Nebeský dům

Vlastně třípodlažní domek s 200 metry krychlovými obytného prostoru. Architekt pro něj zvolil tvar válce o průměru 6,5 metru, což vyžaduje pořízení nábytku na míru. Může to být trochu nepohodlné pro vnitřní dipsozici, ale například muminům by se takový dům líbil. Pro bydlení slouží hlavně přízemí. Nachází se zde pokoj o podlahové ploše 16,7 m čtverečních, který slouží i jako pracovna. Kuchyňka s jídelním koutem má 9,3 metrů, ložnice 6,5 metru, toaleta se sprchovým koutem 2,8 m. Oproti jiným americkým domkům chybí vana. Přízemí je vysoké 2,1 metru, patro nad ním je o něco vyšší, aby se sem vešly skutečné americké ledničky se spoustou jídla. A také skříně s oblečením, a boxy s nářadím a všelijakým materiál, co je potřeba k údržbě a k provozování různých koníčků.

Domek je podsklepený, uzávěrem z přízemí se do sklepa házejí všelijaké odpadky, a to bez separace. Nejen zbytky od jídla, odpadky po domácích pracech, ale i spodní, ba i svrchní prádlo. Pračka chybí. Ano, domek je určen k tomu, aby ho obývali mužští.

Na střeše je ještě věžička, ze které je vyklopen dalekohled. Nejkrásnější výhled je ale z obýváku, kde je jediné okno. Kulaté (to by se líbilo hobitům) o průměru 46 cm, dvojité, s ohřívači skel, aby se zabránilo jejich zamlžení nebo zamrznutí kosmickým chlaedm. Za oknem se v hloubce 435 km nachází planeta Země. On to ani tak není domek, jako laboratoř, přesněji kosmická laboratoř Skylab. Byla vypuštěna 14. května 1973, čili právě před 40 lety.

Když stála s nosnou raketou Saturn-V na startovacím komplexu 39 na Kennedyho vesmírném středisku na mysu Canaveral, nebyl na první pohled patrný rozdíl od normální měsíční mise. Na prvním stupni S-IC byl umístěn druhý stupeň S-II, a na něm třetí stupeň S-IV B. Ale na druhý pohled jste si mohli všimnout, že tento kompletní Saturn-V nemá záchrannou startovací věžičku. Na oběžnou dráhu se totiž vydával bez posádky. Na špičce rakety nespočívala kabina Apolla, ale jenom aerodynamický kryt, jak je patrno na třetí pohled. Místo třetího stupně je plně vybavená kosmická stanice. V místech, kde se u měsíčních misí schovával lunární modul je umístěn komplexní sluneční dalekohled ATM. "Komplexní" se mu říká, že jde vlastně o pět spřažených přístrojů, které sledují Slunce v různém světle - od viditelného, přes ultrafialové až po rentgenový obor.

Pod dalekohledem je ještě místo na přechodový modul, přesněji spojovací adaptér MDA, což je válec o průměru 3 m a délce 5,24 m. Když se dalekohled vyklopí na trubkové konstrukci na bok, může zde v ose zadokovat jedna kosmická loď Apollo a druhá pak na druhém boku spojovacího válce. (Nevím, jestli se tak stalo, ale tenhle prostor by mohl klidně sloužit i jako trucovna.) Celé to bylo dlouhé asi 30 metrů a hmotnost to mělo asi 90 tun.

Po zkrácení počtu letů ma Měsíc byla tak šikovně využita celá nosná raketa Saturn-V. Dva stupně stačily na vynesení třetího, který tentokrát nezamířil k Měsíci.  S-IVB byl nakonec až zbytečně rozměrný, proto se na kosmickou stanici přestavěla jen jeho nádrž na kapalný vodík. Nádrž na kyslík zůstala nevyužita. Ale využítí se pro ni našlo: Stala se z ní senkrovna, do které se házel veškerý odpad. Neznečišťoval se tak okolní prostor, ani výhled slunečního dalekohledu. A bylo tam dost místo pro odpadky všech tří posádek.

Nejprve Skylab obydleli Charle "Pete" Conrad (kapitán Apolla 12, třetí muž na Měsíci) s nováčky Josephem Peterem Kerwinem a Paulem Josephem Weitzem. Jejich Apollo, nazvané "Skylab 2" (jednička byla rezervovaná pro samotnou kosmickou stanici Skylabu) bylo jiné hned na první pohled: nesla ho nosná Saturn IB. Protože byla asi dvakrát menší, bylo pod ní na startovací rampu nainstalováno jakési lešení, aby se do kosmické kabiny dalo přejít ze stejné výšky, jako by tam stál Saturn-V. Na výlet do kosmického domku s sebou posádka vzala i rybářské pruty. Při startu Skylabu 1 se totiž strhl "protimeteorický kryt", tedy fólie, která hlavně chránila obytnou část před slunečním zářením. Takže vnitřní prostory se nepříjemně oteplily, a to až na 52° C. Nešlo jen o nepříjemnost – při takové teplotě by se brzy zkazily potraviny, protože to by chladičky neuchladily. Navíc hrozilo nebezpečí, že se začne rozkládat lak a vnitřní obložení stěn. Nejhoršímu se zabránilo natočením stanice osou ke Slunci, což ovšem zase znemožňovalo jeho pozorování ATM. Teplota klesla pod čtyřicet, další měli zařídit opraváři. Kterými se stala první posádka. A to právě pomocí těch teleskopických rybářských prutů, na nichž se rozložil padákový nylon, laminovaný pohliníkovaným mylarem. Skládací pruty byly nutné: Čtvercový slunečník musel mít žebro dlouhé 7 metrů, a do kabiny Apolla se nemohly nasoukat předměty delší než 1,5 metru.

Bylo to složité, ale podařilo se to. Během výstupu do volného prostoru se také podařilo uvolnit a roztáhnout jedno rozkládací křídlo slunečních baterií. (Druhé bylo zničeno při startu.) Protože do společné sítě přispívala energií i čtveřice baterií na ATM, dostal nakonec Skylab tolik elektřiny, že mohl fungovat dle plánu. To bylo asi první prvenství Skylabu: Kosmonauti si svoje obydlí nejdříve museli opravit, aby v něm mohli bydlet celé čtyři týdny. Což byl tehdy rekord. Z dalších zajímavostí: 15. června se ATM podařilo zachytit výjimečně výživnou sluneční erupci. (Což mělo později dohru.)

Po úspěšném přistání 22.6. čekala navrátilce další drobná změna: Na letadlovou loď Ticonderoga byli dopraveni společně s kabinou Apolla, která se neprohýbala pod metrály měsíčních vzorků. Rovněž je nečekala žádná karanténa, takže už o dva dny později mohli odletět vrtulníkem do San Clemente v Kalifornii, kde se setkali s prezidentem Richardem Nixonem – a jeho vzácnou návštěvou generálním tajemníkem KSSS Leonidem Iljičem Brežněvem. Připomeňme, že první obydlenou kosmickou stanicí byl sovětský Saljut 1, kam přiletěli tři sovětští kosmonauti Sojuzem 11 (start 6.6. 1971). G.T. Dobrovolskij, V.N. Volkov a V.I.Pacajev však při přistání po téměř čtyřiadvacetidenním letu zahynuli.


Tady ještě poznamenám, že velkou zásluhu na křepkosti kosmonautů po tak dlouhém letu bylo i to, že podlahy na Skylabu byly tvořeny voštinou s trojúhelníkovými otvory. Kosmonauti nosili boty, které měly pod špičkou trojúhelníkové výstupky, takže se mohli k podlaze přišprajcovat bez složitého uvazování a mohli klidně pracovat. Zatěžovaly se tedy nohy, které by se jinak při plavání v beztížném stavu flákaly. Společně s podtlakovým pytlem pro spodní část těla, který uměle zvyšoval tlak krve v nohou (na pozemský "normál"), tak dokázali kosmonauti i bez dlouhých hodin cvičení přežít rekordně dlouhý beztížný stav. Ještě jedna technická poznámka: Ve Skylabu nebyla čistě kyslíková atmosféra, jak bylo do té doby u amerických kosmických lodí obvyklé, ale 74 % kyslíku a 26 % dusíku při třetině pozemského tlaku.

Skylab 3 odstartoval už 28. července. Vedl ho Conradův pilot měsíčního modulu Alan L. Bean (čtvrtý muž na Měsíci) s nováčky Owenem K. Garriottem a Jackem. R. Lousmou. Také tento let má jedno prvenství – protože se už na vedlejší rampě připravuje let Skylab 4, může jeho kabina poprvé v dějinách kosmonautiky posloužit pro případnou záchrannou misi. A ta byla málem potřebná, protože se zjistil únik kysličníku dusičitého z manévrovacích trysek Apolla druhé posádky. V tom případě by nahoru letěli jako třetí, záchranná posádka, jenom dva piloti, třetí sedadlo by zůstalo volné. Pod trojicí křesel by byla namontována dvě lehátka. Poprvé by tak kosmická loď mohla přistávat s pěti osobami na palubě. Nakonec to nebylo nutné, a tak si posádka užila další pěkné sluneční protuberance 21. a 22. srpna. Skylab dostal při jedné z vycházek nový slunečník. A Bean si vyzkoušel pohyb s autonomní manévrovací jednotkou AMU, kterou poháněl stlačený dusík, vypouštěný z 16 trysek. Uvnitř stanice, prosím, tolik tam bylo místa! Délka letu byla opět rekordní: 56 dní.

Skylab 4 odstartoval 16.11. 1973 a jeho posádka pobyla ve vesmíru opět rekordních 84 dnů. Rekordmany se stali Gerald P. Carr, Edward G. Gibson a William R.  Pogue, všechno nováčci. Kosmonauti sledovali navíc proti plánu Kohoutkovu kometu. Na Štědrý den si užili i částečného zatmění Slunce. Hodně času věnovali opravám a údržbě stanice, ale přesto se jim podařilo pracovat o třetinu efektivněji než předchozí posádky – díky jejich zkušenostem. Také byli po návratu na Zemi dříve fit.

A to bylo z rozsáhlého plánu Apollo Applications všechno, milé děti! Po úsporných (tupých) škrtech v programu Apollo nedošlo ani k vypuštění druhého plně funkčního (původně záložního) Skylabu. Jednička měla sloužit i pro další posádky, ale NASA už neměla čím ji obsluhovat. Právě v době vypuštění Skylabu začal program Space Shuttle, který se však opozdil. Místo roku 1978 letěla Columbie až 12. dubna 1981. Jenže to už Skylab shořel v atmosféře. Stalo se to 11. 7. 1979. Bylo to dříve, než se počítalo, a vinu tentokrát mělo Slunce, přesněji jeho vyšší aktivita, která vedla k většímu "dýchání" atmosféry. (To byla ta "dohra".) Na západní Ausrálii dopadla část úlomků. Starosta města Esperanza poslal NASA účet 400 dolarů za černou skládku. Americký prezident Jimmy Carter se za dopad tělesa jménem USA omluvil – avšak jestli poslal dolary, o tom se zprávy nezmiňují.

Dneska nenadávejme. Připijme si: Před 40 lety se do vesmíru dostal obyvatelný domek. Pouhých dvanáct let po startu Gagarina…

Psáno v Praze dne 14. května 2013.

Prameny:
SKYLAB - 140 DNŮ NA OBĚŽNÉ DRÁZE (Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracoval Ing.Jan KOLÁŘ, Astronautický klub SPACE (L+K č. 8/1973)
Heslo Wikipedie SKYLAB
Kolumbové vesmíru II, Karel Pacner, Paseka 2007
Historie kosmických lodí, Tim Furniss, překlad Václav Bartoš, Naše vojsko  2006
Petr Lála, Antonín Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky, Mladá fronta Praha, 1982
Co tak pamětník pamatuje.