Můj Štědrý den

(Slohové cvičení)

Štědrý den začíná vždy tak trochu předem. Třeba potulováním se po vánočních trzích. Po nichž se tedy většinou, téměř nikdy, vlastně vůbec nepotuluji. Letos jsem učinil výjimku. Přítelkyně totiž chtěla vidět Vídeň. Jenže letos jsme nejdříve museli navštívit Izrael, můj Liberec a Jizerky, její Olomouc a Žďársko, Krkonoše, Barcelonu, Brno, Poděbrady a Kovanice, spoustu českomoravských hradů, zámků a rozhleden, a na Vídeň nám zůstal až prosinec.

Ve Vídni jsem byl už dvakrát se svou milou žínkou Ivankou, než mi umřela. Ale ještě nikdy jsem tam nebyl v době adventní, čili za trhů vánočních. Janě se na nějaké trhy původně vůbec nechtělo jet, ale když jí je doporučil její ošetřující lékař, který na ně do Vídně jezdí každoročně, svolila.

A tak jsme si užili v předminulém týdnu Vídně. Čtyři noce a plné tři dny. Dopoledne Belvedere, večer trhy na Karláku a před rathausem, dopoledne Albertinu, večer trhy na Příkopech a Štefanplacu, dopoledne Schönbrunn, večer trhy před Schönbrunnem a všude. Trhy jsou totiž ve Vídni na každém placu i plácku, před každou paměti- i nepamětihodností. Akorát před Hundertwasserovým soudomím nebyly.

A tak mi začaly Vánoce. V důsledku čehož jsem nemohl v  sobotu týden před Štědrým dnem zakoupit tradiční smrček pichlavý z České Sibiře. Touto dobou tradičně přistává v  rondelu před zdejší církevní mateřskou školkou skříňová Avie se stromkama. A já ji kvůli Vídni zmeškal. Bez stromku však nejsem. Nakonec jsem koupil smrk pichlavý před lužinským obchodním centrem v  pondělí.


Vracel jsem se zrovna z  předchanukového setkání velice liberální židovské unie, v  sobě skoro litr červeného košer izraelského vína. Z  metra jsem na Lužinách vylezl půl hodiny před půlnocí, a oni tam nějací hoši stále ještě prodávali vánoční stromky z Vysočiny. Tedy nežeby je prodávali, postávali u nich. A tak jsem rovnou jeden koupil. A protože měly jednotnou cenu, tak jsem si vybral zase strom do stropu, stejně jako už čtyřicetkrát.

Čtyřicetkrát? No jo, po jedenačtyřicáté, od mých prvních Vánoc s  Ivankou. Je to děsné, jak ten privátní čas plyne. Ale zase po šedesátce (přesněji po pětašedesátce), když se člověk pomalu stává součástí čtvrtohor a začíná se zařazovat mezi historická data, umí už svůj život vidět trochu jako součást dávnověkých sedimentů. Sentimentálním sedimentem i je tenhle pravidelný vánoční slohový úkol, který posílám do Neviditelného psa právě podvacáté!

Stromek jsem tradičně vysprchoval ve sprchovacím koutě. Ale předtím jsem ho na lodžii zasunul do stojánku. Tentokrát jsem se s erekcí stromku namořil více než obvykle. Lužinští prodejci mi ho ostrouhali poněkud více než ti od Prčic. Ale nakonec se dílo podařilo. Stromek stejně stojí křivě - poněvadž je křivej, no. Už se zabydlel a zvykl jsem si na něj. Příště koupím menší. V  tomhle hustém pichláku se totiž nenápadně ukrylo snad šest sad skleněných koulí plus skleněné ověsy plus spousta hvězdiček z  Poniklé na Jizerou. Stejně se Janince zdá nedozdobenej.

Letos jsem už tradičně rozbil jednu kouli, samozřejmě z  té nejstarší sady, ze které zbývá poslední kousek. Když jsem rozsvítil elektrická světýlka, která vloni ještě svítila třemi barvami ze čtyř, zjistil jsem, že svítí jen červeně a zeleně. Dcerka již nějakou dobu má svůj vlastní rodinný strom, synek snad teprve podruhé na Štědrý den nedorazil; tráví Vánoce v rodině kamarádky. Takže příště se možná na Lužinách žádný stromek stavět nebude…

Aranžmá mého letošního Štědrého dne vypadalo takhle:

Ve středu 21. jsem zabalil pár dárků pro své dospělé dětičky. Ve čtvrtek 22. jsem vyzdobil stromek a vypral. V osm večer jsem začal psát pravidelný sobotní příspěvek do Psa. Dopsáno jsem měl o půlnoci. V  pátek 23. ráno jsem tak mohl tradičně jíti na tržiště Luka do krámku rybáře Píchy z Veselí nad Lužnicí. Letos jsem tam měl spicha s dcerkou Terkou, která sem pro nákup kaprůch jezdí až z Rajské Zahrady na druhém konci Prahy. Koupil jsem než kapra jednoho, měl 2,45 kg. Náhodou to tak vyšlo. Od dvou a půl kilo byly ryby ještě dražší než 89 Kč. Ušetřený peníz jsem věnoval na kuchyňskou úpravu, tedy až do předfinálního rozporcování na řízky. Ale udělali mi to dost nedbale. Kapra vybrali a rozsekali sekáčkem na kusy, ze kterých se ještě musely odřezávat nepatřičné kosti. A dcerce ani nedali mou hlavu na polívku, o což jsem žádal. (Tedy hlavu od mého kapra, samozřejmě, Terka není žádná Salomé a já sice jsem Jan, ale ne Křtitel...)

Nepodařilo se mi ani na Lužinách, ani v Bohnicích vystopovat brambor tvaru rohlíček, natož keřkovský! Prý ho letos ani nedostali. Kupodivu, dcerka na Černém mostě povrhla rohlíčky z multikrámu a koupila od babky bramborářky na trhu její vlastní, nekeřkovské, rohlíčky! I s kvalitou subtropických plodů byla spokojená. Tak nevím, natrefil jsem nejspíš na špatné nakupovací zóny, alespoň jsem ušetřil.

Tedy chtěl jsem ještě koupit nějaké mlsky, než vypukne vánoční výluka. Ale luční stánek se zelocem měl zavříno, a v kamenném krámu jsem odmítl zakoupit nabízené banány (hnědé byly i ty zelené), mandarinky (místy tekoucí a plesnivé), rovněž zlevněné, ale i tak drahé namibijské hrozny (otlačené a některé s nahnědlými skvrnkami) jsem nekoupil. Nechtěl jsem stát frontu u kasy kvůli chlebu, takže jsem si koupil čtvrtku šumavy – v cukrárně. Ušetřený čas jsem věnoval drobnému úklidu po dostavění stromku. Taky jsem vypral. A dopsal sobotní psí příspěvek

A měl jsem udělaný Vánoce. Protože Jana mezitím namíchala bramborový salát. Poprvé v životě. Něco pochytila již dříve od svého vařicího manžela Jarka (který umřel před třemi lety ve stejném týdnu jako moje Ivanka), jablíčka jsem jí doporučil já, a zbylá doporučení dostala telefonicky od své maminky z Olomouce. Stálo jí to trochu víc bolesti než obvykle. Záda jí bolí kvůli její nemoci (konkrétně mnohočetnému myelomu, když už se ptáte) déle než rok; dva zlomené obratle se nedají okecat – i když je Jana, místo aby dlela na vozíčku, jako normální pacient s jejím nálezem, okecává.

Na Štědrý den jsme ještě s Janinkou zajeli k Terce vozmo pro hrnec s rybí polívkou (kterou jsem letos tedy nevařil) a výslužku vánočního cukroví. Toho bylo letos dost, napekla i Gábi, snoubenka Janina synka Jirky. Načež oba mladí lidé odjeli strávit vánoce s Gábinou rodinou.

Ještě teplou Terčinu polívku jsme s Janou snědli v jejím bohnickém bytě jako ne příliš opožděný oběd, načež se Jana dala do pečení kapřích řízků. A měli jsme je s výtečným bramborovým salátem k brzké večeři. Rozsvítili jsme si malý Janin umělohmotný stromeček a zapěli koledy, Janinka doprovázela na elektronický klavír. Totiž. Moje starší kytara se odebrala do věčných lovišť, i pořídil jsem si nedávno novou. Nechal jsem si na ni natáhnout slabší struny jedenáctky, aby na nich mohla Janička se svými jemnými prstíky procvičovat akordy. Tenhle kauf však vedl k něčemu jinému – Jana se po mnoha letech znovu vrátila ke klavíru! Pěknej vánoční dárek to byl, duchovní. Jiné než duchovní jsme si s Janinkou letos o Štědrém dnu nedávali. Protože prstýnek s českým granátem jsem jí dal už před měsícem, a její vánoční dárek jsem dostal na podzim – obrázek na obálku mé povídkové sbírky Pozemšťané & mimozemšťanky, která právě před Vánoci vyšla. (Ostatně Janinka tam má taky jednu povídku.)

Naše Vánoce tedy startovaly brzo. Tak brzo, že jsme mohli kolem půl páté odstartovat i Chanuku. Taky jen symbolicky a duchovně, protože já nejsem žádný žid dle halachy, židem byl můj dědeček. Ale byla kvůli tomu vyvražděna většina mých příbuzných z tátovy strany. Takže jsem odříkal příslušné modlitby a zapálil jsem služební svíčku – a tou jsem zažehl první svíčku na osmiramenném svícínku, který má devět ramen (jedno navíc i pro toho služebníka/ šámese). Stříbrný svícínek koupila (s náramným smlouváním, které uchvátilo pana majitele krámku) před osmi lety má milá žena Ivana v jeruzalémské Davidově uličce. No a pak jsme si přecejen pustili televizi. Ze všech nových i tradičních pohádek a vánočních filmů (Janinka: "Jen ne soby!!!") jsem vybral prastarý černobílý film z pětašedesátého roku: Bílá paní. Dílo bylo natočeno podle jedné povídky mého oblíbeného autora Karla Michala.

"Jestli máš pocit, že tady s náma někdo sedí," pravila Janinka, "tak je to Jarek. Tenhle film viděl snad dvacekrát."


No a tak tam s námi strávili pěkný večer i dva naši milí andělé. A na Hod Boží vánoční jsem jako řidič paní Jany odvezl svou neregistrovanou družku na mši do husitského kostela na Královských Vinohradech. No odvezl – jen jsem finálně zaparkoval v krátké zelené zóně jinak modrým morem zamořené čtvrti. Doma jsem si na sebe totiž vzal sváteční džíny, a cestovní pohodlné kapsáče jsem nechal viset na háčku – i s peněženkou a doklady v kapsách…

Můj téměř zbytečný klasický stromeček se včera, tedy na Štěpána, stal nakonec přecejen svědkem rodinného krabičkového dne. Byli jsme tam my dva s Janinkou, synek Janek, dcerka Terka s manželem a spousta dárečků. A pojedli jsme ekumenického cukroví, vypili láhev sektu alkoholického a láhev sektu nealkoholického. Tak možná přecejen i příští rok se pustím do toho nesmyslu s vánočním stromečkem…

Přeju všem Nový rok. Rok, na jehož konci bychom si mohli říci: Buď požehnán, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenžs nám dopřál dožít se této doby!

Psáno v Praze na bohnickém sídlišti 26. a na Lužinách dne 27. prosince 2016

**********************************************

Minulých 19 Šamanových Štědrých dnů:

2015: Můj Štědrý den
2014: Můj Štědrý den
2013: Můj Štědrý den
2012: Můj Štědrý den
2011: Můj Štědrý den
2010: Můj Štědrý den
2009: Můj Štědrý den
2008: Můj Štědrý den
2007: Můj Štědrý den
2006: Můj Štědrý den
2005: Můj Štědrý den
2004: Můj Štědrý den
2004: Kapří den
2003: Můj Štědrý den
2002: Můj Štědrý den
2001: Nejkrásnější dárek
2000: Jak jsem kupoval ryby

Dřívější vykopané příspěvky z vlastního archivu, které jsem dal na svůj blog Šamanovo doupě, jehož čtenáři přezdili na "Hospůdku u hřbitova" (články z let 1997-1999 už nejsou na archivu Neviditelného psa přístupny):

1999:
Lucifer pod stromečkem
Vánoční přání
Vánoce, ach Vánoce

1998:
Naše Vánoce
Vůně domova
Semínka
Zima, zima
Dobrou chuť!

1997:
Zachráněný vůbec první vánoční příspěvek, hozený na Neviditelného psa v roce 2007:
Můj Štědrý den