Vy, co jste tady doma

U hrobu lidických mučedníků zazněly v sobotu 12. června 2010 tři projevy. Promluvili Přemysl Sobotka, předseda Senátu parlamentu České republiky, Gejza Evermod Šidlovský, ředitel knihovny Strahovského kláštera a předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková.



Projev Přemysla Sobotky, předsedy Senátu parlamentu České republiky Památník Lidice, 12. června 2010

Vážení občané obce Lidice, vážení hosté, dámy a pánové,
jako politik jsem byl nejednou postaven před úkol hovořit na místech, která jsou spojena s lidskou bolestí a utrpením. Není lehké najít vhodná slova a vyhnout se v takových případech frázím a stejně tak není lehké se ubránit dojetí například v Jáchymově, když v místě komunistické zrůdnosti a brutality stojíte před bývalými politickými vězni z uranových lágrů.
Nikde však necítím takové napětí a ostych jako zde v Lidicích. Bestiální chladnokrevnost hitlerovských nacistů, s jakou se zde pokusili 10. června 1942 navždy zlikvidovat tuto obec, děsí i po letech. Zde prostě člověk nesmí mlčet a nesmí se nechat umlčet tvrzením povrchních lidí, že od té či oné lidské tragedie uplynulo již mnoho let! Jsem proto rád, že jste sem dnes přišli připomenout si památku lidických mučedníků. Děkuji vám za to.
O to více mne však trápí a zneklidňuje vysoké procento lidí, kteří nejsou ochotni se z dějin poučit a snad chtějí, abychom prošli stejnými chybami a omyly jako generace před námi. Jedni fanatici se stále klaní hákovému kříži a vybíjí své frustrace na těch, kteří se od nich odlišují, další fanatici pochodují ulicemi pod rudými prapory se srpem a kladivem a pálí vlajky zemí s vysokou demokratickou kulturou, kterou by oni sami nebyli nikdy nikomu schopni zaručit. Stále se na tomto světě derou mezi politiky, novináře a takzvané mírotvorce lidé, kteří se snaží v různých částech světa zopakovat Mnichov 1938. Svět má bohužel stále více Chamberleinů než Churchillů. Bohužel také stále platí to, co jsem zde v Lidicích již řekl před dvěma lety. Dovolte mi to zopakovat:
„Dnešní globalizovaný svět se zmenšuje a zlo, které někdo páchá zdánlivě na druhém konci naší planety, je naopak nebezpečně blízko nás. Ještě hloupější a ostudnější je to, když se někdo za trochu opojného sebestředného pocitu rebelantství a televizní publicity předvádí svým falešným bojem proti naší racionální potřebě zastavit tyto hrozby, které se staví ve jménu jinak formulovaného fanatismu do cesty lidské svobodě. A ještě ostudnější je, když se někdo takové lidi snaží využít na své cestě k moci, která má uspokojit jeho mocichtivé ego. Pozor na takové lidi, zkušenost nás naučila, že z hlouposti může vzniknout totalita."
Dámy a pánové, v červnu 1942 zde vládnoucí okupační moc chladnokrevně realizovala naplánovanou hromadnou vraždu spolu s cynicky veřejně deklarovaným cílem, že jméno Lidice bude vymazáno z mapy. Nestalo se tak, Lidice přežily a zásluhu na tom mají doslova milióny skromných, obětavých lidí z celého světa, kteří se dokázali vzepřít zlu. Byli to ti neokázalí čapkovští lidé plní tiché rozmanitosti a nikoliv pobláznění pozéři plní laciného křiklounství. Jenom ti první jsou totiž nadějí, že se lidické tragedie nebudou nikdy opakovat. To je také důvod proč se každý rok v Lidicích scházíme a připomínáme si osud Lidic, který je mementem pro současnost i budoucnost a tím je jasný signál, že totalita již nikdy nesmí vládnout a páchat zlo.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a čest památce všem obětem z Lidic.

Poté přistoupil k modlitbě Gejza Evermod Šidlovský, ředitel knihovny Strahovského kláštera, ale ještě před tím řekl pár slov:

Vy, co jste tady doma, drazí přátelé, milí hosté. Ona to není jenom modlitba. Je to i trochu jiná připomínka toho, co říkal pan předseda Sobotka. Sešli jsme se, abychom si připomněli hrůznou tragédii. A sešli jsme se proto, abychom bránili každé totalitě, každému zlu, ať bílé, černé, hnědé, rudé. Ale jak tomu zabránit, klade si člověk otázku. A v těch Lidicích existuje na to odpověď: Ta odpověď nese jméno Štemberka.
Člověk, který zde působil přes třicet let, a měl možnost odejít a zachránit si život, přesto zůstal s těmi, které měl rád, se kterými spolužil. Proč to udělal? Určitě nebyl svatý a dokonalý. Každý máme nějaké chyby a jsme jenom člověk. Avšak on měl pár vlastností, které dnešnímu světu chybí: Smysl pro čest, chuť dostát svému slibu a smysl pro povinnost.
My dneska obvykle slyšíme, že všichni máme ma něco "právo". Ne. My máme v první řadě povinnost. Jedině, když začneme u sebe a budeme tyto vlastnosti a schopnosti předávat dál - jak dostát danému slovu, mít smysl pro čest, plnit své povinnosti, a potom se teprve dožadovat práva, a hlavně mít rád jako sebe toho druhého - pak teprve můžeme zabránit tomu zlu, které na světě je. Které není mimo člověka, mimo nás. Pokud nepředěláme sebe a ty ostatní, nezbavíme se zla ani hrůz totalit.
Modleme se: Otče náš, jenž jsi na nebi... Amen. Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné, ať jim svítí, ať odpočívají ve Tvém slavném pokoji. Amen.

Nakonec dostala slovo předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková.

Sešli jsme se tu, abychom vzpomněli na ony hrůzné chvíle, od kterých v letošním roce uplynulo již 68 let. Tehdy v červnových dnech roku 1942 osud malé této malé dělnické vesničky uprostřed české kotliny otřásl světem. Ten se pak pod tíhou svědomí rozhodl, že Lidice budou žít. Po celém světě i daleko v zámoří najdete obce a města, nesoucích jejich název. Matky dokonce dávaly toto jméno svým dcerám.
Je tomu tedy 68 let a svět, ale i my, jsme se změnili. Sice stále mluvíme o demokracii a svobodě, připomínáme nutnost udržení odkazu odboje a i nadále všichni vyzýváme jména a prezentujeme názory našich prvních prezidentů, ale realita je jiná. On totiž ideál humanitní demokracie, vyznávaný oběma velikány, předpokládá občana angažovaného v otázkách veřejných, jeho odpovědnost za život svůj, ale i osud celého státu. Předpokládá svobodnou lidskou bytost, rovnost všech občanů, nezcizitelnost lidských práv.
Že tomu u nás tak stále není, dokazuje vzrůstající neonacismus. Šíří se jako lavina, a vy, naši politici, jste v prvních chvílích byli bezradní. Ukazuje se však, že to nechce nic jiného než osobní statečnost a rozhodnost. Nevymlouvat se, ale stát za dodržováním zákonů. Ráda bych jménem odbojářů z 2. světové války poděkovala těm radním, policistům a soudcům, kteří rozhodně rozhodli a nedopustí šíření tohoto neonacismu.
Již delší dobu sledujeme útlum v projevech sudetoněmeckého landsmanšafrtu. Ukolébání bylo blízko a rádo by se přijalo přesvědčení, že nastal klid zbraní. Opak je ovšem pravdou. Pouze se změnily praktiky, a ty jsou účinější než byly před tím. Hovořím o tom proto, že český Svaz bojovníků za svobodu je skutečně rozhodnut ctít historickou pravdu a je ohodlán za ni bojovat. Často za to sklízí opovržení a je napadán, někdy i dost nevybíravě. Zda se něco změní k lepšímu ukáže až čas.
Nemusím nikoho přesvědčovat, že bude záležet na postojích nové vlády, zda uzná či neuzná odkaz odboje za svůj. Dnes víc než kdy jindy bychom měli chtít, aby si čeští politici uvědomili své poslání a povinnosti. A proto žádejme po nich, aby dostáli svým slovům a slibům. Buďme sebevědomými a hrdými občany, protože na nás záleží, jak naše země bude vypadat, a jakou ji předáme našim potomkům. Žádat to po politicích je právem odbojářů. Jsou to povinni vůči občanům, především pak těm 360 tisícům českých obětí, kteří pro svobodu a demokracii položili ve 2. světové válce své životy. Konečně - položili ho také za ně, vždyť i těm, kteří za svobodu bojovali, mohou dnes vládnout.
Dovolte tedy, abych vám všem poděkovala za dnešní účast. Odbojářům, těm mrtvým pak za statečnost a odhodlání bránit svou vlast.

Zachyceno v sobotu 12. června v Lidicích
(Na fotografii zde nahoře je zachycen evangelický pastor, dříve biskup brémský, dr. Ernst Uhl. A dole - ty poznáte...)
Další svědectví o lidickém faráři Josefu Štemberkovi.