Chvála multikulturalismu

Vyprávěl mi mladý kosovský Albánec, jak si za svého dětství hrával s malými kosovskými Srby. Doma mluvili albánsky, ve škole srbsky. Rodiny byly smíšené, nějaké náboženství nehrálo roli. Ano, někteří Srbové chodili do pravoslavných kostelů, někteří muslimové slavili mohamedánské svátky. Nikdo to "neřešil".

Až během několika málo let se to náhle dramaticky zhoršilo. Začínalo to omezováním albánského kulturního života a skončilo válkou. Ten můj Kos, Ahmed, měl ve svých devatenácti letech takovou zlost na Srby, že si šel na ně zastřílet do Chorvatska, protože v Kosovu se tehdy ještě nestřílelo. A střílel jsi pak v Kosovu? ptal jsem se ho. Ne, to už ne. V tom Chorvatsku totiž stříleli i Srbové. A trefili Ahmeda do kolena tak šikovně, že málem přišel o nohu. A tak Ahmed zmoudřel a raději emigroval do České republiky.

Při jeho vyprávění jsme si vzpomněl na tátovy vzpomínky z předválečného Liberce. Na ulici si hrál s německými kluky, o Velikonocích s nimi chodil hledat vajíčka, a oni zase chodili s českýma klukama na pomlázku. A doma na stole pak ležela německá a česká vajíčka společně s cukrovinkami i pesachovým macesem... Nikdo neřešil, kdo je Němec a kdo Čech, kdo německý žid a kdo český křesťan či naopak. Tedy mezi dětmi. Jinak byly na 1. máje vždy dva průvody - český a německý. Ale v tom českém se na konci třicátých let začali objevovat němečtí sociální demokrati a komunisti, protože ten německý průvod už ani nebyl tak německý, jako náckovský. A pokračovalo to rychle, až tu bylo obsazení pohraničí, a kdo z Čechů neutekl, toho Němci posadili na otevřený nákladní vagon a odsunuli do Turnova. Ze zbylých Čechů se stali občané druhé kategorie. A ti Němci, co byli židi, mizeli rovnou v koncentrácích.

Velice rychle pak nastala válka. Bratranec táty narukoval do wehrmachtu a táta s bráchy do Terezína. Bráchové nepřežili Dachau, táta přežil Osvětim. A byl konec války, a z Liberce i široširého okolí začaly směřovat vlaky s Němci do Německa. Jen ti Němci, kteří byli v odboji, anebo sice byli ve wehrmachtu, ale měli českou tetičku, tak ti mohli zůstat.

A bylo to celý podělaný, protože válka zničila v Čechách to, čemu se dnes říká "multikulturalismus". Tedy "prolínání, spjatost kultur různých etnik na určitém území", jak praví slovník. Zmizel poslední závan federálního středoevropského rakouského státu, který spíše už jen jako prchající vůni zachycoval vzpomínky na zlatej středověk, kdy se nedělili lidé na národnosti, ale kdy bylo hlavním kritériem sounáležitosti území. A tak existovali "zemští Češi", kdy se neřešilo, který z nich je Vlach a který Šváb. V té zlaté době celilo Evropu křesťanství, které ale přesto nezabránilo náboženským válkám. A na potřebném zacházení se židy se křesťané všech odrůd vždy dovedli domluvit.

Avšak falešný pláč se ozývá nad českým národovectvím, kterého se naši předci chopili v 19. století, místo aby se v poklidu stali dalším kmenem německého národa. Vzniklo ovšem další dělení, už ne jen podle náboženství, ale i podle řeči. Dělení pokračovalo i ve 20. století. Národní i náboženské. Češi se zbavili Němců, zatímco muslimský Pákistán se ve stejné době (1947) oddělil od ne-muslimské Indie. Na indickém subkontinentu došlo ke stěhování národů, přesunům desítek milionů lidí, k náboženským masakrům, jejichž oběti se odhadují mezi čtvrt milionem až milionem. Ale na území bývalé britské kolonie vznikly dva státy s hranicemi, o něž se sice hádají dodnes, ale nějaké hranice tu jsou. A ty hranice - bez ohledu na pohraniční války - stále udržují po většinu doby mír. Je totiž možno říci: Já pán, ty pán, tady vocaď pocuď je to mý, a tady vocaď pocuď je to tvý. A u sebe si dělej co chceš, a mě nech dělat doma to, co chci já.

Jenže - hranice nejsou konečně stanoveny, jak jsme si mysleli. Rozpad koloniálních států Afriky, Asie a Ruska pokračoval. Naštěstí v České a Slovenské Federativní Republice mírově. Protože jsme měli ty hranice poměrně přesně definovány ještě z dob Rakouska (České království) a Uherska (Horní Uhry). (A to staré Rakousko je převzalo povětšinou z raného středověku.) Což je v Jugoslávii nestalo, protože její vnitřní hranice byly upraveny "nespravedlivě". A tak Srbové chtěli Velké Srbsko, Chorvati Velké Chorvatsko, a Kosovci samostaný stát. A všichni Jugoši nás v roce 1992 varovali: Dejte si pozor, takhle, jako je to u vás teď, tak to u nás vypadalo před rokem. Jen nadávky a demonstrace. A dneska máme válku!

Schválně špatně nastavené stalinské hranice stály u zrodu kavkazských válek, chruščevovský dar ruského Krymu Ukrajině čeká v budoucnosti také na nějaké řešení, snad mírové.

Tak to by se v Americe stát nemohlo, říkal jsem si. Amerika obnovila středověký vztah člověka a státu v tom, že každý její občan je Američanem. Ať už pochází z typické japonsko-švédské anebo česko-čínské rodiny. A každá nová národnost a zvyklost Ameriku obohatí. Pokud bude mluvit americkou angličtinou! Americký multikulturní sen měl jednu výjimku - černochy. Až vlastně v 60. letech minulého století zmizel kulturní apartheid díky pozitivní diskriminaci. Jenže, jenže. Všeho s mírou! Ta však byla překročena. A tak se z černochů stali "Afroameričané", z invalidů "jinak kvalitní" a státní úředníci v jižních státech se musí učit španělsky.

Pozitivní diskriminace dosáhla takové míry, že i v historických filmech se musejí objevovat černošští generálové a piloti. A samozřejmě, navíc ještě v Holywoodu existují gender a sexuálně vyvážené kvóty, které určují, kolik žen, gayů, židů a muslimů se musí ve filmu objevit. Ideální je lesbická buddhistka na vozíčku. Příští agent 007 britské tajné služby má být tmavé pleti...

Krom jiných vynálezů jsme si dovezli z Ameriky i toto. Pruskoevropská kultura úředních příkazů to pak zmrvila do nesmyslna. Tak, jak to nikdy velká a svobodomyslná Amerika nepoznala. "Multikulturalismus" se nestal "soužitím" různých kultur, ale diktátem těch, kteří se nechtějí přizpůsobit evropské kultuře. Pokud zbabělá pařížská radnice zakáže stavět na Vánoce venkovní jesličky, aby to neuráželo náboženské cítění francouzských muslimů, pak už se nejedná o "multi-", ale "unikulturalismus". Pokud arcibiskup canterburský prosazuje pro muslimské Brity právo šaríja, pak není zbabělec, ale vůl. "Vocaď - pocaď" se týká nejen vnitřního života rodiny, ale i celého společenství. Takže, jestli je zvykem mít v Itálii ve škole krucifix, ať ho tam - krucifix - mají. Ale ať ho žádná zprůměrovaná Evropská unie nikde nevnucuje - ani nezakazuje! Už jsem si zvykl na vyzvánění kostelních zvonů po Praze i českých vesničkách. Vyřvávání muezzinů by mě rušilo.

Unikulturalismu se ovšem dříve dopouštěli převážně křesťané. A to velice nesnášenlivého unikulturalismu, jak svědčí dějiny koloniálních výbojů. Zatímco píšeme rok 2011 Anno Domini, a židé rok 5772 Anno mundi, pak muslimové mají teprve rok 1432. Snad někdy vyjdou ze středověku. Snad se toho dožijeme. 

A snad i pomocí skutečného multikulturalismu, tedy vzájemného ovlivňování a spolupráce různých kultur, což chválím. Nerad bych o něj přišel vinou "obránců evropských hodnot", kteří uznávají jen jedinou hodnotu: své ego.

Je to věc, která dává ducha a vůni sterilní globalizaci. Rád si u svého Araba na rohu koupím chutný chumus, rád zavítám do kamarádovy vinárničky na argentinské víno. Ale přece jen, přes veškerou kulinární hodnotu indických, čínských, vietnamských, francouzských, italských a švédských restaurací, když přijde člověk do české hospody, tak tam by měl dostat pivo, vepřo, knedlo, zelo - což by mě vůbec nenapadlo žádat třeba v Maroku!

Ale doma si to zakazovat nenechám.

PS: Ahmed dnes jezdí po své české vlasti mezi různými kasiny jako pokladník. Doručuje peníze do mého rodného Liberce, kde pak soukromý vlastník sítě heren odvádí dobrovolně jistý peníz na podporu humanitárních a jinak obecně prospěšných organizací.

PPS: Onehdy jsme vedli v české hospodě U památníku nad vepřoknedlozelem při pivu spor s německou manželkou našeho čechokanadského přítele. Vše na jídelním lístku - od bramboračky přes jitrnice po štrúdl - bylo dle ní klasické německé jídlo! Přesněji: bavorské. Nakonec jsme se shodli na kompromisu: Středoevropské!