Do Prahy přijel první vlak na trati z Olomouce v srpnu 1845. Z Vídně se do Brna vlakem jezdilo už v červenci 1839, do Břeclavi 6. června 1839. Tak jak to ti pionýři páry dělali? No, měli (nebo mohli mít) už železniční telegraf, ale stačilo to k tomu, aby se dva vlaky nedostaly na stejnou kolej proti sobě?
Zeptal jsem se na toho jednoho kamaráda, bývalého mašinfíry. A ten mi to vysvětlil takhle:
Ke každé trati mezi dvěma železničními stanicemi patřilo příslušně označené dřevěné pádlo, které viselo na příslušném hřebíku. Když přišel mašinfíra, že chce jet, vydal mu výpravčí to pádlo. Když přišel jiný mašinfíra, tak mu výpravčí pádlo nevydal, protože ho neměl. A vědělo se, že ho má někdo na trati. Když přišel jiný mašinfíra v protější stanici za výpravčím, že chce jet v protisměru, tak ani on nemohl jet, protože pádlo nebylo. Viselo na hřebíku v druhé stanici, nebo ho měl mašinfíra na trati. Hned, jak přijel mašinfíra do stanice, předal ho výpravčímu, nebo z ručky do ručky protisměrnému kolegovi. Bez pádla se jet nedalo. Bez počítače ano…
Jak jednoduché! Ale stejně se vlaky srážívaly. Dnes za to může vesměs "lidský faktor". Před stopadesáti lety za to mohli lidé.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 17. září 2013
