Svoje první hodinky jsem dostal asi v osmi letech. Byl to východoněmecký stroj značky Ruhla. Bez kamenů, ale za měsíc se opožďoval jen asi o pět minut. Pro ty mladší upřesňuji, že šlo o analogové hodinky.
Ovšem získání takové cenné věci neslo i své problémy. Mohl bych o ně přijít! Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se kam to schová. A kam schovat hodinky, když si chce člověk zaplavat a hodinky vskutku neoplývají vodotěsností? A na přírodním koupališti není k dispozici kabinka, natožpak sejf? Od kamarádů jsem dostal dobrou radu: schovej si hodinky do levé boty. I činil jsem tak dlouhá léta, a ono to vskutku fungovalo. Nikdy nikdo mi neukradl ani hodinky, a ani tu botu.
Tedy v době, kdy jsem byl malej. Kolem roku šedesát. A ještě připusťme, že Liberec byl přes všechnu svou krajskou důstojnost a historickou důležitost víceméně maloměstem. A možná jsem měl i štěstí - ale neslyšel jsem o nikom, že by mu jeho levou botu někdy někdo vykradl...
Rovněž tak stan byl domem, jehož nedotknutelnost byla ctěna. Když jsme s mámou stanovali v Jizerských horách na Černé Nise a šli jsme na výlet, brali jsme si s sebou ovšemže doklady a peníze. Avšak většina věcí samozřejmě zůstala ve stanu. Ten však bylo potřeba zabezpečit: pořádně zamknout na olivy, později zatáhnout zip až do konce. Vzhled stanu nesměl nikoho nechávat na pochybách: Tento dům je nyní opuštěn, nerušte jeho soukromí! A fungovalo to. Avšak už kolem roku sedmdesát jsem slyšel neuvěřitelné zvěsti, že se našli nějací zločinci, kteří stany vylupovali!
K desátým narozeninám jsem dostal kolo značky Junior. Nebyl tak luxusní, jako Favorit staršího bráchy, který měl dokonce přehazovačku (trojkolečko). Ale jezdit na něm bylo mnohem pohodlnější než na dědečkově kole, kde jsem musil šlapat pod rámem. Kolo mi otevřelo nové obzory. Drandil jsem nejdříve kolem našeho baráku. Ale pak jsem se vydával dál. Za půl hodiny jsem mohl být na svazarmovském letišti. U jedněch či druhých babiček a dědečků. Za čtvrt hodiny na Lesním koupališti. Kolo nešlo schovat do levé boty - stejně mi ho nikdo neukradl.
Ke svému majetku, který mi umožňoval tu nádhernou svobodu, jsem se nechoval vždycky ohleduplně. Nemazal jsem ho pravidelně. Kolo jsem čistil, až když bylo od bláta zapraseno k nepoužitelnosti. Užíval jsem si ho do poslední možné chvilky dne, než jsem už opravdu musel jít k večeři. Pak jsem pospíchal, a často jsem kolo ani nezamykal do sklepa, ale nechal ho stát před ním. Anebo dokonce opřené před domem. Samozřejmě, že ne všem na očích! Měli jsme do našeho dvouletkového domu z boku takový sjezd do sklepa, tak u těch bočních dveří pod terénem jsem ho nechával. Ale jenom do té doby, než nějaký lupič ukradl ve sklepě z bráchova Favoritu tu jeho vzácnou přehazovačku... No ale vždyť prývě ten sklep nebyl bezpečný, mohlo by se říci. Avšak ta krádež mi ukázala, že se přece jenom krade, a kolo, opřené před domem - třebaže uschované před přímým pohledem - by mi někdo mohl vzít mnohem jednodušeji...
Tak tedy mým dětem ukradl kdosi kola ze sídlištní kočárkárny. Vlastně vybílil kočárkárnu do mrtě. Ale největší nebezpečí pro dětské cyklisty dnes představují auta. V mém předpotopním dětství se automobilový provoz pohyboval na stupni nula až jedna. V celičkém Liberci se nevyskytoval jediný světelný semafor. A nejčastěji jsem jezdil bočními uličkami s hlinitopísečným povrchem. V ulici Ant. Beera nebyl například na takové ulici problém hrát fotbal: patami jsme si vyryli okrajové čáry, školní brašny vyznačily branky, a už se hrálo. A když náhodou přijelo auto, zastavilo a počkalo, až jsme si branky uklidili. Pak opatrně projelo - a mohlo se hrát dál.
Svůj bicykl jsem si nezamkl ani 21. srpna 1968, když jsem na něm přijel k radnici. Ten den nehrozilo, že by mne přejelo auto, spíše tank. Opřel jsem si kolo o historický meteorologický sloupek za radnicí, tam, kde před hodinou nějaký voják okupantských armád Varšavské smlouvy zastřelil člověka. Stálo tam i po několika hodinách a několika dalších mrtvých. Něco takového jako zámek jsem v té době ani neznal...
V létě jsme jezdili na kole, v zimě na lyžích. Ať už běžky nebo sjezdky - o polednách se zapíchly do sněhu před hospodou. Někdy se braly hůlky dovnitř - ale ne kvůli obavě z krádeže, avšak, aby se nepomíchaly s jinými. No, děje se tak i dnes. Ale mimo horská střediska - a mimo sjízdné silnice. Po kterých lupiči mohou rychle zmizet i se vzácným úlovkem.
Doba se trochu změnila. Dneska bych si s sebou cennosti na přírodní pláž nebral. Proto, když jsme kolem roku nula jezdívali na Slapy, nechávali jsme si je se ženou v autě. Do té doby, než nám někdo vykradl kufr. Ano, policajti kolem parkovišť rozmístili cedulky s nápisem: Auto není trezor! Ale stan trezor býval. Nebo levá bota.
I tenkrát, když nám na Slapech vykradli auto, levá bota mi mé hodinky s moc kameny (stále ještě analogové, i když už quartz) ochránila... Problém jsme zatím vyřešili rasantně. Už se tam v létě koupat nejezdíme. Na Petynce je taky pěkně. No a v zimě v krytém bazénu v nemocnici Na Homolce.
Byli jsme tam i dnes. A i dnes jsem si do levé boty, než jsem ji strčil do šatní skříňky, uschoval své nové švýcarské hodinky. Pravda je, že jsem při návratu z bazénu poněkud znejistěl, když jsem cosi nahmatal ve své pravé botě.
Ale to byl jen můj švýcarský kapesní nůž...
Psáno v Praze dne 28. března 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
8 komentářů:
To byla zlatá léta,tehdy.
Mně už ukradli čtyři kola, poslední před třema měsíci a pokaždé bylo zadní kolo zablokované lehkým řetězem nebo lanem. Teď, na poslední, mi dali v obchodě čtyřkilový řetěz s doporučením, abych kolo vždycky přivázala k nějakému kovovému sloupku. A nechat kolo přes noc na ulici, tak z něj ráno najdu jen ten řetěz a zbytek rámu, co se nedá odmontovat.
Ďjó, možná to bude v lidech.
Tehdy daleko víc lidí pracovalo a ne jen "chodilo do práce" a byli si vědomi, že kolo, hodinky nebo kapesní nůž stály peníze a muselo se na ně vydělat.
Ale nebudu skuhrat o morálce - to bych se sám zařadil mezi skutečné staříky. Nicméně: doba je jiná. Vidím to třeba v tramvaji: mladý moderní jinoch neopustí sednout těhotnou maminu, ani dědka s berlí. Mlamojovi se musí zřetelně naznačit, že má nabídnout své místo. Někdy i tak, že je zvednut ze sedadle za límec. Pak obvykle říká, že "si nevšiml".
A možná má pravdu: ze špuntů jeho empétrojky se line hudba tak silná, že přehluší i hluk jedoucí tramvaje. (Co bude za pár let s jeho ušima se dá poměrně bezpečně předpovědět - zase bude nosit sluchátka. Tentokrát pro nedoslýchavé ;-D)
Nebo hajní. Spávali jsme před fůrou let s kamarády kdekoliv v lese, CHKO, NE-CHKO. Hajný nás sice občas brzy ráno navštívil, ale když viděl, že neděláme kolem sebe "bordel", tak obvykle jen poradil, kde je lepší studánka nebo kde v okolí prodávají fantastický chleba. O zákazu stanování se nezmínil žádný.
Objeli jsme s mým nejlepším přítelem kdysi celé Československo kolem hranic. Dvakrát: jednou na mopedech "Babeta", podruhé na motorkách. V hotelu jsme spali za ty dva měsíce asi tak dvakrát. Jednou v kempu (nakonec bez placení, protože jsme správci kempu opravili elektriku (kamarád byl elektrikář, já vlastně taky trochu), podruhé se slevou snad 80%, protože jsme ráno naštípali hoteliérce pěknou hromádku dřeva.
Jinak jsme noclehy, když to vypadalo na déšť "řešívali" tím, že jsme zastavili u první nebo poslední chalupy ve vesnici a požádali o nocleh. Nedostali jsme ho jen jednou - u Prahy. Tak jsme šli spát do lesa - a tam nás perlustrovali příslušníci, které na nás poslal ten milý pán, který nám místo noclehu dopřál hulákání o tom, že na domek mnoho let šetřil a nebude do něj pouštět nějaké vandráky.
Kocour pokračuje:
Dneska bych už asi na takový život nesehnal odvahu. Po třetím odmítnutí bych asi trochu zahořkl - a zahořknout při "Velké Prázdninové Cestě", jak jsme té akci říkávali, se přece nehodí.
Dneska je na vše nějaká taxa, kolem zuří tržní vztahy, konkurence, princip nabídky a poptávky, "každá sranda něco stojí".
I když: Když nám umřel kocour Čenda, zatoužili jsme mít briťáka, protože jsou prý milí a klidní. I jel jsem autem 300 km pro kotě - blíž žádné nebylo. Paní mě přivítala, uvařila kafe a nechala mě se starými i koťaty sedět v kuchyni a šla vedle do pokoje hledat doklady. Musím podotknout, že cena byla korespondnčně stanovena na 5 000.- Kč. Tak jsem si s kočkama "povídal", koťata po mě lezla a chtěla se napít z hrnku...
Když paní přišla, začali jsme vyplňovat kupní smlouvu. A jak tak koukám do kolonky "Cena zvířete:" tak tam vidím částku 1 200.-Kč. Tak jsem se zeptal, co to je, jak zapíšeme ten zbytek. Paní na to, že se dívala přes dveře a viděla, že si s kočkama rozumím a že to je cena za veterinární péči a za krmení. Víc že mi účtovat nemůže. Chvilku jsme se pohadovali v obráceném gardu, kde zákazník chtěl zaplatit víc, než prodejce žádal - ale paní byla tvrdá. Buď za 1 200.- nebo nic. Nakonec jsem musel souhlasit s tou nesmyslnou cenou - kotě bylo milé - a už mi vlezlo do odložené bundy a usnulo. Řekl jsem si, že zbytek doplatím poštou z domova, rozloučil jsem se a jel s kocourkem zase 300 km po neprohrnutých cestách domů. Další den jsem poslal zbytek peněz poštou - ale vrátil se mi s vyhrůžkou, že si na mě došlápne, když budu "prudit".
Další kocour se k nám dostal darem a abychom "se nezlobili a měli ho rádi" tak s výslužkou - několik pytlů krmiva - asi tak na rok.
Nezlobili... Jistěže nezlobili, byl to ten nejspolečenštější a nejveselejší kocour, který s námi kdy žil. Už ale není.
Myslím, že "Plukovník" na mě netrpělivě čeká tam, za řekou zapomění. A budeme zase spolu provádět lotroviny...
Takže z těchto příhod žiju, z nich čerpám sílu žít v dnešní době.
Tak já nevím, mně v Praze v tramvaji vždycky nabídli spontánně místo k sezení a nemám ani berle ani břicho. Rodina to vždycky uspokojeně kvitovala s poznámkou, že alespoň v Česku jsou mladí ještě vychovaní. A lidé, i ti mladí, byli vždycky ochotní a přívětiví, když jsem se na něco ptala nebo něco potřebovala. A vždycky se rádi dali do řeči.
2 Informace: Inu, štěstí nebo malá frekvence návštěv. Prostě počet pravděpodobnosti. (?)
Ani já nejezdím tranvají tak často, abych mohl podat statistickou zprávu, ale ty příhody jsem viděl na vlastní oči. Ba i v Praze. A jednou jsem dokonce fracka zdvíhal ze sedadla v metru osobně. I když nerad. Protože si říkám, že frackům to vrátí jejich děti nebo vnuci. Možná, někdy.
pro STK:
abych se zastal mladé generace: jak mají vědět, že dotyčný si chce sednout? Vždyť si často čtou, poslouchají muziku, koukají ven nebo spí. Podle toho, co píšete, byste si přál, aby mlaďoch každou stanici rekognoskoval terén a vyskakoval při zahlédnutí stařečka. Doporučuji, když něco chcete, tak to řekněte (a za službu poděkujte). Každou chvíli vidím střečky, jak, puštěni na sedadlo, vůbec nepoděkují, ani se na pouštějícího nepodívají. Nevychovanost jde napříč generacemi a je to tak půl na půl.
Jo a ještě mě napadlo: nepřistupujte k sezení z hlediska práva ("má si všimnout"), protože za takové právo se pak nemusí poděkovat, ale z hlediska mezilidských vztahů (jste starší, tak je na Vás, abyste ukázal mladším, jak se mají chovat).
Je naprosto správné Žibřide,
že se zastáváte mladé generace. Velká většina z nich se chová skutečně slušně. A o preventivním vyskakování ze sedadla, když se objeví "těhule" nebo shrbená stařenka jsem nejen nepsal, ale ani nepřemýšlel.
Spíše bych upozornil na to, že o místo na sezení se nejvíce derou právě oni čilí, leč nerudní stařici - a tlusté matróny, které už ve stoje neunesou ani vlastní váhu... Ti ostatní raději postojí, protože je jim poněkud trapné o místo žádat. On ten mlaďoch může mít třeba bolavé nohy, záda nebo jiný, zvenku neviditelný neduh. Nebo třeba jede z noční šichty. (Nebo z hospody ;-)
A právě proto o to místo nepožádají. V tom je celý ten fór s "nabídkou a poptávkou".
Nicméně, jak jsem už psal: tramvají jedu tak 4x ročně a to na objektivní posouzení situace nestačí. Vím jenom, že mi samotnému nohy ještě slouží a tak se o místo k sezení nijak nezajímám. Naopak se mě dotklo, když mi párkrát bylo místo nabídnuto - jednou dokonce mladou hezkou dívkou. Místo jsem s díky odmítl, ale začal jsem přemýšlet o tom, zda se netvářím nějak utrápeně, staře. (Inu, mužská pejcha!)
Ale k nějakému rozumnému závěru jsem nedospěl...
;-D
pro STK:
Když mi bylo blbě nebo jsem jel s manželkou těhulí, nebo onehdá s nemocnou kamarádkou, tak jsem si prostě vybral nějakého od pohledu zdravého jedince a požádal jsem. kdyby mi řekl, že je na tom stejně, tak bych požádal hned vedle.
Protože vím, že někdo je upejpavý, tak holt, sedím-li a vidím stařečka (všimnu-li si, já si opravdu rád čtu), tak se ho zeptám, jestli si chce sednout. Někdo chce, někdo ne, někdo se na mě ke své smůle nedívá, ale to už za něj nevyřeším. Člověku být trapně nemusí, mám hubu s sebou, tak se přece můžu zeptat :-)
Okomentovat