Příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 21. do 28. prosince 1998
Další použití podléhá autorskému zákonu, včetně uvedení zdroje! Autor ručí za původnost materiálu.
Zima, zima
Jan Kovanic
Adventu již na krátku, venku štěbetá ptactvo, málem rozkvétá zlatý
déšť, žena Ivana odkládá zimní lyžařskou bundu. Vždy před Vánocemi ji
vrací do šatníku, to totiž přichází statisticky významně (dycky)
oteplení. Pokud nepojedeme na hory, vytáhne tento oděv až zase někdy v
půli příštího listopadu, kdy nastupují nejkrutější mrazy, stejně jako
letos.
Minulý týden mrzlo. Mrzlo až praštělo. Praštěly plastové láhve, když
jsem z nich na noc vytloukal led a zase je plnil horkou vodou. Tyto
ohříváčky jsem strkal pod deky, kterými jsme přikryli jablka
vlastnoručně natrhaná před dvěma měsíci u strejdy na vesnici. Ty
kalamitní dny a hlavně noci naše jablíčka přežila, nemrzla.
Mrzl jsem já u svých knížek na tržišti Luka, nejvíc snad minulý pátek.
Když máme ty předvánoční žně. Jeden zákazník za hodinu, takhle si ale
knihkupecké žně opravdu nepředstavuju! Asi bylo zima i zákazníkům, že
nechodili. Osm pod nulou, to není tolik, ale zkuste si to stát v tom osm
hodin! U paní Ponožky v sousedním stánku jsem si koupil teplé bílé
ponožky, ponechal knížky jejímu dohledu a zaběhl do blízké restaurace.
Na hajzlíku jsem si tam sedl na mísu, vyzul boty a odstranil nošené
fusekle z nohy. Nové jsem si hned nenavlékl. Hřál jsem si prstíky na
teplých dlaždičkách, přitiskl jsem je na ně co nejpevněji, abych
podpořil přenos tepla. Teprve po asi minutě jsem nazul běloučké
teploučké tlusťoučké vlna/PES ponožtičky. Pak jsem zase vyběhl do mrazu.
Paní Ponožka za mne zatím nic neprodala. Zákazníci se nehrnuli, hřál
jsem se představou, jak si večer hupsnu do vany plné horké vody a
vzpomínal minulých mrazů. První pořádný mráz jsem zažil v devítce, kdy
jsme za krutého libereckého prosince ve škole na předmětu "Pozemky" se
třídou natahovali drátěný plot kolem toho školního pozemku pod
Wolkerákem. Bylo sucho, ale mráz kolem deseti stupňů. Z frajeřiny jsem
si na to vzal z domova jen teplákovou bundu bez košile. Při práci jsem
se pak provokativně rozepínal a odhaloval svou hruď zmrzlé tresky,
blbec. Dělal jsem haura před holkama, takoví již hoši jsou. Hřála mne
práce a mládí a chlapecký zápal, ani jsem nedostal zápal plic. Dost zimy
jsem si užil na běžkách v rodných Jizerkách, ale to jsem se kolikrát
spíš zapotil. To už větší chlad jsem zažíval v létě na Lesním
koupališti. Když to koupališťátko stavěli, vybudovali před ním dvě mělké
nádrže, které sloužily jako rybí sádky, ale hlavně se v nich oteplovala
voda Jeleního potoka. Dřív. Pak nádržky zarostly, zanedbané hráze vodu
nezadržely a ta se dostala ledová až do hlavního bazénu. Jako kluk jsem
se tam potápěl na betonové dno, co tam bylo drobásků, vypadlých z kapes
narychlo svlékaných kalhot! Jednou jsem vylovil i stříbrný řetízek se
stříbrným klíčkem, rok jsem ho nosil, než jsem ho zase ztratil. Potápěl
jsem se, dokud mne ze studené vody nebolely kosti. Pak jsem se
půlhodinku smažil na letním sluníčku. Áaaach, teplíčko...
Při nástupech na bordelplacu na fešácké absolventské roční vojně v
Českých Budějovicích jsem užil mrazu taky dost, v lednu v
sedumasedumdesátým bylo i dvacet mínus. Ale nikdy jsme nestáli déle, než
půlhodinu. Lékaři k nám drželi přednášky, jak se bránit proti
omrzlinám. Rok předtím totiž čekalo vojsko slavnostně nastoupené po
provedeném zimním cvičení na Boleťáku přes dvě hodiny v silných mrazech
na soudruha velitele divize, kterej zatím někde chlastal i se soudruhem
politrukem (je dobře možné, že je to ten dnešní budějický radní, který
se nemá za co stydět) a s ostatníma šajbama té svinské zkurvené
komunistické armády. Pár kluků přitom omrzlo a přišlo o pár prstů, tak
pak armáda činila opatření proti omrzávání. Ten další rok, než u nás na
spojovacím praporu hořelo. Pak se zase preventivně bojovalo proti
požáru.
Koncentráčníci na svých bordelplacech to měli v zimě o moc horší. V
nacistickém lágru to některým vybraným heftlingům vylepšovaly fašistické
svině poléváním studené vody, tak byl zavražděn Karel Hašler. Tátovi
bylo 23 let, když je vezli v otevřených uhlácích v lednových mrazech
roku 1945. Z Osvětimi do Mauthausenu se jelo přes Moravu asi tři dny. Z
vozu jich nakonec vylezlo jen pár. Mráz dobře znali i vězni
komunistických gulagů. Když jsem poprvé četl "Jeden den Ivana
Děnisoviče" od Solženicyna, říkal jsem si, zase další koncentráčnické
historky. Jenom mi bylo divné, že spolu vězni a strážci mluví. Až po asi
třetině novely mi došlo, že ty nebohé Rusy vězní taky Rusové! "Studené
slunce" Jiřího Muchy mne pak už nepřekvapilo. V našich koncentrácích
byli zavření ještě fašisti a už i antifašisti. Utkvěla mi jedna
podrobnost: Strážní byli takoví debilové, že se nikdy nemohli dopočítat
napoprvé. Stále mukly přepočítávali a když se konečně dobrali čekaného
výsledku, už si to nechtěli pokazit, útvar vězňů obkolesili drátem a
takhle je hnali do práce, aby se jim nějakej neztratil. Říkali tomu
"autobus". Zima to musela bejt děsná. Já se Grulichovi divím, když říká,
že Úřad pro dokumentaci a výzkum komunistických zločinů bude za rok
stejně zrušenej, protože prej na konci příštího roku už budou
komunistický zločiny promlčený? Když mohli Němci (západní) v roce 1965,
kdy po dvaceti letech měly být promlčeny nacistické zločiny, vyhlásit
jejich nepromlčitelnost, proč to nemůžeme udělat podobně my s
komunistickými zločiny? Ostatně zločiny proti lidskosti jsou
nepromlčitelné u nás už asi třicet let, že se s tím dnešní soudci po
celou svou dlouhou kariéru dosud nesetkali a tohoto ustanovení nepoužili
neznamená, že neexistuje. Zima zabíjela stejně v komunistických jako
nacistických lágrech. Zima v rukou vrahů.
V listopadu 1945 byla zima taky. Z neznámých důvodů tehdy organizátoři
odsunu Němců někde na Teplicku nepočkali na slíbené autobusy a hnali
vysídlence přes Krušné hory pěšky. Vyprávěla paní ze smíšeného
manželství, která pro českého tatínka a odpor proti fašismu zůstala.
Její sestra pro německou maminku a znáckovatění musela jít. Před sebou
tlačila kočárek. Mimino přejezd krušných hor nepřežilo, asi mu byla
zima...
Minulý pátek na tržišti vlastně až taková zima nebyla. Zmrzlý jak psí
hovínko jsem přišel domů, vlezl si do vany a hodinu si lebedil ve vřelé
vodě. Pomalu jsem roztál, rozehřál se a rozpálil. Někde uvnitř však
zůstal zmrzlý střep. Je čtvrtá neděle adventní, poslední před Štědrým
dnem, plá sedmá svíčka osmiramenného svícnu, ramadán začal. Pokoj a
Teplo všem lidem dobré vůle!
Psáno v Praze na Lužinách 17.-20.12.1998
