Vloni jsem první vánoční dárek dostal nečekaně už na Mikuláše. Tedy ne v mikulášský předvečer, ale přímo v tu neděli 6. prosince 2020, kdy vládní opatření kleslo na stupeň PES čtyři plus. Tedy krámy otevřené i v neděli. I vydal jsem se z Lužin kolmo na jih do Radotína, kde sídlí jedno z mnoha velkých lyžo a kolo center. Ale tohle je opravdu velké. V e-shopu jsem si vybral, no ale člověk si potřebuje vyzkoušet budoucí dárečky, o které jsem si napsal Ježíškovi:
"Milý Jéžišku, přeju si jen jednu věc: Abych uměl čarovat a přičaroval na svět mír, lásku a laskavost. Když Ty to neumíš. A pak bych si přičarovával věci podle potřeby, to bi bilo prýma. Jinak bych chtěl věci na kolo: Nákoleníky, abi mi bilo teplo na kolena. Taky tomu říkají "návleky na kolena". A/nebo by se asi hodily 3/4 kalhoty těsně pod kolena. Volné, ne elastické. S vložkou na ochranu. Obvykle je mi velikost "L". Preferuju modrou barvu. (Případně antireflex.) A taky rukavice. Na celý prsty. Teplý a zároveň protinárazový."
A tak jsem si udělal hezkou projížďku Radotínským údolím. Serpentiny, prudce spadající od Zadní Kopaniny k Cikánce jsem si skvěle užil. Krása - jen kdyby předtím nebylo to stoupání z Řeporyjí na Ořech... Na kole jezdím rád v kraťasech a jedna chytrá paní pedikérka, ke které jsem přijel na kole, mne upozornila, že si zadělávám na budoucí bolest kolenou. (A to bylo pět nad nulou!) Míval jsem krásné sportovní kalhoty pod kolena, ale ty jsem si roztrhal. Lejtka si kreju běžkařskými podkolenkami, ale kolena zůstávala holá. (O svém nákupním neúspěchu s kalhotami a úspěchu s návleky a rukavicemi jsem už před časem informoval.)
Co mi boží batole nemohlo dát, byla modrá barva. Všechno měli jen v černé - asi, aby nebylo vidět hned každé zašpinění. Případný antireflex se nekonal.
Takhle - nákup. Když jsem si ty věci jel jenom vyzkoušet, abych se pak pod stromečkem radoval z tajuplných dárků! No jo, ale kdo mohl tušit, že při nárůstu epi demi koeficientů vláda PSA před Vánoci rozvolní! Spíš jsem čekal utužení a uzavírání, takže bylo záhodno koupit ty věci tak brzo, jak jen možno, nejlépe hned. A tak jsem zavolal Jéžiškovi (no, heč mám na něj telefon - ale jen na toho svého) a s jeho schválením jsem si návleky a rukavice koupil, abych mu je mohl poslat a pak se těšit. Jenže jsem je hned použil k návratu kolem vody do Hlubočep a pak zpátky domů přívětivě pozvolným stoupáním v Prokopáči (kde bylo nepřívětivě narváno tisíci lidmi na zdravotní procházce). Jejda, měl jsem si ty dárky zabalit a dát pod stromeček, vida, to se musím Jéžiškovi omluvit. Sorry, Jezule.
Pod stromečkem jsem měl od jiného Jezulete další věci na kola: Super světlo s bílou diodou dopředu a super světlo se super červenou diodou dozadu. Mohou svítit buď přerušovaně nebo rovnou. To pak šajní! Po jistém souboji s upevňovacími objímkami (ty malé byly příliš malé a ty velké přespříliš převeliké) se mi je podařilo upevnit ve správném směru a poloze. Kupoval jsem si sice předloni na jaře kolo, aby mělo světla, a vskutku mělo světla, avšak pouze taková, aby byla a kolo zůstalo levné. Tedy pumprdentlich (pěkná, ale nahovno.) Zadní červená dioda nebyla umístěna ve světle, ale pod ním, od ničehož se neodrážela a pouze mlnila. Jo, v absolutní tmě jste podle ní mohli to kolo najít - pokud jste se přiblížili na deset metrů. Přední světlo mělo zase vypínač, který jsem po několika použitích promáčkl, a ani šikovný zeťák ho nedokázal opravit. Potřebu světel jsem znal teoreticky, prakticky jsem si ji uvědomil až na konci listopadu, kdy sice bylo teprve čtyři odpoledne, ale v lese za Kuchařem, už panovala pořádná tma. Ještěže jsem si tenkrát navlekl antireflexní vestu z vybavení auta. Proti mně jel na rovince asi tři čtvrtě kilometru dlouhé jiný cyklista, a já ho na tu vzdálenost viděl! Ve dne bych si ho na takovou dálku nevšiml. I pojal jsem tehdy nápad na pořízení nových světel. A Jéžišek mne vyslechl!
Nová světla jsem si vyzkoušel až teď v neděli. Zastrčil jsem je do předinstalovaných objímek - mají totiž bajonetové rychlospojky. (V domovní kolárně/kočárkárně jsem je nechtěl nechávat na delší dobu.) A vydal se na klasickou padesátikilometrovou projížďku Prokopákem k Vltavě a pak kolem vody až do Dobřichovic, a odtud Karlickým údolím na Kuchař, a přes Dobříč, Zbuzany a Ořech domů na Lužiny. Na lodžii panovalo i ve stínu 12°, ale tomuto místnímu mikroklimatu jsem nevěřil. A dobře jsem udělal, na sluníčku bylo tři plus, ale v údolích stínu dva pod nulou. Nebe modře zářilo, takže hned poté, co jsem se probudil, jsem vyrazil. Nejdřív jsem si tedy sedl na postel a přemýšlel. Pak jsem vstal a učinil ranní hygienu. Pak jsem si udělal snídani. Nasnídal se. Uvařil si litr čaje na cestu. Našel od Vánoc uložená kolosvětla. Sehnal použitelné oděvní součástky a navlekl na nohy tyto:
Trenky a na ně synkovy černé tepláky, když mu bylo asi čtrnáct. Elasticky pružily a sahaly krásně pod kolena. A bavlněné! (Tak ty jsem měl místo elastických umělohmotných tříčtvrťáků za tři šest.) Na to ty návleky asi za šest set (se slevou). Na ně běžkařské podkolenky. Obul jsem se do sportovních botek, které jsem prohlásil za cykloanalog. A vzal jsem si zelenkavé kraťasy, které mi dcerka přešila z dřívějších dlouhasů s roztrhanými nohavicemi (pořizovací cena nula + Terezina domácí práce). Nahoru jsem se oblekl do čtyř tenkých vrstev jako na běžky. Na hlavu pod helmu jsem si vzal běžkařskou čepici. A na ruce nové teplé černé rukavice s gelovými polštářky. A bylo půl dvanáctý. Babička Hejtmánková říkala, že se vždycky vypravuju jako chudý král do boje. Ale vypravil jsem se, a zpotil až po dvaceti kilometrech. Náhradní košili, schovanou v brašně na nosiči jsem nepotřeboval.
K těm rukavicím za patnáct set: Ztratil jsem a vrátil se pro ně jenom jednou, na železničním mostě přes Berounku v Mokropsech. Jo, neodolal jsem a nakonec jsem fotil. A díval jsem se jako fotograf i v Prokopáči pod Klukovicemi, pročež mi tam sklouzlo kolo po náledí a flákl jsem sebou. Ale jen jednou. Občerstvil jsem se párkem v rohlíku a čajem s citronem v oblíbených Říčních lázních za Radotínem a pak v Dobřichovicích v tamní cukrárně, schované v obchodním bloku v ulici V Zahradách, kde jsem si dal dva chlebíčky a čaj. Protože Slunce už zalejzalo za střechy, rozsvítil jsem si světla. Dopředu i dozadu blikačky, abych byl na silnici vidět. V Karlickém údolí přední světlo pak napřímo, abych viděl. A říkal jsem si: A už nefotím, nefotím nefotím! A sundal jsem foťák z krku a schoval ho do brašny na nosiči. A nefotil, a nefotil, a nefotil jsem, ačkoliv na té silnici jsou velice fotogenická místa. Jen jsem se díval, jak se v krásných barvách rozsvěcuje nebe na západě a nefotil jsem. A šlapal jsem. Protože kdybych chtěl fotit, to bych musel zastavit a naštelovat si foťák, pak zase čekat, až se schová objektiv a foťák strčit do brašny. A mezitím bych mohl jinak ujet kilometr, protože jsem už spěchal dom. Začínalo se valem smrákat a teplota klesala. Nahoru ke Kuchaři jsem to vzal mírnou objížďkou přes Trněný Újezd, tam není tak frekventovaná silnice. No a nad polem jsem tam zřel tak přenádherný soumrak, že jsem neodolal, zastavil a fotil. Během focení klesla teplota z minus tří ještě o dvě desetinky. A pak už jsem nefotil, až za Kuchařem, protože tam byl západ až děsivě krásný. A pak už jsem nefotil, protože byla tma.
Možná by bylo něco vidět na fotce ze zkratky mezi Tachlovicemi a Dobříčí, na které ušetřím deset výškových metrů a kus cesty po silnici. Tahle obnovená polní cesta prochází mezi dvěma řadami keřů a stromů a je skutečně využívána pěšáky, maminami s kočárky a pejskaři. Proto taky sníh, který tu ležel, byl notně hrbolatý a na kole to drncalo. Světlo se od něj nádherně odráželo, ale asi by to bylo lepší po silnici. Anebo na běžkách. Když jsem se pak dostal na civilizovanou dobříčskou ulici, pochopil jsem, že by bylo lepší mít brusle. Sníh přes den na asfaltu roztál, navečer zmrzl a bylo tu docela kluziště. Jel jsem pozorně a rovně. "Vy se nebojíte?" ptala se jedna pejskařka. "Bojím," odvětil jsem, a jel jsem dál. A neupadl jsem, i když jednou málem. A přecejen mi asi mrzly nohy, i když jsem je necítil. Večer ve vaně s horkou vodou, koláčky a čajem s mlékem byl pak o to vydařenější.
A tak jsem si užil dárků. Díky za příležitosti je dostávat i dávat!
Poznámka na závěr: Během cesty nebyl přejet žádný PES ani žádné dítě. Rouška přes tlamu bránila omrznutí obličeje. A večer jsem místo zpráv sledoval v řadě několikery Simpsonovy. Vřele doporučuju!
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 12. ledna, zatímco venku proběhl šedý mrznoucí den.
 |
| Metromost nad Nepomuckým rybníkem |
 |
| Radotínský most |
 |
| Lávka v Radotíně |
 |
| Mokropsy |
 |
| Cukrárna v Dobřichovicích |
 |
| Před Trněným Újezdem |
 |
| Děs za Kuchařem |
