Šťastní Němci

Němci mají takové štěstí, že prohráli válku, a vůbec si ho neváží. My takové štěstí nemáme, nás nikdo neosvobodil, u nás komunismus prostě vyhnil. Žádní Američané, ani Britové u nás nevedli procesy s komunistickými zločinci. Kromě komunistické minulosti se musíme vyrovnávat i s poválečnou dobou. Lež o statisících fiktivních obětech uráží zejména stovky skutečných nevinných lidí, kteří byli zavražděni a tisícovky těch, kteří podlehli zdravotním potížím při pobytu v internačních táborech či pochodech smrti.
(Z archivu ŠD – září 1998)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Letošní rok je plný velkých výročí. Nedávno jsme vzpomenuli třicátého výročí sovětské okupace, před námi leží šedesáté výročí Mnichova, které znamenalo německou okupaci značné části našeho území. Pak byla válka, kterou Němci prohráli. Německo bylo rozděleno do čtyř okupačních zón a pravé německé štěstí začalo.

Začalo Norimberským tribunálem, který zbavil Němce největších nacistických zločinců. Pokračovalo denacifikací, která by bez asistence cizích armád nebyla možná. Nejdřív byla šťastná západní část Německa. Hlavně Američani měli vliv na politické uspořádání, neboť pomohli Němcům založit základy demokracie. Stejně důležitá byla hospodářská pomoc. Svoboda osobní, svoboda hospodářská a německá píle zvelebila zdevastovanou zemi. Když pukly okovy sovětské moci, přišlo štěstí i na východ Německa. Němci ze západu pomáhají Němcům z východu debolševizovat, bez jejich soudců, prokurátorů a vyšetřovatelů a celého systému by sotva komunistické špičky stanuly před soudem.

Němci mají takové štěstí a vůbec si ho neváží - to už je osud každého štěstí. My takové štěstí nemáme, nás nikdo neosvobodil, u nás komunismus prostě vyhnil. Žádní Američané, ani Britové u nás nevedli procesy s komunistickými zločinci. U nás je situace "složitá". U nás mnohdy soudí ti samí soudci, kteří soudili v době reálného socialismu. A tak se stává, že poškozené rehabilituje a majetek jim vrací stejný soudce, který je před dávnými lety zavíral a okrádal!

Podněty Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu soudy odkládají, neprojednávají, a když nakonec odsoudí, tak ke zcela směšným trestům. Že někdo mučil, vydíral, terorizoval? Vždyť přece dnes je starý, od té doby žil řádným občanským životem, v kolektivu byl oblíben a má rád zviřátka. Dosud žijící nacističtí zločinci přece také od války žijí spořádaným životem! Pan Malloth byl nakonec stejně příkladným občanem v těch ošklivých válečných letech, jako byl příkladným občanem i pan Grebeníček senior!

Po válce plivali lidi v Evropě na Němce ne proto, že by byli gestapáci nebo esesáci, ale proto, že to byli Němci. Lidi v Německu nechtěli vidět ty filmy z koncentráků, na které je nutili dívat se Britové. Nechtěli o tom mluvit, protože tím se prý nic nenapraví. Bývalým esesákům se povedla dokonalá demagogie. Všichni jsme se na těch hrůzách nějak podíleli, i ten německý dělník, který jen vyráběl žárovky. Ty žárovky pak svítily v tanku, který srovnával se zemí ukrajinské dědiny nebo na strážní věži v Dachau. Říkali vrazi. Nemá prý tedy smysl o tom mluvit a německá veřejnost to ani nechtěla slyšet. Kdo by o sobě chtěl slyšet, že je zločinec!

Stejně jako v poválečném Německu bývalí nacisté, stejně tak mluví naši dnešní komunisté. Mohou to hlásat veřejně, protože u nás žádná okupační moc nerozpustila Komunistickou stranu jako zločineckou organizaci. Němcům zprvu v tomto pomohla poválečná okupace. Ale později se začali s nacistickým dědictvím vyrovnávat sami a vyrovnávají se už v několikáté generaci, pokaždé znovu a pokaždé těžce. My jsme se se svou komunistickou minulostí vyrovnávat vlastně ani nezačali!

Také u nás se "každej" nějak podílel na komunistické moci. Jeden tím, že chodil k zmanipulovaným volbám, druhý, že je manipuloval. Jeden tím, že věšel vlaječky, druhý tím, že vyvěšování vyžadoval. Někdo tím, že donášel, jiný tím, že ho k tomu přiměl mučením. Také o tom nechceme slyšet, že by se dála svinstva, vždyť každej jsme se nějak ušpinili, raději o tom nemluvme. A čím větší svině, tím víc hlásá, že má svědomí čisté. Ty největší estébácké kurvy se dokonce dožadují křesťanského odpuštění, aniž by se omluvily!
Nás nikdo neosvobodil, ale přišel čas, abychom sami veřejně odsoudili zločiny československého a českého komunismu. Ano, každý z nás se nějak na tom otrokářském režimu podílel: Někdo jako otrok a někdo jako otrokář! Nikdo nám v tom nepomůže, do toho musíme jít sami.

Někdo by nám přece jen mohl pomoci: Šťastní Němci. (A Rakušani, neboť Rakousko bylo přímou součástí Třetí říše.) A to tím, že nebudou opakovat teutonskou lež svých sudetských spoluobčanů o statisícových obětech vyhnání, která je srovnatelná s proslulou Osvětimskou lží. Že nebudou vymáhat zrušení našich zákonů, že se sami postaví proti starým henleinovským hlasům o právu na vlast a sebeurčení. Tyto odporné lži a nenasytné nároky nás totiž vedou na českou barikádu, na které se nejlíp mává národním praporem právě komunistům.

Kromě komunistické minulosti se musíme vyrovnávat i s poválečnou dobou. Lež o statisících fiktivních obětech uráží zejména stovky skutečných nevinných lidí, kteří byli zavražděni a tisícovky těch, kteří podlehli zdravotním potížím při pobytu v internačních táborech či pochodech smrti. Srovnává popravu esesáka se smrtí dítěte v kočárku. A žene nás to do stejné obranné reakce, jako Němce po válce: Nemáme se čím chlubit, ale je zbytečné o tom mluvit.

Češi se neprovinili, ani Němci. Vždy to byli konkrétní lidé. A některé známe jménem: Malloth, Grebeníček...

Psáno v Praze dne 16. září 1998

Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 14. do 21. září 1998,
podruhé v příloze NP Šamanovo doupě 22. května 2002
----------------------------------------------------------------------

(Poznámka pro internetové archeology: Na zmíněném odkazu jsou aktivní odkazy na rubriky na liště vlevo nahoře – takže si můžete číst, čím žil Neviditelný pes v roce 2002. Třeba Internetem do škol, anebo co nového se děje na Slovensku. Taky tu zůstaly zachovány tehdejší Šamanovy články v jeho doupěti. Akorát komentáře nebyly do archivu přeneseny. Na jeden z nich si pamatuji – „šťastný“ odsunutý český Němec poznamenal, že to štěstí v Německu nebylo po válce zprvu až tak jasné...)