REPORT: Parcon mimo program / 3

Co si Poláci také nepřáli(?) Cynismus a alkohol!

6. Cyničtí autoři

Páteční parconský večer skončil pro mne už asi v půl jedné upadnutím do postýlky v minimalistickém hotelu Piast. (Tess kecala ještě do tří na chodbě s kamarádkou.)

Snídaně se však odbývala v poněkud maximalistické jídelně po přívětivé deváté hodině ranní – ovšem opět s minimalistickou obsluhou. I když se nejednalo o oficiální nocležiště, tak prostě na tak strategickém místě u nádraží bydleli další fanové. A chtěli snídat. Nejen oni. Asi pět stolů bylo obsazeno, čímž naše čekání na hemenex trvalo půl hodiny. Kuchyň tedy byla předem varována, že nějací hosté budou chtít posnídat. Kuchař se však zdál být přetížen... Tak třeba vloni na plzeňském Parconu fungoval místní bufet nonstop, snídaně se dala večer předem zamluvit, takže ráno se oproti lístkům rozdala předchystaná krmě. Tak nějak by to mělo fungovat všude! (Toto je snad poprvé, kdy dávám profesionálům za vzor conovský bufet:) Alespoň jsme měli čas ještě si pokecat s Lubomírem Macháčkem a Jarkem Mosteckým.
Po snídani Tess koupila místenky na nedělní návratový vlak a již byl nejvyšší čas dopravit se pod palbou dešťových kapek do kavárny NOIVA s literárním provozem, abychom se účastnili jednoho z hřebíků conu, autorské četby ze sbírky cynických povídek.Na místě dnešní novofunkcionalistické budovy stála před válkou echt funkcionalistická kavárna AVION.
V těchto místech začala válka již na podzim 1938 polským záborem. Pokračovala 1.9. 1939 německým osvobozením Českého Těšína, kdy ustupující polská armáda společně s mostem pobořila i kavárnu, dříve patřící židovským majitelům. V červnu 2010 byla kavárna obnovena v rámci česko-polského projektu Zahrada dvou břehů. Původní název si mezitím již stihl zaregistrovat jiný kavárenský podnikatel, a tak je na výkladech zlatě napsáno NOIVA. Ale když se podíváte ze správného směru – což je v kavárně zásadně vždy zevnitř, tak si přečtete, kde jste...

Přečetli jsme si to i my, když jsme ještě před polednem stihli závěr fantastického fanfilmu Metrénský incident – s polskými titulky. (Možná budou příště i titulky turecké, mongolské a klingonské...)

Jana, Honza, Milan a Ondrej

A udeřila dvanáctá hodina, jak alespoň tvrdily zvony věžních kostelů. A s ní udeřily i čtvrthodinky slávy pro čtyři autory famózní sbírky cynických povídek. Na ní je nejfamóznější, že čekala tři roky na své vydání, až do té doby, kdy po korekturách a nakreslení ilustrací přestal být obětavý nakladatel obětavý a rozhodl se – že ji nevydá. Svolil však, že si tu knížku můžeme vydat jinde. No a nejcyničtější je, že jsem po dalším roce obeslal všechny autory, abych je vyzval k účasti na autorském čtení na Parconu, ačkoliv jsem byl přesvědčen, že ta kniha se nikdy jako celistvá sbírka nevydá.

Ale v sobotu 28. srpna 2010 její duch ožil. Zde musím poděkovat českým pořadatelům, že našli pro naši exhibici to nejsprávnější prostředí. A vše fungovalo! Kavárnice/ knihovnice byly na nás připraveny, na plakátku jsme byli správně uvedeni – a všichni mnou svolaní autoři byli disciplinovaně přítomni! I promočený Ondrej Herec, který kvůli nám dorazil až z (ne)dalekého Polska. Právě kvůli Ondrejově úvodní eseji Necynické povídky jsem dosud nevzdal naději...

Krátce jsem nás představil, načež Ondrej začal číst svůj příspěvek - a jeho přednes trval právě 15 minut. Pak nastoupil kolega Milan Štajer, který se po déletrvající otcovské dovolené vrací do autorského kolektivu žánru se svou povídkou Do smrti dobrý. Moje recenze: Při její četbě jsem přejel svou ranní stanici metra. Když jsem se zpožděním dorazil do práce, musel jsem si hned uvařit zelený čaj – který se v průběhu povídky popíjí. Ten můj nebyl tak dobrý, protože nebyl... (více v povídce:)

Milan svou povídku zkrátil, aby ji mohl přečíst celou – a stihl to akorát za čtvrthodinu! Své dílko Vůz pro kuřáky a jiné zrůdy zkrátila na čtvrthodinu četby i Jana Rečková. Ta měla obavy o svůj hlas, ale ty byly zbytečné. V knihovnách se totiž nekouří – a měli jsme k dispozici i dobře naladěný mikrofon.  Janina povídka byla napsána ve vlaku, ale v poněkud horším vlaku než byl ten, kterým jsme dorazili. Končí – no, vpodstatě dobře, neb hrdinka dosáhla svého cíle, je šťastná, ačkoliv... (více v povídce:)

Nakonec jsem nastoupil já se čtvrthodinovou ukázkou delšího dílka. Moje Nevinné dítě znovu vypráví příběh Malého vraha Raye Bradburyho. Tentokrát pohledem onoho dítěte, které není žádný vrah! Jenom se musí bránit před skutečnými vrahy – maminkou a doktorem Jeffersem...

Skončili jsme v jednu. Byli jsme spokojeni – my autoři, naši rodinní příslušníci i asi deset naslouchajících kamarádů. Všechno klaplo, všichni byli tam, kde měli být a kdy měli být a konali přesně podle domluvy. Jak neobvyklé! Nu, však taky cynické. Že prý byl na Triconu bordel? Tak na Parconu v kavárně NOIVA fungovalo vše skvěle!

Nejskvělejší zpráva na závěr: patron sbírky, Zdeněk Rampas, přesvědčil dalšího nakladatele, který slíbil, že se na naše texty tedy "podívá"...

7. Drobně o zlatůvkách

Z Noivy na Hlavní třídě jsme to vzali ke druhém mostu po polské straně. Chyba – šlo o vnější oblouk řeky Olzy/Olše, takže jsme museli pospíchat celý kilometr, abychom u druhého mostu stihli tak akorát  autobus na Polcon. Zde opravuji své poněkud hodně zavádějící tvrzení z první kapitoly: Šatl nevyrážel "každou půlhodinu", jak jsem hloupě napsal, ale "každou hodinu v půl"... Tedy jednou za hodinu. Ale my ten ve 13:30 stihli. Nejdříve jsem se zastavil na recepci u Standy, kde jsem mu věnoval včera slíbený Blackout. Přesněji: věnování jsem napsal - a nechal si zaplatit zlevněnou conovou cenu ve zlotých. Jimiž jsem nebyl vybaven.

Bufet

Pro mne bylo překvapením, když jsem zjistil, že na česko-polsko-slovensko-evropském Tri-conu se platí pouze monoměnou! Tedy že se v bufetu a jídelně neberou ani české koruny, ba ani slovenská eura. Myslel jsem si, že když už se slaví jedno 1200leté výročí jednoho města, že to jedno město bude brát peníze a bude mu jedno jaké. Znám to z německo-česko-polského trojmezí u Liberce, kde Poláci v Německu u českých hranic berou raději než zlatůvky eura, ale korunou též nepohrdnou. Tak v polskotěšínských obchodech to prý taky není problém. Proč byl problém na Triconu? Jedna moje česko těšínská kolegyně z práce tvrdí, že na té univerzitě sídlí prý nacionalisti...

Nicméně nacionalistický oběd v místní menze byl chutný a cenové výhodný. Jen jsem kvůli němu zmeškal začátek "nominačního pořadu" Ceny Karla Čapka.

8. Nominace CKČ

Randalf a Aquila

Zatímco jsem se společně s Františkou V. věnoval obědu ve stolówce za Uškou, Tess zamířila do podzemí, kde se měl v roomu Event Horizon v rámci Triconu v sekci "Others" od dvou hodin odehrávat dvouhodinový "Nominační pořad Ceny Karla Čapka". Cože to bylo? Večerní předávací galašou bude nabité vyhlašováním mnoha evropských a polských a českých cen, a tak si Poláci nepřáli... Totiž, logicky by nestačil plánovaný čas na klasické tahání všech nominovaných na jeviště. Bude jen vyhlášení vítězů. A aby nepřišli nominovaní zkrátka, tak se sejdou před veřejností alespoň takhle.

Tentokrát poněkud zafungoval bordel polský, když se totiž až těsně před samou akcí zjistilo, že naplánovaná místnost je už nějaký ten pátek - vyplavená. Všichni se tedy operativně přesunuli do prvního patra, do té nejhonosnější místnosti, prý. Nevím, jak se to jmenuje správně na univerzitě, ale byla to sborovna. I s portréty univerzitních hodnostářů. Jediná závada byla, že na dveřích Event Horizon ani na dveřích sborovny nebyla vyvěšena informace o změně. A sborovna byla tak hóch, že ani nebyla vyznačena na plánku... Ačkoliv jsem věděl, že pořad je někde v prvním patře, trvalo mi nějakou dobu, než jsem zjistil, za kterými dveřmi. Ani u recepce, která se už přesunula do hlavní budovy, nikdo nevěděl, kam mne poslat. Ale kdo hodně hlasitě volá, nakonec se dovolá (nikoli telefonem).

Jana Rečková a Tess

Ale stejně mi unikla letošní Tessina chvilka slávy - mikropovídky šly hned na začátku. Nejslavnější to však pochopitelně měla Miroslava Dvořáková, jež byla nominována se svým Kazisvětem v kategorii novela. To už se vědělo, že vyhrála první místo, takže jsme jí mohli gratulovat. (A to jsme ještě nevěděli...:)

Dáreček

Po představení letošních úspěšných autorů, kteří se probojovali do té nejžádanější kategorie, totiž do kategorie "sborník Mlok", jsme si mohli chvilku pokecat i my, porotci. Pohodovou shodu trochu naboural Dáreček, který horoval pro to, aby se našli povolaní porotci, kteří přeberou všechny ty slátaniny, co každoročně docházejí do soutěže. A do skutečné soutěže, tedy druhého kola, pustili jen to lepší  - aby porotci nebyli takoví chudáci, kteří musí přečíst úplně všechno. Jako porotce, ale hlavně jako účastník různých soutěží jsem na to pravil, že tím by se CKČ zabil. Jde o jednu soutěž, ale obsahuje velkou spoustu podkategorií. A dál by se nemusela dostat dílka, která toho geniálního prvoporotce neosloví jen proto, že to není jeho šálek čaje. A taky jsem připomenul, jak každý z nás zajásal, když ve stejné váhové kategorii jako ti největší mistři či mistrové se umístí třeba jen na několika pátých a šestých místech. Že to někomu stálo za to jeho dílo přečíst - a alespoň takto ohodnotit. Pro autory je to zpětná vazba, která je dokáže motivovat, aby se příště pokusili znovu, a umístili se lépe. Jiřka Vorlová vzpomněla případ, kdy na poněkud zoufalý text sepsala výtky na pět stran. Něco na něm ale muselo být, když to Jiřce stálo za to... Což si řekla i autorka - a my nepřišli v dalším ročníku o další nečekaný talent, konkrétně Miroslavu Dvořákovou a jejího skvělého Kazisvěta. (Taky jsem ho dal na špici:)

Mirka Dvořáková

Nakonec došlo i ke křtu oné přepěkné knížky. Tedy pouze symbolickému křtu, neb Randalf láhev šampaňského neotevřel. Byli jsme na univerzitní půdě, a Poláci si nepřáli, aby se zde vyskytoval alkohol v implicitně poživatelném tvaru. (V tom případě nevím čím se zrubal Sapek...)

Jiřka Vorlová pak představila vloni obnovenou "kategorii" - povídky, které se líbí administrátorce CKČ, ale nemůže jim dát ani ten svůj jeden hlas, protože jako jediná zná všechny autory. Tato "kategorie" je tedy dána čistě osobním výběrem Aquily, nevyskytuje se v žádných přehledech soutěže, ale jejím výsledkem je také knížka - sborník Kočas. Tak alespoň tam jsem si letos ťápnul mikropovídkou. Křest Kočasu proběhl rovněž suchým způsobem. Zajímal by mne další osud oněch dvou flaší šampusu.

Doktor

Doktor ještě vyhlásil výsledky Zlaté zebry. Vyhrál Jan Vavřička se svou povídkou Voholit, voškubat a spát! (Název povídky se kryje s letošním vyhlášeným tématem.) Avšak vítěz se nedostavil, takže rozkošná soška trochu připitomněle se tvářícího zlatého lichokopytníka prozatímně zůstala v péči klubu Zebra.

A abych nezapomněl: V průběhu nominační dvouhodiny se vyhlašovala ještě jedna cena. Cena prezidenta československého fandomu. Keramická raketka na keramickém asteroidu. (Zdeněk Rampas tak jde ve stopách Mirka Topolánka a Václava Klause:) Prvním laureátem se stal organizátor polského fandomu Slawomir Sączek, který 25 let pašoval přes česko-polské hranice fantastiku a klubové tiskoviny a tím posiloval vzájemnost našich bratrských národů. (Vpodstatě paralelně s Chartou a Solidaritou:) Jenže s laureátem to na conu seklo, takže se jel léčit domů ještě před předáním ceny...

Prezident a jeho Cena

Sluší se v této souvislosti poděkovat. Randalfovi a spol., že umožnili sčuch, kde se mezi našimi starými známými ksichty objevily i tváře nové. Poděkování patří i Mirkovi Dvořákovi z Dataprintu ( s Mirkou D. jen shoda jmen!), který ke svému obvyklému jobu s Mloky přidal i grafickou práci na Kočasu. Mlok se už zaběhl, ale Kočas je podle mých zkušeností rekreačního knihkupce určitým podnikatelským rizikem, které na sebe letos vzal Michael Bronec a jeho Straky na vrbě. Takže Michaelovi taky patří dík. A všem porotcům a organizátorům něčeho tak skvělého, jako je Cena Karla Čapka. A všem na které jsem zapomněl a o kterých nevím.

Dataprint

Akorátže letos bylo to vyhlašování hodně komorní - vlastně byli přítomni jen organizátoři, autoři, porotci a jejich rodinní příslušníci, několik desítek osob. Takové obvyklé sdružení, jak to znám z jiných Parconů, při křtech almanachů či sborníků Halmochron. I v tomto případě - třebaže přímo na půdě Polconu (totiž v jeho prvním luxusním patře), jsme zůstali tak trochu jako the Others...

A byly čtyři hodiny v sobotu odpoledne, měl jsem odpracováno, i vnořil jsem se do víru Euroconu. (O tom ale až příště, snad už naposled, snad ještě letos:)...

Psáno v Praze dne 14. září 2010

*********************************
Viz i Šamanovu fotogalerii z Noivy a CKČ ze soboty 28.8.2010

Předcházející části:
Parcon mimo program
Parcon mimo program / 2

O Triconu z blogů:
Tess: Epic Fail 
Metsola: Kon wykurweny
SID: a její koutek