napsat něco o vůni Vánoc mého dětství, ale vzpomněl jsem si
hlavně na jedno cukroví: takové žluté, sladké a nadýchané. Nadýchání se
dosahovalo tak, že maminka do těsta přidala amoniak. Když se ono cukroví
peklo v plynové troubě, vyluzovalo neslýchaný zápach, jak čpavek prchal
z těsta ven. Prchal, smrděl a vytvářel jemné bublinky. Ale, samozřejmě,
vanilka z rohlíčků taky voněla. Ještě jedno cukroví, které máma už
nikdy neupeče, jsem měl rád: To se nakoupil jedlý papír, natřel se
nejspíš karamelem s velkými kousky vlašských ořechů, rozstříhal se na
obdélníčky, který se položily na takový plechový tunýlek ořechy nahoru,
samozřejmě. To celý se strčilo do rozpálený trouby, tam se to upeklo a
pak už drželo tvar. Ten papír byl vlastně bez chuti, jen dělal film, na
kterém tkvěla ta výborná emulze. Ale považte, papír, který se dá jíst!
Možná od té doby tak rád čtu. Jedlý monitor, to si nedovedu představit.Teď se už v teple sídlištního bytu začíná rozvíjet buqet osprchovaného stromku. Nevoní les, to voní Vánoce.
Mír a domov všem lidem dobré vůle!
Psáno v Praze na Lužinách dne 23. prosince 1998
Příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 21. do 28. prosince 1998
