Pokud chce našinec zažít něco zajímavého, třeba i legračního, je dobré si najít šikovný most spojující dva státy. Ale pod nimi je nutno mít nějaké světoznámé vodopády či alespoň řeku. A hned je o srandu postaráno.O propojení v centru Rhodesie se postaral slavný Cecil Rhodes, který projektantům mostu (100 m nad veletokem) nařídil, že cestující v jeho vlaku musejí cítit kapky vody ve tvářích, které k nim donese průvan od Viktoriiných vodopádů. Ovšem vůbec netušil, že po půl století se nahoře objeví Zambie a dole Zimbabwe (nedávno Severní a Jižní Rhodesie).
Navíc černí úředníci jsou vždy k popukání.
Jelikož v Jihoafrické republice začal vanout vítr změn, riskli jsme to a s kamarádem se nechali odbavit na straně trochu civilizované Zimbabwe a s krásným zážitkem dosud neznámého panoramatu ze strany supersocialistické Zambie se nám podařilo bez problémů dorazit až do budovy celnice.
Fronta velká tam nebyla, takže se nám naskytla možnost porozhlédnout se po interiéru: zambijský prezident Kaunda visel nejvýše – jinak vše doplnily asi dost narychlo okopírované černobílé varovné slátaniny.
Temná postava v úplně černých šviháckých brýlích připomínala jasně imperialistického agenta s jednoduchým příkazem:
Zlý cizinec je jako škůdce! Zašlápni ho!!!
A k tomu jen domalovány snad mandelinky, nebo nějaký jiný hmyz coby nepřítel mírového zemědělství.
Polkli jsme nasucho a postupovali dál: kampak nás asi zařadí ten admirál v bílé uniformě, dohlížející na pasové oddělení?
„Pánové, vaše pasy,“ začal docela příjemně, než si všiml, že jde o dokumenty rasistické.
Zkrabatěl čelo a pomalu vrtěl hlavou, přičemž taky trochu znechuceně pomlaskával.
Už jsem viděl, jak si na nás došlápne...
Potom ale vrásky hněvu na buclatém obličeji zase rozpustil, vlídně se usmál a oznámil nám poněkud tiše: „Máte špatné pasy.“
Namítali jsme, že platnost je dobrá, čitelnost ještě lepší a příslušnost přímo perfektní.Vrtěl hlavou, ale už se nemračil.„My jsme chtěli jenom vidět ty vodopády z druhé strany.“
Blekotání nám šlo ještě z dob socialismu, tak proč bychom černého soudruha neobměkčili?
Ten byl ale silný v kramflecích a ukazoval nám směrem dozadu, tam někam k jihu.
Cestou zpět jsme stále vychutnávali zapovězené panorama a došli zase k zimbabwské hraniční centrále. Černý celník mrknul na papírek a hned vynesl obvyklou otázku:
„Kolik peněz jste utratili?“
Snažil jsem se ho zmást tím, že na mostě už měly obchody zavřeno.
Podivil se, neb si asi vzpomněl, že skutečně na mostě žádný business nekvete. Pro jistotu ale vznesl ještě kardinální otázku:
„Jaký obchody?“
„Žádný jsme tam nenašli,“ mátl jsem soudruha dále.
Na útržek papíru nám dal razítko, na pasovém oddělení dali další a konečně jsme vyšli na relativní svobodu do Zimbabwe, kam vstupní permit být musel…
****A teď úplně z jiného světadílu:
Moji známí Moraváci (z dob uprchlického tábora) mě pozvali k nim do Rochesteru, rodného města Kodaku. (Americké město kousek na jih od jezera Ontario. Pozn. Š.) A prý co bych chtěl vidět? A já hned, že bych si rád poslechl, jak teskně hučí Niagara...
Zasmáli se hloupému Čechovi, ale druhý den mne naložili do auta a hurá na Niagaru. Na americké straně si nikdo chodce ani nevšiml, prošlo se turniketem a byl jsem na mostě.
Zaujal mne skutečně pěkný výhled, ale proti „našim“ Viktorkám ta výše byla jen poloviční.
Poprvé v životě se mi zdařilo vstoupit bez víza do Kanady. A hned pokladna, a že kvůlivá ošoupání chodníku botama na mostě musím zaplatit deset centů. Nojo, jiná země, jiný mrav...
V kanadském domku začal podobný kolotoč jako v té Zambii: Jak si představuju jít do Kanady, když nemám příslušné vízum a přitom jsem už tam, kroutili úředníci hlavama. Já přitom bedlivě sledoval průtok vody, protože z té strany je pohled podstatně zajímavější.
Požádal jsem tedy o radu, jak a co vylepšit, abych mohl dále sledovat padající vodu. Úředníci se semkli, delší dobu se radili a pak z nich vypadlo zcela jednoduché řešení:
„Zaleťte si do Johannesburgu na ambasádu kanadskou, tam si nechte vystavit vízum a my vás sem velice rádi pustíme…“
A abych si vychutnal jejich skutečnou dobrotu, vystavili mi ještě formulář na téma: Propuštěn z kanadského území bez jakýchkoliv spáchaných zločinů – v míru a pokoji ten člověk od nás odešel – howgh!
Vyšel jsem tedy na zápraží, postavil se k zábradlí a chvíli se kochal a byl rád, že mi třeba nezaplombovali svářecí brýle přes oči, abych neviděl to, co nesmím. Pomalu jsem se šoural zpět a u pokladníka žádal vrácení deseticentu.
„Už jste jednou most ošoupal, nic se vracet nebude!“
„Ale teď ho zase znovu ošoupu cestou zpátky,“ napadlo mě.
Prý to je nezajímá, to je věc americká.
Asi tak v prostředku mostu jsem potkal mé známé moravské manžele i s dcerou, kteří mi předtím vyprávěli historku o tom, jak z Kanady prchají nekalé živly do Ameriky a slavná jízdní policie v červených bundičkách je loví. Já prý dopadnu také tak, strašili mě.
Jak tam stáli u těch tří žerdí, na kterých vlála americká, kanadská a spojenonárodovská vlajka, hned mě napadl chytrý dotaz.
„A kdepak máte pasy?“
„Hele, nemachruj, my jsme Američani a my můžeme vlízt komukoliv kamkoliv.“
Já však radil dál: „Hele, Stanic, večer budeš stahovat první kanadskou, potom americkou a pak tu prostřední!“
„Proč,“ vyjekla Moravanka. Zcela klidně se mi podařilo vysvětlit, že anžto mají pasy někde v Rochesteru, budu muset pro ně zajet velice pomalu, jelikož pojedu po jihoafrickém způsobu vlevo. Takže bez dokumentů si dva-tři dny na mostě pobudou. Chvíli bledli, ale postupovali se mnou dál, až přišli k turniketu, připomínajícímu kráječ vajíček.
„Ale tady tudy jsme přišli a nikdo nás nekontroloval,“ vymlouvala se paní.
„Ovšem tady se ani silou neprotlačíte,“ osvětloval jsem situaci, zatímco Stanicově manželce začala stékat první slza po tváři.
Chvíli váhali.
„Pojďte, pojďte, já mám můj jihoafrický pas, tak vám ukážu, jak to funguje…“
A skutečně jakýsi Američan tam stál o kus dál a s velkou radostí si prohlížel můj pas, neb něco tak exotického ještě v životě neviděl. Po chvíli ho napadlo cosi inteligentního a chtěl po mně dokonce i dokument o tom, že jsem neztropil žádné problémy na kanadské straně a že mě propustili z jejich území bez jakýchkoliv výhrad.
Já klidně zalhal, že mi nikdo žádný papír nedal (abych si zachoval ten souvenir na kanadskou byrokracii), neb jsem došel jenom na konec mostu a teď se vracím zpátky.
Uniformovaný chlapík hned pochopil, otočil se k mým bledým a uslzeným známým a klidně se zeptal, zda jsou Američani.
Rodina ztuhlá chmurnými myšlenkami na nechtěný exil horlivě přikyvovala a Stanic dokonce vysvětloval, že v autě v kufru má podepsaný dokument o své naturalizaci.
Službu konající hlídač chápavě pokýval hlavou a klidně je propustil do domoviny, zatímco já se šklebil od ucha k uchu.
A hned jsme zajeli na kafe do prvního nákupního centra a chechtali se dvě hodiny tak, až se i paní rozesmála a dcera přímo juchala.
(Autor:
Tulák)
Šamanova poznámka: Pozor na mostech, zejména, burácejí-li pod nimi vodopády!
Žádné komentáře:
Okomentovat