Vzhůru do hloubek!

Víkend před dvěma týdny byl ještě natolik hezký, že se dalo koupat ve vodách Slapské přehrady. Nejen koupat, ale i potápět.

Tedy - potápět se dá prakticky po celý rok, protože pokud nemrzne, je v našich podmínkách v hloubce pod dvěma metry víceméně kolem deseti stupňů furt. Proto také potápěči odcházejí do vody oblečeni. Někteří do mokrého obleku (který hřeje i mokrý), někteří v suchém obleku. To si pak ještě musejí brát rukavice, a když si někde udělají džuznu na koleni, pak jsou rovněž v mokrém obleku, který ale asi už tak nehřeje. Půjčen mi byl nejen oblek, ale i ploutve, brejle, žaket, závaží, oktopus a počítač.

Rekognoskace terénu - čaj je horký a voda jak kafe

Když je někdo milec potápění, pak se mu sucháč vyplatí, ale když má člověk předplaceny jen dva ochutnávací ponory, pak si vystačí i s půjčeným oblekem mokrým. Jako já tu krásnou zářijovou neděli na Slapech, kam jsme se kolem desáté sjeli k potápěčské chatě. Instruktor Jirka, Tereza, Míra, Tomáš a Honza, tedy já. Přivítal nás další Jirka, který zrovna kutil něco na chatě. Nejdříve jsme dostali horký čaj a pak se šli podívat na místo potápění. Je hezké, uprostřed zatopené rokle, tedy nyní zátoky. Na hladině plave ponton, pod ním v hloubce šesti metrů je upevněna asi metr nade dnem plošina. Svahy klesají až k plochému bahnitému dnu, na němž leží listí, potopený plovák, přídavná nádrž od letadla a různé jiné civilizační vymoženosti. Vyskytují se zde cejni, támhle lehává štika a tudy se šlo k sumcovi.

Dopili jsme čaj, doposlechli instruktáž, rozdělili se do dvojic, usebrali se a bylo tři čtvrtě na jedenáct. Oblékli jsme se (ustrojili do výstroje a výzbroje, zaklapli všechny patřičné šlauchy a přezky) a sestoupili po žebříčku do vody a bylo skoro půl dvanácté. Krásně jsem se vznášel, ale stačilo odpustit trochu vzduchu ze žaketu, už jsem začal klesat dolů. Tentokrát jsem vyfasoval šest jedenapůlkilových olověných závažíček, takže to šlo krásně. Přidržovali jsme se lanka, protože dole nebylo nic vidět. Skoro nic, snad na půl metru. U plošinky jsme si vyzkoušeli pár cviků se sundáním masky a jejím opětným nasazením a vyfouknutím vody. Téměř poslepu jsme následovali Jirku po provázkové cestě k sousední bójce. Technika potápění stejná, jako před časem v mělnickém bazénu, ale něco bylo trochu dost jiné.

Instruktor Jirka

Už jenom to, že byl člověk v sedmimetrové hloubce, a když si sundal a zase nandal masku, a nejdřív jí měl stále plnou, bylo nepříjemnější o to, že si nemohl jen tak odskočit na hladinu, kde by si ji normálně vylil. Po vynoření jsem se přiznal Jirkovi, že jsem měl "strach", ale do svého potápěčského deníčku jsem si zapsal přesnější "stísněnost". Zažil jsem totiž na vlastní kůži (tedy povrch mokrého obleku) zvláštní optický efekt. Těsně pod hladinou je poměrně dobře vidět, na pár metrů. Jak jsme se pomalu potápěli, přidržujíce se lana, perimetr rozhledu se lineárně snižoval. Až na samotném dně jsem se držel podlahy té tréninkové plošiny - a neviděl jsem ji, ačkoliv jsem ji měl před nosem. A když se člověk podíval nahoru, tak viděl hladinu a na ni veselá prasátka poledního zářijového sluníčka. Optický dojem byl, že jsem v úzkém hrdle hluboké kuželovité jámy. Fyzicky mi bylo báječně, dýchal jsem klidně a samozřejmě, ale měl jsem pocit, že jsem sevřen ve tmě. (Nikoli tělesně.) A její úzký jícen mne vsával - ačkoliv jsem už byl na dně. Jako bych byl v podvodní jeskyni, k jejíž hladině stoupaly jen bubliny vzduchu. Koukal jsem do té tmy a říkal si:

Vole, co tu děláš.

Tom, Tereza, a  Míra před ponorem

A pak jsme pomalu vystoupali, a byli na hladině, a podívali se na hodinkový počítač, který nám sdělil, že jsme pod vodou pobyli pouhých dvaadvacet minut. No, já už měl odslouženou svou ochutnávací lekci, ostatní měli před sebou ještě jeden ponor. Taky proto jsem vyfasoval jen desetilitrovou láhev, kdežto ostatní měli patnáctilitrové. Všichni jsme začínali na 200 atmosférách, po prvním ponoru byl stav "palivoměrů" na 90 až 150 atm - a já měl stále ještě 130, dost vysoko nad minimální zónou, začínající pod 50 atm. Asi jsem málo dejchal, a můj obvyklý klidový tep 62 se taky nějak nezvýšil. Tenhle ponor se konal vysloveně ve směru dolů/nahoru, takže jsme se ani nějak nenamáhali plaváním. Jirka se mne zeptal, jestli už pospíchám domů, a protože jsem nepospíchal, dostal jsem další ponor grátis.

Kuchař Jirka

Nejdříve nám ale chatař Jirka připravil výbornou gulášovou polívku s rajčaty, posilnili jsme se i z vlastních zásob, odfrkli si, pokecali, a tak kolem druhé šli na druhý ponor. Tentokrát položil Jirka na podvodní plošinu reflektor - a najednou bylo vše jinak. Žádná tíseň, žádné filosofování o jícnech temnoty, žádná freudovina, viděl jsem na kamarády a bylo to mnohem veselejší a zábavnější. Směrem nahoru jsme si vyzkoušeli jak se dejchá z kamarádova druhého náústku. Já tedy ne, protože už jsem neměl žádné úkoly, jen jsem se kochal. A poskytl jsem ten druhý, žlutý šlauch Mírovi pro výstup k hladině. Jako že už nemá vzduch. Vzájemně jsme se drželi pravou rukou za předloktí (abychom měli levou volnou k obsluze žaketu - směrem nahoru z něj musíte vypouštět vzduch, jak se vám se snižováním okolního tlaku rozpíná a zvyšuje výtlak, abyste nevystřelili moc rychle) a zvolna vyplouvali do ještě letního dne. Kolegové si pak vyzkoušeli jaké to je sundat ze sebe všechny věci ve vodě. Podruhé jsme pod vodou pobyli asi 12 minut, a ještě mi zůstalo 65 atm. Zatímco ostatní potápěči zvolna stoupali strmou stezkou k chatě, já si ještě zaplaval na hladině jen v plavkách - letos na Slapech poprvé. Vodička byla teplejší, než ve vyhřívaném bazénu na Petynce!

Nepadám, hladím psa, který odešel

Pěkně bylo. V pitné vodě jsme ještě umyli obleky, aby se z nich pak někde u Rudého moře nevyvalilo borové jehličí a vodní květ, sbalili se, podali si ruce a rozjeli se domů.

Ještě vám na závěr poskytnu několik postřehů a rad začátečníka, když se budete chtít sami potápět:
Před samotnou akcí se nezapomeňte pořádně vyčůrat.
Než získáte vlastní zkušenost, vždy jděte s instruktorem, i když vás budou někde v hotelu na břehu moře lákat, že to nic není, jen zaplatíte poplatek, podepíšete, že za nic nemůžou, a už se můžete bezpečně ponořit.
I jen dvacetiminutový ponor si žádá časově náročné přípravy a po-pravy.
Teprve tady jsem se dověděl, že po potápění je potřeba několik hodin vyčkat, než si sednete do letadla, kde je snížený tlak. (Třeba zrovna toto čísílko vám sdělí onen podvodní počítač, z něhož se po vynoření stanou digitální hodinky...)

Opravdu pěkné to bylo, a svého vánočního dárku jsem si náležitě užil. Ale ve sladké vodě Čech a Moravy dám propříště přednost prostému ABC (brejle, ploutve, šnorchl), anebo spíše - otevřeným očím a nadechnutým plicím. Ale uvidíme. Není všem dnům konec. Pod vodou se nakonec dají najít i poklady!

Jako našel Jirka při instalaci podvodního reflektoru: Půllitr s nápisem Gambrinus v pěkném bahenním designu a vidličku. Tereza k tomu jen poznamenala:

"Takhle my tady kupujem..."

Psáno v Praze dne 29. září 2010, potápěno 12. září téhož roku na Rabyni.

Viz i Šamanovo fotoalbum.
Minulé potápění v bazénu: Vánoční dárek rozbalen.
Lekce proběhla v péči školy potápění ALEA Divers.