ZASLÁNO: Dějiny židovského společenství v Iráku, operace Ezra a Nehemiah

(Autorka: Kopretina) 

     Iráčtí Židé představují jednu z historicky nejstarších, nejstarobylejších židovských skupin. Irácká židovská komunita vznikla po porážce severních kmenů Izraele a Sýrie v roce 722 před Kr., kdy byla na území Iráku zavlečena řada Židů babylonským králem Nabukadnesarem II. Komunita se rozrostla v roce 586 před občanským letopočtem, kdy nad jižními izraelskými kmeny zvítězila Babylónie a řadu Židů zajala. V následujících staletích v zemi zavládlo příznivé ovzduší, ve kterém se zrodili jedni z nejvýznamnějších židovských učenců v historii. V letech 500-700 zde vznikl i slavný Babylonský Talmud. Návrat Židů do starověkého Izraelského státu  dovolil Kýros II. 539 př. Kr. Babylonie patřila mezi nejdůležitější židovská centra po zničení Jeruzaléma od Římanů.

      Mezi významnými osobnostmi odvlečenými do exilu byl vyšší kněz jménem Ezechiel. Žena mu zemřela, když Babylóňané obléhali město Jeruzalém, a on sám dožil svůj život v exilu u průplavu Kébar nedaleko Babylonu. Jednalo se o člověka velmi nábožensky zaníceného, který věřil, že jediná spása vede skrze náboženskou čistotu. Věřil, že nezáleží na státech, říších či trůnech, protože je kdykoliv může zahubit Boží moc. Na čem záleží je tvor, kterého Bůh stvořil k obrazu svému - člověk. Ezechiel poskytl důležitý impulz pro formulaci judaismu. Exil znamenal rozchod s kmenovou minulostí. Mezi roky 734-581 př. Kr. došlo nejméně k šesti výrazným deportacím Izraelitů do různých částí Blízkého východu. V Babylonu, v období starověku a raného novověku, do příchodu Mongolů a následného pronásledování od některých místních muslimů, Židé celkem nestrádali. Někteří jedinci z babylonských Židů stávali obchodníky. Obyčejní Židé v babylonském exilu důsledně praktikovali židovské náboženství, provádění obřízky chlapců, svěcení šabatu a židovských svátků Pesach, Šavu´ot, Sukot, Roš-ha- šana, Jom Kipur.

      Babylonskou říši nahradila aliance Peršanů a Médů. Perský král Kýros II. Veliký dovolil návrat Židů do Eretz Jisrael, část Židů se vrátila do své pravlasti, podle Ezdráše se 42 360 Židů plus 7 337 otroků a otrokyň a 200 dalších zpěváků a zpěvaček vrátili do Eretz Jisrael,  část Židů se však se rozhodla zůstat v babylonském exilu (území dnešního Iráku). Potomci těchto exilových Židů se stali jádrem irácké židovské komunity až do roku 1950. Babylon se stal na 1500 let velkým centrem židovské kultury. V době Kýrovy vlády se Peršané vydali velmi odlišnou cestou, než byla cesta imperiální náboženské politiky prováděnou Asyřany nebo Babylonci. Peršané respektovali náboženské postoje poddaných. Léta 400-200 př. Kr. jsou podle některých historiků „ztracená století židovských dějin“, nedošlo k žádným velkým událostem nebo pohromám. Ukazuje se, že Židé měli ze svých vládců nejraději Peršany. Židé nikdy nepovstali proti Peršanům, naopak židovští žoldnéři pomohli Peršanům potlačit egyptskou rebélii. Židé mohli kdekoliv v perské říši svobodně vyznávat judaismus.  

      Za Sasánovců došlo k pronásledování Židů. Jazdagird III. roku 455 zrušil výnosem šabat, židovská tradice dává Jazdagirdovi a dědici Pérozovi přívlastek „Zlý“ a obviňuje ho z mučednické smrti tehdejšího exilarchy. Po smrti Péroze nastalo období anarchie, v němž Mar Zutra II. spolu se 400 bojovníky vybojoval nezávislý stát s hlavním městem Mechuzou. Po sedmi letech však tento stát dobyli Peršané a exilarachu sťali a ukřižovali, nicméně někteří perští monarchové byli Židům velmi nakloněni a když Peršané vtrhli do Palestiny/Země Judské, místní Židé je vítali se sympatiemi.  V Babylonii po arabském záboru nastaly babylonským Židům určité obtíže. Židé byli vysoce zdaněni, což vedlo ke zkáze velkých židovských zemědělských komunit. Židé z nich odešli do měst a stali se řemeslníky, obchodníky, překupníky. Tito městští Židé byli gramotní a vzdělaní a usazovali se všude, pokud jim to neznemožňovaly trestní zákony nebo fyzické násilí.

      Na počátku raného novověku v 8. století byly podmínky iráckých Židů celkem snesitelné. V iráckém Bagdádu za vlády Abbásovců v 8. století vybudovali akademie i bohatou čtvrť, ale k občasným útokům na Židy docházelo též. Ze Židů se stávali dvorní lékaři a úředníci. Uměli plynně mluvit i psát arabsky. Během 10. století Židé, ač měli postavení dhimmi (podřízených), zastávali v Bagdádu funkce bankéřů. Ale i v Iráku postavení Židů záleželo na postoji panovníka. V 9. století došlo k pogromům na Židy a útokům proti synagogám v Iráku. Kalif Umar II. zakázal stavět nové synagogy. Roku 1170 žilo v Bagdádu 40 000 Židů v relativním bezpečí , ale od 12. století se začala objevovat z pohoří Atlasu v severní Africe nová vlna muslimského fundamentalismu, který byl pro židovské obyvatelstvo velmi nebezpečný. Docházelo k fyzickým útokům na Židy v Maroku, Egyptě
i Iráku. Židé dostávali volbu: buď přijmout islám a nebo zemřít. Někteří Židé pod hrotem meče začali přestupovat na islám, ale často dál tajně praktikovali své náboženství. Muslimové náboženské proměně Židů (na islám) často nedůvěřovali a nutili je nosit zvláštní modrou tuniku s velmi širokými rukávy, místo turbanu museli nosit modrou čepici tvaru oslího hřbetu.     

      V letech 1333 a 1344 došlo k pogromům a fyzickým útokům na Židy v Iráku, během násilností byly ničeny i synagogy. Mongolské útoky na území dnešního Iráku Židy těžce postihly. Mnoho Židů bylo zabito s ostatními obyvateli. Přesto přese všechno byla situace iráckých Židů bezpečnější než v jiných muslimských státech (v Maroku, Egyptě, Sýrii)  a v zemích s „křesťanskou“ vládou. Maroko, Egypt a Sýrie byly obzvláště fanatické a nebezpečnější než jiné země. Po dobytí Iráku Osmanskou říší, kdy sultán Sulejman II. dobyl roku 1534 město Tabriz, došlo ke zlepšení postavení irácké židovské komunity. Opětovné dobytí země Peršany 1623 vedlo k dramaticky zhoršenému postavení iráckých Židů, k opětnému zlepšení došlo po opakovaném dobytí země Turky roku 1638. Turecká armáda byla podle některých zdrojů složena i z Židů (podle některých zdrojů jich bylo až 10%). Za nadvlády Osmanské říše došlo tu a tam ke zhoršení situace židovského obyvatelstva, to ale pokračovalo v růstu. Zatímco roku 1884 žilo v Bagdádu 30 000 Židů, roku 1900 vzrostl počet Židů na
50 000.

      V raných dnech po získání nezávislosti Iráku roku 1922 hráli Židé důležitou úlohu při formování irácké společnosti. První ministr financí nově vzniklého státu Iráku byl Žid, Jechezkel Samson a Židé hráli důležitou úlohu v rozvíjení soudních a poštovních systémů. Záznamy z bagdádské obchodní komory ukazují, že 10 z jejich 19 členů bylo židovského původu. První hudební skupina v Bagdádu byla složena výrazně z Židů. Židé byli zastoupeni v iráckém parlamentu, mnoho Židů zastávalo funkce na úřadech. Roku 1930 se situace Židů dramaticky zhoršila. Před tímto osudovým rokem Arabové v Iráku považovali Židy ze své kolegy. Nicméně vlivem nacistické propagandy a konfliktu ve Svaté zemi se zhoršovalo postavení židovského obyvatelstva. Ačkoliv iráčtí Židé byli loajální Iráku, byli stále více vystaveni rozlišovacím procedurám a krutým zákonům. V srpnu 1934 byli mnozí Židé propuštěni z úřadů a vysoké školy stanovily kvóty pro přijímání židovských studentů. Sionistické aktivity byly přísně zakázány, stejně jako vyučování židovské historie a hebrejského jazyka v iráckých  židovských školách.

      Ve čtyřicátých letech 20. století se v Iráku dostal k moci Rashid Ali. Rashid Ali se snažil odstranit britský vliv v Iráku. Na začátku června 1941 propukly masové protižidovské pogromy v Bagdádu, 200 Židů bylo zabito, přes 2 000 utrpělo zranění, věcná škoda byla vyčíslena na 3 miliony dolarů. Pogromy propukaly v mnoha dalších iráckých městech. Roku 1948 začalo platit v Iráku stanné právo a sionismus se stal v Iráku hrdelním zločinem. Irácký režim dovolil Židům roku 1950 se vystěhovat pod podmínkou, že v Iráku nechají všechen svůj majetek. Židé mohli odejít, jestliže odevzdali všechno zlato, klenoty, cenné papíry a za podmínky, že se vzdají iráckého občanství. Zákon nabyl účinnosti v 9.března 1950. Antisemitské ovzduší se stávalo pro irácké Židy nesnesitelné.Během prvního dne účinnosti zákona se zaregistrovalo k emigraci 3 400 Židů, dalšího dne se přihlásilo k emigraci dalších 5 700 osob. Během dalších týdnů se kvůli nesnesitelným podmínkám přidalo dalších 50 000 Židů, po třech měsících toto číslo vzrostlo na 90 000. Stát Izrael během jediného roku přestěhoval 104 000 iráckých Židů pomocí leteckého mostu. Operace na záchranu iráckých Židů byla pojmenována „Ezra a Nehemiah“. Dalších 24 000 Židů Izrael přepašoval přes Írán. Vystěhovalci se museli vzdát svých domovů i veškerého majetku. Jejich počet byl tak velký, že izraelský vrchní rabinát dovolil létat i o šabatu. Tito Židé sice mluvili arabsky, ale ve své většině v Iráku pociťovali nepřátelství a odcizení od arabské kultury. Většina z nich si uvědomovala, že v Iráku jsou považováni za občany druhé kategorie.

      Ti Židé, kteří zůstali v Iráku, později hořce litovali.Roku 1952 vyvrcholila nenávistná protižidovská kampaň, která začala veřejnou popravou dvou Židů Šaloma Salacha Šaloma a Josefa Abrahama Basriho v Bagdádu 19. ledna 1952. Zatčeni byli také dva izraelští emisaři - Jehuda Tadžir a Mordechaj Ben Porat. Jehuda Tadžir byl odsouzen na 10 let odnětí svobody a Mordechaji Ben Poratovi se podařilo utéct a dostat se zpět do Izraele, kde se později stal členem Knesetu. S postupem sílící pozice Saddámovy strany Baas se množila protižidovská nařízení, která se nápadně podobala nacistickým antisemitským zákonům. Lidé nesměli prodávat svůj majetek a museli nosit žluté identifikační karty. Po šestidenní válce se protižidovská opatření znásobila, Židům byl vyvlastněn veškerý majetek, stát zmrazil jejich bankovní konta. Židé byli propuštěni ze všech vládních institucí, stát uzavřel Židům jejich soukromé podniky a odpojil jim telefony. Židé se nesměli vzdálit z místa svého bydliště a někdy měli i domácí vězení. Nejhorší perzekuce nastala roku 1968, kdy Irák odhalil neexistující tzv. síť židovských obchodníků a při procesech, které se nápadně podobaly stalinským procesům ze třicátých let 20. století, bylo 14 Židů odsouzeno k trestu smrti a veřejně popraveno. Mnozí další jedinci zemřeli následkem mučení. V lednu 1969 přišlo na výzvu veřejného rozhlasu půl miliónu muslimů zatančit a zazpívat k šibenici popravených. V sedmdesátých letech po silném mezinárodním tlaku Saddám Husajn situaci Židů částečně zmírnil a dovolil zbylým jedincům vystěhovat se potichu do Izraele. Zůstali pouze ti, kteří se cítili příliš staří. Ještě roku 2000 hovořila irácká státní média o Židech jako „o potomcích opic a prasat“. V srpnu 2003 odešli jedni z posledních Židů (6) do Izraele. V současnosti v Iráku dožívá posledních 28 Židů, kteří odejít nechtějí.

Šamanova poznámka: A to je konec židovského společenství v Iráku.