Můj Štědrý den

(Slohové cvičení)

Když se něco píše už 20 let, tak je to tradice. Ale také závazek. Takže své slohové cvičení vyrobím i letos.

Vánoce byly pro mne, dá se říci, svým způsobem jak jednoduché, tak složité. Jak jsem psal před rokem, že "když to dobře dopadne, tak se zase všichni sejdeme u nějakého vánočního stromku i příští rok", tak to dobře nedopadlo. Pravidelní čtenáři Šamanova doupěte vědí, že mi letos v dubnu: zemřela Janinka, takže jsem se stal už podruhé vdovcem. Hodný pan psycholog mi vysvětlil, že když jsem po smrti své ženy Ivanky poměrně brzo vstoupil do nového vztahu, tak teď si odžívám dva smutky najednou. (Není to součet, ale exponenciála.) No ale mám dobrá antidepresiva. Která v době adventní jaksi přestala zabírat.

Takže jsem umyl okna.

Ježíšek je

V této předvánoční době jsem si při snídani pustil v chytré telce pořad, který se vysílal předcházející večer, kde se také debatovalo o Ježíškovi. Tedy ne o INRI, ale o tom kouzelném děťátku jezulátku, které nosí dárky hodným dětem pod stromeček. 

Předčasné Vánoce

Brno je zlatá loď, hlavně takhle když v tam probíhají vánoční trhy. Nebyl to sice hlavní důvod, proč jsem je předminulý víkend navštívil, ale byl to milý důvod. Hlavním důvodem byla účast na Fénixconu, avšak po výstupu na hromadném přepravním uzlu u (dosavad) hlavního nádraží jsem okamžitě nenastoupil do tramvaje číslo 1, která by mne dovezla přímo před hotel conání, avšak prošel jsem se starým městem, přesněji jeho náměstími, na kterých panoval nefalšovaný duch Vánoc.

Špioni mezi námi

„Rezignace na suverenitu České republiky.“ Takto alarmuje Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své výroční zprávě, která upozorňuje na stále silnější přítomností agentů Ruska a Číny u nás a na to, že naši politici tento fundamentální problém opomíjejí. Podle amerických zdrojů je pouze v Česku 400 špiónů z ruských tajných služeb. BISka předala vládě další zprávu, tentokrát o hospodářské špionáži ze strany RF a ČLR a o kolaboraci politiků s těmito tajnými službami (beze jmen). Problémem je, že politické špičky, včetně prezidenta Zemana, premiéra Sobotky či ministra zahraničí Zaorálka, Moskvě i Pekingu stále více nadbíhají a ohrožují tak národní zájmy.

Válečné moře

Několik poznámek k ruské pirátské akci v Černém moři

Web Sputnik nám píše z té nebeské říše:

"Rusko varuje Ukrajinu před pokusy o revizi statusu Azovského moře jako vnitřních vod dvou zemí*, jež jsou v rozporu s mezinárodním právem"**, praví se v prohlášení Ministerstva zahraničí Ruské federace." A také:

O tom zachování náboženského smíru

ESW

Neviditelný pes zveřejnil v sobotu článek Právo dle koránu od Soerena Kerna, převzatý z webu Gatestone Institute. Pro ty, co nečtou o víkendu, stručné shrnutí:

Paní Elizabeth Sabaditsch-Wolff vedla v listopadu 2009 třídílný seminář o islámu pro Institut svobodného vzdělávání. Jedná se o politickou akademii napojenou na FPÖ (Svobodná strana Rakouska). Ano, stalo se to v Rakousku. Na tomto semináři se podle pozdějších soudů  dopustila „pomlouvání náboženské víry právně uznaného náboženství“. Oním náboženstvím je islám, a oním pomlouváním zmínka, že prorok Mohamed byl pedofil. Soudy shledaly, že ta nenávistná ženská porušila § 188 rakouského trestního zákoníku a byl jí vyměřen trest 480 eur nebo alternativní trest 60 dnů vězení. Plus měla zaplatit náklady soudního řízení. Nepomohl odkaz na svobodu slova, proneseného na specializovaném semináři. Soud takto rozhodl v únoru 2011.

Říšská nacistická orlice má v Lidicích „na růžích ustláno“

(Autor: Antonín Nešpor)
Myslel jsem si, že doby, kdy nad Lidicemi vlála vlajka s hákovým křížem jsou pryč i s vesnicí, kterou nacisté srovnali se zemí. Myslel jsem si, že v nových Lidicích už bude jen a jen všechno bez ideologických kiksů, zvláště pak po sametové revoluci.

 Ale jsem zklamán.

Věci mezi anténou a uzemněním

Holubník 2012 - fotil synek

Tak říkal jeden můj kolega elektrotechnik a radioamatér těm věcem, o kterých normální lidé a Shakespeare říkají, že jsou mezi nebem a zemí.

38 let jsem byl ženat se svou milou ženou Ivankou. 4 roky jsem prožil vedle své neregistrované partnerky Janinky. Žena se za svobodna, když jsem ji poznal, jmenovala Ivana Rezková, partnerka, když jsem ji poznal, Jana Rečková. Ivana je variantou jména Jana, a v příjmení se mé lásky lišily jen jedním písmenem.

Obě mé ženy zemřely na rakovinu (každá na jinou) na den přesně měsíc před svými narozeninami. Ivana právě dnes před pěti lety, Jana letos v březnu. Obě braly jako své krédo pomoc jiným lidem. Ivana se snažila bojovat jen s takovým zlem, na které právě stačila, Jana i s takovým, na které nestačila.

Vítejte v autoritativní demokracii

Republika nám zůstala, druhá. Malá – ale naše. A kdo není náš, pryč s ním!

Celé září až do 10. října jsem psal o hrdinné odvaze československých občanů, již byli připraveni brániti svou vlast a za její svobodu a demokracii též padnouti. Ta vlast, na kterou můžeme být hrdí skončila na podzim roku 1938. Pak nastala doba hnusné Druhé republiky. Největší naší národní ztrátou nebyla ztráta území, průmyslové a surovinové základny, opevnění, obyvatel, avšak ztráty morální.  Po počátečním šoku, po zmařeném vzepětí hrdinného odhodlání zářijové mobilizace, přišla kocovina. Po prvních záchranných aktivitách na pomoc uprchlíkům nastoupilo poznání vlastní bezmocnosti. Beznaděj a zklamání byly nezměřitelné. Začali se hledat viníci.

Ticho strachu

Minule jsem tu zveřejnil třicet let starý text k 28. říjnu, který jsem tehdy ve osmaosmdesátem odlehčoval jistou sarkastickou ironií („dítě bylo mokré, ačkoli nepršelo“ – po útoku hasičských stříkaček).

Z literárního hlediska šlo o moji klasickou fejetonovou reportáž, kam se už nevešlo dalších pár minut, které jsem kvůli spádu vyprávění nezmínil. Zatímco předešle jsem končil legračním obrázkem klusajících obtloustlých pantátů v esenbáckých uniformách, teprve teď dopovím, jak jsme se ženou Ivanou a dětmi (9 a 12) ukončili ten památný den.

Ten vítr, co začal právě vát

30 let stará vzpomínka: Zelení příslušníci zadržovali lidi, bílí je bili
***

Na Václavském náměstí dne 28. X. 1988 v 15 hodin se bylo lze jen těžko pohybovati. Na všech přístupech k náměstí stáli uniformovaní příslušníci a namátkově si zapisovali individua. Kol nich proudily davy mládeže, důchodců, neuniformovaných příslušníků a rodinek s dětmi. Barevná kombinace jejich oděvů byla povýtce červenomodrobílá. Řady zelených příslušníků přehrazovaly přístup na rampu Národního muzea. Na výstavu autogramů slavných osobností se nemohlo, NM bylo uzavřeno, přesto v jeho oknech stály jakési zachmuřené osoby. Rampa pod muzeem přetékala obecenstvem. Prostor pod ní až k soše sv. Václava byl již vyklizen. Pod Václavem stála napříč náměstím řada goril se štíty, dlouhými bílými obušky a s bílými přilbami. Další gorilí řada se táhla napříč náměstím nad křížením s ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Na chodnících bylo plno. Na středním pruhu v prostoru mezi gorilami bylo, jak říkali někteří 2000, jak říkali jiní 5000 lidí. Museli být velmi dobře placeni, když se nebáli. Anebo se báli a bylo v tom něco jinýho.

Jaký to význačný den!

28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otakar (Otto) Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emilií (Emčou) Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz (Soukenné, pak Henleinovo, pak Soukenné, pak Gottwaldovo, teď Soukenné náměstí). Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.

Zázračný svět Jany R. na Vinohradech

Ve čtvrtek 25. října, proběhne vzpomínkový večer na naši přítelkyni a mou "neregistrovanou parterku" Janu Rečkovou. Vzpomínat se mnou a Janinu poezii číst bude Františka Vrbenská. Začínáme v 19:00 v Janině mateřském Husově sboru na Vinohradech (Dykova 1, vstup brankou a zvonit na Farského sál).

Á, Bé, Cé, Dé..., transport jede

Adolf Hitler prohlásil 30. ledna 1939 v Říšském sněmu, že výsledkem budoucí světové války bude "zničení židovské rasy v Evropě". Myslel to doslova. Málokdo tomu věřil. 28.listopadu 1941 dal Hitler slib jeruzalemskému velkému muftímu Husseinovi, že jeho cílem je "vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci" - jen co německé armády dorazí přes Kavkaz na Střední východ. (Velký muftí mu uvěřil. Měli stejný cíl.)

Úcta před důstojností člověka

První ubytování českých vyhnanců z pohraničí

Pondělí 10. října 1938 je posledním dnem záboru československého pohraničí. Některé české obce se diví. Třeba Český Dub: V roce 1921 se k národnosti české hlásilo 2364 osob z 3429 obyvatel. Tento den je "osvobozen" útvarem SS-Germania a přičleněn k německé říši. Město se přejmenovalo na "Deutsch Aicha". České se znovu stalo až 9. května 1945.

Opakuji: Právě zábor 5. pásma je důvodem, proč v zabraném pohraničí zůstalo odhadem až milion Čechů, ačkoli asi 170.000 jich prchlo do vnitrozemí. Z pátého pásma totiž nikdo původně neprchal. Nevěděl. že by měl prchat. A na konec ani nemohl prchat. Jednak mu to zakazoval výnos českého policejního prezídia z 1. října 1938, čeští četníci na čáře záboru a nakonec i němečtí pohraničníci. Například na Liberecku uzavřeli Němci novou říšskou hranici pod Hodkovicemi nad Mohelkou (kterou drželi už od osmého) 10. října ve 14:00.