Buď sbohem, Feldo, věrná kamarádko

Zrovna jsem se vrátil z autobazaru, kde jsem výměnou za několik peněz ponechal své milé auto. Sice už páté auto, ale vlastně první "opravdové", protože ta předcházející čtyři byla značky Trabant.

Před jedenácti lety jsme si koupili na leasing už dosti jeté a maličko nabourané, ale krásně červené auto, Felícii kombik. Její hlavní předností bylo, že měla stropní okno, kterým se dala pozorovat obloha i za jízdy. To okno bylo důležitější, než zbytek auta. Jeli jsme v něm (tedy v autě se stropním oknem) do Rakouska na rodinnou dovolenou + pozorování totálního zatmění Slunce. A zatímco já jsem svištěl po zatmívající se dálnici s věrnou ženou po boku, vyhlížel synek stropním okénkem díry v mracích. A skutečně, právě když nastávala totalita, zaregistroval jednu modrou skvrnku, kterou jsme pak mohli honit. Tedy - už ne po dálnici. Díky díře ve stropě jsme našli stanoviště, kde jsme mohli uvidět zatmívání - ale na samotné úplné zatmění jsme ještě museli popojet pár kilometrů.

A skutečně, zatmění jsem viděl - asi jen tři vteřiny, ale vyprávět o něm budu ještě svým vnukům.

Felda nás pak vozívala na jarní lyžování na Horní Mísečky, na letní koupání na Slapech i do Jizerek. Ale hlavně po nákupech. Vešlo se do ní hodně. I chladnička, když se sklopila zadní sedadla.

Jednou nám vykradli kufr, dvakrát ochranné protivodní lišty nad dveřmi, jednou lištu stěrače ze zadních dveří. Koupil jsem si pak v Makru sadu dvou lišt za 59, Kč - nevím, co ten hajzlík ušetřil, když takovou prkotinu ukradl. O měsíc později nám jiný - či snad stejný - poberta odmontoval celý zadní stěrač...

Žádné větší neštěstí se nám s Feldou nepřihodilo. U jednoho jsme nebyli - zatímco jsme si v roce 2006 užívali míru v Izraeli, nějaký terorista najel do kytek, které nám odvážel synek od dovozného zahradníka z Letné. Tedy najel do kufru. Synek na červenou zastavil, ten za ním už ne. Auto zůstalo vcelku, synek taky - šlo jen o šťouch.

Ten druhý šťouch jsem zavinil sám někdy před šesti lety. Sjížděli jsme po frýdlantské silnici do Krásné Studánky, rovná dlouhá asfaltka nás vedla ze slunečného dne do podvečerního stínu. Kochal jsem se pohledem na ostře vykreslený hřbet Ještěda, jak ho zpřesnil čerstvý vzduch, promytý letní bouřkovou přeháňkou. A nevšiml jsem si auta, které už bylo ve stínu, stálo v našem směru uprostřed vozovky, kde čekalo, až projedou protijedoucí, aby mohlo odbočit doleva. Když jsem si všiml, začal jsem brzdit. Už tam bylo město, takže padesátka, takže jsem jel padesát a z kopce jsem brzdil podřazeným motorem. Začal jsem brzdil brzdami a jel dál. Tedy - brzdil jsem s citem, abych nedostal hodiny. Zatáhl jsem ruční brzdu - a jel dál. Jizerskohorský tvrdý asfalt je neskutečně hladký - zejména po letní přepršce. Když jsem si pak vybíral, kam se trefit, a viděl, že se do mezery nevejdu, zarazil jsem raději svůj levý přední blinkr do pravého zadního blinkru stojícího auta. Raději tam, než pravým blinkrem do patníku a stromu. Auta trochu poskočila, ale airbagy se nespustily.

Výsledkem byly rozbité blinkry obou aut a nakonec i moje oba přední blatníky. A to až do nepojízdnosti. Trochu bylo problémem, že jsme na konci dovolené neměli peníze v hotovosti a kreditku jsme zapomněli na chatě uprostřed Jizerek. Další problém byl, že byla středa a už v sobotu jsme odjížděli pryč. Musel jsem na víkendovou směnu - a už jsme neměli peníze ani na té kreditce na prodloužení pobytu...

Ale hodní Liberečáci (včetně řidiče postiženého auta, který kupodivu vůbec nenadával) nám pomohli jak s odtažením, tak s dopravou do místa bydlení. Odtahovka se pak platila později společně s opravou auta, které před opravou musel stihnout shlédnout pojišťovák. A platila se až z Prahy na fakturu - servisák nám důvěřivě počkal. A ještě nás k opravenému autu dovezl z té chaty.

Byl jsem po té srážce trochu otřesený - ne tělesně. Ale bodrý odtahovák, který často přijížděl k horším patáliím, jen pravil: "Když se nikomu nic nestalo, tak se vlastně nic nestalo."  Je to sice fráze, avšak pravdivá fráze.

To úplně nejhorší, co se mi s Feldou kdy přihodilo, bylo, že jsem ji dnes večer vlastnoručně odvezl do bazaru a tam prodal. Ten pocit nebyl až tak strašný, jako když nám z lodžie v pátém patře vypadl půlku zimu zachraňovaný ježek. Moje dojetí dosahovalo asi podobné úrovně, jako když nám po sedmi letech chcíplo morče. (Promiň dcerko, já vím, že to bylo tvoje zvíře, tvůj náhradní pes. Ale pes to nebyl. Jen milé morče. Ach...)

Moc se mi s tebou, Feldo, rozloučit nechtělo, ale musel jsem. Nejsem automechanik. A vím, že nový majitel, než tě prodá dál, tě zušlechtí a budeš moci ještě pár kilometrů přidat k těm asi 120 tisícům, co už máš najeto...

Pravda je, že ztráta morčete byla nenahraditelná. Ale červenou Feldu nám nahradila novoučká arkticky zelená Fabie. Krásné auto, vevnitř větší než zvenčí, které se řídí samo. Viděl mě soused, jak jsem na parkovišti přemisťoval různé věci z kufru starého auta do kufru nového auta.

"Ale! Vidím, že sis udělal radost!"

Ano, vlastně mám radost. I když už dnes vím, že za pár let i tohle přítulné autíčko prodám. I když kolem té dnešní asi desáté večerní hodiny, když jsem Feldu ještě naposled pohladil, jsem byl vlastně smutný.

Ach, ach, buď sbohem, Feldo, věrná kamarádko!

Psáno v Praze 12./13. 4. 2010