Evropští politici ořou na špatném poli

Alpské krávy

Kdy i Evropa uzná výhody geneticky upravených plodin?

O sedláckých bouřích bylo v uplynulém týdnu řečeno mnohé, i o jejich důvodech. Něco však řečeno nebylo, či bylo řečeno málo důrazně. Co by mělo důrazně zaznít je: Dotace jsou zlo! 

Sama myšlenka podpořit zemědělce v méně úrodných krajích, kteří se na oplátku starají o údržbu krajiny, která by jinak zplaněla, nebyla v počátku zavrženíhodná. Svědčí o tom krása alpinských luk. Které by nebyly tak krásné, kdyby se na nich nepásla stáda ovcí a krav. Které by se tam nepásly, nebýt dotací. Které se ale následně zvrhly. A to hned na několikeré způsoby.

Sestup na dno údolí Jóšáfat

Uličkou Jad Avšalom scházíme z vyhlídky na Olivové hoře. Z levé strany je ohraničena židovským hřbitovem, do jehož ohrazení se otvírá branka. Protože není žádný svátek, který by nám to zakazoval, navštívíme hřbitov, alespoň na krajíček. A je to velký hřbitov, hrobů je zde nepočítaně. Už se je kdosi snažil spočítat. Někomu vyšlo přesně 150 tisíc, jinému přesně 200 až 300 tisíc. A je to starý hřbitov. Řeknu málo - tři tisíce let. Prý se v něm někde pohřbívá dodnes.

Jak jsem se stal nepřítelem pokroku

Konkrétně nepřítelem samoobslužných pokladen. Tedy ne, že bych byl ve všech případech jejich vysloveným "nepřítelem". Já se jím "nestal", to ony se "staly". Najednou vykvetly. Poprvé jsem se s nimi setkal ve zličínském Tesku. Když se ten velekrám  v říjnu 1998 otevřel, poskytoval platícím zákazníkům asi pětadvacet pokladen. Ani v době největšího rozkvětu však nebyly obsazeny všechny, snad jen první týdny. Jak začalo Tesco na Zličíně kvůli konkurenci uvadat, postupně jich zbylo snad jen šest. Zato se otevřel záliv s pokladnami samoobslužnými.

Olivové pohledy

I když jedete do Jeruzaléma skoro celý den jen na pár hodin turistickým autobusem z egyptské Taby, anebo letíte na jediný den z kyperské Larnaky celou půlhodinu, určitě se musíte zastavit na Olivové hoře, po kralicku hoře Olivetské. Ani my jsme ji nesměli minout. Z Betléma jsme to neměli daleko, časově asi jenom jako z té Larnaky.

Jak jsem se stal odpíračem

Konkrétně odpíračem zálohování PET lahví. Stal jsem se jím kvůli článku zdarmého metrodeníku, přesněji kvůli jeho titulku. Onen článek Pavla Hrabici byl zveřejněn ve středu 7. února t.r. na stránce 02 a vševysvětlující titulek zněl: "Odpírači v menšině. PET nyní zálohuje už 16 států." Takže pokud mám pochyby o tom, zda má recyklace PET lahví u nás smysl, když už tak se jich u nás valná většina recykluje, tak jsem náhle "odpírač". Což ve slovníku euroamerických pokrokářů má zjevně zpátečnickou příchuť. 

Sjet po nose malou skálu...

Kibuc Davidova louka, aneb Nir David, kam jsem vás slíbil zavést posledně, je jenom pár kilometrů od Bejt Šeanu. Konkrétně sedm kilometrů na západ, pod severními svahy horského masivu Gideon. (Na severozápadě je Gideon ohraničen výspou, kde kdysi stávalo staroizraelské město Tel Jezreel; zastavili jsme se tam v sobotu, hned první den našeho zájezdu. Je to odtud jen 12 km vzdušnou čarou. Izrael je opravdu malý.) Za deset minut jsme už vystupovali na dalším parkovišti. Opět jsme dostali rozchod a to na celé dvě hodiny. Protože už bylo půl druhé zamířili někteří z nás do sámošky. Koupil jsem si tam kuřecí šnitcl v housce plus hranolky. Něco, co se nemusí moc kousat. Během snídaně v Tiberias se mi totiž během jídla velmi hladce vylomil pevný horní můstek s pěti zuby, už by načatý z domova.

Pachutě z oslav TV NOVA

TV NOVA oslavila 4. února 30 let od fenomenálního začátku svého vysílání. Samozřejmě k tomu měla své pořady, včetně těch vzpomínkových. Vzpomněla si i Česká televize v nedělním publicistickém pořadu Newsroom, který se zabývá právě médii. Ani jeho redaktorka neopomněla popřát všechno nejlepší "na druhý břeh Vltavy". Což považuji za profesionální. (Za neprofesionální a blbé naopak považuju nejmenování televizních konkurentů, když herecký host nemůže v nějakém kecacím pořadu prozradit jméno konkurenční stanice, ani jejího seriálu, v němž vystupuje jako důležitá persona.) To bylo pěkné. 

Zničit pacholka Železného!

Pro nepamětníky zde reprízuji k 30. výročí TV NOVA původní psí článek z roku 2001: 

Na Zelený čtvrtek 2001 ekonomická kontrarozvědka "zatkla", "předvedla k výslechu", "požádala o podání vyjádření" (nehodící se škrtni) mediálního mága Vladimíra Železného. Trvalo to 10 hodin, přičemž první tři hodiny bez přítomnosti právníka. Policejní vyšetřovatel vznesl obvinění z trestného činu poškozování věřitele. Věřitelem je firma CME, které má Železný podle mezinárodní arbitráže vrátit 27 milionů dolarů, z čehož se snaží vyvléknout pomocí vydání podezřelé směnky pofiderní lichtenštejnské nadace Astrona Foundation.

Desáté město

Izraelské "tely" čekají na nějaké další tisíciletí, kdy i z našich současných měst zbudou jen pouhé pahorky...

Minule jsem sliboval návštěvu helénistického města Skythopolis. Ovšem ono bylo helénistické pouze v době helénské. Tedy od doby, kdy Judeu dobyl Alexander Veliký do doby, než ji jeho dědicové nedobrovolně odevzdali Římanům. Přesně od roku 333 před občanským letopočtem do nepřesně poloviny prvního století před o.l. V té době byla Skythopolis součástí volného sdružení deseti měst v Jordánském údolí, známého jako Dekapolis.

Jak spořit a proč spořit na důchod

Blue Hole, Gozo, Maltská republika

Dědeček Hejtmánek si na důchod šetřil celkem třikrát. Poprvé mu úspory sebral soudruh Hitler, podruhé soudruh Gottwald. Potřetí o ně přišel při skryté socialistické inflaci. Sám jsem už sledoval skokovou inflaci, kdy po zpackaném pokusu o Šikovu hospodářskou reformu "ve vosumašedesátým" soudruh Husák zařídil, že během krátké doby vzrostly příjmy až o 50 % - akorát za ně nebylo co koupit. Dospěl jsem proto už v mládí k rozhodnutí, že šetření nedává dobrý smysl a nejlépe se šetří tak, že si člověk vezme půjčky.

Naharajim znamená Dvě řeky

A ty dvě řeky se jmenují Jordán a Jarmúk. Na jejich soutoku stávala přehrada.

Odjíždíme od poničeného syrského tanku v parčíku kibucu Deganja Alef a dálnice číslo 90 nám rozevírá svou náruč. Spíš než do široka, tak dodaleka. Míříme k Jeruzalému, ale cestou se ještě několikrát zastavíme. Silnici lemují palmové háje, ty, které jsme navštívili před Deganjou patřily vlastně k farmě Tamar B´Kfar, která patří rodině Schneidmannů, jak si opožděně čtu v prospektu, který jsme dostali od cestovky. Zrychleně si teď z toho prospektu přečtu o našem dalším cíli jímž je Naharajim – "geniální projekt hydroelektrárny, která před 90 lety dodávala většinu elektřiny pro celou tehdejší Britskou Palestinu".

Korespondenční volba: Proč ano, proč ne

Proč ano? Protože to chce pětikolka. Proč ne? Protože to nechtějí Babiš a Okamura.

Traktor kontra tank

Po dvou hektických dnech v Galileji opouštíme Tiberias směrem na jih. Ani třetí večer pobytu v hotelu Berger se mi po večeři nepodařilo vyrazit do města. Nejdřív jsem si třídil a zálohoval fotky, vyřizoval maily a nakonec balil. A když jsem dobalil, pokusil jsem se oživit foťáček. Bylo by smutné, kdybych nemohl snímat další krásy Izraele, zejména v Jeruzalémě. Nu a vida -  stačilo vyměnit baterku a strojek se rozběhl! Jenže to už bylo jedenáct večer a plán na návštěvu centra města definitivně padl. Pokud se člověk chtěl vyspat, aby byl čerstv k zítřejšímu přesunu na jih. Druhý hotel se na nás těšil v křesťanské části Betléma. Ale než se tam dostaneme, čeká nás na cestě ještě mnoho zastávek.

Konec Míru v Izraeli?

Meta je výjimečně nešikovná, když ji dokážou hackeři tak věrohodně napodobit - a ona nedovede své uživatele ani ochránit, ale ani informovat o nebezpečí.

V Izraeli je sice aktuálně válka, ale je to jenom jisté pravidelně se opakující období mezi jinými pravidelnými obdobími míru. Zmiňuji se o tom i ve své knížce s fantaskním názvem Mír v Izraeli, která vyšla v roce 2015. Do ní jsem sesbíral články, které jsem do Neviditelného psa napsal o svých návštěvách Erec Jisrael, Země Izraelské v letech 2006, 2009 a 2014. Nakladatel Beletris k její propagaci zřídil i účet na (tehdejším) Facebooku. Nakladatel zkrachoval, ale účet mi jako autorovi zůstal k dispozici. Sdílel jsem zde později i další psí články z dalších návštěv Izraele z let 2016, 2017 a pokračuji v tom aktuálně i s články z prvního říjnového týdne loňského roku. 

7. prosince loňského roku mi na tento účet přišla anglicky psaná zpráva, kterou zde nebudu reprodukovat, ale hned druhý den jsem na ni odvětil. Konkrétně tedy na obligátní otázku, která se nám po otevření stránky už tradičně zjevuje: "Co se vám honí hlavou?"

Magdala: kámen a loď

Místo, kde stával dvaapůltý Chrám 

Magdala (hebrejský Migdal, řecké Taricheae, arabský Madždal) bylo hříšné i svaté město. A bylo i nebylo. Bylo hříšné, protože odtud pochází hříšnice Máří Magdaléna (Mirjam z Migdalu, Marie od věže), avšak i ona sama se stala svatou. Když ji byl uzdravil od duchů zlých a od nemocí veškerých Ježíš po té, co z ní jeho zázrakem bylo sedm ďáblů vyšlo. Bylo městem hříšným a znelíbilo se Hospodinu pro smilstvo a mravní zkaženost jeho obyvatel (dle Talmudu). A bylo svaté, protože právě sem po zničení Druhého chrámu (+70 občanského letopočtu - anebo možná +68 o.l.) uprchli chrámoví kněží a právě zde konali náboženské obřady i nadále podle jeruzalémského ritu. Jak o tom svědčí Magdalský kámen. Ale než jsme se k němu od plavby po jezeře Kineret (Galilejském, Genezaretském či Tiberiadském jezeru či moři) dostali, chvíli to trvalo.