Ale další čtenáře uklidním: Bolest jsem překonávat nemusel, a dokonce jsem ani nemusel být poučen o nesmírně složitém světě budoucnosti, který stvořila spisovatelka Vilma Kadlečková. Její argenitový vesmír i strukturu božského podhoubí znám z přednášek, proto jsem se obával vstoupit do katedrály tak složitého světa, aby mě nezavalily megatuny detailně propojených fakt. Ale nakonec to bylo bezbolestné!
A hned na začátku zarmoutím znalce argenitového vesmíru a potěším nepoučené: Jsme v tom vesmíru, ale slovo "argenit" se tentokrát objevuje pouze a právě jednou!
První kapitola nás seznamuje s Lucasem Hildebrandtem a uvádí nás přímo do sídla össeanské církve, která na planetě Zemi sídlí už padesát let. (Teprve později zjišťujeme, že jeho znalosti mimozemské řeči, písma i věrouky jsou výsledkem drilu jeho tyranského otce i několikaletého pobytu přímo na Össe.)
Lucas podstupuje riziko mučednické smrti, aby se dověděl něco více o Aš~šádovi, člověku z planety Fomalhiva, jenž má psychotronické vlastnosti i bez össeanských drog. V dalších kapitolách se dovíme, že Aš~šád se před nějakým časem objevil na pozemské kolonii D-alfa u Proxima Centauri. Tento koloniální experiment se nevydařil a osadníci budou evakuováni zpátky na Zem. Vlastně nejdříve zpátky na Mars, aby na Zemi moc nezlobili. Aš~šád pojede s nimi. Získat ho chtějí jak Össeané, tak také Lucas, toho tajuplného chlápka, na kterého se čeká trochu jako na Godota.
Druhá kapitola nám představí Pinkertinu Wardovou, přáteli zvanou Pinky. Ta je do Lucase už dlouhá léta zamilovaná, zoufale a utajovaně, už od doby, kdy spolu byli v jednom oddíle plazmového lyžování. (Ano, ve správném poměru je přimíchána poněkud narůžovělá knihovna.) Ve třetí kapitole se setkáme s ředitelem Rady pro výzkum vesmíru Royem Stafordem, který je Lucasovým šéfem. I s Lucasovou kolegyní (a soupeřkou v profesi) Fionou Fergussonovou. Fiona je fanouškem össeanského náboženství, ale rozumí mu asi jako evropští intelektuálové orientálním věroukám. Zatímco Lucas je skutečný znalec, a snad právě proto bezvěrec. Podíváme se do zákulisí Rady, což mě trošku připomnělo profesní televizní seriály (bez urážky:). Intriky v intrikách, podvody v podvodech a pravda ve lži. Toto, i "gleewarinské schopnosti" akčních hrdinů ve mě vyvolalo ozvěnu vzpomínky na sesterstvo Bene Gesserit v Duně. A napadly mě k tomu i další konotace. Zázračné schopnosti, způsobované zde sporami hub, mi připomínají podobné schopnosti, které dokáže vyvolat melanž. (Nevím, jestli to paní spisovatelka psala s tím vědomím, nebo šlo jen nevědomou inspiraci, nicméně Mycelium není Duna,a to, že mi ji připomnělo naopak svědčí o kvalitě.)
A tak se kapitolu po kapitole seznamujeme s jednotlivými postavami. Objevuje se tu össeanská odpadlice Kamëlëmöernü od víry i velekněz krutého emzáckého náboženství zürrrëgahl, který tajně pronikl na Zem bez vědomí šéfky místní pobočky církve Akkütlixovy. Mnoho zájmů pozemšťanů i mimozemšťanů se míjí i protíná, v pozadí je boj o získání Aš~áda. (Btw: Editoři jistě děkují Vilmě za to, že užila jen znaky, které se vyskytují na běžné klávesnici.) Ano, je to tak trochu špionážní román.
Po pozemských soubojích, intrikách a láskách se konečně dostáváme i do vesmíru. Sice jenom na Mars, kam směřují vstříc repatriovaným osadníkům z d-Alfy prostě všichni – hlavní hrdina, padouši i hlupáci, emzáci i záci – ale zato tam probíhají finální střety, které knihu pasují na to, aby ji bylo možno brát jako plnokrevnou scifárnu. Vždycky, když si myslíte, že jste vyhráli, čeká porážka. A vždy, když si zoufáte z neřešitelného postavení, autorka vás z něj mazaně a nečekaně vysvobodí. Dorazí i Godot, vlastně Aš~šád.
Lucas se obává nejen nepříjemné léčby a bolesti. Ale i toho, že ho čekají "hodiny a hodiny nudy v různých čekárnách". Ano, píše se sice rok 2567, ale v lékařských čekárnách budoucnosti se čeká stejně jako kdysi v socialistickém roce 1967. Anebo v nemocnici na Karláku v roce 2013…
Na konci knížky končí i příběhy v ní vyprávěné, ale ne všechny. Čeká nás totiž ještě čtvero hub, čtvero drog – a další čtyři knihy. Tahle první napovídá, že se v nich čtenář dobře zorientuje. A že si počte.
Zmíním ještě dvě drobnosti, které potěšily: Nejdřív ta nenápadná, grafická. Psal jsem, že autorka použila jen znaky na klávesnici. Není to tak úplně pravda. Na předsádce jsou vyvedeny názvy všech pěti drog v pěti čínskoidních znacích. Kniha má celkem dvacet pět kapitol v pěti dílech. Ty díly jsou od sebe téměř neviditelně odlišeny pouze jedním z těch pěti znaků, kterým je podložen název každé z pěti kapitol. No a knih bude pět, ale Vilma se nakonec zapřela, a nevyžadovala číslování stránek v pětkové soustavě. (Což je dle mě škoda:)
Druhá drobnost, která mě potěšila, je postava Fiony, která reálně předvádí typ soudobé slepice gender ekologicky levičáckého zaměření. Zde tedy propadla kultu emzáckého boha, nejspíš jen proto, že nenávidí (ostatní) lidi. Maskuje to tím, že opovrhuje muži, kterým nadává "falonoši". To slůvko je skvělý vynález, protože jím chce Fiona urážet, ale bezděky na sebe prozrazuje, že závidí. (Ona ostatně závidí všem ostatním lidem i emzákům vše, tak proč ne toto:)
Zmínil jsem seriály, sci-fi, americkou drsnou školu i růžovou knihovnu. Čtivě a napínavě je nám přitom alegoricky představen náš současný svět. Lidstvo může v budoucnosti cestovat ke hvězdám jenom díky technologiím Össeanů a jejich inteligentním nadsvětelným kosmickým lodím, stejně jako dnes může fungovat jen díky ropě z muslimských zemí. Proto se přehlížejí "místní kulturní zvyklosti", jako lidské oběti bohu Akkütlixovi a provozování práva šaríja. Není náhodou, že celá sága začala krystalizovat po 11. září 2001.
Ale je zcela naprostou náhodou, že jsem se k napsání téhle recenze dostal několik měsíců po přečtení až 11. září 2013…
(Psáno pro Sarden a Interkom.)
***********************************************************
(Kdo se chce hlouběji ponořit do podhoubí, může tak učinit na webu mycelium.argenite.org. )
***********************************************************
Vilma Kadlečková: Jantarové oči
Obálka: Tomáš Kučerovský
Argo, Praha 2013
324 stran, běžná cena 348 Kč, brožované
