Letos jsem si přišel prohlédnout knížky a poslechnout si pár přednášek, proto jsem si s sebou nebral foťák. Nepřišel jsem s žádným konkrétním plánem, ale podíval jsem se do programu. Bylo jedenáct, a z pětadvaceti nabízených programů na mě juklo povídání Martina Gilara Nebojte se Ameriky v sálu Rosteme s knihou. Nakladatelství Jalna právě vypouští do světa už druhé, rozšířené vydání. A podívat jsem se šel, protože tu knížku mám už skoro tři roky doma, a svého času jsem o ní napsal pochvalnou recenzi. Sál byl plný a čtenáři se nebáli ptát se přítomného autora, který už skoro dvacet let žije v USA, a do Prahy si odskočil na pracovní zájezd. Zde jeho vysvětlení fenoménu amerických dětí, které jsou na základce hodňoučké, avšak na střední zvlčí, a jsou z nich nezvladatelní sígři:
Druhý postřeh, který zaznamenám, je přirozená úcta k veteránům, vojákům, policajtům, záchranářům, hasičům… Ta je dána i tím, že USA má mnohem větší repertoár válek než my, a v každé rodině je nějaký příbuzný, který se jich zúčastnil či zúčastňuje.
Na závěr povídání se zformovala fronta na autogramy, přičemž balík knih, připravený žádostivým čtenářům k odkupu, se potěšitelně rozprodal. To je asi to největší potěšení autorovo – setkání se čtenáři a zjištění, že se o něj a jeho dílo skutečně zajímají. No a pro čtenáře je to také odměna, vidět úspěšného Čechoameričana naživo. A recenzenta potěší aspoň to, že ve svém nadšení nebyl sám.
Ale bylo už dvanáct. Náhledem do programu jsem zjistil, že si budu muset odpustit osmnáct pořadů, abych mohl v Literárním sále navštívit povídání kolegů blogerů a spisovatelů z blog.idnes.cz Renaty Francové, Ladislava Větvičky a Ivy Pekárkové, k níž se připojil i její současný nigerijský partner Kenny. Moderoval David Hrbek a šlo mu to velmi. Ukázalo se prozíravým, že jsem si nevzal foťák, neb byli přítomni profesionálové, kteří z akce natočili i video. Proběhla i debata o tom, jak je škoda, že na webech MAFRA skončily necenzurované komentáře, které krom nadávek přinášely i upozornění na chyby a nové informace. Tato zpětná vazba je to, co činilo blogy nejvíce přitažlivými. Myslím , že to byla Renata, která si postěžovala, že se sprosťáci přestěhovali z komentářů do mailů – kde jí s nimi už nepomáhají bojovat další komentující. Fakt je, že sám jsem nakonec komentáře na vlastním blogu úplně utnul – protože nemám lidi na jejich moderování.
Důležitá poznámka padla ke konci debaty z úst Ivy Pekárkové: Existuje fenomén tištěné knihy. I sebevětší pitomina vypadá dobře, když se objeví krásnými písmeny vytištěná na papíře. Proto stále každý autor za vrchol svého snažení považuje knížku. A skutečně, blogy z idnes.cz vycházejí i knižně, a přinášejí tak svým autorům jak potěšení, tak honoráře.
K tomu ještě poznamenám, že jsem Světem knihy skutečně jen prolétl, ale letos jsem na něm nezaznamenal žádné prodejce čteček a e-knih. Pravděpodobně přešli na počítačové veletrhy. Takže si říkám, že stejně jako film (úplně) nezabil divadlo a televize (úplně) nezabila film, tak ani elektronická kniha (úplně) nezabije knihu tištěnou. A stejně jako můžeme vidět divadlo ve filmu a filmy v televizi, stejně tak dávají elektronické knihy další příležitost knihám papírovým. A stejně, jako vznikaly televizní inscenace, které se nikdy neobjevily na divadelních prknech, tak budou vznikat i e-knihy, jejichž text nikdy neokusí papíru.
Ale knihy, ty tu zůstanou! Říkal jsem si, když jsem procházel mezi stánky.
A nejen knihy. Prošmejdil jsem sektor, kde se rozložili kartografové se svými mapami. Ona papírová mapa, i ve světě Google Earth a Mapy.cz má prostě tu výhodu, že si ji můžete rozložit na celé posteli, a funguje, i když dojdou baterky. Problém bývá, když se na ní chcete podívat přímo v terénu za deště a větru. Papír, i když impregnovaný, v dešti vlhne a ve větru se trhá. To se netýká vynálezu, který teď na trh vrhla Kartografie: Mapa na šátku. Na svém stánku se chlubili šátkem s mapou Beskyd 1:50 000, která je Kartografickou společností ČR nominována na Mapu roku 2012. Když jsem šel kolem, tak jsem jen hodil hlášku "škoda, že nemáte Jizerky". Měli. Tak jsem ji po čtvrthodinovém očuchávání nakonec koupil. I když jsem si obmyslně s sebou nevzal peníze, aby mě zbytečně nelákaly veletržní slevy. (Na veletrhu se naštěstí nedá kupovat bezhotovostně.) No ale tu dvoustovku jsem přece jen měl, a ještě jsem dostal desetikačku zpátky.
Nějakou dobu jsem věnoval nutnému občerstvení, a pak se již vrhl do víru davu. U stánku Goethe-institutu jsem si vyzvedl nějaké informační letáky, stejně jako u stánku státu Izrael, kde jsem vyplnil i test vědomostní soutěže. Abych naplnil ekumeničnost, uvolil jsem se převzít i mapu farních sbotrů a památek Českobratrské církve evangelické a v davu kývl na pozdrav katolickému historikovi Martinovi C. Putnovi.
Proplouval jsem kolem stánků, kochal se jejich obsahem, až mě zachytil stánek plzeňské agentury NAVA, který krom své nejnovější produkce nabízel s drtivou slevou i některé své starší věci. Dvacku jsem ještě měl, a tak jsem neodolal a pořídil si oceňované dílko Manfreda Theisena Setkání v Jeruzalémě (podtitulek Láska v době terorismu). Romeo je zde křesťanský Palestinec a Julie pak světská Židovka. Superekumenické, zejména, že se jedná o německého autora, který se ve vysvětlivkách odvážil označit Jeruzalém za "kulturní centrum země", zatímco na tom blízkém izraelském stánku jsem se v testu dozvěděl, že Jeruzalém je – hlavní město Izraele. Na tom se asi Palestinci, křesťané, židé, Němci a Židé jak vidno, přes všechnu ekumeničnost neshodnou.
Nechal jsem se vláčet davem, tu zahlédl krásnou Ivu Janžurovou, onde sošného Ivana Klímu, až jsem zarazil u Sargasového moře antikvariátu dantikvariat.cz! Naštěstí jsem už neměl ani tu desetikorunu, ale stejně většinu těch knížek, které zaplnily celou polovinu severní strany plátěného levého křídla, máme doma. Obvyklý dotaz: Taky nakupujete? Ano, nakupují.
Cesta davy se stále zpomalovala, jak jsem narážel na známé autory a nakladatele a kamarády z fandomu, což signalizovalo, že se blíží třetí hodina odpolední, a s ní hřeb mého dnešního programu, totiž vyhlášení a předávání cen Akademie science-fiction, fantasy a hororu. Naštěstí i zde byli jiní fotografové a zpravodajci, jako Jan Pechanec ze Sardenu takže si k tomu můžete přečíst jeho report. Kategorií bylo celkem 12, takže bylo rozdáno i dvanáct sfing. Tentokrát šel na pódium nejčastěji asi Tomáš Němec: S Alžbětou Lexovou jako spolušéfredaktor Pevnosti (Nejlepší časopis), se Zdeňkem Pobudou z Nakladatelství Epocha jako koordinátor původní české knižní řadu Kladivo na čaroděje (Počin roku), a potřetí si šel už sám pro Cenu za dlouholetou práci pro SF. Byl z toho poněkud překvapený, a omlouval se, že je na to ještě příliš mlád. (Ale to není za věk, ale za práci, Tomáši!:)
A to už byl konec! Běžel jsem domů za dalšími povinnostmi. Potěšen živou kulturou, kterou jsem několik hodin nasával, dýchal a pil. Tisíce lidí připravily pro desetitisíce milovníků knih opět krásné setkání. Vystavovatelé i návštěvníci si to platili. Akademie by nemohla rozdávat své ceny bez sponzorů, mezi něž patřil – i na začátku zmíněný Martin Gilar. Tak to je, tak to funguje. Zatímco se o měsíc dříve scházejí ve své věži ze slonoviny spisovatelé, nositelé Nobelových cen na Festivalu spisovatelů, jemuž hrozí zánik kvůli snižování pražských dotací na kulturu. Nic proti nobelistům z Turecka a Jižní Afriky, ale i Svět knihy každoročně představí zahraniční autory, letos byl věnován bratrským Slovákům. Na Světu knihy si na spisovatele můžete sáhnout, můžete se jich zeptat, na co potřebujete, můžete si nechat podepsat jejich knihy, které si můžete koupit…
Kolik asi ročníků by mohla Akademie uspořádat, kolik asi cen nebo grantů by mohli dostat začínající autoři za letenku pro jediného nobelistu… Nic proti spisovatelům, nic proti festivalu, ale na Světě knihy byla ta pravá živá kultura!!!
Psáno v Praze dne 21. května 2013.
