18. listopadu 1998 proběhla zas jedna revoluce, tentokrát internetová. Spojený netí lid se sešel nad Žižkovem na místním šibeničním vrchu, aby protestoval proti ohlášeným změnám v tarifech tehdejšího Telecomu, které by znamenaly značné omezení on-line svobody. Zároveň 100.000 internautů podepsalo petici, ve které se pro tento den přihlásili k bojkotu Internetu. Den předem jsem k tomu vyvěsil na Neviditelném psu své vyznání.
******************************************************
Už skoro dvacet let chodím do té velké budovy na Olšanské, z jejíž 75 metrů vysoké věže míří na všechny světové strany spousty antén. Nastoupil jsem ještě v době stavby Ústřední telekomunikační budovy, kdy tu ale již pracoval "miniprovoz", zažil přestěhování Mezinárodní a meziměstské telefonní a telegrafní ústředny z dnes již historické budovy ve Fibichově ulici, všechny technické i organizační změny, stávku proti starým strukturám v roce 1990, privatizaci i příchod strategického partnera. Dnes se můj zaměstnavatel jmenuje SPT Telecom, a.s., o.z. Praha.
Energetický provoz, kde pracuji na směny, zajišťuje dodávku elektrické energie pro celý objekt. Za tu dlouhou dobu se také proměnil, modernizovala se technika, ubylo lidí. Co zůstávalo, byla jistá profesní hrdost. V ranním rozbřesku či večerním stmívání, kdy přicházím do práce, připomíná mi ÚTB se svými osvětlenými okny a vysokou věží velkou mořskou loď plující klidně zrádným oceánem. Každou chvíli může narazit na kru, světla zhasnou a pak vím, že záleží jen na mně a mé směně, abychom ji vyvedli z ohrožení. Kdysi z Pankráce a dnes z Lužin pozoruji občas červeně svítící majáček výstražného světla na naší věži a vím: Plujeme dál.
Kdysi to světlo svítilo z palcátovité antény, která rozšiřovala program sovětského televizního vysílače. Soudruzi rozhodli, jednoho dne přiletěl vrtulník, posadil anténu na věž a začalo se vysílat. Tehdy jsem se za to trochu styděl, zdálo se mi, že pracuji pod taktovkou Moskvy. Paradoxně se však odtud začalo šířit světlo poznání.
Po oznámení nových tarifů místního spojení pro příští rok se musím bohužel opět poněkud stydět. Jsem technik, ne ekonom. Přesto vím, že je nutné určité rebalancování cen. Vím, že jsou nutné investice a splátky dluhů. Dokonce chápu, že dva z pěti zaměstnanců podniku budou muset během několika let odejít, ostatně náš Energetický provoz už zeštíhlel téměř až na kost. Vím, že klesají výkony z jednotlivých telefonních stanic s růstem jejich počtu. Za samozřejmé považuji, že musíme tvořit zisk. Jde to snižováním nákladů, ale zde existuje určité hygienické minimum, lepší je zvyšovat výnosy. Za scestnou považuji myšlenku, že se to podaří přemrštěným zvyšováním tarifů! Předpokládám, že takto razantní zvýšení povede dokonce k faktickému snížení a cítím i těžko dokazatelné ztráty z nerealizovaných možností. Za zbytečnou a hloupou považuji ekvilibristiku s čísly, kdy se veřejnosti předkládá průměrné zdražení o 3,9 %, místní hovorné o 26 %. Zkrácení tarifikačních impulsů ze tří (resp. šesti) minut na minuty dvě (čtyři) se přitom pro člověka na drátě rovná polovičnímu zdražení. Vzrůst tarifu přidá dalších 8%, násobeno jde o 62% (ne 26%, jak se někde tvrdí!) zvýšení cen. Omezit délku hovorů lze, pro internet to však znamená vraždu. Připadá mi, že se ze mne jakožto zákazníka dělá idiot, který neumí ovládat trojčlenku a zároveň si před svými přáteli, známými a čtenáři připadám jako lhář. Vím, že takovouhle ztrátu image mojí firmy nenapraví ani třeba dvěstěmilionová reklamní kampaň.
Ve středu 18. listopadu 1998 v 16 hodin budu sedět na energetickém velíně v ÚTB a starat se o to, aby zákazníci mé firmy, kteří chtějí mezinárodně a meziměstsky telefonovat i v tento den bojkotu, tak mohli nerušeně činit. Stejně jako i zákazníci Eurotelu, kde má moje firma 51% podíl. V duchu však budu na druhé straně ulice, na vyvýšenině nad Olšanským náměstím, kde bude probíhat demonstrace proti nehoráznému zvýšení místních poplatků. Myslím si totiž, že tato tarifní politika poškozuje dobrou pověst mého zaměstnavatele a je v rozporu s jeho nejvlastnějšími zájmy.
Dvacet let pracuji v Telecomu, necelé dva roky píšu pro Neviditelného psa. Telecomem jsem placen a internet si platím sám. Vidím, kde bych mohl jako zákazník získat a zároveň jako zaměstnanec poskytovatele služeb vydělat. Doufám, že rozhovory mezi organizátory bojkotu Telecomu a zástupci mé společnosti povedou k cenové politice, se kterou zvítězil Baťa: Za laciné ceny prodat hodně zboží. Doufám, že na tom vydělám hned několikrát: Zůstane a rozšíří se svoboda, kterou mi internet poskytuje. Moje firma získá z rozvoje internetu pohádkové příjmy, i po roce 2000 bude existovat a prosperovat. Neztratím koníčka ani nezkrachuje můj zaměstnavatel. A budu moci pyšně říkat: Jsem zaměstnanec Telecomu, podniku, který u nás pomohl vytvořit moderní informační společnost.
Psáno v Praze na Lužinách dne 16.11.1998, poprvé vyšlo den nato, zařazeno do příloh © - Týden od 16. do 23. listopadu 1998
PS 2010: Nakonec se svolaná demoška neplánovaně dostavila i před ÚTB, což jsem naštěstí nevěděl, a proto jsem se tam nedostavil já, protože bych se musel postavit do řad vzbouřenců. Beztak byla ve mně malá dušička. Počítal jsem i s tou možností, že mne po uveřejnění mého článku druhý den už nepustí přes vrátnici. Že se stanu jedním z těch „dvou z pěti“. Pro zradu a neetické chování vůči svému chlebodárci budu na hodinu propuštěn.
Ale, prostě - musel jsem napsat , co jsem napsal a musel jsem udělat, co jsem udělal. V té době jsem zrovna dokončoval první verzi svého Blackoutu a připadalo mi, jako by se náhle realizovaly některé jeho vize Tenkrát jsme vyhráli, Internet přes pevnou linku konečně dostal zvláštní tarify. Dnes už jsem v jiné telekominické firmě, a internet mám zaveden prostřednictvím kabelové televize.
Tehdy jsem se ale bát vůbec nemusel: Jak jsem později zjistil, rozhodující telekomunikační manažeři tenkrát vůbec nebrouzdali po Internetu...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
6 komentářů:
No vidíte, já jsem tenkráte pro změnu byl před budovou v té tlupě, co tam přivedli Aston, Lukačovič a někteří další. Upřímně řečeno, ne že bych byl asociální, ale na davové scény si příliš nepotrpím a vyhýbám se jim jak jen to jde. Silvestra na Staroměstském náměstí bych například neoslavoval ani za nic. Součástí davových scén jsem se stal dobrovolně a rád jen několikrát v životě. Poprvé v listopadu 1989 jsem rád docházel s kolegy ze zaměstnání na Václavák a Letnou a pak jsem byl v té tlupě, co se sešla na onom vrchu nad Žižkovem a pak přišla k budově Telecomu. Smysl to mělo, ty vyprotestované tarify byly sice drahé, ale mnohem snesitelnější, nežli ty plánované.
Rozhodně jsem ale netušil, že máme uvnitř budovy spojence.
Zaregistrovani na psu se cini, musi dat pod kazdy clanek alespon jeden komentar, kdyz k tomu pak pripocteme Lidovky, je to temer celodenni zamestnani.
vzpomínám na tu šílenou dobu, kdy jsem platila internet Telecomu po minutách, ceny byly neskutečně vysoké a děs, že překročím svůj limit a Telecom mne přijde zfendrovat majetek byl neustálý. První paušál, který jsem kupovala, následně pak internet přes UPC, to bylo jako když vám sundají z nohou okovy a otevřou dveře vězení ( informačního).
Nyní mám internet od lokálního zřizovatele a po zkušenostech s O2, tedy půlroce dohadování, zda vůbec mohou slíbené splnit si říkám... s těmito obřími molochy už nikdy nechci mít nic společného. Ty se prostě nezmění. Občas se na ně musí vyrukovat s hrubou silou...třeba demonstrací:)
BTW, Šamane, gratuluji k výběru blogovacího systému, pokládám ho za úplně nejlepší a nejpřívětivější ze všech, které jsem kdy viděla.
Mimo téma:
Napadlo mne - přímo v hlavě - jestli by se nenašel nějaký dobrý víl, třeba emigrant co tu pobývá jen občas, zaregistroval se a pak dal do placu své heslo. Koukám že pod Čechovinami je jen jeden komentář a to je škoda.
to by musel být sebevrah, riskoval by, že někdo jeho jménem napíše něco multikulti nepřijatelného či něco ošklivého o Helence Vondráčočkové a Mafra na něj pošle Interpol.
když je tady řeč o molochu O2: díky němu jsem po létech obživla a opět se ze mne stala "bitevní kobyla" :-) Napřed mne totiž hlasem velice silným přemlouvali,abych si zavedla ADSL-znáto to, řeči, řečičky ...no, "ukecali" mne ! S nadějí jsem čekala na aktivaci ...a pořád nic...prý v technickém řešení, obchodním řešení a vůbec ...v řešení. Tak jsem začala zvyšovat hlas a po 2 měsících byl to také hlas velice silný...dokonce jsem ( chudáku operátorovi) vyhrožovala, že se naučím španělsky a půjdu si stěžovat do Madridu ! Nějak to zabralo,a tak se přiznali, že z technických důvodů to prostě nejde ! To bylo něco pro mne ! To už jsem nemluvila hklasem velice silným, ale řvala jsem :-) Nakonec to skončilo tak, že zdeptaní na duši a sedraní na těle mně dali jakési číslo jakéhosi vedoucího pro zdejší oblast, a já-přesně na vánoce - dostala samostatnou linku s vytouženým ADSL! U nás, tedy na konci světa, máme sice Wifi, ale rozhodla jsem se potrestat O2 tím, že u nich zůstanu !
Okomentovat